Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+10 neviditelných
Dohlédnu dní dalekých II.
datum / id23.05.2017 / 479205Vytisknout |
autorkvaj
kategoriePróza na pokračování
zobrazeno350x
počet tipů1
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Dohlédnu dní dalekých II.

Motto:
Ale osud, lásko má,
osud mě děsí. Co
jsem vzal do ruky,
je čím dál těžší.

(Robert Creeley)

     Ráno beru aktovku a zamilovaný do slov a příběhů vyjdu s Jituškou na ulici. Sousedka před domem posadí do dětského sedátka na kole svou dcerku, na nosič synka a veze je do školky. Já dovedu do školky Jitušku pěkně za ruku. Osmdesátiletý bývalý atlet, kterého znám z pomluv, kráčí jako každé ráno do samoobsluhy pro své pravidelné mléko. Jako každé ráno zastavím u plakátu s programem kin. Tlustá prodavačka novin a cigaret zlobně kvoká z kukaně stánku na jakéhosi chlápka v montérkách a rádiovce, když chce zápalky platit stovkou. Mlsně pohladím očima kulatý zadeček pěkné holky na zastávce autobusu. Zjevně ji to těší, ač se tváří nepřístupně a pohrdavě. 
     Jituška už je ve školce a já pokračuju v cestě do práce. Stařenka o holi se kdovíproč kamsi vleče. Je to k uzoufání. Tak jí alespoň silou vůle pomáhám dopředu. Tři školáci se plandají zeširoka chodníkem do družiny, smějí se na celé kolo a mlátí kolem sebe taškami, až mě jeden z nich brašnou třískne do žeber. Na křižovatce si zapálím cigaretu, bezhlavě vstoupím na zebru a chvíli zmatkuji před rozespalým řidičem bílé škody stodvacítky. Z ranního bistra mi vletí do nosu vůně horkého kakaa. Napadá mě, že vlastně toužím prožít velkou lásku a velké dobrodružství, a že jsem jako stvořený pro život farmáře někde na Novém Zélandu a matka mě omylem porodila na opačné straně zeměkoule.
     Nejsem protivný, ale vyznačuji se rysem, co ještě není z utilitárního hlediska vysvětlen; vracím se v chůzi k včerejším slovům své ženy, než usnula. Když jsem s Bělou ještě chodil a domlouvali si schůzku u ní, instruovala mě: »Zazvoň, a kdybych dlouho neotvírala, tak nejsem doma.« Taková důsledná nelogičnost je pro Bělu typická. Jinak vše, co dělá, činí ráda, přímo s vášní, zbytek s velkou disciplínou. Já naopak jenom přečkávám všední dny a těším se na ty sváteční. Vlastně mám být Běle vděčný za všechny ty drobné lekce, jimiž mi dokazuje, že na každém titěrném všedním okamžiku záleží mnohem víc, než na kdovíjakém emociálním prožitku. Že je třeba brát každou minutu života s vážností a nejen ty krásné. To si mám uvědomit, a ne Bělu dráždit a brousit si na ní ostrovtip.
     Cítím ale stále zřetelněji, jak mě čím dál víc pohlcuje ten kolotoč, na němž se všechny výkony a úspěchy mění na čárky v kolonkách za splněné úkoly, až to jednoho dne někdo někde sečte. A přesto vím, že člověk nemá všední dny jen přečkávat. Už proto, že jich je mnohem víc, než těch druhých. Musí se denně nořit do problémů a na základě poznání vytvořit něco, co bude přínosem pro ostatní a tím i pro něj samotného; uvažuji, jako když čtu referát na schůzi. Naštěstí přijde na pomoc opět starý Empedokles a říká tím úžasným básnickým stylem antických myslitelů: »Duše morálně nečisté bloudí a vtělují se do zvířat, morálně čisté duše mohou existovat jako démoni.«
     Ta cigareta mi vydrží až k plechovému popelníku na tyči přede dveřmi mé kanceláře v redakci. A když pak sedím za stolem a znechucen svou nikotinovou náruživostí si přesto zase zapálím, zdá se mi, jako bych to všechno někde četl. Však marné všechno zdání, je to můj život. Trochu smutně otevřu zásuvku stolu a hle – složka s nedopsaným článkem od včerejška na místě, v žaludku příjemný pocit ze snídaně, v duši po večerní souloži, v ústech pachuť z tabákového dýmu, dcera ve škole, druhá ve školce, žena milující, pozítří výplata, pivo v ledničce, stravenka označená číslem smaženého žebírka, v rozhlasu po drátě Dalibor Janda... Kdepak velká láska, kdepak dobrodružství, Nový Zélande, huš, huš.
     „Venco, kolik toho mám napsat o té ekonomické komisi?" hulákám na šéfredaktora přes otevřené dveře jeho kanceláře.
     „Napiš, co uznáš za vhodné. Co se ptáš? Jsi přece samostatný redaktor," spustí na mě.
     „To jsem, ale nemůžu vědět, co všechno do novin přijde. To bys měl vědět ty."
     „Jenže to ještě nevím," odsekne Kmínek.
     „To je ale chyba," poučuji. „Jednak je úterý a tudíž uzávěrka a jednak jsi šéf a řídíš noviny. A já o komisi můžu napsat stejně deset stránek jako dvě," vlezu do jeho kanceláře.
     „Napiš to rozumně."
     „Co je to rozumně?!" rozčiluji se a v duchu si říkám, jak můžu psát rozumně o něčem, co je ve své vlastní podstatě nerozumné a zbytečné.
     „Kdo byl na komisi? Já nebo ty? Ty snad musíš vědět, co se tam projednávalo a co z toho se musí zveřejnit," kárá mě.
     „Také že to vím," lžu, neboť celé jednání komise mám za nesmyslné řeči.
     „No tak nediskutuj, sedni a piš. Sám jsi správně řekl, že je úterý a noviny musí být ve tři hodiny hotové."
     „Nebylo by lepší, aby sis rozhodil už hotové materiály do špíglů a udělal si představu, co tam vůbec dostaneš a co ne? Já se teď budu v kalupu mořit s ekonomickou komisí, a když ti ji pak celý uřícený přinesu, tak mi oznámíš, že to bude muset počkat do příště. Nebylo by to poprvé," říkám vyčítavě.
     „A co by se stalo? Aspoň ji budeš mít napsanou."
     Ačkoli má šéf v zásadě pravdu, představa marného psaní do zásoby mě popuzuje.
     „Mně se ale nechce psát teď při uzávěrce zbytečný článek, co pak odložíš kvůli jakýmsi slintům dopisovatelů," namítám vzdorovitě.
     „Buď rád, že ty dopisovatele máme. Takže teď přepíšeme všichni ještě, co je potřeba, co naletělo, ty napíšeš ekonomickou komisi, a pak se budeme bavit o tom, co do novin dáme a co počká," trvá vedoucí neústupně na svém.
     Stojím nad ním a připadám si jako neodbytná moucha, která člověka sice znervózňuje, ale jinak je bezvýznamná. Přesto se nechci vzdát. 
     „Taková práce nemá žádnou koncepci. Takhle se noviny přece dělat nedají," vykládám, jako kdybychom je někdy dělali jinak.
     A vedoucí to potvrdí: „Já už je tak dělám dvacet let."
     „Zásadní materiály musíme mít snad už dávno ujasněné, a to jsou přece především články redaktorů. Když se necháme vláčet dopisovateli, tak neděláme noviny, ale nějaký pochybný, nahodilý slepenec," přednáším.
     Příčí se mi bezkoncepčnost, ačkoli vnitřně cítím, že v této době se opravdové noviny dělat nedají.
     „Tak děláme slepenec!" utrhne se šéf už navztekaně „A už toho prosím tě nech a jdi konečně něco dělat." 
