Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+10 neviditelných
Dohlédnu dní dalekých I.
datum / id22.05.2017 / 479182Vytisknout |
autorkvaj
kategoriePróza na pokračování
zobrazeno348x
počet tipů2
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Dohlédnu dní dalekých I.

 Motto:
Ale osud, lásko má,
osud mě děsí. Co
jsem vzal do ruky,
je čím dál těžší.

(Robert Creeley)  

     Doma chodím kouřit na balkón. Hlavně večer, když si tam zapálím, mi výhled na celé rozsvícené okresní město poskytuje příležitost, abych si v izolovaném soukromí lodžie ve dvanáctém patře utřídil zážitky, co mě od rána potkaly, abych se smířil s dalším přečkaným dnem. Na balkóně přemýšlím i o životě, svém i tak vůbec. Balkón mi plní stejnou službu jako Jestřábí věž Robinsonu Jeffersovi. Jenže pode mnou nejsou skaliska a moře, nýbrž parkoviště, sídlištní nákupní středisko, asfalt, binec a vyšlapané trávníky. Kolikrát jsem se tady už ale do sytosti vytrucoval, co všechno si vyjasnil. Třeba hned to kouření. Zpočátku jsem pociťoval jako omezování osobní svobody chodit kouřit na balkón. Dnes už ale vím, že je to výraz ohleduplnosti k ženě a dcerám.
     To je ale nic proti otázce, která mě už delší čas trápí. O co mi v životě skutečně jde? A jde mi vůbec o něco? Patřím k lidem, kteří mají před sebou cosi důležitého, nebo se jenom protloukám den za dnem bez užitku, jako většina ostatních? Nebo jsou snad velcí ti, co naplňují či maří svůj čas přirozenými, prostými úkony, touhami a myšlenkami, o nichž není třeba hloubat.
     Samozřejmě si rád namlouvám, že právě já – čtyřiatřicetiletý Aleš Markvart – patřím k vyvoleným, kterým dal osud šanci o něco významného usilovat, kterým nabídl příležitost změnit věci k lepšímu, jimž poskytl výsadu mít pravdu a obdařil je schopností vědět, jak na to. Dennodenně se obelhávám, ale moc mi to nepomáhá. Bylo by náramné, kdybych si na něco takového troufl. Cítím se ale nejistý v životě a ve svých názorech příliš osamocený.
     Netuším, co si druzí opravdu myslí, jak vnímají dobu, kterou žijeme, kam vlastně míří? Sdělovací prostředky a vládnoucí strana sice tvrdí, že je to dané a jasné, že je budoucnost v rozvíjení a upevňování socialismu. Z toho se mi však akorát zvedá žaludek. Vím, že je to jen velká, hlasitá lež. Komu se s tím ale svěřit? A jak by dotyčný zareagoval? Něco někde před někým v tom smyslu plácnu, on to poběží nahlásit, a já budu mít problémy, budou mě vyslýchat, přijdu o práci, a kdoví, jestli jenom o tu, rodina bude mít kaňku... A proč vlastně? Jenom pro svůj pocit, že jsem se ještě úplně neohnul, že mám aspoň zbytek charakteru?
     Často zkouším na balkóně vypočítat, tváří v tvář bezmezné, hluboké jámě vesmírné věčnosti i bezprostředně blízké a konkrétní šedivé geometrii sídliště, kolikrát jsem již uhnul ze svých zásad a předsevzetí, kolikrát potlačil svou hrdost, kolika drobných podvůdků se dopustil, kolikrát jsem zapřel své svědomí, abych vydobyl tu trochu jistoty pro rodinu i pro sebe, jakkoli mi to dříve, za svobodna, připadalo přízemní a nedůstojné. Přemýšlím přitom, jestli člověk, jenž pod vlivem pocitu vlastní slabosti slevil ze své morálky a částečně opustil některé mravní hodnoty, jež uznával, se posléze dokáže vrátit k životu, který považuje za čestný a plný? 
