Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+5 neviditelných
Dohlédnu dní dalekých IV.
datum / id24.05.2017 / 479248Vytisknout |
autorkvaj
kategoriePróza na pokračování
zobrazeno394x
počet tipů2
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Dohlédnu dní dalekých IV.

Motto:
Ale osud, lásko má,
osud mě děsí. Co
jsem vzal do ruky,
je čím dál těžší.

(Robert Creeley)

     Ta tisková beseda mě upřímně nudí a pekelně otravuje. Napřed dostane každý ze tří přítomných ředitelů podniků služeb na dvacet minut slovo, ať nás seznámí s tím, co jeho podnik vlastně dělá, nabízí a jak si plní úkoly, svou řeč protáhne alespoň na půl hodiny a zahrne nás v ní haldou termínů, čísel a údajů, že pak už vlastně nezbývá čas ani chuť na nějaké dotazy.
     Tupě zírám do bloku před sebou, kde stojí: »Každá služba má za cíl uspokojit nějakou lidskou potřebu.« Marně teď přemýšlím, který ze tří ředitelů tuto hlubokomyslnou větu řekl. Náhle mě cosi napadne, vezmu propisovačku a začnu psát: »Co vyvolává potřeby lidí? Snaha dosáhnout nějakého cíle. Tedy činnost a jednání, které mají k tomuto cíli vést. A cílem pro jednání toho kterého člověka je to, co považuje za hodnotné a hodnotné je to, co vede k uspokojení nějaké potřeby jeho těla či ducha. Z toho ovšem logicky vyplývá, že uspokojením potřeb ztrácí hodnoty svou hodnotu.«
     Přečtu to po sobě a nestačím se divit, co že jsem to vlastně zplodil. »Pěkná pitomost!« poznamenám pod to a podtrhnu účet dnešní tiskové besedy. A to nás ještě čeká porada s tajemníkem okresního výboru komunistické strany. Nevím, jak kdo, ale já nejsem z jeho apelů schopen vnímat už téměř nic. Tolik ale rozumím, že jsme nabádáni k ještě většímu úsilí, k ještě tvořivějšímu myšlení, k psaní ještě přesvědčivějších a působivějších článků...
     Nedá mi to a přihlásím se do debaty: „Abychom mohli dělat svou práci opravdu dobře, potřebujeme k tomu, aspoň u nás v okresních novinách, pravdivé, úplné a nezkreslené informace a více času. Když necháme stranou otázku pravdivých informací, které dnes novináři mohou získat, i když ani to by nebylo nezajímavé posoudit, a budeme se věnovat jen otázce času na práci, zjistíme, že potřebný čas získáme, když budeme posíleni nejméně o jednoho redaktora a vybaveni lepšími fotoaparáty, magnetofony, psacími stroji a podobně. Když ale tohle někdo z nás někde připomene, argumentuje odpovědný funkcionář většinou tím, že to šlo za stávajících podmínek léta, tak proč by to nemohlo jít dál, i když to zabalí do květnatých, chlácholivých frází. Nakonec co – noviny vycházejí, kupují se, takže proč hledat problémy tam, kde nejsou, že."
     Vidím a cítím, jak ta moje filipika tajemníkem cloumá. Všímám si také, jak Václav Kmínek a Ludvika Luzarová obracejí oči v sloup, ale nemohu se zarazit, ač vím i to, že bych místo zbytečného plédování pro lepší podmínky k práci měl mluvit o ideologické sešněrovanosti žurnalistiky, o potlačování nezávislého myšlení a kritiky... Blábolím ale dál něco o tom, jak rostou nároky na úroveň a kvalitu informací v novinách, a tudíž stoupají požadavky také na redaktory... A projev zakončím tím, že mi nevadí výtky ani kritika mé práce, ale nesmí to být kritika planá a nekvalifikovaná.
     „No bezvadně jsi mu to nandal," utrousí cestou zpátky do redakce Ludvika sarkasticky.
     „Ty jsi ale vůl," zhodnotí daleko přímočařeji mé vystoupení Kmínek. „Copak se to říká takhle? Je vidět, že jsi ještě naivní mládě."
     Úspěch a kariéra závisí na služební spolehlivosti a přizpůsobivosti, víří mi hlavou. Jinak je patrně dovoleno všechno – smyslnost, chlubivost, lhostejnost, požitkářství, amoralismus a tak dále – jenom neříkat nepříjemné věci.
     
