Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+15 neviditelných
Vlastně na tom nezáleží: Zrzka a v očích smrt
datum / id20.05.2017 / 479153Vytisknout |
autorkvaj
kategoriePovídky
zobrazeno695x
počet tipů7
v oblíbených0x
zařazeno do klubůPovídka měsíce,
Vlastně na tom nezáleží: Zrzka a v očích smrt

     Hanka vešla do hotelové haly, zamířila přímo ke skupině tří mužů a zářivě se smála.
     „Tak co, ďáble, kam vyrazíme?" zeptala se Luboše, vzala ho za ruku a políbila na tvář.
     Dva Lubošovi kolegové z podniku zezelenali závistí a mlsnými pohledy kopírovali obliny Hančiných boků, hýždí a ňader, jak to činili všichni muži. Luboš nebyl výjimkou, navíc po Hance toužil. Svůj zájem o ni si ale netroufal dát najevo. O Hance jen tajně snil, a když se potkali, kochal se pouze její vznešenou chůzí a letmými pohledy do jejích dychtivých očí. Po čem ale její oči dychtí, rozluštit neuměl. Vlastně na tom moc nezáleží, pokud nedychtí po něm, říkal si Luboš. A že se nenacházel v Hančině hledáčku jako potenciální partner, o tom byl přesvědčen. Nicméně nyní, v její přítomnosti, nabyla perspektiva otravného podnikového vánočního setkání pro Luboše jasnějších barev a obrysů.
     „Tak co je, ďáble, pořádně si to spolu užijeme jen my dva. Nebo nechceš!?" naléhala Hanka, když se Luboš k ničemu neměl.
     Druzí dva muži jenom zírali. Nemohli uvěřit, že tahle krásná kočka, kterou by v podniku chtěl snad úplně každý, takhle otevřeně balí právě výtvarníka propagace Luboše Osiku, kterého všichni měli za podivína.
     „Myslíš teď hned? Místo večírku?" divil se Luboš tupě.
     „Samo. Co tady?" řekla Hanka.
     „A nebude tě tady tvůj náměstek postrádat?“
     „A kdyby, tak co?“
     Luboš už nic nenamítal a povzbuzený jejím chováním na znamení souhlasu načechral Hance ofinu. Odměnila ho dalším jiskřivým úsměvem a oba zmizeli zkoprnělým kolegům z dohledu.
     Luboš nikdy nevěděl, co si má o Hance myslet. Bydleli od dětství v jednom domě, takže se vídali často, ale nijak zvlášť se nekamarádili. Hanka byla o dva roky mladší než on, a v době, kdy Luboš začal studovat střední školu, se s rodiči odstěhovala a ztratila se úplně z jeho zorného úhlu. Opět se potkali až zase v podniku, kam Luboš po škole nastoupil do propagace, a Hanka dva roky po něm jako sekretářka obchodního náměstka. Tehdy po ní doopravdy zatoužil, neboť z ní vyrostla úchvatná kráska. Zdálo se mu ale, že stojí až na konci fronty těch, jimž by Hanka mohla věnovat přízeň, i když ona se k němu chovala vždy přívětivě. Luboš si to vysvětloval tím, že je vstřícná od nátury, a že s ním občas i koketuje, měl jen za její marnivost. Bál se, že by se ztrapnil, kdyby se ji pokoušel sbalit. Teď to však vypadalo, že mu jde Hanka sama vstříc.
     „Dneska bych si to chtěla pořádně užít, ďáblíku," řekla už na ulici.
     „Neříkej mi ďáblíku, je to nesnesitelné."
     „Tak dobře. Chtěla bych si to pořádně užít, ďáble.“
     „A co vlastně?"
     „No všechno. Chtěla bych se potloukat městem, povídat si, něčeho se napít, zatančit si, vykoupat se spolu ve vaně, a pak se milovat." 
     Šokovaný Luboš se násilím přinutil k stejně věcnému tónu: „Nakonec, proč ne, zrzko."
     „Řekls mi zrzko?!" vytřeštila oči.
     „Přesně tak." 
     „Chceš tím říct, žes mi klidně řekl zrzko? Vždyť mám vlasy černý jak uhel.
     „Jako antracit. Ale připomnělas mi jednu známou."
     „Jestli něco nesnáším, ďáble, tak když připomínám chlapům jejich kdejaké kamarádky. A čím jsem ti ji připomněla? Jsem jí podobná?"
     „Vůbec ne. Ty jsi mnohem hezčí. Ale její oči..."
     „Co její oči?"
     „Měla v nich něco zvláštního, jako ty."
     „Co zvláštního?"
     „To právě nevím.“ 
     Teď ale Luboš lhal, neboť zrzka měla v očích smrt. A už nežije. To se však Hance říct neodvážil. 
     „Tak si to nech," nafoukla se a vzdorně pohodila černou lesklou hřívou. 
     Nádherné dlouhé nohy nesly Hančino svůdné tělo ulicí, až se dva kolemjdoucí zadrhli v hovoru.
     „Proč si chceš užít právě se mnou, Hani?"
     „Prostě chci, ale vůbec nevím proč."
     „Protože si chceš se mnou jen hrát. Jsi přesycená všech těch plejbojů, kteří se kolem tebe točí, tak hledáš povyražení v protikladu. V tuctovém chlapovi, co si netroufá dorážet a nadbíhat ti. Připadá ti asi zábavné, uvádět mě do rozpaků."
     „Ty můj chudáčku. Jen se polituj."
     Bylo časné poledne, a jak to vyhlíželo, zbytek dne mohl být báječný. Vlastně na tom ani moc nezáleží, pomyslel si Luboš. Stačilo mu, že Hanka kráčela vedle něj svým vznešeným krokem a navíc se do něj zavěsila.

