Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Procházka budoucností s třídní učitekou paní Po...

20. 05. 2017
1
0
490

zážitky autora, nejsem žádný spisovatel spíš amatér psaní

Nevím jestli semi podaří formátování řádků. Je to dlouhé. Kdysi se mi podařilo nahodit 8 stránek. Ale 9 ?

Na   saspi   se to povedlo, tam se to čte v pohodě.

                                                                                                                                           u 52/2011/1

 Procházka  budoucností  s třídní učitelkou paní  Po….. (52/2011)

                                                      ( oběžník třídy  9 C )

 

 

     Poznámka autora k této kapitole : Když jsem dal přečíst  text své máti, poznal jsem, že se dá pochopit různými způsoby. Říkala, že je to bláznivina, která dělá z paní učitelky blázna. Je to jen ale popis, jak to vypadalo navenek. Ve skutečnosti byla výzkumník a badatel psychologického výzkumu a za výzkumnou zprávu si možná tenkrát pořídila chatu. A tak přeji čtenářům bystrý úsudek.

 

     Jirka  dostal do schránky na dopisy  pozvánku  na každoroční  sraz spolužáků  ze základní  školy.  Byl téměř pravidelným účastníkem. Někteří byli stálými  účastníky jiní  přicházeli  jen  občas. Sešlo se  vždy  kolem 15-20 lidí.  O všechno  se postarala   a zařídila  jedna dobrá duše.  A to Mirka  Š…. provdaná M…. Pracovala   v Novém Městě na Moravě  v nemocnici  jako zdravotní sestra v ordinaci ortopedie.

     Tentokrát  zvolila  místo  setkání  na Vysočanech v bývalém kulturním domě. Jirka vyrazil  na sraz  trochu  dřív s tím, že se zastaví  na Tvrz pro Jirku V… Ten měl ale nějaké  vyřizování. Nebyl ještě doma  a přišel  na sraz až později. A tak Jirka S…. přišel sám jako první.

     Sedl si na židli  k prodlouženě  sestavenému  stolu  pro tuto  příležitost. Pro sebe si říkal a měl takový dojem, že na tomto místě se se třídou  už kdysi  dávno  něco dělo. A něco proběhlo. A že se  historie  znova opakuje, jen v dalších obměnách.

     Jirkovi zablikala  paměťová kontrolka. No jasně. Na Jirkově  místě  kdysi dávno  seděl jako první příchozí spolužák Karel P… Že by tu byl kdysi už sraz třídy ? A možná jich bylo víc. Pak se Jirkovi  vybavilo snad to nejdávnější.

     Od šesté třídy byla jejich třídní učitelkou  paní učitelky Po….Měla je mít až do deváté třídy. Ale po někém roce čekala miminko a do deváté třídy už je nedovedla a šla na mateřskou dovolenou.   

     Když už se vědělo, že půjde na mateřskou, rozhodla se, že udělá pro své žáky rozlučkové posezení s pohoštěním a obsluhou. Oznámila to třídě, ale řekla, že není  tolik  míst a že to bude asi jen pro polovinu třídy. Prý se to bude  vybírat  podle  toho, kdo  se jak zasloužil  o dění  ve třídě. 

A že každý den  oznámí  jednoho  žáka, kdo na to posezení půjde za odměnu. 

     Ve třídě  se rozběhla  diskuse, kdo na to posezení  půjde a kdo ne.  A že to snad budou jen jedničkáři a oblíbenci  paní učitelky. Jako prvního ale oznámila  Jardu Šk…, který  rozhodně nebyl  jedničkář a ani se nedalo  říci, že je to  nějaký oblíbenec  učitelů. A tak se dál ve třídě  debatovalo  podle jakého  klíče  to paní učitelka  vybírá.

     My si už ale dopředu  můžeme  říci, že to byl magický klíč, o kterém se ještě v této kapitole  dozvíte. Postupně přibývali  určení  žáci, až se znala  celá sestava.

     Pak  proběhla  daná  akce právě  v kulturním  domě na Vysočanech. Takže historie  se skutečně  opakuje.  Při uvítacím  projevu  k žákům v kulturním  domě možná paní učitelka řekla mezi řečí  tuto  hlášku : „Představte  si, že jednou  bude rok 2011 a my se zde zase  po letech  setkáme. A tak se snažme, aby to byla pravda.“  Možná, že to opravdu řekla a možná, že si tuto  hlášku  někdo  zapamatoval, i když byla vyslovena snad v roce 1972 , či 1973. A tak si Jirka  pro sebe říkal uvidíme, jak to dopadne. Pak začali přicházet  i ostatní  hosté, až se malý sál zaplnil.

 

     Když na sraz přišlo míň lidí, mělo to své kouzlo. Bylo to takové  komornější a lidé měli víc možností si s každým popovídat.  Dnes ale bylo plno a byl to už málem  takový  malý mumraj. Každý zde mluvil, jeden přes druhého a byl tu hluk jak v hospodě. 

     A vida  přišla i paní  učitelka  přídní, paní Po… Že by se historie  skutečně  opakovala? A že by na současném srazu  byli  ti samí, kteří  byli kdysi na tom rozlučkovém posezení  s paní učitelkou?  

     Kdo ví?

     Mezi tím se zábava  rozjížděla a Jirka  sotva stačil  v tom mumraji  registrovat, co kdo povídá. A tak mu v hlavě  uvízlo  jen pár hlášek.

     Tak například, že některé  spolužačky  jsou už babičkami a že se těší z vnoučat. Nebo že holky  z Obyčtova  už nechlastají  jak za mlada, ale že už jen decentně  a symbolicky popíjejí.