     „Tak vážení," svolá si nás šéf, když už jsme opět v redakčních kancelářích. „Blíží se pololetí, což znamená, že bude potřeba udělat plán práce na další půlrok. Aleš se nám už pěkně rozpovídal, takže mu to půjde jako na drátkách," dobírá si mě.
     „Do kdy to má být hotové?" otáže se Ludvika.
     „Nejpozději v pátek," odvětí Kmínek.
     „A to nám říkáš až teď? Jen tak mezi řečí?" užasne kolegyně.
     „No a co? Každý zpracuje, jako vždy, svůj úsek a já k tomu pak ještě připíšu hodnocení právě končícího pololetí. Divíš se, jako bychom dělali plán prvně."
     „To snad není pravda," kroutí Ludvika hlavou. „Chceš říct, že zase popíšeme papíry jakýmisi úkoly, kterými se stejně nebudeme řídit? To přece není k ničemu!"
     „Plán také k ničemu není a nikdy nebyl," souhlasí Kmínek. „Vydavatelům je ale potřeba zacpat huby," vysvětluje netrpělivě, neboť podle jeho názoru jde o takovou samozřejmost, kvůli níž nestojí za to ztrácet řeč.
     „Ale říkali jsme si přece," nevzdává se Lulu, „že tentokrát sestavíme takový plán, který nám v práci skutečně pomůže. A také jsme chtěli dát k druhému pololetí návrh na změny v redakční radě. V sestavě, jakou má naše redakční rada, je to úplně zbytečný orgán."
     „Redakční rada bude vždycky zbytečná a plány práce zrovna tak. To bys už mohla za ty roky vědět," triumfuje Kmínek.
     „To snad záleží jenom na nás, co si z nich uděláme," zuří už Ludvika. Rozčilování ji ale zkrášluje podobně jako smích, zjišťuji. Jsem rád, že se na mě už zapomnělo.
     „Já si také myslím, že kdyby v redakční radě pracovali lidé, co by měli o noviny opravdu zájem, že by...," poznamená kupodivu nesměle Helenka.
     „Řekni mi, kde je chceš sehnat?" přeruší ji šéf. „Lidi, co nám pomůžou nějaké plány nebo nějaká redakční rada," vzdychne pak unaveně. „Práci nám stejně nikdo neubere. Já alespoň mám práce nad hlavu a mám jiné starosti," opevní se palisádou svého oblíbeného zaklínadla, jako pokaždé, když se neumí jinak zbavit dotěrných námitek.
     „Nakonec... šéf jsi ty," rezignuje Ludvika a odchází.
     „Lulu je moc iniciativní," konstatuje šéfredaktor.
     „Ale ona to myslí dobře," hájí ji Helenka.
     „To já vím, ale je do všeho moc hrr a nechápe, že když chce prosadit cosi nového, tak si na sebe většinou plete jenom bič."
     Helenka pokývá hlavou a následuje Ludviku.
     „A ty se, Aleši, jak jsem dneska viděl a slyšel, začínáš Lulu podobat," řekne mi Václav Kmínek vyčítavě.
     „Z počátku by to, Venco, způsobilo určitě nějaké problémy, kdybychom změnili redakční radu a začali dělat jinak plán," nereaguji na jeho invektivu. „Ale za čas, když bychom si na nový systém zvykli, by to byl pro nás určitě přínos."
     „To si myslíš ty."
     „Jo, Venco, můžu dneska vypadnout dřív? Musím jít pro holku do školky a nakoupit. Žena zůstává déle v práci. Musejí prý nachystat nějaké poutače a transparenty."
     „Vystřel, kdy potřebuješ. Je mi to srdečně jedno. Co se ptáš? Ale hleď, ať máš hotovo."
     Na tohle je šéf přímo fantastický, znovu a opět si uvědomuji a odcházím se balit. Sice spěchám pro Jitušku, ale ne tolik, abych si v kanceláři nepustil z kazeťáku »Les amants d´un jour« od Edith Piaf. Rázem se ocitám ve světě, v němž sice není o nic méně krutosti, žalu a smutku, než v tom skutečném, ale člověk tu nemusí nic dokazovat, za ničím se honit a může se jako do peřin položit do hořkého snění, které však umí i zahřát. Umím z francouzštiny asi jen pět slov, ale přesto vím docela přesně, jak se ta báječná žena dívá na své okolí, o čem její píseň vypovídá. Trochu to zkonejší můj nepříjemný pocit, co mám z dnešního dne.
     K večeru se pokouším číst různé časopisy, vypisovat si z nich zajímavé informace, myšlenky a probírat své poznámky z minulých dní a týdnů, ale jsem náhle děsně unaven. Vtom v papírech natrefím na jednu svou dávnou báseň. Jmenuje se Krása zapomínání: »Ničí, aby ničila, mě i sebe, / takové bláznovství: / zamilovat se do tak úporné ženy! / Ale jsme stejně / šťastni, ačkoli je to nehygienické / pro naše srdce. / Jednou ráno odešla a já usnul / s jejím teplem v dlani. Rodil se vlahý zářijový den / z šedého / hedvábí a skleněných korálků / nerozhodnosti.«
     Čtu ty verše a zdají se mi cizí. Jako by je napsal nějaký podlec, který se vydával za mě, aby mne mohl karikovat. Člověk si myslí, že drží svůj život – minulý i současný – v hrsti a vůbec netuší, z kolika různých lidí je sám stvořen, hlubokomyslně filozofuji.
     Z pokoje vyběhne Jituška, začne poskakovat po kuchyni a prozpěvuje si: „Jauvejs, jauvejs, to to bólí, snad se mi malíček nezahójí."