     A co, vždyť neděláš nic tak hrozného, většina ostatních se ti podobá, přesvědčuji se. To mě ale nijak neuklidňuje a děsím se toho, aby někdo nevyložil mé myšlení, cítění a jednání objektivně, a tím je zpřístupnil logické analýze a racionálnímu poznání. Podívám se znovu na nesmírnou oblohu s hvězdami a bizarními stíny mraků a připadám si rád bezvýznamný a nicotný. Je to však stále ta naděje, že mě čeká skvělá budoucnost. Cigareta ale dohoří k filtru, já se vrátím do své panelové králíkárny a propadám opět malomyslnosti, že stejně nic nedokážu.
    „Zavolal jsi už konečně na ten byťák, kdy se uráčí opravit ten výtah? Už nejezdí skoro dva měsíce!" vystartuje na mě bez varování žena.
     Říká to vyčítavě, jako bych zrovna propil výplatu a děti musely hryzat suché kůrky.
     „Nezavolal. Dneska na to nebyl čas. Měl jsem v redakci děsnou honičku," odpovím.
     Dobrá výmluva, když si nechci přiznat, že už nevěřím v úspěch podobných intervencí. Nechce se mi vůbec mluvit a přemýšlet o takových věcech, jako je nejezdící výtah, neboť se nemohu zbavit svých balkónových úvah. Snad se mi pouze zdá, že patřím k pokolení, říkám si v duchu, co se příliš brzy přizpůsobilo, v útlém věku se skamarádilo s přetvářkou a brzy, moc brzy potřebuje skeptické brýle.
     „Dáme si kafe?" snažím se odvést řeč jinam.
     Běla na mě pohlédne docela vztekle, ale odejde do kuchyně postavit vodu.
     V mysli se kárám za to, že dny ubíhají a já se stále do ničeho nepouštím.
     „V létě bychom mohli vymalovat a taky natřít topení. Už na něm nemůžu sušit prádlo, protože se maže od rzi," řekne žena, která se vrátila z kuchyně s kávou.
     Jako by četla moje myšlenky, i když si je vykládá po svém.
     „No a tu poličku u okna bych měl konečně udělat," přitakám.
     „Víš už, kde na ni seženeš desky?" strachuje se Běla.
     „Představ si, co mi ta potvůrka malá dneska provedla," začnu mluvit o příhodě s mladší dcerkou. „Chtěla vzít na koně, a tak se postavila přede mě, poskakovala a vykřikovala: Vem mě na kuk! A když jsem jí uhýbal a jinak si jí nevšímal, začala třít dlaničkami o sebe a říkat: Posim, posim."
     Dřív ženu přiváděly k šílenství tyhle mé náhlé změny témat rozhovorů, ale už si zvykla.
     „Tomu se nedá odolat," usměje se Běla rozněžněle.
     Jsme rázem šťastni! K dokonalému pocitu mi chybí jen cigareta, tak jdu opět na balkón. 
     „Musíš už zase hulit?" otáže se Běla vyčítavě a notně zklamaně. „Jsi pěknej slaboch. Pořád slibuješ, že kouřit přestaneš, ale čadíš pořád ostošest."
     Já se však opravdu cítím slabý a bojím se své slabosti víc než něčeho jiného. Stejně, jak se své slabosti a bezvýznamnosti bojím, tak se mi zároveň hnusí. Připadám si směšný a pitvorný a mrazí mě z těch, co vypadají sebejistě a vyrovnaně, ač je mi jindy jasné, že i oni mají své problémy a třeba si často nevědí rady. Ale to je mi beztak houby platné.