     V následujících hodinách se bezezbytku naplnil Hančin scénář. Potloukali se městem, povídali si, vypili dvě sedmičky vína, tančili, a ve chvíli, kdy spolu vcházeli do jejího pokoje v hotelu, Luboš stále nemohl uvěřit, že se skutečně odehrává to, o čem snil pokaždé, když se s Hankou potkal. Nedokázal se zbavit ostychu, ani když se Hanka bez okolků svlékla úplně donaha, zamířila do koupelny a řekla mu, aby udělal to samé.
     „Myslíš to vážně, Hani?“ zeptal se jako idiot.
     Otočila se k němu: „Co je s tebou, ďáble?“
     „Už nic.“ 
     Souložili pak ve vaně, na křesle, v posteli a Lubošova hloupá nesmělost se v Hančině náruživosti úplně rozplynula. Byl náhle vášnivý, až tím překvapil sám sebe, a dokonce i Hanku. V jedné chvíli se ho zeptala, jestli se s ní bude milovat až do rána, a on to slíbil. A pak se stalo něco, co se Lubošovi zdálo absurdní. Zatímco on chtěl pokračovat, Hanka mu řekla, že už nemůže.
     „Cože, ty!?“ žasl. „Teď ale lžeš, abys mi nemusela říct, že jsem tě zklamal.“ 
     „Blbneš!? Jsem z tebe nadšená! Jenom už mám dost.“
     „Tomu nevěřím.“
     „Já nevím, ďáblíku, co sis o mně vybájil? Jsem normální ženská. A jestli jsem hezká...“
     „Jsi nádherná...,“ skočil jí do řeči.
     „A jestli jsem hezká, neznamená to, že jsem sexuální mašina. Ale ty mi ji připomínáš.“
     „Co...co...cože?“ zakoktal se údivem. „A stejně nevím, proč jsi to všechno podnikla?" 
     „Protože jsem tušila, že to s tebou bude nádherný. Vlastně kecám. Věděla jsem to.“
     „Tys to věděla?“
     „Chlapi, co se ostýchají, bývají daleko lepší, než ti, co se naparují svým chlapáctvím.“ 
     „To máš tolik zkušeností?“ ptal se překvapeně.
     Hanka se mnohoznačně usmála. 
     „Ty, Luboši, a tobě se to se mnou líbilo?“ ozvala se po chvíli. 
     „To se fakt ptáš?“
     „Ptám se.“
     „Jasně, že jo.“
     „A nekecáš mi?“
     „Nekecám.“
     „Jsi šťastný?"
     „Vlastně na tom nezáleží, ale jsem.“  
     „Ty zvíře!“ prudce se posadila.
     Vrhla se na něj a začala ho zuřivě líbat. Oplácel jí to a chtěl si to s ní opět rozdat, ale ona ho odstrčila.
     „Proč jsi mi předtím řekl zrzko?“ zeptala se, když už zase leželi klidně vedle sebe.
     „Jen tak.“
     „To se mi nezdá. Určitě to mělo nějaký smysl."
     „Nechtěj to vědět!“ prosil Luboš.
     „Chci!“
     „Tak dobře. Kvůli jejím očím, protože v nich měla něco zvláštního, jako máš ty.“
     „To už jsi říkal. Ale co zvláštního?“
     Luboš se na Hanku dlouze zadíval a tvářil se děsně vážně.
     „Vlastně na tom nezáleží, ale zrzka měla v očích smrt,“ řekl potom.
     „Jakou smrt? Na čem nezáleží?“ ptala se Hanka najednou vystrašeně.
     „Zrzka spáchala sebevraždu. Pro všechny to byl tehdy šok, ale mě to ani nepřekvapilo. Přečetl jsem jí tu smrt z očí už dávno před tím,“ řekl Luboš a jeho hlas zněl v té chvíli dutě.
     „Tys jí tu sebevraždu přečetl z očí!? Děsíš mě!“ otočila se na bok tváří k němu a zblízka do něj zapíchla zpanikařený pohled. „A v mých očích jsi viděl taky smrt!?“
     „Ne, to ne. Vlastně nevím, co jsem v nich viděl,“ odpověděl Luboš vyhýbavě.
     „Nelži! Proč lžeš! Když jsem ti zrzku připomněla očima, musel jsi v nich vidět to samé, co v těch jejích!“ sypala ze sebe s nádechem hysterie.
     „Třeba se mi to jen na chvíli zdálo. A možná jsem se spletl. Nejsem žádný jasnovidec. Ty se snad chceš zabít?“
     „To nechci!“
     „No tak vidíš. Nemysli na to, a pojď se ještě milovat.“
     „Tobě se to řekne, nemysli na to. Napřed mě vystra...“
     Přitáhl ji k sobě a umlčel polibkem v půli slova. Dokončila ho až jemu do pusy. Dál už nemluvili, když se nepočítají vzdechy, a milovali se skutečně až do rána.