     Jako když mě polije živou vodou: „Tohle si poslechni!" vykřiknu, až s sebou Běla, která si na druhém konci stolu kreslí jakýsi návrh šatů, trhne.
     „Co blbneš! Teď jsem si přes to udělala kvůli tobě čáru."
     „Tak ji vygumuj," odeženu její výtku. „Tady se píše, že je třeba nalézat v názorech druhého vždy racionální zrnka, a ne možnosti k popření tohoto názoru. Protivníci – praví se tu dál – najdou ve sporu jen záminku ke rvačce. Partneři společnou cestu. Nebo tohle je pěkné: Když dva mají každý jednu korunu a vymění si je, zůstane každému zase jedna koruna. Vymění-li si dva své názory, je každý z nich bohatší o jeden názor. To je šikovně řečeno, viď."
     „Co to, prosím tě, blábolíš?!" utrhne se na mě Běla.
     „Co bych blábolil," oplatím jí stejnou mincí. „Chtěl jsem ti jen něco přečíst. Ale jak vidím, s tebou se nedá o ničem mluvit," konstatuji podrážděně.
     „Co se vztekáš? Ty na mě taky s něčím vybafneš a pak se divíš, že nejsem hned bez sebe radostí, že ses uráčil se mnou promluvit."
     „Víš co, dej mi pokoj!" stupňuji napětí. „Já toho mám za celý den plné zuby, a teď abych se díval ještě na tebe, jak jsi naštvaná."
     „Za to já jsem v práci seděla celý den s nohama na stole, že. Promiň, že nejsem celá blažená, když mi přečteš nějakou moudrost," hledá i ona jako já racionální zrnka.
     „Dej mi pokoj!" opakuji ostře a tupě zároveň. „A vůbec, já tohle nemám zapotřebí. Jdu ven!" oznámím pevně.
     „No jo, jen si jdi! Milostpán je uražený. Jdi, když jsem ti tak protivná. A řekni rovnou, že jdeš do hospody."
     „Tak jdu do hospody, no a co? Nebudu tam určitě jediný."
     „Tvůj kamarád z mokrý čtvrti Veverka tam bude jistě," vystřelí Běla jizvou úst z bílého obličeje.
     Sebe sama a žádosti své prchavé nade všechno klást; ocituji u výtahu už nevím koho. Je mi ale naopak jasné, že tím míním spíš sebe než Bělu. Vrátit se však by bylo ponižující.
     Bohouš Veverka skutečně Pod dubem sedí. Ale nemám dnes na toho čestného chlapa a demokrata náladu. Radši jdu do budky a vytáhnu telefonem z kruhu rodiny redaktora jiných podnikových novin a zapadneme do salónu.
     Tahle vinárna, co se správně jmenuje Pod hradbami, je jako stvořená pro jalové intimní blafání, a tak se do toho s Markem Kynclem hned rázně obujeme.
     „Člověk už dnes není žádná osobnost," stěžuji si trpce. „Jeho kvality se neměří jeho činy a morálkou, ale užitkem, který přináší. Docela prachsprostým, hrubě utili...utilitárně chápaným užitkem. A tak se pozvolna člověku odcizuje schopnost být subjektem morálky. Morální volba je u mnohých nahrazena automatismem. Lidé jednají podle šablony a čistě jenom na efekt."
     „Ty ses pohádal s Bělou," odhadne mě Marek.
     „No a co? Tak jsem se s ní pohádal."
     „Ty jsi, Aleši, vážně hrozně sečtělý, ale neměl by ses pořád jen brouzdat po knihách. To tě zdevastuje. A pak už ani nebudeš vědět, jestli si to, co říkáš a cítíš, myslíš ty, nebo jestli jsi to někde četl."
     „Ale houby sečtělý. Čtu jako ostatní, ale na rozdíl od nich mám dobrou paměť. Řeknu ti jednu báseň, poslouchej. Je od Verlaina a je opravdu moc pěkná. Tedy pěkná, ale úplně přesně vyjadřuje to, co mě tíží."
     „Aleši...," namítne Marek.
     „No ne, fakt, poslouchej: »Má duše smutná, smutná byla, / žena, žena ji roztesknila. / Nemohl jsem se utěšit, / ač srdce mé pryč chtělo jít, / ač i má duše rozechvělá, / pryč od té ženy prchnout chtěla. / Nemohl jsem se utěšit, / ač srdce mé pryč chtělo jít. / A srdce, jež tak citlivé je, / řeklo mé duši bez naděje: / – Unesou u křídla motýlů / hrdost a hoře exilu? / – Vím, odvětí má duše tklivá, / – vím, jaká léčka se v tom skrývá? / Být přítomni, ač vyhnáni, / žít blízko, a přec v ústraní?« Tak co, líbí se ti to?"
     „Je to hezké...," začne Marek.
     „No ne, upřímně, líbí se ti?" přeruším ho. „Je úžasná. Jak dokáže vyjádřit ten pocit..."
     „Nejde o báseň, Aleši," zarazí mě Marek. „Jedno u tebe nechápu. Proč se programově cpeš do role jakéhosi ukřivděného, zničeného, ale přesto nezlomeného psance?"
     Markovi je sice teprve osmadvacet, ale jeho výtky vůči mně a výroky o mé osobě beru daleko snáze, než od kohokoliv jiného.
     Zadívám se do jeho chytrých očí a zadumaně opakuji: „Psance? Vlastně máš pravdu. Je to moje role a líbí se mi."
     „Ale proč?" táže se.
     „Protože psanec je nejdůstojnější člověk. A pak – je to role očistná."
     Jsem už příšerně opilý, a to mě zítra čeká vernisáž výstavy známé výtvarnice odtud z města. Ani troškuu ji neznám. Snad se do odpoledne dám dohromady. Ale jak napovídá zkušenost, tou dobou akorát vyvrcholí má kocovina a mně se bude chtít ze všeho nejvíc strašně spát.