     „Tati," ozve se starší dcera Vendulka, když se vrátím z balkónu. „Dám ti hádanku. Na pasece skákali zajíci jeden za druhým. Kolik jich bylo?"
     „Tři," odvětím.
     „Jak to?"
     „No, jeden – za – druhým, takže tři."
     „Když ty taky všechno víš."
     „Ba ne, Vendy, nevím všechno. Naopak většinu věcí nevím. Pamatuj si, že čím víc toho člověk zná, tím víc se mu zdá, že toho ví stále méně."
     Má desetiletá dcera na mě zírá hnědýma očima zpod blonďaté ofiny, co to blábolím, přikyvuje a pak se zeptá: „Ty jsi tu hádanku znal?"
     „No jasně," usměji se. „Za tu už byla moje babička po škole."
     „Vážně?"
     „To se jen tak říká, Vendulko. Jako že je to stará věc."
     „Já vím," ušklíbne se. „Už jsi mi to několikrát vysvětloval. Copak si to nepamatuješ?"
     Nejhorší na tom všem opravdu je, že se nemůžu se svými nejistotami a obavami svěřit. Nikomu! Když už někdy překonám strach, že by mě třeba napráskal, a začnu o tom, tak na mě druhý buďto nechápavě civí, jako před chvílí Vendulka, nebo si myslí, že jsem fňukal, neboť podle něho si nemám na co stěžovat. A opravdu. Mám ženu a dvě dcery, té mladší jsou čtyři, a ty moje tři holky mě svým způsobem milují a dělají mi jen samou radost. Mám i práci, která mě baví a lidé mě většinou jako redaktora uznávají. Aspoň se tak tváří nebo mi přímo pochlebují. A mě to těší, ač jim moc nevěřím. Je to však jako kouření nebo alkohol. Každý beztak ví, že mu to ve skutečnosti nic nepřináší, naopak mu to ubližuje a překáží, ale namlouvá si, že mu to dělá dobře.
     Já si namlouvám ostatně víc věcí. Když mi bylo osmnáct, chodil jsem s šestnáctiletou holkou. Vážně jen chodil, hlavně v noci po silnicích kolem vesnice, poblíž které měli naši chatu a její rodiče domek po babičce. Občas jsme se zastavili, líbali se a já jí hladil prsa a bylo mi děsně fajn. Jednou jsem jí po takovém zážitku řekl, že se s ní strašně rád takhle toulám a ona mi na to odpověděla, že špatně skončím. Měla prý kamaráda, který se také rád poflakoval po nocích a ten prý dopadl děsně blbě. Nechtěla mi však říct jak.
     Jakmile si na to teď vzpomenu, pokaždé dumám, jestli už jsem špatně skončil, nebo jestli mě ten smutný konec teprve čeká. Vůbec je těžké odhadnout, kdy co vůbec začíná a kdy to naopak končí. Tehdy, v tom šerém dávnověku mého života, jsme si s Dášou mysleli a tvrdošíjně si namlouvali, že už jsme hotoví lidé a že se do konce svých dní už příliš nezměníme. A hle, ona je už tři roky v západním Německu a dělá tam servírku, ač toužila po kariéře československé reprezentantky v házené, a já se už před deseti lety odstěhoval do tohoto okresního města, kde dělám redaktora místních novin, i když jsem si vždycky myslel, že jednou budu... 
     Nechám toho. Jak neskutečně se jeví z tohoto hlediska příhoda, když mi Dáša jednou s tragickou tváří svěřila, že je zlodějka, neboť ukradla spolužačce nějakou hezkou propisovačku. Brečela mi pak snad půl hodiny na rameni, vzlykala, že jen mě může všechno povědět a já ji hladil po vlasech a pozoroval, jak za zdí jejich dvorku vychází slunce.

