Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+3 neviditelných
Dohlédnu dní dalekých V.
datum / id25.05.2017 / 479279Vytisknout |
autorkvaj
kategoriePróza na pokračování
zobrazeno367x
počet tipů3
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Dohlédnu dní dalekých V.

Motto:
Ale osud, lásko má,
osud mě děsí. Co
jsem vzal do ruky,
je čím dál těžší.

(Robert Creeley)

     Je jasné, že cihláři z Vývratů chtějí dokázat papalášům, jak skvěle umí připravit slavnostní akci, i když jde jen o otevření nové závodní jídelny. Jsou pohostinní, veselí, ale zatím je to taková ta škrobená sláva. I o mě se starají vzorně, ale jsem jim lhostejný, nebo na mě nemají čas. Sotva odezní ale projevy plné nablýskaných frází, sotva nám do žaludků sklouznou grilovaná kuřata a na stolech se objeví víno, situace se rázně mění.
     Napřed se dá se mnou do řeči vedoucí cihelny. Nepokrytě ze mě chce mermomocí vymámit chvalozpěvný článek. Chlubí se, jak zde za rok a půl svého působení pozvedl výrobu i morálku, jak se z provozu neplniče stal provoz, co překračuje plán.
     „Dokonce jsem tu založil stranickou organizaci,“ říká. „I když jsem nestraník. Ale chápu, že dobře fungující stranická organizace je základem úspěchu,“ dodává.
      „Vážně?" snažím se překousnout falešný tón v jeho hlase a pokouším se uhádnout zároveň, jak mu KSČ pomáhá vyrábět cihly. „A proč nejste ve straně, když si její důležitost tedy uvědomujete?" zeptám se.
     „To by bylo dlouhé vyprávění," pokrčí rameny.
     Jsem mu vděčný, že o tom nechce doopravdy mluvit. Nemám chuť poslouchat nějakou účelově přibarvenou historku, když beztak vím, že musí KSČ velebit, pokud se chce udržet coby nestraník ve funkci.
     Vedoucí se napije vína a řekne, jako už několikrát v průběhu hovoru: „Ten článek musí prdět! Prdět!“ Přímo si v tom výrazu libuje. „Je ale fakt, že sám bych to tu nezvládl. Mám tady dobrého předáka. Vyzná se mi tu a moji lidé ho berou, protože ho znají jako skvělého cihláře. Do výroby se mu nepletu. Stačí mi organizační záležitosti."
     Přivlastňovací zájmena, jimiž se ohání, mi připadají licoměrná. Než to ale stačím strávit a promyslet, přisednou si k nám právě ten předák a odborářský předseda. Najednou jsem na roztrhání. Zvlášť předseda odborů se na mě pověsí. Vodí mě po celé cihelně, mám mu říkat Zdeňku, a ukazuje mi vše od kruhové pece až po nově instalované bidety.
     V tunelu cihlářské pece vidím muže ve vatovaných kabátech a kožených rukavicích, jak v tom příšerném vedru fofrem skládají sálající vypálené cihly na vozík. Zmocňuje se mne dobrodružný pocit laika a chtě nechtě musím ty dělníky obdivovat. Zdeněk už mě vleče ale zase pryč. Protáhne mě i staveništěm svého budoucího bytu, pořád mluví a já musím na všechno radostně přikyvovat. Ani mi to nedělá zvláštní potíže, protože se v té chvíli cítím vážně příjemně. Všichni mi připadají upřímní, bezprostřední..., snad až na vedoucího. Ale ani jemu nic nevyčítám. Zkrátka se snaží, jak umí. A kdo vlastně ne? Kolik je těch, kteří se dnes nechovají pokrytecky?
     Konečně se vracíme k vedoucímu a předákovi, ale moc si tím nepomůžu. Předáka musím hned oslovovat Petře, představuje mě své ženě a svému staršímu synovi, kteří tu také pracují. Je tu zaměstnán i jeho mladší syn, ale ten není k nalezení.
     „Před tři čtvrtě rokem jsem o toho mladšího málem přišel," sděluje předák Čížek. „Dělal ve škemrovické cihelně a tehdy tam pálili v hliništi staré pneumatiky, aby rozmrazili hlínu. No a ten oheň mého kluka chytnul a spálil mu skoro celou kůži. Řeknu ti, redaktore, je to zázrak, že to vůbec přežil. No ale teď už je dobrej. Kdyby tu byl, ukázal bych ti, co to s ním udělalo. Kde vlastně je, Heleno?" houkne na svou ženu. „Kde je Mirek?"
     „Někde venku. Opravdu nevím, Petříčku," odvětí úslužně a jako by provinile se usměje.
     Dívám se na mohutného Petříčka s prošedivělými hustými kudrnatými vlasy, s tlustým krkem, tučným podbradkem, masitými tvářemi a pivním mozolem, a nějak se mi nehodí k té štíhlé subtilní blondýně. Jeho žena vypadá mladší, než je, jen vrásky u očí a záhyby na krku prozrazují, že už má za sebou čtyřicítku. Její příjemnou úzkou tvář hyzdí dvě hluboké smutné rýhy kolem úst, asi stopy jakéhosi chronického trápení.
