Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+3 neviditelných
Dohlédnu dní dalekých III.
datum / id24.05.2017 / 479246Vytisknout |
autorkvaj
kategoriePróza na pokračování
zobrazeno402x
počet tipů1
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Dohlédnu dní dalekých III.

Motto:
Ale osud, lásko má,
osud mě děsí. Co
jsem vzal do ruky,
je čím dál těžší.

(Robert Creeley)

     Sedám ke stolu v nádražní restauraci k nějaké ženě, protože je pohledná a vypadá slušně. Plnoštíhlá, odbarvená blondýna s pěstěnou pletí, něco přes čtyřicet. Popíjí kávu, celá v černém, elegantně kouří, před sebou na stole ještě jednu cigaretu. Postupně si prohlíží čtyři parte.
     Ta se bude starat sama o sebe a mě nechá na pokoji, říkám si a v klidu přemýšlím o tom, jak je člověk pokrytecký. Stačí přijít do hospody, letmo přehlédnout úplně neznámé lidi a už škatulkujeme: ten je takový, ten zas takový... Jak to můžeme vědět? Oscar Wilde sice říkal, že jenom pokrytec nesoudí podle zevnějšku, ale přece jenom... Je to jen malá rozcvička ve zbloudilém filozofování, uklidňuji se. Co má člověk dělat, když se vrací celý zničený z tiskárny z korektur novin, před očima mu mžikají řádky natištěných písmen a čeká na vlak? Znovu kouknu na tu slušnou dámu, a pouze pro úplnost se sám sebe ještě zeptám: co vlastně obnáší být slušný? A že si jako budu psát článek, který už čtrnáct dní odkládám a v příštím čísle novin už definitivně musí být. Hodím si do kávy vlastní umělé sladidlo, a to je ta chyba.
     „Také nesladíte cukrem?" optá se žena okamžitě.
     „Ne," odvětím nepřístupně.
     „A pročpak?" nedá se odbýt.
     „Protože... nemám rád cukr."
     „Já také ne, ale nesladím vůbec a vy jste si tam dal sacharin, jestli se nemýlím."
     „Ano."
     „A copak? Máte nějaké zdravotní potíže?"
     „Mám cukrovku."
     „Vážně?"
     „Alespoň mám její hlavní příznaky – nechuť k práci a velkou žízeň," zavtipkuji.
     Žena se krátce ostře zasměje, znovu posmutní.
     „Co tomu říkáte?" přistrčí mi jedno parte.
     Rezignovaně odkládám propisovačku. Jsem v její moci. Na smutečním oznámení je fotka jakéhosi mladíka, který se jmenoval jako jeden populární zpěvák. Dovídám se také, že měl devětadvacet let a kdy se s ním jeho příbuzní a známí naposledy rozloučí. Ale co na to říci?
     „Je to tragédie, že," míní žena naproti mně. „Jestli se chcete ještě podívat...,“ hrne mi do ruky další parte. „Představte si, že mi zrovna na Velikonoce umřel otec."
     Před sebou mám fotku tentokrát osmasedmdesátiletého muže. Zatvářím se nešťastně. Žena si to vysvětli jako mou účast.
     „Ještě na Velikonoční neděli jsem za ním byla v nemocnici, oholila ho, povídala si s ním. A druhý den byl mrtvý. Zrovna na šmigrust. Nikdo ani nevěděl, že už nežije. Spal. Měl krásnou smrt," usměje se.
     Nevím, zda smrt může být krásná, ale tuším, že asi jen málo lidí hodlá odejít ze života. Chápu ovšem, že si ta žena chce povídat. A musím už něco říci.
     „Byl hodně nemocný?"
     „Byl. Už se mu nedalo pomoci. A představte si, že mojí kolegyni, co se mnou učí, umřel také na Velikonoce tchán a další zase bratr. To je zajímavé, že," vypráví způsobem, jakoby sdělovala nějakou vážně překvapivou pikantní historku. Ani v obličeji se jí nezrcadlí žádný žal, takže moc nevěřím těm černým šatům.
     Náhle si vzpomenu na svého otce, který umřel v plné síle, ani se nedočkal důchodu a také se o něm říkalo, že měl krásnou smrt. Já ale o něm vím, že se smrti bál, ale na druhé straně si nepřipouštěl, že by mohl v dohledné době umřít. Zkrátka rád žil. Nejvíc mě jeho smrt zabolela, když jsem si prohlížel jeho kapesní kalendář, v němž si plánoval, co bude dělat příští dny a týdny. Byl to náhle dvojitý zármutek: jednak jsem litoval sebe, že jsem přišel o otce, a jednak jsem litoval otce, že pro něj už žádné příště nebude. Mrzelo mě v té chvíli, že nejsem slabomyslný, ježto i slabomyslnost má své výhody, člověk je schopen myslet vždycky jen na jednu bolest.
     „To víte, lidé umírají každý den," konečně opět promluvím ke spolustolovnici. „Babička mi umřela v den svých narozenin," dodávám, jakoby to byla právě ta informace, kterou má a potřebuje předat neznámý člověk neznámému člověku při náhodném setkání.
     „Ale s tím pohřbem a se vším okolo je starostí a vyřizování. Že zrovna na Velikonoce. Všichni budou vítat jaro, barvit vajíčka, a pro nás to teď bude už napořád den, kdy budeme vzpomínat... Musela jsem otravovat syna, aby mě sem dneska hodil autem. Nejsem odtud. Vždyť já nemám na pohřeb ani co na sebe," plácá páté přes deváté, ale najednou je jasné, že je smutná, že její srdce pláče, že se trápí.