     Po pravdě mě její díla do vytržení nepřivádějí. Nejsem na tyhle skleněné roztomilosti a titěrnosti, a její grafiky jsou zase frustrované, až mi z nich jde hlava kolem. Na vernisáži jsou však všichni z jejího umění úplně okouzleni. Tedy hlavně ženy ze skleněných šperků, které si hned kupují, takže jejich obdiv je určitě upřímný.
     Mou úctu ovšem budí dlouhý seznam jejích výstav na pozvánce, který zahrnuje galerie čtyř kontinentů.
     „Slušný výkon," cvrnknu nehtem do pozvánky, z níž se na mě směje její černá kudrnatá hlava s poněkud asijskými rysy v obličeji. „Nechce se mi věřit, že se to dá za tak krátký život stihnout," vlichocuji se jí ve snaze zmírnit příliš žoviální úvod rozhovoru.
     „Hm," odpoví lhostejně.
     „Když já nevím, na co se vás ptát, aby to nebylo banální a hloupé," přiznám se.
     „Tak se na nic neptejte a napijte se," podává mi sklenku vína na usmířenou.
     „Vám se to řekne, ale já jsem redaktor. Vlastně je to má ostuda, že tady ve městě žije taková úspěšná a světoznámá výtvarnice a okresní plátek o ní nenapsal nic pořádného. Ještě," nepřestávám podlézat.
     „Takhle se nikam nedostaneme," varuje mě přívětivě.
     Přemýšlím, proč jsem náhle tak dokonale vygumovaný. Asi se mi zamlouvá, napadá mě. Anebo to bude tím včerejším chlastem.
     „Víte, co by mě vážně zajímalo? Co děláte, když vám dojde inspirace, když se vám prostě nedaří?"
     „Různě..., uklízím doma ve skříních, pletu svetry pro bráchovy děti, uvařím si po dlouhé době pořádné jídlo, jdu do kina..., zkrátka trochu žiju."
     „Mám za to, že umělec žije hlavně svou tvorbou."
     „Umělec..., žije tvorbou...," opakuje posměšně.
     „Jdeš na to úplně špatně," říká mi Lucka už v soukromí boxu vinárny. „Kdyby ses mi náhodou nelíbil, nevymáčkl bys ze mě ani písmeno," tvrdí.
     Vzápětí se rozpovídá o svém malování i kouzlu sklářské pece, o svých tragikomických láskách a o své nejtragikomičtější lásce poslední, o nablýskaných večírcích i pochmurných mejdanech, kde se chová vždy stejně ztřeštěně, ať se konají doma, někde v Evropě, Asii, Austrálii nebo Americe, alespoň podle jejího vyprávění.
     Odvíjí se přede mnou poněkud elegický příběh moderní ženy, která sice ví, co chce a zdánlivě snadno toho dosahuje, ale zároveň neví, jak naložit se svým životem. Jsou v něm oslnivé bankety i honosné vernisáže ve věhlasných světových stáncích výtvarného umění, jsou v něm muka pochybností i tvrdá, vyčerpávající dřina, žár pece i žhnoucí tekuté sklo, vůně barev a rytmus příklopového lisu, vystupují v něm starostové velkoměst, výtvarníci zvučných jmen, stejně jako ziskuchtivé kreatury a rozvrácení alkoholici, koňak teče v těch příbězích potokem, jsou v nich i úděsná rána s kocovinou, smutek, pláč a samota, a vším prolíná sex a éros v karikované podobě. Zdá se, že tato žena zvládne vše, kromě tohoto základního pudu. Je motorem, brzdou i katalyzátorem jejího umění i života. Její osobnost štěpí na dvě odlišné půlky, co se nemohou spojit, a činí z ní nepochopitelně labilní bytost.
     To jediné mírní můj stud, že žiju, ač jen o tři roky mladší, obyčejný všední život, i můj úžas nad tím, že mi dnes dala přednost před vším ostatním a sedí tu se mnou.