     „Pojďme ven," navrhne Petr. „Musím Mirka najít. Ukážu ti, jak vypadá. Tos ještě neviděl, redaktore."
     „To přece nespěchá," odporuji.
     „Jen pojď, to ti stojí za to," naléhá.
     Před jídelnou nás zalije slunko. Skoro nevidím, ale předákův syn Mirek nám padne do rukou okamžitě.
     „To je redaktor z okresních novin," představuje mě Čížek. „Ukaž mu, jak tě zřídil ten oheň," vyhrnuje synovi triko.
     Mirek je kudrnatý pořízek s býčí šíjí, ale tahle produkce se mu očividně nezamlouvá. Stojí přede mnou s odhaleným břichem a hrudí a já se musím dívat na fialově a červeně žíhanou, příšerně zjizvenou svrasklou zničenou kůži. Vypadá to úděsně. Ohlédnu se po Čížkové. Je jí to trapné.
     Náhle předáka osloví jakýsi člověk a odtáhne ho zpět do jídelny. Mirek ulehčeně shrne triko a zmizí. Co teď? Dívám se s otázkou v očích na Helenu Čížkovou.
     „Snad bychom se mohli projít, co říkáte?" navrhuji.“ Ukážete mi vesnici, Heleno?" 
     Bez dovolení ji oslovím jen křestním jménem, ač jsem mladší.
     Vykročí se mnou prašnou cestou lemovanou třešněmi stoupající do luk za cihelnou.
     „Nějak mi sem nepasujete. Do takového prostředí, k téhle těžké práci. Žena jako vy...," říkám a myslím na to, že mi neladí především s jejím manželem.
     „Pročpak? Jsem zvyklá od malička tvrdě pracovat. Jsem děvčica z Valach a nikdy se nikdo se mnou nemazlil," vysvětlí.
     „Ani manžel?" zaútočím.
     Zastaví se, zkoumavě si mě prohlíží, a pak se usměje těmi smutnými rýhami kolem úst: „Ten se mazlí akorát s cihelnou, anebo sedí v hospodě. A mě jen podvádí, nebo si mě vezme, když potřebuje," bez varování mi otevře srdce hlasem plným rezignace a hořkosti.
     Žasnu nad její náhlou zpovědí, a pak kráčíme dál, mluvíme..., ani si vlastně nevšimnu, když sejdeme z cesty a brouzdáme travou mezi javory. Pod jedním ji k sobě přivinu a políbím. Hladím ji a ona mě. Když mi přejede po tváři, ucítím, jak tvrdé a drsné má ruce. Málem se s ní pod listím vysokého javoru pomiluji, ale náhoda má víc rozumu a přihraje sem jakéhosi šmíráka. Zamíříme tedy zpátky do jídelny.
     Tam to už hučí jako v úlu; víno a pivo dělá své. Helena se hned takticky vzdálí, ale zase se stanu obětí Karla Čížka, předákova staršího syna.
     „To je jiný kafíčko, tahle práce, než sedět za stolem a psát články, že, redaktore," říká Karel posměšně.
     „Každý máme svoje. Já nikdy nepálil cihly, a tys nikdy nedělal noviny," odpovím.
     „Psát noviny není u mě žádná práce. Rozhodně ne poctivá. Ale cihlařina poctivá práce je. Nadřeš se, ale svý peníze vyděláváš poctivě."
     „O co ti jde!?" řeknu výhrůžně a dívám se do jeho úzké tváře, co lemují dlouhé mastné řídké vlasy a zdobí nepěstěný řídký knírek. V tváři je podobný matce, z otce nemá nic, na rozdíl od Mirka.
     „O to, že my se tu denně dřeme, riskujeme, a pak přijde nějakej redaktůrek a napíše o tom, jaký jsme hrdinové, i když vůbec neví, o co tu jde."
     „Tak mi to řekni nebo ukaž," provokuji.
     „Myslíš, že to poznáš za chvíli? To bys tu musel s námi pár týdnů dělat..."
     „A poznat s vámi dobré i zlé," skáču mu do řeči. „To vím také. Ale na to nemám čas. Na druhé straně si myslím, že nemusím a ani nemůžu všechno zkusit na vlastní kůži, abych pochopil to podstatné," domnívám se, že je to má výhra.
     Když pak čekám na nádraží na vlak, nejsem si svým vítězstvím už tak jistý. Novinařina v dnešních poměrech asi opravdu není příliš poctivým řemeslem, a hlavně je otázkou, zda má nějaký smysl. Navzdory tomu se ale zdráhám uvěřit, že právě tito lidé jsou ti skuteční, kteří tvoří dějiny. Jejich práce je vážně tvrdá a nebezpečná. Při ní nemohou nic předstírat, riskují své zdraví a někdy i životy s neokázalou samozřejmostí. Je však právě tohle podstatné a rozhodující? Když jim skončí šichta, chovají se konzumně a jako ovce, stejně jako všichni ostatní. Paradoxně k těmto úvahám mě napadá věta: »Jsou to lidé, jejichž osudy a city jsou stejně žhavé jako cihly, které vytahují z pece.«
     Tohle napíšu do své reportáže o cihelně. Je to nadnesené, nabubřelé a bezobsažné, takže se to bude líbit, říkám si ironicky, a mám z toho zvrácené potěšení.