     Naštěstí se dostáváme od chmurných záhrobních témat jako po másle k jejím synům, bavíme se o školství a náročné práci učitele, o tom, jestli je lepší koupit nové nebo staré auto, o tom, jestli je lepší dělat si půjčky nebo střádat, a když půjčky, jak vysoké a na jaký úrok a zda se vyplatí ukládat na čtyřprocentní úrok... Samá materiální problematika se z toho vyloupne. U té si lidé nejsnáze porozumějí a zároveň se nejčastěji pohádají.
     Umím skvostně poslouchat, a to je vlastnost potřebná nejen pro redaktora, ale teď i pro ni. Nádherně ožívá. Jsem rád a určitě by si to přál i její otec, kdyby si mohl ještě něco přát.
     Člověk má tendenci třídit, hodnotit, nutit se chovat přiměřeně situaci a pohoršením a výčitkami trestat naopak chování nepřiměřené. Jenomže jeho biologická podstata si nedá mluvit do svých záležitostí. A já mám před sebou ženu plnou života, co je zabředlá po krk do víru přítomnosti, v níž se naučila dobře orientovat. Ženu, která je už delší dobu sama a nemůže za to, že jí bohužel umřel otec.
     „Rád bych vás poznal blíž," usměji se na ni.
     „Já vás také," kývá hlavou a svítí jako Vincentovy slunečnice. 
     Je zřejmé, že chápe přesně, jak to myslím, a že to myslí stejně jako já. Říkám si, že bych měl tedy něco pro to udělat. Než se však rozhoupu, mrkne na hodinky. 
     „Ježišmarjá, já už musím letět na vlak. Těšilo mě," potřese mi rukou, položí na stůl peníze za kávu a je ta tam. 
     Zbytečné úvahy se nevyplácejí. Ani jsme se nepředstavili a přitom mi byla tak blízká.
     Snad kvůli těm záhrobním motivům hovoru, snad kvůli promarněné příležitosti a možná jen z pocitu neskutečna, co mě zaplaví a nehodlá ustoupit, nejdu rovnou z nádraží domů, ale zamířím do hospody Pod dubem na pivo. Stejný nápad měli bohužel známý redaktor jedněch podnikových novin a náměstek teplárny, kteří na mě teď mávají přes celý lokál. Už když si sedám k jejich stolu, tuším, že to dnes dobře nedopadne.
     „Ty jsi stejně pěknej čípek," vybalí na mě náměstek Dalibor Maurer.
     „A to jako proč?"
     „No, četl jsem tvůj článek o keramičce a je pěkně vostrej. Ale bacha... bacha. Nevíš, do čeho strkáš prsty. Jsi mladej, perspektivní, máš talent..., byla by tě škoda..."
     „Libore," řeknu shovívavě, „neměj péči. Nejsem hloupý prvním rokem. Počkej, až začnu psát o teplárně."
     „Ty, Libore," vloží se do toho redaktor Bohouš Veverka. „Ten Alešův článek je úplně perfektní. Vy..., v těch hospodářských funkcích..., se na to díváte... moc jednostranně. Tady Aleš... je jediný žurnalista..., mimo mě..., který tady v okrese... něco umí... No, ještě snad... Ludvika, od nich z redakce..., ale... to je ženská."
     Řeč plná zámlk a oddechových časů jasně signalizuje, že už má Bohouš potroubeno. U něho to ostatně nijak nepřekvapuje.
     „To mu nikdo nebere, že je dobrej, Bohouši," oponuje náměstek redaktorovi. „Takovejch borců ale už bylo, a kde jsou teď? He? V háji!"
     Alkohol v Maurerově krvi se zase nejvíc projevuje na jeho brunátné tváři. Jenže já jim nemám co vyčítat, protože se je snažím statečně dohnat. Už pošesté od chvíle, kdy jsem přišel, se u našeho stolu zastaví mladá blonďatá servírka s pěknou postavou, hrdou tváří, hladovýma očima a tácem půllitrů a zeptá se úsečně: „Ještě pivo?"
     „Ještě nám tři dejte, Dášo," řeknu souhlasně.
     „Neříkejte mi Dášo. Jsem když tak Jana."
     „Ale mně se líbí říkat vám Dášo," namítnu.
     „Jenže mně ne."
     „Já jsem znal jednu Dášu, a ta byla hodně povolná. Proto si ji rád připomínám."
     „Nechte si toho, jó!" třískne půllitry o stůl.
     Mému nevkusnému vtipu se nezasmějí ani Dalibor ani Bohouš, neboť mají přede mnou v pití stále náskok a vnímají jen velmi obtížně. Já už ostatně také, ale o politice, filozofii, morálce plácáme čím dál náruživěji.
     „Lidi se maj dneska moc dobře a taky maj moc demokracie, a proto nechtěj dělat. Moc blahobytu a moc demokracie škodí,“ tvrdí Maurer.
     „Proč říkáš... lidi? ... Říkej my... Proč se... od toho... dištancuješ? ... A stejně s tebou..., jako čestnej chlap... a demokrat, ...nemůžu souhlasit...," odporuje mu Bohouš Veverka.
     „Myslím si, že lidé už nevěří, že poctivá práce a čestné jednání jsou nejspolehlivější cestou k úspěchu. A hlavně ne nejrychlejší,“ přicházím i já se svou troškou do mlýna. Chci mluvit ještě o tom, že mravnost, právo a zákonnost dávno ztratily prestiž, a to že vede k nedůvěře v instituce společnosti, ale náhle mi to přjde nevhodné. A navíc mě stejně nikdo neposlouchá...
     „Počkej, nepudem... eště do salónu?" navrhuje Bohouš, když platím a odcházím.
     I bez salónu ale na mě srší z očí Běly takové blesky, že div nevzplanu jako vích.
     „No, ještě bys mohla lomit rukama a lamentovat: Antoníne, muži můj jediný, proč tak se mi vracíš v tyto hodiny?!" provokuji ženu ve své opilecké nadutosti.
     „Ty ale vypadáš!" konstatuje Běla temně.