     Na zpáteční cestě autobusem vstříc Vánocům se Hanka i Luboš tvářili slastně. Když dorazili do Prahy, Luboš doprovázel Hanku domů.
     „Jsem šťastná,“ řekla Hanka najednou bez souvislosti. „A ty?“
     „Já taky. Zvlášť proto, že teď už budeme pořád spolu.“
     „Spolu!?“ zadrhla se v chůzi. „Jak to myslíš?“
     „No budeme snad po tom všem spolu?“ nechápal, co by jim v tom mohlo bránit.
     „Tím – po tom všem – myslíš, že jsme se spolu milovali?“
     „A co jinýho?“
     „Ty ses asi zbláznil, Luboši. My dva nemůžeme být spolu.“
     „Ale proč ne? Oba jsme svobodní, a ty jsi tvrdila, že se ti to se mnou líbilo.“
     „Líbilo. A moc! Ale to neznamená, že spolu budeme chodit, nebo snad dokonce žít.“
     „Nerozumím ti. V čem je problém?“
     „Koukni, ďáblíku, ty jsi fajn kluk, trochu směšný, ale fajn. Ale my dva spolu jako partneři, to by nešlo.“ 
     „Ale já nechápu...“
     „Právě,“ skočila mu do řeči. Nechápeš nic.“
     „Je to kvůli tomu, co jsem ti vyprávěl o zrzce?“
     „Taky. Najednou mi z ničeho nic řekneš, že měla v očích smrt a zabila se, a vystrašíš mě tím taky skoro k smrti. A jak tě znám, přišel bys každou chvíli s něčím takovým. To ale není to hlavní...“
     „Ne? A co je hlavní?“ přerušil ji teď zase on.
     „Vždyť se na sebe podívej. Co vlastně jsi?“
     „Chceš říct, že jsem nula?“
     „Ano. Ale mně by nevadilo, ďáble, že jsi nula teď, že nemáš postavení. Jenže ty budeš nula pořád! O nic se nesnažíš. Sedíš si v tý svý propagaci a nimráš si tam ty svý prospekty a myslíš si, že ti to bude stačit napořád. Nemáš žádný ambice, nechceš ničeho dosáhnout. A já nemůžu být s chlapem bez ambicí.“
     Luboš stál uprostřed ulice, díval se do země a mlčel.
     „No tak, ďáblíku! Luboši! Nebuď smutnej!“ začala ho Hanka utěšovat. „Můžu ti slíbit, že kdykoliv budeš chtít, a když to jen trochu půjde, pomiluju se s tebou. A ráda.“
     „A to si představuješ jak!?“ řekl naštvaně a hlas mu přeskočil do fistule. „Aspoň si nech ty těšínský jabka. Ty někoho máš?“ otázal se už klidněji.
     „Nevím to jistě, ale v podstatě... mám,“ připustila Hanka.
     „Vlastně na tom nezáleží, ale koho?“
     „Náměstka,“ řekla a pohlédla na něj jaksi provinile.
     „Taky mě to napadlo.“ 
     „Vážně?“
     „Vážně!“ zopakoval teď zuřivě a vášnivě.
     Bylo to ale to poslední, co Hance řekl, než se s ní před jejím domem rozloučil. Dalo se do sněžení a on se loudal osaměle na tramvajovou zastávku. V duchu si říkal, že na tom vlastně nezáleží. Už nikdy mu na ničem nebude záležet, přesvědčoval se Luboš. Hlavně na žádné ženské ne, i kdyby byla sebekrásnější.