     Nicméně myslím na cihelnu ve Vývratech, kudy chodím, až mě to zaráží. Stává se mi sice dost často, že se nemohu odpoutat od námětu, co mám zpracovat, vytrvale se vtírá do mé přízně, dokud se s ním rázně nevypořádám na papíře, ale tohle je už přece jenom příliš. Vedoucí, Zdeněk, Čížek, jeho dva synové i Helena mi neustále defilují před očima a přistihuji se přitom, že se s nimi v mysli radím o řešení svých ryze soukromých záležitostí.
     Dokonce i teď, když mě na chodníku před redakcí natrapíruje výtvarnice Lucka. Sedá si do mé zrezavělé škodovky a škemrá: „Tak už se na mě nezlob," jako bych se na ni někdy zlobil. Asi se vrací ke svému dopisu.
     V duchu se obrátím na paní Helenu, a ta mi šibalským mrknutím oka děvčice z Valach schválí můj záměr. Vyrazím a za chvíli jsme za městem. Lucka pořád něco brebentí. Moc ji nevnímám a vidím ji náhle jako obyčejnou, i když trochu ztřeštěnou ženu pro povyražení. Úcta, respekt a ostych, co jsem k Lucce získal díky pozvánce na její výstavu, jsou ty tam.
     Když dlouho nereaguji na její žvatlání, svalí se mi náhle přes ruce do klína. Volant je bez dozoru, prudce šlapu na brzdu. Tak tak zůstáváme na silnici.
     „Káčo pitomá! Ty ses snad zbláznila!" řvu na ni.
     Lucka se praštěně zařehtá, otevře dveře a vyběhne do příkopu. Vyskočím za ní a chvíli se honíme v kukuřičném poli. Když ji dostihnu, vlepím jí dvě facky, až upadne. Bezvládně zůstává ležet.
     „Lucko!" vyděsím se a klekám si k její hlavě.
     „Bylo by krásný umřít spolu," zasní se na vteřinu a hned se rychle odvalí stranou.
     Než stačím něco podniknout, uhání už zase kukuřicí k lesu. Ženu se za ní, ale má náskok a utíká rychle. Doběhnu ji až u zalesněného svahu, na břehu přehrady, oba divoce oddechujeme, Lucčina hruď se prudce zdvihá a úzkou sukni má rozpáranou až k pasu.
     „Podívej... se..., jak... vypadáš," hekám.
     „No... a co?!" odsekne, strhne si sukni a hodí ji na zem.
     „Jsi fakt střelená," řeknu, sesunu se k zemi a opřu se zády o kmen stromu. „Chápeš vůbec, cos udělala?! Co se mohlo stát?! Tele ztřeštěný!"
     „No, dovol, jednak jsem starší než ty...," pronese uraženě, ale větu nedokončí. Naopak si sundá halenku, takže se přede mnou producíruje jen v kalhotkách. Zjevně ji těší, že na ní zálibně hledím, což je patrné i přes můj vztek.
     „Starší jsi. To je pravda. Ale vidět to není. Do dnes jsem si myslel, že člověk po třicítce má už rozum. Ty jsi ale praštěná až hrůza."
     „Děsně bych chtěla jet s tebou na dovolenou," ignoruje mé kázání. „Jen s tebou. Sami dva někde v romantické krajině, od rána do večera se objímat a milovat, chodit spolu po lese, lenošit. To je přesně to, co potřebuju."