     Ráno mám pochopitelně žaludek jako na vodě, v hlavě buší deset tisíc kováříčků, v obličeji Běly jsou drakonická bouřková mračna. A to mě ještě čeká nepříjemný rozhovor s ředitelem keramičky o mém článku. Dovlíknu se do kuchyně, kde se srazím s Vendulkou.
     „Tati, já si mám do školy připravit takové otázky."
     „Cože?" chytnu se za spánky, protože mi je právě proklál šíp otrávený jedem kurare.
     „Takové otázky si mám nachystat... do školy," opakuje dcera trpělivě.
     „Jaké otázky?"
     „No, mám se tě zeptat, co děláš v práci? Jak probíhá tvoje pracovní směna? A tak."
     „Tak proč se mě nezeptáš?"
     „Jak probíhá tvoje pracovní směna?"
     „Různě."
     „Ty seš, víš, tatí. Já to potřebuju do školy!"
     „Do školy, říkáš. A to potřebuješ na dnes?"
     „Ne, stačí to až na pondělí."
     „No tak mně, Vendy, teď dej pokoj. Já ti to v sobotu odpoledne všechno řeknu."
     Za oknem nestydatě září slunce a kdyby bylo blíž, tak ho něčím sestřelím. 

     Teprve procházka po krajnici silnice, když se vracím z keramičky, mi udělá dobře. Vítr mi odhání z čela a skrání kocovinu i ohavný dojem ze slovní bitvy s ředitelem.
     Nejdřív se mě snažil zastrašit, potom dokonce vyhrožoval svými známostmi nahoře, mluvil o recidivě osmašedesátého roku, pak trochu ustoupil a apeloval na moje morální cítění obecnými výroky o dobrém jménu podniku, o cti a pracovitých rukou zaměstnanců keramičky, co jsem všechno pošlapal, pošpinil a znesvětil.
     „Takže u vás v keramičce nelze ušetřit ani kapičku vody?" ptal jsem se, neboť se můj článek právě hospodaření s vodou týkal.
     „Ale jistěže lze. Jenže vy jste to napsal tak, jako bychom se o to ani nesnažili."
     „A snažíte se?"
     „Ovšem."
     „A zamítnutý zlepšovák na využití vody z jezírka v bývalém těžišti hlíny je výrazem té snahy?"
     „Tak to ne, soudruhu redaktore. To bychom si nerozuměli. Chci s vámi hovořit seriózně a vy na mě s jízlivostí," načertil se ředitel. „Ono je všechno složitější. Vy jste něco zaslechl nebo zahlédl a hurá, hned s tím do novin. Ten člověk, který zlepšovací návrh podal..."
     „Ale zamítnut byl, že ano," skočil jsem mu do řeči.
     „Byl," připustil ředitel.
     „Jak tedy mění podstatu věci, zda je to se zlepšovákem složité nebo jednoduché?"
     Nakonec jsme se dohodli, že napíše k mému článku vyjádření, které pošle do redakce, což měl udělat hned, a mohli jsme si oba ušetřit jeden trapný dialog.