                                                                                                                                           u 52/2011/2

 

 

 

     Magda, která byla učitelkou na prvním stupni  základní školy, říkala, že to snad už ani není tolik o učení, jako o krocení divé zvěře.

     Dvě spolužačky  se bavily o svých už velkých dětech  a Jirka  jen zaslechl : „To jsem ráda, že je to všady stejné.“

 

     Nebudeme  ale příliš  zabíhat do osobních  a rodinných věcí jednotlivců, abychom nebyli indiskrétní. Můžeme si však  říci, kde kdo pracuje  a jak se živí. Tyto informace jsou vzaty z tohoto srazu a i ze srazů  minulých, kde hostovali  i jiní spolužáci.

     Tak například  Jarda Š…  pracoval  jako  soustružník v Tokoze. Láďa  P… prodával  nákladní auta.

 

     Zajímavá je i historie  o Karlu V… Nejprve  pracoval  snad 10 let jako učitel a o prázdninách si přivydělával ježděním  s poštovním vozem. Po sametové revoluci si udělal  právnickou nástavbu  a pracoval  u policie  jako soudní vyšetřovatel snad 12 let. Po té co měl odsloužený nárok na měsíční  výslužné si splnil sen a šel jezdit  s náklaďákem jako tirák. Jezdil asi rok  i za hranice.

      Několikrát  vezl náklad i do Bavorska. Jak sám říkal ráje pivařů, protože se zde  čepuje a prodává řada druhů piv. Karel V… říkal, že se stane sběratelem a začne sbírat láhve a plechovky  od různých piv. Přičemž  každé také i ochutná. Prý už si doma zařizuje  pivní síň slávy. V současné  době pracuje  Karel V… jako ředitel  ubytovny  pro bezdomovce.  Ale jeho dobrodružná  povaha už pošilhávala i po něčem dalším.

 

     A zde jsou i další  osudy : Jiří V… pracuje  jako  strojní zámečník na Žďase na montáži.  Jiří S…. je inženýr a 20 let pracoval  na Žďase  jako konstruktér. Pak šel ale do plného invalidního důchodu na hlavu, protože se už nemohl soustředit na žádnou práci.

     Karel Ví… pracoval jako  pekař cukrář. Po čase ale z pekárny  odešel.  Za nějaký čas se ale vrátil na místo činu a nyní tam dělá skladníka.

     Bojda  neboli  Bohumil P… hrál dlouho  hokej a pak se začal živit jako trenér hokejistů. Ale někteří říkali, že už netrénuje a že pracuje  jako vazač na Žďase na hale 9 ( slévárna ). Nic v životě ale není definitivní a asi si ještě něco najde.

     Karel P… začínal  jako inseminátor  krav. Po sametové  revoluci se zněj stal hospodský. Založil  si letní zahrádku s občerstvením a nápoji a prodával i víno. Mirek Ju… se snad vyučil chladírenským mechanikem. Po sametové revoluci si založil  živnostenskou firmu na rozvody vody, topení a plynu. Pracoval asi stylem velím si sám.

 

     Zajímavý  osud měla i Dáša Š… Vystudovala  divadelní akademii a živila  se jako herečka. Byla  vidět i v několika filmech.  Pak se odstěhovala do Německa,kde pracovala  jako  prodavačka. V Německu se i provdala a její muž měl dopravní firmu. Dáša měla dvě sestry. Jedna žila v Brně a druhá se provdala do Kanady.  V tomto roce srazu navštívila   Dáša  se svou sestrou  z Brna tu sestru z Kanady a společně si udělali  výlet  za polární  Kruh. Na srazu  potom Dáša  povídala o svých zážitcích z cestování  po Kanadě. 

 

     Toto byla jen taková ukázka toho, co se dá na srazu všechno dozvědět. Člověk  nesmí být jen jak pecka a musí se umět  zeptat, případně  se zapojit  do debaty  nebo aspoň  umět naslouchat tomu, co  druzí  povídají.

 

     Pak se Jirka  zvedl a šel od jednoho k druhému a každému  dal osobně svůj reklamní  letáček na svou budoucí knihu, kterou psal. Měla název Bouře v mozku průzor věků. Měl už napsaných si 25 kapitol a byl s psaním snad za půlkou. A tak si řekl, že by neškodila nějaká soukromá reklama. Na lístečku bylo ze zadu napsáno  : reklamní letáček pro důvěrně zasvěcené. Byl podepsaný  pseudonymem  Džordž J. S.

                                                                                                                                           u 52/2011/3

 

 

 

     S každým si o tom  popovídal. Každého do toho zasvětil. A každý se mohl na cokoliv zeptat.

 

     Jako pohoštění  se jedlo výběrové pečené maso s chlebem. Někdo popíjel pivo. A byla to dobrá družná zábava. Když se čas nachýlil, začali se postupně lidé loučit a odcházet. Lidí ubývalo.  A když odcházeli Jiří V.. a Jarda Š… přidal se Jirka  S… k nim a šli společně domů. Na trávě už namrzla jinovatka  a byla mrazivá noc. Byl to ale dobře strávený večer.

 

     Asi  za týden bloumal  Jirka  doma  v pokoji  a jak sám někdy  říkal, zase se cítil divně. Tělo měl sice odpočaté v pohodě, ale s hlavou to nebylo ono. Bylo to jak zaražená rýma. Sice žádná bolest, ale jen takový tlak a to na temeni hlavy. Pro sebe se říkal : zase nějaká  zaseklá  telepatická pošta.