     „Ani se tomu tvému Pavlovi nedivím. Nemá to s tebou lehké," nemíním se uklidnit. „Až zestárneš a ztloustneš, bude to s tebou k nevydržení."
     Sám se divím, kde se ve mně bere tolik hrubosti a sprostoty. Asi jí přece jen závidím její úspěchy, co všechno už v životě dokázala.
     „Hulváte!" vykřikne, ale hned se stáhne. „Nezlob se, Aleši,“ zaprosí. „Ještě mi nafackuj, třeba, ale už mi, prosím tě, nenadávej."
     Proč je tak servilní?
     „Jdu do auta. Nechceš se obléknout," nabádám ji.
     „Je mi takhle dobře."
     „To tady chceš pobíhat nahá?"
     „Chci tebe."
     „Cože?"
     „Tak už mě líbej," zašeptá vábivě.
     „Koukám na tebe jen proto, abych pochopil, proč mi to říkáš, proč to všechno děláš," tvrdím a částečně je to pravda. 
     Nevěřím jí. Je mi podezřelá. Mám z ní strach.
     „Podle mě kecáš," řekne. „Ale dobře..."
     „Lucko, napadlo tě někdy, že nelze vidět vítr?" zafilozofuji na jiné téma. „Vidíš jen jeho projevy, jak třepe listovím, ohýbá větve, vlní trávu, čeří vodu, žene oblaka, dívej...," otočím jí hlavu k přehradní nádrži.
     Před námi se rozprostírá úchvatná plocha vody, v jejíž vlnkách se tříští zlato a stříbro červnového slunce, a objímá ji zelený kožešinový límec lesů.
     „...strhává dým, honí papíry a prach po ulicích...," pokračuji v líčení předcházející ideje. „Ale nikdy nevidíš vítr samotný."
    „A u lidí je to stejné," naváže ve stejném duchu. „Vidíš, co dělají, slyšíš, co říkají, nikdy ale nezjistíš, co si myslí, po čem opravdu touží. A u žen je to ještě horší. Neodhadneš, jak se zachovají v příští chvíli. Co vlastně chtějí od mužů," obléká se do trosek svého oděvu. „Jsi příšernej chlap!" vykřikne a najednou opět uhání tentokrát strání vzhůru.
     Chytnu ji za rameno až zase u auta: „Líbíš se mi, sakra! Až to bolí. Nemůžu se s tebou ale milovat, Lucko. Nechci říkat, že jsem ženatý a mám děti, ale je to tak a vůbec..."
     „To se mi snad zdá," nevěřícně zakroutí hlavou věhlasná výtvarnice.
     Zřejmě si nedokáže srovnat v mozku, že nějaký redaktůrek odmítá ženu, jako je ona. Krásnou ženu, které patrně nadbíhali muži v celé Evropě, stejně jako v Asii, Austrálii nebo Americe. Ženu, co se mu tak bez obalu nabídla. Problém je v tom, že mi vyprávěla a psala o své potrhlé lásce k tomu Pavlovi. Kdo by nedostal strach? ptám se sám sebe. Domů se vracíme mlčky. Nevím, jestli je Lucka uražená, zklamaná, nebo co. Ale už zase hovořím v mysli s cihláři, kteří mě teď zajímají ze všeho nejvíc, ať mi to kdo chce věří nebo ne.