     Nic z toho nevyvozuji a pak mi do redakce přijde od ní dopis: »Tvůj článek o mé výstavě mě velice potěšil a zahřál. Asi jsem tě podcenila,« začíná bez oslovení. »Ani sám nevíš, jak blízko ses přiblížil ve své předpovědi tomu, co se skutečně stalo. Všechno to, co jsem považovala za lásku, to všechno je nenávratně pryč. Vůbec to nebyla láska, jenom chvilkové poblouznění smyslů. Nezavolal a já už na to ani nečekám. Drželo mě to týden, ale teď je mi to nějak jedno. Smířila jsem se s tím a najednou opět všechno to, co jsem před tím cítila k Pavlovi, propuklo ještě větší silou,« a tak podobně se rozepisuje ještě na šesti stranách.
     »Bohužel, Pavla mám asi už opravdu ráda, i když si říkám, že to není pravda. Já si jinak své pocity už vysvětlit neumím,« uvádí na sedmé stránce. Já si její pocity nedokážu vysvětlit už vůbec, zvláště když dodává: »Aleši, v noci se mi zdálo, že ke mně nepřijdeš a spousta dalších ohavností. Tak jsem tě zapřísahala, abys přišel, neboť bych si mohla říct, že sny jsou lživé. Teď si to říct nemůžu a je mi z toho nanic. Ale přesto mi zavolej, jestli tě moc neotravuju, moc by mě to potěšilo. Lucka«
     Když ti něco chutná víc, než cokoli jiného, ještě to neznamená, že je to také prospěšné tvému zdraví, říkám si a dál se věnuji práci a rodině. V novinách teď bezprostředně jisté cihelně v jedné zapadlé vísce.