     Řekl si, že to půjde  rozchodit. A tak se vydal na procházku. Šel  klikatě  ulicemi  a mířil  ven z města  do lesa. Na začátku  lesa před železničním viaduktem, který se klenul  nad údolím řeky Sázavy, se mu ale  v hlavě  začala dít podivná věc. V hlavě se mu začalo zobrazovat v představách, jako když mluví  paní  učitelka Po…

     Říkal si : minulý  týden jsem ji viděl na srazu a tak mě asi pracuje podvědomí. Povídala o tom jak chodí přírodou kluk z vesnice, který má do přírody kousek a jak chodí přírodou  dítě z města. Jako by to byla narážka  na Jirku. Protože pocházel z vesnice Strážek. Jirka si vzpomněl, že se na tyto duševní jevy  ptal své psychiatrické  lékařky  Zr.. Toto nejsou  hlasy o kterých  se zmiňovala  jeho žena Lenka, která měla schizofrenii. Hlasy jsou vlastně sluchové halucinace. Jirkovi ale v uších  nic neznělo. Bylo to jen v hlavě. A to se prý nazývá sluchy.

 

 

     Jirka si říkal : asi  jsme tudy někdy  s paní učitelkou šli. A opravdu. V Jirkově  hlavě se vybavily  další podrobnosti a domněnky. Když chodil  na základní školu, chodil Jirka  i do pionýru. A paní učitelka  Po… jim dělala  pionýrskou vedoucí. A jednou  se s pionýrem vydali na vycházku do lesa právě tudy. A paní učitelka povídala právě tyto věci.

     Jirka se vydal kolem zahrádek pod oblouk  viaduktu a na cestě  pod obloukem  si rozpomněl  na další  podrobnosti  pionýrské  procházky s paní učitelkou  Po… Zatímco  spodem  pod mostem  šli skoro  všichni, vrchem přes trať se tehdy vydala  Dáša Š … a Karel V…Když se všichni sešli tak je paní učitelka  spérovala, co chodí přes trať, že se to nebezpečné. Ale Dáša říkala, že jim to před tím  dovolila. Možná ale na to povolení měli zapomenout a nezapomněli.

     Pak se Jirkovi  vybavily  další  vzpomínky. Přesně  tudy vedla  i vycházka  rodičů  a dětí  mateřské školky. A Jirkovy  malé dcery  Lenička a Hanička právě byly  důvodem této procházky. Jedna  rodina či skupina, která neznala cestu se rovněž vydala vrchem přes trať. Jirka  se pak vydal lesem do kopce směrem  k rybníku Křivák.  Šel sám ale jako by vnímal  co bylo do tohoto  časoprostoru kdysi vepsáno.  V hlavě se mu zobrazovalo, co se dělo při tom pionýrském výšlapu i u vycházky  školky a vzpomínal, co kdo říkal.

      Typoval si kdo tam všechno  byl a vybavovaly  se mu jednotlivé  hlášky  lidí i kdysi dávné okamžiky. Jirka šel sám ale imaginárně  sním šlo plno lidí. Prošel  kolem  Křiváku a s celou bandou se vracel  kolem odkalovacích nádrží  místy , kudy  dříve vedla železniční trať. Cestou nazpátek přešel pěší lávku  přes  řeku  Sázavu  a vrátil se domů.  Říkal si, že to byl  takový napůl magický  zážitek.

     Přes týden měl občasný tlak na temeni  hlavy a v sobotu  si zase řekl, že tu zaseklou telepatickou  poštu  zase rozchodí. Vydal se klikatě  ulicemi, až se dostal  k mostu  po kterém  vede silnice od Žďasu  na Stalingrad. Přešel silnici a vydal se stezkou  podél  řeky Sázavy. Na začátku  stezky  mu zablikala  paměťová  kontrolka. Ano tady zase byla  paní  učitelka Po… A tenkrát tu snad byla celá její třída ze základní školy. Jirka  jasně  cítil, že se to tu zapsáno  do časoprostoru.

     Co se vlastně  tenkrát dělo ? Paní  učitelka  tenkrát  vyvedla   celou  třídu  místo vyučování.  Právě  zde se zastavila. Blížil se čas další  vyučovací  hodiny. Aby nebyl vyloženě  průšvih, tak poslala  část třídy zpět, aby dělali účast ve škole v dalších  hodinách.

                                                                                                                                           u 52/2011/4

 

 

 

Tenkrát snad pověřila   Jiřího V… aby část  třídy  dovedl nazpátek. Sama se ale  vydala s několika  vybranými  dál podél  řeky  na jakousi  magickou  procházku. Jirka byl  ve skupině, která pokračovala dál podél řeky. Popošel na své osobní  procházce v současnosti  asi 200 metrů.  Zase mu zablikala  v hlavě  paměťová  kontrolka. Kdysi tudy šel s tetou Jindrou. Byla tu i její dcera  Iška a asi ještě někdo další. Asi dopředu procházeli touto  trasou a připravovali se magické podklady pro tuto akci.

     Jirku napadlo : Že by teta Jindra  a paní  učitelka  Po… nějak spolupracovaly, nebo se tajně daly dohromady ? Jediná vzpomínka, která se týkala obou dvou tomu moc nenasvědčovala. Tehdy  jednou  navštívila  Jirkovu  základní školu  teta Jindra, aby  asi vyjednala  uvolnění  Jirky ze školy na magické  akce psychologického  výzkumu  tety Jindry.