     Nakonec je reportáž o cihlářích ve Vývratech právě tak patetická a falešná, jak jsem si nepřál, aby byla. Jedu ji konzultovat, abych tam neměl žádné odborné nejapnosti. Neumím asi psát »o lidech práce« pravdivě a přesvědčivě a zároveň tak, aby to pro vydavatele novin bylo přijatelné. Každopádně jsem se tímto počinem nijak nepřiblížil ideálu, jak bych chtěl psát. Myslím si ale, že se reportáž bude líbit přinejmenším vedoucímu cihelny.
     Jenže už tři dny lije jako v třetihorách a vedoucí provozu zrovna rozpouští směnu. Můj článek ho vůbec nezajímá. Během čtení odbude tři lidi, kteří mu přišli rozmluvit rozpuštění směny. Jedná s nimi výhrůžně, ač slova jsou o tom, že chápe jejich situaci, ale oni zase musí pochopit jeho. Prostě ze sebe dělá bezmocného trpitele. Chci se ho zeptat, kteří jsou to ti jeho lidé, o nichž tenkrát mluvil, ale mlčím, neboť mi vůbec není jasné, o co tu právě jde. O kom a o čem jsem vlastně psal tu reportáž? říkám si. Cestou z kanceláře vedoucího natrefím hned na předáka Čížka.
     „Takže rozpouštíte směnu. Prý je hlína tak mokrá, že by v sušičce řádně neproschla a cihly by v peci popraskaly," melduju své právě nabité vědomosti.
     „Je to blbec," odsekne Čížek.
     „Proč?"
     „Rozpustit směnu je pitomost. Pak to budeme honit po víkendech. Měl lidi přinutit, aby tu byli přesčas, když bylo hezky. Mohli jsme mít cihly na vypalování do foroty...," mávne rukou a zmizí.
     Nerozhodně vstoupím do budovy cihelny.
     „Uhni, vole!" houkne na mě Mirek Čížek.
     Tak tak ucuknu jeho vozíku s cihlami. Třu se těsně podél sálajících stěn kruhové pece. Jakási zaprášená žena v montérkách a šátku zazdívá právě jeden z vchodů. Když ji míjím, otočí se a usměje se na mě. Teprve teď v ní poznávám Helenu.
     „Ahoj," pozdravím vesele. „Budeš mít pro mě chvíli času?"
     „Co potřebuješ?"
     „Nic. Jen jsem si myslel, že bychom mohli zajít pod náš javor," vysypu ze sebe a teprve potom mi dojde nebetyčná hloupost a nepřístojnost mého návrhu.
     „Mám, na rozdíl od jiných, dost práce, pane redaktore," přejde do nepřívětivého vykání.
     „Promiňte, zapomněl jsem, že máte skvělého muže," stříknu další kaňku na náš vztah.
     Zatváří se zlobně: „To si pište, že mám." 
     A málem mě třískne zednickou lžící po hubě.
     „Hledám Karla," řeknu rychle.
     „Karel," zamyslí se smutně.
     I přes bílý a červený prach vidím rýhy kolem jejích úst.
     „Zašili ho. Prodával načerno cihly," odvrátí se a zaplní zeď ve vchodu poslední cihlou.
     No jo, poctivý pracant, pomyslím si.
     Článek je schválen beze změn Žádné věcné chyby jsem se nedopustil, aspoň podle vedoucího. Ale podle sebe? Co o těch lidech vlastně vím? Musel bych tu s nimi pár týdnů dělat. Poznat s nimi dobré i zlé, abych pochopil, kdy jsou to oni, a kdy si jen na něco hrají. Jenže zrovna tohle bych nechtěl. Nikdo by to totiž neocenil. Koho vůbec zajímá, jak a čím žijí lidé z cihelny ve Vývratech?
     Jsem najednou plný pesimismu a vůbec se mi to nezamlouvá. Snažím se, seč mohu, abych se na svět díval pozitivně, když už jsem nucen vegetovat v časech, kdy propadnout pocitu marnosti je tak snadné. Vlak odjíždí za hodinu, tak mám dost času zabloudit pod javor, kde jsem líbal Helenu. Náhle se tu objeví. Na hlavě má ještě ten hnusný šátek a v zaprášených tvářích jí kreslí déšť cestičky. Není tu ani šmírák, ale my dva jsme už jiní a navíc prší, takže mi naskakuje jen husí kůže pod dotyky jejích drsných, tvrdých dlaní.