     Kmínek vstane od stolu, sedne si ke stroji a provokativně začne upravovat jakýsi příspěvek. Zasekl se a už s ním nikdo nepohne, i když snese třeba sto argumentů. Odcházím k sobě.
     „Já potřebuju dělat, dělat, dělat... všichni musíme dělat, a pak se můžem dohadovat, co dáme do novin!" vykřikuje za mnou znovu svou filozofii redakční práce, kterou už umím odříkat nazpaměť i ze spaní.
     Právě nyní bych potřeboval mít svůj velký cíl. Netuším ale, co by to mělo být a jelikož nesnáším nejistotu a nečinnost, vztekám se v duchu i já, abych ukrátil čas a překlenul tu propast prázdnoty. Odcházím k Helence do kanceláře na obvyklou ranní kávu. S Helenkou tam sedí i Ludvika a obě už svorně popíjejí onen černý lahodný mok, po němž bezmezně prahnu.
     „Jsi nějak přepadlý," uhádne Helenka.
     „Zase jsem se chytl s Vaškem kvůli novinám," vysvětluji. „Přitom se s ním nechci hádat. Kmínek je jinak dobrý chlap. Ale proč se alespoň trochu neřídí nějakým systémem?" stěžuji si a hledím na Lůďu.
     Sedí ve své typické pozici na kraji křesla, vzpřímený trup, vypjatou hruď, nohy zkřížené pod křeslem a v očích milý, jiskřivý úsměv, který nic neubírá z dojmu inteligentní ženy, jímž působí, a činí ji zároveň mladší. Když se Ludvika takto usmívá, nikdo by mě nepřesvědčil, že jí je už osmatřicet. Jsem toho názoru, že má o deset let méně, jako moje žena.
     „Vencu nezměníš," míní Ludvika. „Říkám ti to pořád. Odjakživa je chaotický. Co ho znám, vždy jednal impulzivně. Jemu je jakákoliv koncepce cizí. A teď navíc cítí, že je toho na něj moc – povinnosti šéfa, k tomu jeho zájmy a kšefty, a kromě toho se už vidí jednou nohou v důchodu."
     „To já vím, že je toho na něj moc, ale měl by si uvědomit, co je přednější, a že když nechá redakci plavat nebo ji bude řídit jen tak samospádem, že úplně ztratíme prestiž. To měl vědět už před léty, že dělat šéfredaktora je náročné," nesmyslně se zaplétám.
     Ludvika mě pokaždé vyvede z rovnováhy. Ani ne snad tím, co říká, ale jak přesvědčivě a rozhodně to prohlašuje. Možná, že nepíšu o nic hůř než ona, ale v debatě, v jednání s lidmi a v mluveném projevu mě daleko převyšuje. A také se mi líbí, mám na ni chuť a nemohu jí to říci, protože by mě nejspíš poslala do háje, a já sám ostatně vím, že je to nereálný cit, který chovám. A také mě fascinuje její nezvyklé jméno Ludvika. A k tomu je příjmením Luzarová, což vede Kmínka a někdy i Helenku k tomu, aby jí říkali Lulu. Já si to netroufám hlavně proto, že mi to připadá jako umělecké jméno nějaké barové tanečnice.
     „Vencovi je hlavně úplně jedno, co v novinách bude. Jen když budou něčím zalepené," vloží se do hovoru Helenka. „Pro něj jsou důležitější jeho kšefty, jeho flinta, kde co... A redakce je až na posledním místě. To už mu říkal bývalý vedoucí, že se musí rozhodnout, jestli je redaktor nebo myslivec," rozvykládá se.
     Helenka je dobrá duše. Je pracovitá, schopná, obětavá, zkušená a objem jejích povinností by nezvládly ani tři referentky. Když se ale Helena Kovářová pustí do řeči, radši se hned klidím pryč. Momentálně to však není vhodné, takže s Ludvikou Luzarovou uslyšíme zase jednu ze sáhodlouhých historek z dějin těchto okresních novin. Helena je v redakci už od jejího založení a její vyprávění se vyznačuje obzvláštní rozplizlostí a nezáživností. Navíc se nedokáže soustředit na původní téma povídání. Řekne větu, ta v ní vyvolá určitou asociaci, ta zase jinou, takže začne třeba jako teď u kritiky vedoucího a skončí například u toho, jak včera s manželem nakládali okurky. K pointě původního námětu se většinou vůbec nedostane.
     Vlastně je to legrační, že my tři tu rozjímáme u kávy o šéfových pracovních nedostatcích, zatímco on už od rána maká, až se z něj kouří. Ale Venca si to vynahradí později, až za ním přijde některý z jeho známých, se nímž pak ztratí klidně dvě, tři hodiny. Nebo si odejde za některým svým kámošem z mysliveckého sdružení zařídit nějakou soutěž nebo trofej nebo co. Fakt ovšem je, že totéž umožňuje i nám.
     Každopádně po rozpadu našeho tradičního ranního kávového dýchánku začne pravidelná uzávěrková honička. Každý ve své kanceláři budeme mlátit do klávesnic psacích strojů, abychom přepsali články, co ještě budeme do novin potřebovat a abychom co nejrychleji zakreslili zrcadla a při tom nás budou stále otravovat telefonáty a návštěvníci a my všem těm dopisovatelům, stěžovatelům, připomínatelům, žadatelům, tazatelům, vyhrožovatelům, i těm, kteří se tu zastaví jen na kus řeči, budeme taktně naznačovat, že nemáme čas, že je uzávěrka a říkat jim: »Ano, určitě se bude váš příspěvek hodit, ale nesmíte se zlobit, když se v novinách objeví až za týden, za čtrnáct dní, a že ho budeme muset zkrátit, upravit...,« a tak podobně či nějak jinak.
     Krátce před polednem zvedne Kmínek telefon. Otevřenými dveřmi slyším rozčílený hlas na druhém konci drátu. Vedoucí mlčky poslouchá. Pak najednou přeruší nekonečný proud slov: „Ano, psal to náš redaktor, ostatně je pod článkem podepsaný. A není to žádný blbec. S takovými výroky pomalu! – Ale on vás nenapadá. – Přece nechcete tvrdit, že u vás v závodě je všechno dokonalé, bez problémů. – No tak vidíte. – To je možné, že vedoucí brigády, který našemu redaktorovi poskytoval informace, nezná všechny souvislosti... – Ale redaktor není povinen chodit to s vámi konzultovat. – Ano, souhlasím... ano, ale redaktor může mít svůj názor. – Pozor, kde je záruka, že také vy nemáte na věc jednostranný a subjektivní pohled," hájí mě vedoucí, neboť jde o můj článek, co se někomu silně nelíbí.
     Měl bych mu být vděčný, že se za mě dokáže postavit, ale nejsem. Jednak je to i v jeho zájmu, neboť on zodpovídá za všechno, co vyjde v novinách, a pak Kmínek namísto toho, aby věcnými argumenty vyložil tomu stěžovateli, že nemá pravdu ani šanci uspět, snaží se ho vlastně uchlácholit, ukecat. Takže uznává jeho převahu a připouští, že ten namíchnutý hlas má pravdu. Kromě toho jde o článek o nějaké stupidní brigádě socialistické práce, v němž jsem se sice dopustil jakési kritiky jistých nešvarů, ale celkově nešlo vůbec o nic, a osobně nejsem na ten článek hrdý.
     Sluchátko klapne a vzápětí je Kmínek u mého stolu celý rozzářený: „Slyšels, jak jsem ho srovnal?" S dětskou radostí si mne ruce, div že neposkakuje.
     Teď mám otevřeně říctí, co si o tom myslím doopravdy, ale raději mlčky s vedoucím souhlasím a má mizerná dušička se ve skutečnosti tetelí blahem, že to tak dopadlo. Ale to už Komenský přece radil – nikdy neříkej všechno, co víš, napadá mě jako spása, ač vím, že si tu myšlenku vysvětluji pokřiveně a nemorálně.