     Šlapu tedy šotolinu a říkám si, že je to tak skoro pokaždé. Leckdo skloňuje takzvanou přestavbu, která přišla z Moskvy od Gorbačova, ve všech pádech. Já jsem pro kritiku, pro otevřené informování; hlásá takový člověk. Ale proč s tím chcete začínat právě u nás, právě u mě? svítí mu zároveň z očí. Co kdyby se pode mnou zachvělo moje křeslo natolik, že bych z něho musel vstát a přesednout si třeba na tvrdou židli? Anebo... co kdybych už vůbec nikam nedosedl a musel bych – bože nedopusť – začít tvrdě pracovat?
     Kruci, už zase myslím jako komouš, zhrozím se. K čertu s přestavbou i s Gorbačovem. Na něm se mi líbí jen to, že šlape na pérka i zdejším stalinistům, ale pořád je to komouš. Ten ředitel mě nasral, říkám si. A nejvíc tím »soudruhem« redaktorem.
     Náhle u mě zastaví bílý Ford Sierra a hlava dvacetiletého kluka se ptá: „Máte potíže?"
     „Ne, proč?" opáčím překvapeně.
     „Hodím vás, kam potřebujete."
     „Proč vlastně?" ptám se, když už měkce kloužeme do blízkého motorestu na oběd.
     „Jen tak," odpoví nenuceně.
     Nápadně nákladně oblečený, drahé sluneční brýle, suverén každým pohybem, vedle sedadla černá kulatá plastiková krabička s cigaretami John Player Special.
     „Obyčejně nejsou lidé ochotní, ani když je požádáš."
     Jenom se usměje.
     „Kam vlastně míříš?"
     „Nemám cíl," řekne okamžitě.
     „V životě?"
     Je s mou otázkou spokojen. Ukáže na cigarety a sám si také zapálí.
     „Nedávno jsem se seznámil s fantastickou žábou," rozpomene se. 
     Pak začně vyprávět: »Světlé vlasy, tmavé oči, bezva kostra, ještě jí nebylo osmnáct. Za pár dní měla narozeniny a já se od kámoše dověděl, že zbožňuje orchideje. Koupil jsem jich devět, k tomu malý kazeťáček a zazvonil u jejich dveří. Normální rodinka – škodovka, někde snad chata, byt v paneláku. Otevřel mi její otec a podíval se na mě tak, že jsem si připadal, jako nejhorší šupák.
     „Ahoj.“ – Ahoj!" Dal jsem jí ty kytky, seděli jsme u ní v pokojíku, něco vykládali, samé fráze a blbiny. Pak nakoukla matka a jestli budu večeřet. Čekala, že odmítnu, ale já řekl, proč ne.
     Ta večeře byla přesně taková, jakou můžete vidět v nějaké televizni inscenaci. Otázky – kde pracujete, kolik vyděláváte? Ještě tam chyběla bábovka. Já nevím, jestli ten její otec vydělával míň než já nebo co. Zkrátka se chvíli bavil s manželkou hlavně o autě. Hanka tam seděla a vůbec nic neříkala. Asi jí bylo trapně. Její otec se mě pak zeptal, jestli si nechci někdy koupit auto. Řekl jsem, že ne. „A tebe to neláká?" vyzvídal. Řekl jsem, že mi stojí pod oknem. V té chvíli udělal něco podle mì děsně komického: vstal a šel se podívat z okna.
     „Kolik si za něj dal," ptal se, „deset tisíc?“ – „Trochu víc," odpověděl jsem. – „A které je vlastně tvoje, to modré?“ – „Ne, to bílé.“ – „Ale to vypadá jako fordka," řekl nevěřícně. – „No šestnáctistovka," já na to. Příšerně se ušklíbl.« „Řekněte, proč jsou lidi takoví?" ptá se lítostivě a náhle vypadá jako citlivý a zranitelný mladý kluk, kterým také pořád je.
     „Lišíš se," soudím. „Není zvykem, aby dvacetiletý kluk nosil orchideje a jezdil ve fordu."
     „Ale vždyť já jim nic nedělám. Nechci jim ublížit. Možná bych byl schopen pro ně udělat první poslední."
     „Jak to má ale chudák tatík poznat? Také ti asi závidí, neboť on se za celý život zmohl jen na tu škodovku, a ty ve dvaceti... Připadá mu to podezřelé. V jistém smyslu to chápu, má starost o budoucnost své dcery, a to je děsná kláda," vysvětluji a přitom myslím na to, že mě podobné problémy čekají již za takových sedm, osm let.
     „Ale vy takový nejste, proč?" zajímá se už v motorestu a vzápětí objednává bez ptaní, co si dám, dvakrát biftek.