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

04.08.2017 13:39:24kvaj
redaktor prózy

Jak myslíš.

04.08.2017 11:27:59Skarabea
Prečo nie? :) nerealne to pôsobí aj vďaka tomu, ze je to napísané dosť tuctovo...
04.08.2017 10:52:57kvaj
redaktor prózy

Ok. Jenom upozorňuji, že ti to těžko může připadat současně nereálné a tuctové, jelikož tuctové je totéž jako banální, a banální věci jsou naopak reálné.

04.08.2017 10:48:15Skarabea
nebavilo ma to,tie dialógy, celé je to akési nereálne, tuctové
18.06.2017 09:21:34kvaj
redaktor prózy

Děkuji. :-)

18.06.2017 09:20:41kvaj
redaktor prózy

Hm, říkám.

17.06.2017 22:06:24K3
redaktor prózy

Příjemné čtení. T.

17.06.2017 20:07:45Zdenda

Když to říkáš.

17.06.2017 20:00:50kvaj
redaktor prózy

Ok. Tímto způsobem lze "popsat" v zásadě cokoli.

17.06.2017 19:49:28Zdenda

Nevím no... taková jako historka o tom, jak se někdo s někým vyspí.. nějak v tom postrádám cokoli navíc. (Teda samozřejmě kromě těch bezúčelných dialogů.)


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.