TISKOVÁ BESEDA
     Nejrůznějšími prostředky se u nás brojí proti přebujelosti administrativy, proti zbytečnému papírování. Zároveň se horuje pro lepší využívání pracovní doby, pro stále vyšší výkony, hospodárnost, efektivnost, a to ve všech oblastech života. Je to jistě správné a sdělovací prostředky celkem logicky v tomto úsilí vedou.
     Čím hlouběji jsou pak žurnalisté přesvědčeni o svém počínání, čím jsou zapálenější pro věc, tím účinnější mohou být dopady jejich snažení na myšlení lidí.
     Jak ale takové přesvědčení získat? Když... například redakce okresních novin obdrží poštou pozvánku na tiskovou besedu konanou u příležitosti příprav nějaké velké akce, redaktor pověřený účastí na tiskovce se tedy rozjede do poměrně vzdáleného krajského města. Beseda začíná v 9 hodin, avšak skutečně je zahájena o 10 minut později a před tři čtvrti na deset je skončená. V jejím průběhu se novináři dovědí krátkou obecnou informaci o současné mezinárodní situaci, a tedy jakými výročími a událostmi je akce motivována. Dále obdrží již prakticky hotový program akce, který příslušný pracovník v detailech upřesní. Otázky a diskuse? Veškeré žádné, veškerá žádná. Na co se také ptát a o čem diskutovat?
     A teď: Redaktor okresních novin má tento den zaplacený jako kterýkoliv jiný, naplněný prací. Zaměstnavatel mu dále proplatí cesťák a redaktor vypije na besedě jednu kávu. Skutečnost, že by zmíněný redaktor mohl využít tento den třeba ke skutečně tvůrčí práci, uvádím jen na okraj.
     Je tedy omylem tvrdit, že zaslání již upřesněného programu akce by bylo méně náročné, hospodárnější, rozumnější a efektivnější? Byl by to příspěvek úsilí za lepší využití pracovní doby a ušetřil by se čas, papír i práce.
                                                                                                                                                                                                                                    = marš =