     Jirka byl tak trochu svědkem  jejich setkání. Přitom  zaslechl  i slova  paní učitelky Po…:

„To je nehoráznost, hypnotizovat  už děti.“ Z toho vyplývá, že asi k sobě neměli moc blízko. Obě ale dokázaly být komunikativní, byly obě  učitelky, vyjasnilo se jádro pudla a nakonec ji teta Jindra asi přibrala do výzkumného týmu a nechala  ji na triku  tuto její samostatnou  akci.

     Jirka šel dál a s dalšími  kroky si začal  ujasňovat, co to bylo  za procházku s paní učitelkou Po Uvědomil si, že tenkrát vyšla paní učitelka s celou  třídou místo vyučování s tím, že to bude  procházka do budoucnosti  do roku 2011. Při procházce potom  povídala, co tam bude vidět za nějakou desítku let.  Tyto magické  informace získala asi za metodické  pomoci tety  Jindry. Obě se jakoby dívaly očima Jirky, když šel na procházku toho roku 2011.

     Jirka pak přemýšlel, jakým způsobem se vlastně vytvořila  trasa  jeho procházky. Jestli dřív bylo vejce nebo slepice. Jestli se trasa  určovala  v minulosti nebo současně přítomné  budoucnosti. Jirka se vzpomněl na debaty, kudy cesta povede nebo by měla vést. Ovlivňovali výsledek a přitom  ho současně  kontrolovali se zápisem v časoprostoru, až na tu trasu vlastně  přišli a definitivně  ji potvrdili hypnotickým zápisem. Jediné co se k tomu dá opovědně říci, že to byla výslednice řady vlivů a okolností.  Při hledání souladu  zápisů  v časoprostoru minulých i budoucích  procházek a procházky s paní učitelkou Po.. museli přijít i na řadu  zákonitostí, které byly přínosem pro vědu.

 

     Pak došel ke stráni, kde už byl na dohled  viadukt a kudy  vedla  pěšina od lávky  přes Sázavu. Vydal se do stráně k budovám a domům Stalingradu. Pak procházel mezi domy k hlavní třídě Stalingradu a vydal se po ní.

     Přitom  se všiml, že zde stavební  firmy  provádějí  zateplení  pláště  domu. Bylo to polystyrénové obložení a na tom omítka.

     Uvědomil si, že to musí ve své mysli  vysvětlit, co se to tu s těmi domy děje. Nevěděl sice jak, ale byl přesvědčen, že se to pak  nějakou telepatickou  cestou  pošle  do minulosti. 

     A tak v duchu  vysvětloval, že je to  výhodná  investice, která uspoří  polovinu  nákladů na vytápění  a že se za 5 let náklady v úsporách vrátí  a pak už to jen spoří. A že se dá na tuto investici zažádat  o státní dotaci v akci zelená úsporám.

     Pak se Jirkovi vybavily slova  paní učitelky v minulosti, jak o tomto opatření  mluvila na odpovědných   místech. A Jirkovi došlo, že  toto jeho telepatické poselství tenkrát  v minulosti  ze současně prožívané  budoucnosti  opravdu došlo. A jak to tenkrát dopadlo ?

     Tehdy bylo uhlí  levnější  a polystyren dražší a ekonomická bilance nebyla tak příznivá.

A komunisti řekli, že to není potřeba, že uhlí máme dost.

     Jirka dál kráčel  čtvrtí Stalingrad a rovnal si myšlenky. Z toho rovnání  myšlenek Jirkovi vyšlo, proč  vlastně  paní  učitelka  Po… Neudělala  posezení pro celou třídu, ale jen pro polovinu. Bylo to pro ty, kteří právě  přišli v budoucnosti  toho roku 2011 na třídní  sraz. Jak ale zjistila jména účastníků? Asi jí s tím  trochu  pomohla teta Jindra. A souvislosti  začaly do sebe zapadat.

     Jirka  si pak vzpomněl na něco dalšího. Paní  učitelka  tenkrát v minulosti  na srazu  rozdávala stejně jako Jirka nějaké lístečky. Ale nedělala to jako učitelka, ale jako to dělal Jirka. Neřekla všem najednou informaci  o lístečcích a pak neřekla : teď si je rozdejte. Ale chodila  od jednoho ke druhému jak Jirka a s každým si o tom popovídala.

                                                                                                                                        u  52/2011/5

 

 

 

     Co bylo vlastně na lístečcích? Byla to taková  upomínka na budoucí rok 2011. Jirka si vzpomněl, jak za ním  ve třídě ve škole přišla paní učitelka Po… Dala mu přečíst jeden lísteček  a řekla mu, že tyto lístečky bude rozdávat. Že by je podepsala  svým jménem, ale že by z toho mohl být  průšvih.

A tak aby to podepsal Jirka. Přitom mu říkala „Ty budeš možná jednou spisovatel, tak co bys to nepodepsal. A víš co ? Budeme světoví. Ty jsi Jirka. To se anglicky řekne Džordž  a k tomu přidej svoje iniciály J. S.“

     Jirka tehdy  podepisoval  celou řadu  těchhle lístečků. Paní učitelka  je pak rozdala i těm, kteří nebyli na srazu. A dávala je i svým známým  na potkání. Co bylo přesně na lístečcích, to už zastřela mlha zapomnění. Ale možná si někdo ještě vzpomene. Nebo se ještě nějaký lísteček někde založený najde.