UMĚNÍ POSLOUCHAT NEBO NASLOUCHAT?
     „Neumíš poslouchat?" ptali se mě rodiče v dětství, pokud jsem nedbal jejich rad a udělal něco podle své hlavy a špatně. Neuměl jsem, i když jsem si tehdy říkal, že poslouchat není přece žádné umění, ale otrava a potupná činnost.
     Mnozí mi jistě i teď dají za pravdu. Jen považte, koho a co všechno musí člověk v životě poslouchat. Tak tedy již zmíněné rodiče, vychovatele a učitele všech vzdělávacích stupňů a pohlaví od jeslí až po vysokou školu. Mladí muži na vojně své velitele, manželé manželky a naopak, v zaměstnání své šéfy a jejich šéfy a šéfy jejich šéfů. Dále pokyny nejrůznějších vyhlášek, nařízení, předpisů, řádů, zákonů, soudních výměrů a ustanovení, směrnic, instrukcí, direktiv, a to zdaleka nejsme u konce. Člověk musí dbát vybídek příslušníků VB, inspektorů veřejného pořádku, inspektorů v dopravních prostředcích, ale i konduktérů ve vlacích a řidičů autobusů, tramvají a trolejbusů. A to ještě zbývají dopravní předpisy, pokyny nejrozmanitějších úřadů a institucí pro styk se stranami, návody k použití na obalech výrobků, lékařské předpisy a doporučení, rady starších a moudřejších, tabulky v čekárnách, na chodbách a dveřích všech oficiálních budov, které rovněž musíme respektovat čili poslouchat, a to vyčerpávající výčet zdaleka není.
      Avšak to je pouze jedna část obsahu probíraného pojmu. Postupem času jsem zjistil, že poslouchat lze i hudbu, verše, rozhlasové a televizní zprávy a pořady (například má babička poslouchala televizní inscenace zásadně z vedlejšího pokoje a kupodivu pokaždé věděla i bez obrazu přesně, o co v nich jde), také zpěv ptáků, šumění deště, skučení meluzíny, lesní ticho nebo i ticho vůbec. A ruch ve městech, rozvláčná vyprávění přátel a známých i nesouvislé tlachy v hospodách, referáty a diskuzní vystoupení (často také nesouvislé) na schůzích, a sám sebe (což mnozí provádějí s oblibou), a podivné noční šelesty v panelových domech, a snad i šelesty na srdci.
     Zkrátka poslouchání je lidskou činností jednou z nejrozsáhlejších, a proto si nedělám nárok postihnout veškeré její podoby. Možná jste však už sami poznali, i když se nechci chlubit, že jsem v tomto druhu umění dosáhl jistého mistrovství. Poslouchám ochotně, vždy, všude a každého. Poslouchám s gustem a radostí. Přes vysoký stupeň dokonalosti, k němuž jsem ve svém oboru dospěl, jsou ale výsledky mých snah hodnoceny značně rozporně.
     Posuďte: Nikdy se sice nedostanu do konfliktu se zákonem a s předpisy a s usneseními, ale zase nic nevyřídím ani neobstarám, a když, tak pozdě a s obtížemi. U nadřízených jsem oblíben, ale kolegové mne mají za šplhavce a patolízala. Všechny ústrky a problémy mi však nahrazuje hřejivý pocit z toho, že jsem všeobecně považován za skvělého společníka. Nechám každého vypovídat, nepřerušuji ho, nekladu doplňující otázky a nezaujímám k jeho vyprávění žádné stanovisko. Nikoho totiž nezajímá. Chce, abych vyslechl jeho.
     Avšak poslouchání není nikterak pasivní činnost, jak by se mohlo zdát. Je to vědecké bádání. Poslouchaný, aniž to tuší, obnažuje před poslouchajícím své ledví a naopak on sám se stává trpným objektem zkoumání.
     Takže dnes, kdyby mi rodičové položili otázku, zda umím poslouchat, odpověděl bych, že umím. Ale musel bych dodat, že si to žádá celého člověka, jako ostatně každá odrůda umění či vědecká disciplína. A stejně si myslím, že není důležité ani tak umět poslouchat, a to v žádné z jeho forem, ale spíš umět naslouchat – jeden druhému – a porozumět si.                                                                            = marš =