     Nač sestavovat žebříček hodnot, když ve vesmíru není dole ani nahoře? Kdo jsem já, abych rozděloval věci a lidi na dobré a špatné? říkám si po přečtení své plytké komunální kritiky. Ze všeho nejvíc jsem však neštvaný sám na sebe, že jsem něco tak debilního vůbec napsal. Ani ne tak proto, že je to hloupé, jako kvůli tomu, že jsem tou ubohou glosou zase víc přistoupil na hru, kterou hrát nechci, navíc s lidmi, co udržují při životě tenhle zkurvenej režim, a s nimiž bych nejraději neměl nic společného.
     Vzpomínám si na jednoho svého kamaráda výtvarníka, který si kdysi dávno s pýchou nesl z tiskárny do propagace podniku, v němž pracoval, balík plakátů vytištěných podle jeho prvního návrhu. Byl tak šťastný a tolik v té chvíli miloval celý svět, že když procházel vrátnicí, zastavil se u okénka a prostrčil jím vrátné plakát se slovy: »Paní, tady máte také jeden.«
     »Jé, to jste hodný,« zaradovala se ta dobrá žena, aniž se na plakát podívala. »Já mám tady na stole ten papír už takový špinavý a umaštěný... A ten, co jste mi dal, je takový pěkně tuhý, ten se sem bude krásně hodit.«