 

Jediné, co je známé, je lísteček, který rozdával Jirka. Prošel několika úpravami a tady je poslední verze:

 

 

 

DŮVĚRNÉ:

Mám pro Tebe (pro Vás) důvěrnou informaci určenou pro další šíření. Může se však šířit jen jako důvěrná informace. Je to vzkaz lidem od jednoho Velkého mága. Informace je chráněna tím, že je zakódovaná, jako tajné služby kódují svoje informace. Takže blamáži se meze nekladou.

A teď vlastní iformace:

Česká republika získá do 50 let Nobelovu cenu. Držitel Nobelovy ceny se bude jmenovat Kateřina.

A ještě něco, kde už si Velký mág není jistý. Nobelova cena bude za fyziku. Přesněji za použití fyziky v magii a její praxi.

V současné době o tom píše knihu jeden spisovatel. Kniha se bude jmenovat:

Bouře v mozku – průzor věků!!

 

4.9.2011………….až 12.12.2012…………či 21.12.2012

 Což je podle zmatkařů konec světa. Ale podle Májů jen začátek nové epochy, nového přerodu.

 

                                                                                                              Džordž J.S.      

 

 

     Ale vraťme se do okamžiků  Jirkovy procházky.

 

     Jak Jirka  postupoval  čtvrtí Stalingrad, v myšlenkách znovu časoprostorově  narazil na tu menší  skupinku  vyvolených s paní  učitelkou Po.. v minulosti. Co tenkrát dělali? No jasně!

     Svým vědomím se dostali do časoprostorového kontinua a koukali do budoucna.

     A co viděli?

     Viděli právě to, co  viděl  Jirka svýma  očima  v přítomné  budoucnosti roku 2011. Jirka si to uvědomil  a začal se rozhlížet, co je zrovna k vidění. Ti v minulosti  mu za to byli vděční. Protože ale byl sám, byl to jen jeden  průzor, jedno kukátko  do budoucnosti.

     V minulosti bylo ale víc lidí,celá parta, ale dívat se mohl jen jeden. A tak se někdy o to kukátko  do budoucnosti  přetahovali. Nejlepší  v tomto  přetahování  byla Dáša Š…, která se pak pochechtávala , když se jí podařilo ostatním  sebrat  kukátko  do budoucnosti.

     Jirka si uvědomil, že stejnou fintou vzala Iška své Mámě tetě Jindře  to kukátko do budoucnosti, při nějaké přípravné procházce. 

     Pak ale čas pokročil  a paní učitelka  Po.. se v minulosti  podívala  na hodinky a začala se starat, jak to asi dopadne  ve škole. Blížila  se další prošvihlá vyučovací  hodina a paní učitelka  se pak starala co řekne řediteli  školy. A celá skupinka  přemýšlela, co bude  dál.

                                                                                                                                       u  52/2011/6

 

 

 

     Snad i nasávali  informace  z budoucnosti, protože se to Jirkovi cestou nedaleko divadla  vybavilo.

     A jak to dopadlo ?

     Paní  učitelka  řekla pak řediteli školy po pravdě, že se svým vědomím  ocitla  v časoprostorovém kontinuu a vnímala  výjevy  z budoucího roku 2011. A že má za svědky  všechny  děti, které s ní šly. Že některé děti to viděly a vnímaly taky.

     Ředitel  nevěděl  jak to má  uzavřít. Říkal si, to se musí  pořádně vyšetřit a zburcoval kdejaké složky.  A pak  se skutečně  začalo  vyšetřovat.

 

     Nejprve šel k výslechu do ředitelny  Karel V…

     V ředitelně  byl ředitel, inspektor, a ještě někdo. My si můžeme říci že to byl tajný policista pro mimořádné události. A co jim Karel V… řekl? Byl mistrem  v maskovací blamáži a asi mu to poradila paní učitelka Po…

     Řekl asi toto : "Paní učitelka  se zbláznila a my jsme  byli u toho. A tak jsme ji provedli po městě. Dávali jsme pozor aby se jí neudělalo špatně  a pak jsme ji zavedli  do školy".

     Karel V… dostal pochvalu a řekli mu že je správný chlapec.

     Dále pak šla do ředitelny Magda. A ta tomu dala korunu. Prý slyšela  o laktační psychóze. Když se tvoří mléko  a dostane se do krve, tak těmi chemickými procesy s zblázní hormony a té ženě je pak velmi psychicky špatně. Mléko se sice tvoří po porodu ale třeba je to nějaká porucha a tvoří se teď.

     A tak blamáže těchto dvou to poslaly do autu. Další žáky už nikdo  nevyslýchal. A tito dva dali návod, jak se na to dívat. A to už je krůček  k myšlence  všechno  ututlat a zamést všechny stopy a postarat se nějakým způsobem  aby se na to zapomnělo. A tak se zametaly stopy.

     Paní učitelka  třeba všem dala  upomínací  lístečky na budoucí rok  2011. A tak je ti odpovědní  od žáků  vymámili. Jirka si vzpomněl jak ten lístek  dával  nějakému  pánovi. Pak za Jirkou přišel  Jiří V… a říkal, to nebyl  inspektor, toho znám. To byl tajnej.

     Dopadlo tak, že jen občas někdo ve škole šuškal, že se paní učitelka  Po.. zbláznila. Někdo  zasvěcenější  k tomu dodal že to byla porucha laktační psychózy. Ale jen pár nejzasvěcenějších  vědělo  své. A to, že se svým vědomím ocitlo několik lidí v budoucnosti pomocí časoprostorového kontinua.