     „Třeba jsem. Nemůžeš vědět."
     „Nejste, to se pozná," spíš konstatuje, než aby to mínil jako pochlebování.
     „Jsem speciální případ. Nezajímá mě vlastnictví předmětů. Ne na prvním místě. Ačkoli bych taky moc rád věděl, kde tě tak dobře platí?"
     „A co vás zajímá?" nevnímá mou poslední otázku.
     „Hlavně příběhy a příhody."
     Zamyslí se. Má upřímný pohled, ale za upřímností se zmítá prohnanost a naivita, nuda a dychtivost, nasycenost a hlad, vzdor i strach...
     „Co by tě v životě nejvíc zaskočilo?" vystřelím další otázku a pohlédnu na něj zostra.
     „Kdybych přišel o prachy," odpoví okamžitě bez vytáček.
     „Vážně?"
     „To je jediná jistota. Nemyslím teď na majetek. Ale jedině prachy mi poskytují volnost. Když je mám, můžu si žít podle svého. Nejsem na nikom závislý, nemusím být nikomu vděčný. Můžu být zkrátka sám sebou."
     „To je pitomost. Vždycky na někom závisíš. Alespoň na tom, kdo tě platí, i když to není přesné. Navíc je to sobecké. A pak ti stejně nevěřím."
     „Mně je to fuk. Nebudeme se přít. Ale zažil jsem před časem něco, co nechápu. Chcete to vyprávět, když vás zajímají příhody?"
     „Povídej," vybídnu ho. Motorest je prázdný, biftek výborný a moje kocovina už téměř zmizela.
     »Jednou jsem mířil vlakem někam na zábavu nebo kam. Bylo pět. Vlak jsem prošvihl, další měl přijet až kolem osmé..., zkrátka jsem seděl v čekárně na malém nádražíčku. Nikdo tam nebyl, jenom úhlopříčně v rohu asi padesátiletý chlápek. Vlevo ode mě visel obraz, reprodukce. Byla na ní vychrtlá bílá mužská tvář s vytřeštěnýma očima na modrém pozadí s náznakem pohoří nebo čeho. Úplně mě to fascinovalo. Pořád jsem si říkal, proč sem dali zrovna tenhle obraz a ustavičně na něj zíral. No a pak jsem usnul.
     Probudily mě až hlasy, rámus a světla. Venku stála sanitka, zrovna nakládali toho chlapíka, když dorazil můj vlak. Nastoupil jsem, ale nešlo mi z hlavy, co se tomu člověku stalo. Za několik dní jsem se do té vesnice vrátil a vyhledal ho. Říkal, že jsem v té čekárně seděl chvíli bez hnutí, díval se na ten obraz a pak si vyšel zakouřit. Jenže tohle já si vůbec nepamatuji.
     Vrátil jsem se prý zpátky, posadil se a znovu začal hledět na obraz. Seděl jsem prý úplně nehybně, oči vykulené stejně, jako ty z toho obrazu a pořád na něj civěl. Toho chlápka to prý šíleně rozčilovalo. Začal se také dívat na obraz. Už prý neví, jak dlouho jsme na sebe všichni tři čuměli do trojúhelníku – on, já a ta děsná tvář z obrazu. Najednou prý ten obraz spadl! Prý se tak lekl, že to s ním seklo o zem.« „Řekněte, co si o tom mám myslet?" ptá se mladík.
     Zapálím si jeho playerku a namítnu: „Proč zrovna já bych to měl vědět? Třeba se ten muž spletl. Možná jsi doopravdy spal a jemu se jenom zdálo, že máš otevřené oči. A ten pád obrazu mohla být jenom sugesce. Anebo také usnul a všechno to byl sen... Snad to byla jenom náhoda, co já vím."
     „Možná," řekne pomalu. Pak hned volá vrchního, nedá si nic vymluvit a platí všechno. Rychle vstane a bez pozdravu odchází, jakoby si znenadání vzpomněl, že ho čeká něco neodkladného.
     Jdu za ním do vestibulu motorestu. Z obrazu na protější stěně na mě zírají vytřeštěné oči z vychrtlé bílé tváře na pozadí modrých hor. Překvapeně zastavím. Náhoda, řeknu si potom. Ale je to vážně sugestivní malba.
     Vyjdu na parkoviště, bílá fordka tam už nestojí. Jen z otevřených dveří za sebou náhle uslyším ránu, jako když dřevěný rám spadne na travertinovou podlahu a vzápětí se vysype rozbité sklo. Naštěstí ale je to už za mnou, jako kocovina, jako rozhovor s ředitelem, tak co bych se ohlížel. Přede mnou je však jiný úkol – vyžehlit si to u Běly.