     Uhozené otázky a příhody. Ale je půl páté ráno a do čtyř jsme flámovali, jak to na školeních chodívá. Teď se procházíme. Určitě něco povídáme. Důležité je však pouze to ráno, svěží chladný vzduch nad silnicí a okolní chmelnice.
     Dívka se nechává vést od nás obou úplně stejně, a přece to vůbec není stejné. Kalné nebe nad námi; kdo by se nadál, že dojdeme do kravína. Družstevnice nás vidí naprosto správně jako rozjívené flamendry, kteří se jdou z nudy podívat, jak jiní od půl třetí ráno pracují.
     Filozofuji v duchu: Co je příčinou toho, že lidé dnes v takové míře a houfně usilují o nepoctivé nabývání hmotných statků a nepoctivé dosahování úspěchů a výhod? Naštěstí mi záhy ale dojde, že podle Diogéna je právo na volné filozofování podmíněno skromností v potřebách a hmotným strádáním, což není můj případ a tak toho nechávám.
     Jsem kluk z města a tak, když se dotknu dlaní srsti maličkého telátka, když mi cumlá prsteník a malík jako náhradu struku, nastane krátké spojení. Obejmu dívku a zcela spontánně se líbáme. Družstevnice se pohoršeně baví. A kde je ten třetí?
     Líbáme se pak na chodbě ubytovny, na pódiu sálu kulturního domu za staženou oponou, sedíce na koni nadél, na žíněnkách v místnosti s cvičebním nářadím... Dohodli jsme se pouze na líbání, neboť jí je osmnáct a chce se držet zpátky, a já mám ženu a děti a odpovědnost a čtyřiatřicet let a ona se brání tomu, aby jí imponovali starší muži, tedy podstatně...
     Vychází slunce. Přicházejí únava a zodpovědnost, do háje s nimi. Hej! Hej! Okamžiku! Ale ne, jen si klidně ubíhej. Jen si to ještě zrekapituluji: ta dívka měla široké čelo, široké lícní kosti, velké, daleko od sebe posazené oči, husté vlnité černé vlasy na ramena, husté obočí, velká těžká ňadra, široká ramena a vůbec byla rozložitá a masivní, a přesto působila velmi žensky a živočišně. »Na věci hleď však prostě!« napsal kdysi v jedné básni Vladimír Majakovskij. Sakra, proč mě napadl právě ten? Vlastně je to jedno, kdo to napsal. Jde jen o to, že si na tu dívku prostě rád vzpomenu.

Pokračování

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)



K tomuto dílu není zatím žádný komentář.


Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.