POINTY
     Nemám příliš v lásce neobvyklé věci. Také se chovám skoro ve všem jako ostatní. Přesto mi ale řada lidí říkala, že jim připadám jako člověk s mimořádným názorem na život, tedy názorem mimo řád. Nehodlám dokazovat, že jsem normální a netvrdím ani, že vždy a všude jednám a chovám se obvykle. Možná jsem ale přišel na to, proč mnohým připadám zvláštní.
     Zjistil jsem, že za to mohou pointy. Podle slovníku je pointa »vtipný, překvapující závěr vyprávění; hlavní myšlenka v závěru anekdoty, básně a podobně«. Avšak pro mne má pointa daleko širší a hlubší význam. Myslím si, že pointou by měl končit každý lidský čin. A nejen to, každá dílčí fáze všech činů by měla mít svou dílčí pointu. Přehnáno do extrému, pointu by měla mít každá vyřčená věta; měla by ji mít každá cesta do zaměstnání, v ní každý úsek... 
     Ale dost, nedělám si iluze o hodnotě takovýchto úvah. Jenže den, v jehož průběhu se člověk ráno probudí, odcestuje do zaměstnání, kde jako jindy pracuje, pak třeba něco nakupuje, hraje si s dětmi, snídá, obědvá, večeří, opravuje a upravuje zařízení bytu, čte, okopává zahrádku, vzdělává se, miluje, nenávidí, rozčiluje se, propadá nadšení a naopak beznaději a kdovíco ještě, a nakonec udolán tím kolotočem usíná a spí, by měl svou pointu mít. Pointa dne spočívající ve sledování televizního programu bez chuti a zájmu, jen jako alternativa jeho zakončení z těch nejpohodlnějších, je ubíjející.
     Nemám nic proti televizi. Jestliže na obrazovce sleduji film nebo sportovní zápas, na který jsem se těšil, je pointa právě v onom očekávání, těšení se, neboť tím citem je člověk aktivní. Jsou ale příběhy, co se nestávají každý den, ač nejdřív vypadají nenápadně. Jejich pointy člověk nezapomene, i když třeba neví, co přesně znamenají.
     Jednou jsme zapadli v autě ve sněhové vánici na jisté horské cestě. Nezbývalo, než se vydat hledat pomoc. Po klopotném, namáhavém a nehostinném putování, které se nám zdálo věčností, jsme celí promrzlí, otlučeni ledovými krystalky, uslzeni větrem a unaveni dorazili do venkovské hospůdky. V rohu rozžhavená kamna, tři štamgasti hráli mariáš, tři kibicovali, jeden milenecký pár, jenž se sem uchýlil před nepřízní počasí, jako my, a držel se za ruce, a hostinská. Změřila si nás zkušeným, vědoucím pohledem a bez objednávky přinesla tři pořádné grogy. Chvíli jsme seděli, rozmrzali a spolu se zledovatělými oděvy tály – uprostřed fleků, betlů, karetních řečí, zamilovaných pohledů a sklenic s pivem – také  naše duše. 
     Zapadlé auto, přerušená cesta a s tím spojené potíže tak najednou na chvíli ztratily význam, naléhavost. Dodnes nevím, čeho byla ta situace příměrem, ale od té doby jsem v žádné venkovské hospůdce ani nikde jinde nic podobného nezažil, a vím naopak, že tento příběh už navždy bude patřit do mého života. 
= marš =