ŠTAFLE
     Měl jsem k procházce stejný důvod asi jako voda k plynutí. Šel jsem podél řeky a uprostřed louky u lesa uviděl najednou stát rozevřené štafle. Široko daleko nebylo nic, co by zdůvodnilo jejich zdejší umístění. Prostě tu jen tak stály a basta fidli.
     Zatímco obvykle nevěnuji štaflím žádnou pozornost, tady mi náhle připadaly jako zjevení. Považte. Kdyby na louce přistála vesmírná loď s Marťany, bylo by to dozajista logičtější. Ale štafle musel někdo přinést, rozevřít a odejít bez nich. Proč? To je ta otázka. Co s nimi zamýšlel? A proč si je zase neodnesl? Kdyby se jich chtěl prostě zbavit, hodil by je někam do škarpy, nebo rozřezal a spálil. Ale tohle? Možná je tu postavil schválně, a teď odněkud z křoví pozoruje, co na to kolemjdoucí.
     Přiblížil jsem se až těsně k nim, pátravě je obhlížel a nerozhodně kroužil dokola. Položil jsem opatrně chodidlo na první příčku Nic se nedělo. Konečně jsem se odhodlal a vylezl až nahoru. A z nevysokého nadhledu se přede mnou otevřelo idylické panorama s mělkou říčkou, šťavnatým trávníkem, bílým hložím a namodralým lesíkem. Stálo tu i bílé stavení s červenou taškovou střechou.
     »A kruci,« podivil jsem se nahlas. Zbytek byl pak už jen dílem okamžiku. Z nedalekého smetiště jsem přinesl zachovalou plechovku a rezavý drát. Propisovačkou jsem napsal na plechovku: Vyhlídkové místo, pohled tři minuty – 1 Kčs, a plechovku přidrátoval na štafle.
                                                                                                                                                                                                                                       marš =

                                                                                                                                                                                                                              Pokračování

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

12.06.2017 22:07:40kvaj
redaktor prózy

Ok.

12.06.2017 21:40:33Gora
redaktor poezie a prózy

Zažila jsem, tak chápu:-)

12.06.2017 21:35:32kvaj
redaktor prózy

Tahle replika tě pobavila? Jo fakt to bylo někdy těžké nepodlehnout té demagogii, tak jsem to chtěl zachytit.

Díky.

12.06.2017 21:32:31Gora
redaktor poezie a prózy

Kruci, už zase myslím jako komouš, zhrozím se.-)))))

Bavím se fajnově:-)


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.