     Paní učitelka  Po.. už pak neučila. Na psychiatrii  dostala  pracovní neschopenku a za nějaký čas šla stejně  rodit a na mateřskou dovolenou.

     Mezi  ty nejzasvěcenější, kteří věděli  své  patřil třeba právě Karel V…Kdyby se ho ale někdo zeptal, jak to bylo, asi by řekl to samé co v ředitelně. A zvlášť před nežádoucími  a ještě by dodal,  že s ohledem na paní učitelku Po….raději pomlčí. Nebo řekne další verzi, že už je to dávno  a že si už nic nepamatuje. Ale v okruhu důvěryhodných dokázal  nalít čistého  vína a znovu vyjevit a zopakovat  celou  pravdu. Jinak byl ale mistr v maskování, jak před tajnými, okolím i rodiči. Tajní ale nejsou troubové. A všimli si jeho maskovacích schopností a pověřili  ho jako mazací  sondu  ve skupině  důvěryhodných.  Na oplátku  mu nabídli  určité protislužby. Přislíbili  mu, že ho naučí hypnotizovat. Víc domněnek ale o práci tajných služeb snad už neuslyšíte. A podotýkám, že to jsou jen nepotvrzené domněnky.

 

     Mezi žáky se vytvořil okruh  důvěryhodných, kteří si všechno  pamatovali. Protože  ale ze všech stran cítili tlak, aby zapomněli,měli potřebu  si to připomínat. Ve škole by to ale bylo nápadné a tak si domluvili tajné, jinak ale veřejné místo, a čas a tam se scházeli a připomínali si celou událost. Vždy se sešel  hlouček  důvěryhodných a klábosilo se o všem možném. Až byly podmínky okolí  příznivé,vždy někdo  řekl : „A teď si nalijeme čistého  vína.“  A celá  věc se zopakovala. Když  se rozcházeli připomínali  si : „Příště si zase nalijeme  čistého vína:“

 

 

                                                                                                                                           u 52/2011/7

 

 

     Jednou  se o tomto  nalévání  čistého vína  bavilo ve škole a potvrzoval  se čas  setkání. A toto zaslechl nezasvěcený Jarda Sá… Měl informaci, že se bude nalévat  víno, kdy a kde. A tak došel i on a donesl  láhev vína a skleničku. Byl však překvapený, že je jeho víno odmítnuto. A pak dostal vysvětlení, že se zde  nalévají  informace.

     Myšlenky  na nalévání  čistého  vína a vše co bylo  okolo a souviselo spolu, bylo jak perly paměti, které dokázaly zazářit i v temnotě zapomnění.

     Žáci měli i podle této metafory konspirační a zjišťující  otázku. Máš perlu ? (to jako perlu paměti) A když  nevěděl, která bije, bylo jasné, že je to s pamětí špatné. Mohl však blafovat a říci mám. A tak tu byla  doplňující otázka. Ukaž kde. A to už se nedalo blafovat a po chvilce  přemýšlení se muselo ukázat  místo, kde sídlí paměť.  Občas  někdo perlu ztratil, nebo se mu zakutálela do záhybů mozku, kde už na ni z operačního  sytému mozku nebylo vidět.

     Jirka byl svědkem, jak Karel V…  a Dáša Š… testovali  žáky na zapomnění perly ve sklepě radnice. Karel mazal paměť  a Dáša ji obnovovala a magicky  si takhle hráli, až se to paní učitelce Po… nelíbilo. Že to tak opravdu  bylo  dokazuje  Jirkův paměťový  záznam, kdy Dáša Š… pomáhala  Jirkovi V… hledat zapomenutou perlu v záhybech  mozku, až Jirka V… řekl : „Aha jo ! Máš pravdu:“  

     Pak Dáša Š…řekla  Jirkovi : „Příště si dej na tu perlu  větší pozor, protože já ti ji příště hledat nebudu."

     Časem se ale hlouček důvěryhodných  zmenšoval, jak kde kdo ztratil svou perlu, až zbylo samotné tvrdé jádro prověřené časem. Byl to Karel V… Dáša Š…Jiří V… a Jiří S.. Každý měl pádný důvod proč tu byl.

     Jirka V… měl z té akce velmi silný zážitek, na který se nedá zapomenout. Když se na procházce třída  rozdělila, byl určen jako šéf  skupiny s úkolem odvést  skupinu  do školy. Pak se ale ještě  vydal do nedaleké  restaurace  U labutě a poručil si pivo. A světe div se, oni mu ho načepovali. Byla to asi Plzeň  dvanáctka. Možná, že to zařídila  paní učitelka, aby měl silný zážitek, na který se nezapomíná.  A být  jako žák základní školy  poprvé za školou a hned na pivu, když mu nebylo 18, to už je síla.

     A co Dáša Š… ? Když ta dokázala všem ostatním  ukrást  průzor do budoucnosti, tak v ní muselo být něco, co se těžko popisuje, ale proto zůstala v tvrdé čtyřce.

     Karel V… tu byl, protože se dokázal  maskovat  a choval se jako špión a dodržoval konspiraci.

     A Jiří S… byl samotný  magický  kámen tohoto příběhu.

     Magická kamenná tvrdá čtyřka  se ještě  nějaký čas scházela dál. Pak už ale zapomínali nalévat víno a tlachali jen tak a jednou na určeném místě  v určitou  dobu tu Jirka  S… stál sám. Možná že někdy  jindy tu stál samotný Karel V… nebo někdy  jindy  i někdo jiný a všichni si řekli, že  nalévání čistého vína skončilo. A tak se všechno ocitlo v temnotě zapomnění. 