     Zkratka =marš= je vytvořena z prvních třech písmen mého příjmení a z posledního písmene mého křestního jména. Už několik let takto podepisuji všechny příspěvky v okresních novinách a čtenáři si na to už zvykli. Někteří mě dokonce oslovují pane Marš a připadá jim to humorné.
     Asi je zbloudilost – chtít vejít do povědomí veřejnosti pomocí čtyř písmen – jenže: „Blouděním se duše očišťuje a dospívá k božství a bohové byli kdysi lidmi,“ říkám si teď spolu s Empedoklem, protože vždy, když jsem unaven, cituji antické filozofy. A dnes mi veškeré ty odstavce, věty a slova, co jsem jich jen od rána v redakci naklepal na stroji, a všechny myšlenky, vlastní, cizí, vypůjčené od jiných i druhým podsunuté, připadají zvlášť nesmyslné a zbytečné. Bolí mě hlava po celodenním dohadování se s dopisovateli o důležitosti jejich bezvýznamných a fádních příspěvků. Konečně!
     Známá cesta domů, mechanicky povinné políbení manželky ve dveřích. Udivuje mě, že to vůbec přečkám – četbu novin, večeři, další kávu, všechny ty všední dny...
     Vendulka mi předloží ke kontrole úkol z češtiny. Mám před sebou další věty – zjevně vytržené ze souvislých textů, které takto seřazeny za sebe působí hloupě. Hned v první se dovídám, že si »děti hráli na louce«, v následující pak, že »traktoristé zoraly lány«.
     „Sakra, Vendulko, už jste přece probírali shodu podmětu s přísudkem nebo ne!?"
     „Probírali, ve čtvrté třídě," souhlasí bezelstně.
     „Tak proč v tom, krucinál, sekáš jednu chybu za druhou?!" vyjedu na ni.
     Nastává obligátní situace – já se čím dál víc vztekám a řvu stále hlasitěji a tvář mé dcery se provinile a zahanbeně propadá a stahuje každým okamžikem hlouběji do sebe a její ústa mlčí, jako stižena jakousi nepřekonatelnou strnulostí. Teď z ní nevypáčím ani slovo, ať se zeptám na cokoli. Křičím a gestikuluji a přitom se snažím uhádnout, co si o mně Vendulka myslí, jak mě teď vidí. Co asi tak mohou soudit desetileté holky o svých otcích, co na ně řvou kvůli přiblblým úkolům? Je málo tak těžko zodpověditelných otázek.
     „A proč si to, doprčic, nenapíšeš napřed nanečisto?!" vytahuji další argument. „Říkal jsem ti to snad stokrát! To je tak složité, zapamatovat si to?!"
     Kdepak, těmi průpovídkami nedosáhnu už vůbec ničeho; uvědomuji si. A také jsem se už vyhulákal ze všeho, co mě dneska za celý den rozčílilo, ponížilo, pokořilo a urazilo.
     „Podívej, Vendy, ty se přece musíš naučit psát správně."
     „A proč?" vypraví ze sebe konečně.
     Je to otázka, naivní jako prohnaná, jež postaví překážku tam, kde ji nečekáme.
     „No... psát správně... to přece člověk potřebuje celý život," blekotám. „Víš, jak vypadá trapně, když děláš při psaní hrubky? To je děsná ostuda. Rozumíš?"
     „Rozumím," kývá souhlasně a nechápavě hlavou.
     „Podívej, včera jsi psala dopis kamarádce z tábora. A jestli tam máš chyby, kamarádka si bude myslet , že jsi hloupá. A to ty snad nejsi. Nebo ano?"
     Vendulka se na mě dívá... a dívá... a dívá...
     „No tak si vem sešit, oprav si v něm chyby a pak mi to přijď ukázat, jo," usměji se na ni.
     Najednou se mi vybaví, jak jsem nedávno na ulici potkal ženu s chlapcem přibližně stejně starým jako Vendulka, a ten klučina povídá: »Udělal jsem chybu a za chyby se platí!«
     Moje druhá dcera sedí v obýváku u konferenčního stolku, před sebou má položené vodové barvy, něco si maluje a dívá se, jakoby s ní člověk mohl pohovořit o každém problému. Přinesu si k ní kávu a hledím jí přes rameno.
     „Tati, podívej, to je sluníčko," ukazuje mi jakousi žlutočervenozelenou skvrnu plující v kalužce vody na zkrabaceném papíře.
     „A je pěkně červené," snažím se ji pochválit.
     „No a jak se pěkně usmívá. A má papusky. Sluníčka mají vždycky papusky, že tati," ubezpečí se o správnosti svého počínání.
     Je šťastná? ptám se. Při své pravidelné pondělní podvečerní minusové intelektuální kondici si mohu dovolit jakkoli pitomou otázku. Ale štěstí si člověk musí uvědomit, aby byl opravdu šťastný. A to není tak jednoduché, rozvíjím své úvahy, když mi vtom Jituška skočí na klín. Chvíli se mi vrtí na stehnech a pak mi vleze na krk.