Pokračování

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

15.06.2017 12:55:47kvaj
redaktor prózy

Děkuji pěkně.

15.06.2017 09:40:59agáta5

krásný psaní

12.06.2017 22:37:13kvaj
redaktor prózy

To máš pravdu, že lidi dost často naslouchají jen sami sobě. Díky.

12.06.2017 22:32:28Gora
redaktor poezie a prózy

Je pravdivá. Lidi obvykle naslouchají hlavně sami sobě. Pokud umíš naslouchat, můžeš něco o životě pochopit:-) Proto píšeš tak, jak píšeš.

12.06.2017 22:20:50kvaj
redaktor prózy

Jo, jo, tak to působí. Já jsem vždy chtěl proniknout do podstaty všeho, v tomto případě jejich práce, ale vždy se mi to dařilo. Ale snažil jsem se.

Jsem rád, že se ti poslední věta článku líbí. Není moc patetická?

12.06.2017 21:49:30Gora
redaktor poezie a prózy

Zmocňuje se mne dobrodružný pocit laika a chtě nechtě musím ty dělníky obdivovat. - měla jsem podobné pocity  - exkurze ČČK ve fabrikách...

Dobrá poslední věta v článku:-)

25.05.2017 19:14:19kvaj
redaktor prózy

To jsem opravdu rád. Snad ti to vydrží až do konce. Celkem to má 11 kapitol a epilog na závěr.

25.05.2017 19:08:30aleš-novák

baví mě to čím dál víc...


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.