 

 

     V deváté  třídě  přišla  za svými spolužáky  ve třídě Dáša Š… a říkala, že potkala  paní učitelku Po… na procházce s kočárkem. Že prý tam chodí na procházku a že  kdo by chtěl, by se sní mohl setkat. A tak se vypravila skupinka  žáků, mezi kterými byl i Jirka S.. K setkání  po čase  s paní učitelkou skutečně došlo. Mluvilo se o všem možném. Mimo jiné se paní učitelka zmínila, že se o mateřské nenudila. Prý že psala jakousi vědeckou  zprávu psychologického výzkumu. A pak prý psala ještě  doktorskou práci. Jak sama říkala, byly to takové slátaniny o časoprostorovém kontinuu. Prý že za tyto  práce dostala  spousty  peněz, že si v životě tolik peněz nevydělala a že to byly dobře vydělané peníze.  Za tyto peníze si asi pořídili chatu, kterou mají dodnes. Pak prý mohla dělat na toto téma  doktorát a pracovat někde v Praze. Ale říkala, že už s mužem zakotvila  na Vysočině ve Žďáře. A že se raději bude snažit  být dobrou  učitelkou, což je také poslání.

     Jirku napadlo, že ty vědecké práce byly právě o té jejich  akci a že to asi dohodila paní učitelce  teta Jindra a byla takovým  tajným  patronem v pozadí a kdyby šlo do tuhého, třeba  vyhození  z práce, nebo ještě  něco horšího, mohla zasáhnout a zatáhnout za nějaké páky na ministerstvu.

 

                                                                                                                                           u  52/2011/8

 

 

 

     Když Jirka  došel domů z procházky, měl zhruba celý příběh  přehraný  v hlavě. Jen ho pak ještě napadaly  dodatky a detaily. Naobědval se. A odpoledne  se rozhodl, že navštíví sestřenici své ženy, paní Sa…  Ta měla  mimo  svého syna a své první dcery ještě dceru Marušku.  Maruška byla ale postižená. Nenaučila se mluvit.  Jirka od ní slyšel jen dvě souvislá slova.  První bylo „mami“, když chtěla  mámu  na něco upozornit, nebo ji zavolat, nebo když se dělo něco mimořádného. A druhé slovo, které říkala bez problému  bylo „já“, když chtěla třeba sama Jirkovi uvařit  čaj nebo kafe.     

    Maruška  se sice nenaučila mluvit ale přesto mezi nimi  byla smysluplná komunikace. Její mamince, když  začínala Marušku vychovávat někdo  poradil ať ji pozoruje, jak se chová, jaké dělá posuňky, co by chtěla asi zkomoleně říct. A co vlastně chce. A tak se maminka dokázala do ní vcítit a věděla co chce.

     Jirka měl pro sebe  takovou domněnku, že se díky tomu  vcítění  naučily  vzájemně  komunikovat ještě  trochu  jinak. A to telepaticky. Jako by si vzájemně  vyměňovali a četli myšlenky. Jirka přemýšlel  o tomto  zajímavém  způsobu  komunikace a pak si uvědomil, že možná  na srazu  někteří jeho  spolužáci takto mezi sebou komunikovali. Ale jak je to možné?

      Když paní  učitelka  Po… začala  organizovat  toto posezení, komunisté byli znepokojeni, že se něco  děje bez jejich  pokynu. A tak možná zaostřili  svoji pozornost.

 

     Možná tajně  nainstalovali  filmové sledovací kamery a možná je sledovali  i jinak. Možná teta Jindra  varovala  paní učitelku Po.. , ať si dá pozor. Z toho vyplývá, že se nemohlo říct něco, co by mohlo  být  podezřelé. Při mimořádných  událostech ale obě strany používali mimořádné metody. Kdo ví, jak je to možné, ale žáci se naučili tajným způsobem komunikovat.vzájemně mezi sebou. Sice ne všichni, ale jen kdo chtěl. Většinou vzájemní kamarádi.

     Asi to všechny, kdo chtěl, naučila  na pokyn  paní učitelky Dáša Š… Žáci si název pro tuto  telepatickou komunikaci vypůjčili  z budoucnosti. A to fejsbuk. ( facebook)

     Kdo ten název tenkrát  přinesl, je záhada. Jirka si vzpomněl, jak se kdysi bavili dvě kamarádky,

a když se loučily tak si říkaly : "o zbytku se domluvíme na fejsbuku."

     A to bylo snad  30 let před tím, než se ujal internet. 

     Dáša Š… tenkrát  přišla  s tím, jak se to správně  anglicky  píše, a že to v budoucnosti  bude oficiální  označení a napsala  facebook. Tenkrát se ale vyučovala  ruština a ne nějaká angličtina. Jen Jirka chodil do nepovinné  němčiny. A tak všichni kroutili  hlavou nad tou anglickou  výslovností. Jen si asi neuvědomovali, že to co používají, je něco úplně jiného a to telepatický fejsbuk. 

     Možná jestli existují  mimozemšťané, tak komunikují stejným způsobem.

    Jirka  tedy  kráčel směrem k paní Sa… a vzal to nejkratší  zkratkou. Přeběhl  silnici mezi projíždějícími auty  a zamířil na pěšinu  mezi tenisovými a volejbalovými  kurty u rybníčku  a mezi bývalými  jatkami, kde už bylo místo nich postaveno  něco jiného. Když  dobíhal  na konec sinice,  uvědomil si, že za ním kdysi dobíhali  Karel V… a Dáša Š…

     Podle  toho co povídali to bylo krátce  po tom, co se tajné služby  pokoušely  zajistit  lístečky  paní učitelky Po… A oni povídali jak se jim dařilo či nedařilo  utéci  tajným  z lopaty.