     „Nelez po mně, nebo spadneš do kafíčka. Spadla Jitka do kafíčka, udělala bum...brlíčka," zarecituji.
     „Nespadla jsem do kafíčka..., ty, taťuldo," osloví mě, jak to má odposlouchané z desek o Spejblovi a Hurvínkovi, jež si do omrzení nechává pouštět.
     „Ale spadla."
     „Nespadla!" pře se.
     „Prosím tě!" přiběhne do pokoje Běla. „Ty ji taky necháš dělat, co chce. Podívej se, jak ten stůl vypadá! To jí pod ty barvy nemůžeš dát nějaký igelit? Tady aby člověk opakoval všechno do nekonečna!"
     Pokaždé znovu mě překvapuje, co všechno v sobě lidé skrývají. Má žena neskrývá téměř nic. Jedná a mluví přímo a přirozeně. Málokdy hledá formu, jež vyhovuje tomu, s nímž hovoří. Já jsem sice také někdy přirozený, ale většinou se usiluji naladit na vlnovou délku partnera či soupeře, s nímž chci nebo jsem nucen komunikovat. Jsem redaktorem vlastně z komplexu méněcennosti. Nebaví mě otravovat lidi, tahat z nich rozumy – to je horší stránka mé práce. Ale při psaní a manipulaci s textem jsem skutečně sám sebou a tudíž šťastný, bez ohledu na výsledky mé činnosti.
     Vykoupu Jitku, Běla šije, pak hledíme na obrazovku – večerní pohoda. Ale nebyl bych to já, abych ji sám sobě nezkazil. Zvláštní věc tahle televize; začnu přemýšlet. Elektřinou vybuzené atomy na stínítku a člověk na to civí a dokonce je ochoten s tím pohyblivým ale neživým obrazem diskutovat, reagovat na výrazy tváří nakreslených sinusoidou střídavého proudu a signály vysílačů, dohadovat se s hlasem reproduktoru. Omluvou snad může být jen to, že lavina ideologické masáže a účelové lži tekoucí z televize k tomu přímo vybízejí.
     »Teprve televize je skutečným výrazem zpřístupnění kultury a informací veškerému lidu, záleží ovšem na tom, komu slouží, v čích rukou se nachází.« Tak nějak nám to přednášeli na vysoké škole, což byla zrovna tak ideologická masáž, ale o to teď nejde. Říkám si totiž, zda je vůbec dobré poskytovat všem lidem všechnu tu kulturu a všechny ty informace? Ale ano, každý má právo vědět, znát a posuzovat všechno, co se kde šustne, objeví a vymyslí, ač mu to zrovna naše televize nabízí řádně přefiltrované a deformované.
     I kdyby někdy ale nastala doba, kdy by lidé byli informováni úplně a objektivně, dokázali by tu obrovskou spoustu informací obsáhnout a zužitkovat? Lidé přijímají záplavu podnětů bez schopnosti je roztřídit, vybrat si z nich důležité a zapomenout podružné. Vnímají ty zprávy pohodlně, chaoticky, triviální a všeobecné vedle složitých a speciálních, k nimž je potřeba průpravy, určité úrovně vědění, a tak nás vlastně všechny ty impulzy víc iritují a dezorientují, než aby nám rozšiřovaly obzory... Ale stejně by bylo lepší, kdyby si člověk – ať už to umí nebo ne – mohl vybrat z informací podle vlastního uvážení, než když to za něj dělá někdo jiný, podle jakýchsi pochybných ideologických hledisek, zatímco jiná hlediska potlačuje.
     Když s ženou ulehneme, vklouzne mi do náruče.
     »Základním pudem člověka je éros, pud plodit v těle i v duši. Je výrazem touhy po nesmrtelnosti, probouzí se krásou, nejvíce žádoucí ideou, jedinou vnímatelnou, a proto vzrušující;« drmolí mi v mozku Platón, protože jsem unavený.
     „Líbej mě... líbej... laskej... hlaď...," nabádá mě Běla daleko případněji už pod dekou. Pak ztratí pojem o skutečnosti. Vzdychá a přitom neustále něco mumlá. Divím se, že to všechno stihne najednou. A deka je kdesi na podlaze...
     Potom se Běla posadí, ale hned se znovu přitulí na mou hruď: „Jak to, že je to s tebou takové krásné, když jsi při tom někde jinde? Kdes byl? Přiznej se!"
     „O bozích říkej, že jsou," řeknu samolibě.
     „Musíš být za každou cenu protivnej?!" navzteká se Běla.

Pokračování

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

09.06.2017 14:14:29Gora
redaktor poezie a prózy

No, jestli je to Einstein...

09.06.2017 14:06:57kvaj
redaktor prózy

Děkuji. Myslíš, že je na 34 let moc vyzrálý?

09.06.2017 14:04:29Gora
redaktor poezie a prózy

Přehodila bych číslovky  - 43 roků, takhle mi připadá příliš vyzrálý, ne jako vcelku mladý kluk.

Dobře píšeš.


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.