Pokračování

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

12.06.2017 23:13:52kvaj
redaktor prózy

Otázka je, jestli tě to také tak zaujme. To je vždy individuální.

12.06.2017 22:52:21Gora
redaktor poezie a prózy

Hm, kdysi jsem četla...zkusím někde najít.

12.06.2017 22:51:01kvaj
redaktor prózy

Mám takové líčení rád, ale málo toho využívám. A stejně jsem břídil proti takovému Robinsonu Jeffersovi. Jeho líčení přírodních scenérií jsou přímo úchvatná. A když mi je nějak nedobře na duši, přečtu si jeho Pastýřku putující k dubnu. Tahle jeho báseň v próze, nebo snad poetická próza (drsně, syrově poetická) mě přímo fascinuje a pořád v ní nalézám něco nového.

12.06.2017 22:41:29Gora
redaktor poezie a prózy

Je to znát z líčení přírodních scenérií - již jsem ti to párkrát chválila.

12.06.2017 22:35:55kvaj
redaktor prózy

Prozradím ti ještě jedno moje tajemství. Kromě dobré paměti mám i cit pro atmosféru a podstatu problému nebo jevu. A to kantoři oceňovali, takže mi odpouštěli i různé nepřesnosti, a že jsem třeba nezabral na některé okrajovější záležitosti. Prostě věděli, že to chápu, a to jim většinou stačilo. :-)

12.06.2017 22:29:48Gora
redaktor poezie a prózy

Je mi to jasné, klikaři:-)

12.06.2017 22:23:47kvaj
redaktor prózy

Ano, mám dobrou paměť. Vlastně jsem  se ve školách nemusel nikdy moc učit, nebo nějak dřít a biflovat. Spoustu jsem si zapamatoval z výkladu nebo z jednoho přečtení textu v učebnici či skript a zbytek jsem u zkoušek doimprovizoval.

12.06.2017 22:20:15Gora
redaktor poezie a prózy

Ano. To mne zaujalo i dřív. Závidím, i schopnost kombinovat s příběhem.

12.06.2017 22:17:33kvaj
redaktor prózy

Myslíš ta paměť?

12.06.2017 21:39:34Gora
redaktor poezie a prózy

 Čtu jako ostatní, ale na rozdíl od nich mám dobrou paměť.

- tajemství, kterým jsem si u tebe lámala do tohoto dílu hlavu:-)


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.