     Dáša Š… povídala, že si udělala  kopii toto lístečku  a doma ho založila do jedné  knihy, za záložku. Tajní jim pak šmejdili  tajně po bytě. Nyní zůstává  otázkou, kam se lísteček  poděl. Jestli padl někomu  do rukou nebo čeká na své objevení.

     Karel měl také povídání  o tajných, ale paměť už nerozkódovala obsah. Všichni  šli asi jako žáci za paní Sa…, která už asi byla  vdaná, ale Maruška  ještě  nebyla na světě. Všechno už ale bylo zapsáno v časoprostoru a oni si šli přečíst ten to časoprostorový zápis. A zároveň se šli podívat na to, odkud pramenil  a odkud všichni odkoukali  telepatický fejsbuk.

 

    Používat magické metody, nebo se přímo dívat do budoucnosti, není jen jako hrát si na vojáky, či jen jako zábava u televize. Je to dost nebezpečné. Když se šlápne vedle, může to skončit i smrtí. O život třeba přišla babička, která začala objevovat netušené možnosti magie a kolem roku 1976 se pokoušela dívat se do budoucna roku 2013. A to přesto, že tu byla výstraha, pozor nebezpečí smrti.

                                                                                                                                          u 52/2011/9

 

 

 

    Říkala si, co by se mě mohlo stát? Při svých magických činnostech se nachladila a zemřela na zápal plic. Nebylo to pak ani nápadné. Ale mágové, kteří do toho byli zasvěceni, ví své. Kdyby nešmejdila v časoprostoru a byla diskrétnější, mohla si ještě dlouho užívat života. A to se chtěla jen podívat do časů, kdy už nedaleko Žďáru nad Sázavou stály sochy Mamlase a Hamroně, či do roku 2013, kdy žďárská hospoda Laguna u nádraží se za provozu přebudovala a přejmenovala na Ingot. (Asi v tom byly nějaké intimnosti a důvěrné informace a pak to takhle dopadlo.)

 

     Mimochodem hospoda má ve vývěsním štítu rok 2013. Tato hospoda Ingot je také magické místo. Magično ale dělají lidé, kteří se zde objeví. Ledasco o tom ví její provozovatel Božek K

    Všechno je ale na mnohem delší povídání a je to už jiný příběh. A i zde možná hrozí nebezpečí ztráty života při prozrazení magických souvislostí. Že to tam bylo už na ostří nože, dokazuje třeba to, že se o tento prostor zajímali i mágové, takzvaní strážci duší. Jen tuto zmínku schválil globální systém lidstva na 100 procent. Ostatní věci je možné se dovídat jen telepatickou poštou. Mnohé ale zůstane jen obchodním tajemstvím podniku.

 

     Mágové totiž někdy spolu spolupracují, ale jindy zápasí na život a na smrt. Za svou činností v časoprostoru většinou zametají stopy a těm co je sledují, kladou i smrtonosné pasti a různé vyhybky na matení směru.  

 

      Postižení v ústavech, kteří nemluví nebo jen omezeně, se možná také mezi sebou naučili komunikovat telepatickým "fejsbukem". Někdy jsou to jen posuňkové skřeky, ale někteří jsou spolu schopni takto komunikovat na takové úrovni, jako by byli vysokoškolsky vzdělaní. Jirka zaregistroval, že manželky prezidentů, jak Václava Klause, tak Václava Havla byly také na návštěvě v těchto ústavech. Někdo by si řekl, že tu byly kvůli charitě a ukázání, že se i o tyto postižené lidi stát postará. Ale možná, že na těchto návštěvách došlo i k telepatické mu kontaktu. A možná se manželky presidentů dozvěděly i nějaké telepatické časoprostorové informace, které jsou ostatním lidem skryty a o kterých se nikde nemluví a raději se zatají.

 

     Po návštěvě byl Jirka doma. Cítil v hlavě tlak. A říkal si, že je zrovna pod obrovskou palbou telepatické radiace. Jako by se chtělo připojit naráz 20 až 30 lidí. Pak se ozvala i manželka prezidenta a o něco později přidal i svou zdravici bývalý president Václav Havel. Podle Jirky může takový nápor zvládnout skoro každý. Hrozí jen jedno nebezpečí. Když se zahltí operační systém mozku, může z toho být schizofrenie.

 

    Co říci na závěr? Slova této kapitoly mohou někomu připadat jako schizofrenní bludy, kterými si duševně nemocní vysvětlují svoje zvláštní zážitky třeba se sluchy. Mohou to však být i naprosto reálné věci, které se dají využít různým způsobem. A tajné služby měly starost, aby se tyto věci nedostaly na veřejnost. A tak jen doufejme, že všechno tajné služby nevymazaly hypnoticky z paměti a někdo si třeba po letech na něco rozpomene.

 

     Vzhůru tedy na každoroční sraz třídy spolužáků hledat perly paměti v záhybech mozku, které když se najdou, dokážou zazářit i v temnotě zapomnění. Nebo přijďte zjistit, jak to bylo doopravdy. Nebo přijďte vymyslet krycí, maskovací příběh, který bude vypadat věrohodně a bude sloužit jako nástroj blamáže.

 

Zde jsou tradiční otázky:

 

Byla to blamáž autora, výplod chorobného mozku, nebo realita?

 

Kde je pravda


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru