Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+3 neviditelných
Dohlédnu dní dalekých VI.
datum / id25.05.2017 / 479280Vytisknout |
autorkvaj
kategoriePróza na pokračování
zobrazeno480x
počet tipů2
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Dohlédnu dní dalekých VI.

Motto:
Ale osud, lásko má,
osud mě děsí. Co
jsem vzal do ruky,
je čím dál těžší.

(Robert Creeley)

     Sedím se svým kamarádem a šéfem folkové skupiny »Experiment« Miroslavem Šiškou v bytě básnířky Jany Čermákové a všichni tři se snažíme dát dohromady nový text-apealový pořad skupiny. Jednotícím motivem písniček, básniček, povídek a průvodního slova mají být příhody a zážitky spojené s auty a vlaky.

     „Jak to celé nazveme?“ zeptá se Mirek.
     „To je snad až to poslední. Napřed musíme vědět, které písničky tam dáme, jakými povídkami a básněmi to proložíme, musíme napsat průvodní slovo, a pak teprve můžeme dumat nad názvem.“
     S Janinými námitkami souhlasím, ale zatím mlčím. Povoláním je knihovnice a má na kontě dvě sbírky lyrických básní. Mně se ale její poezie moc nezamlouvá a moc mi nesedí ani jako člověk.
     „To si nemyslím,“ protestuje Mirek. „Název je důležitý. Když ho budeme mít, můžeme na něm konstruovat celý pořad. Mě napadlo, že by se to mohlo jmenovat »Romance silnic a kolejí«. To by šlo, ne?“
     „Klidně,“ řekne Jana. „Může to být třeba pracovní název, který se může změnit.“
     „A co ty na to, Aleši?“
     „Mně se takový název líbí, Mirku. Myslím si ale, že bychom se měli teď zabývat spíš tím samotným pořadem, jak říkala Jana.“
     Probíráme pak texty písniček, vylučujeme ty, které do programu nezařadíme. Povídky máme dvě, a obě tam všichni chceme.
     „Co básničky? Viděl bych to tak na tři. Máš už něco, Jano?“
     „To nemám, Mirku. Napíšu je, až bude hotové všechno ostatní. Našiju je na míru. Aleš také nemá ještě scénář a průvodní slovo.“
     „To je pozdě, Jano. Aleš bude psát, až budeme mít jasno o písničkách, povídkách a básničkách. Chtěl jsem to všechno dneska vybrat, aby mohl Aleš začít. V září chceme mít premiéru, a nejmíň měsíc potřebujeme na zkoušení.“
     „Já jsem na to neměla ještě čas,“ vymlouvá se Jana.
     „Co s tebou. Když jsi na to ani nemákla, vybereme zatím písničky, povídky jsou jasné. Musím se spolehnout, že to opravdu napíšeš na míru.“
     Jana se tváří studeně a neproniknutelně, ale něco mi sice říká, že se jí Mirek teď dotkl, ale nedává to najevo. Prohrabujeme se texty písní, a já volnou kapacitou mozku přemítám o Janě. Je stejně stará jako já, ale taková hodně uzavřená. Občas z ní mám dojem, že žije poněkud mimo realitu, že ji zajímá jen poezie. Bavil jsem se s Janou už mockrát, ale pořád mlela o básničkách. Její medailon byl ostatně vůbec prvním textem, který jsem napsal do novin. Také jsem s Mirkem a Janou už stvořil jeden text-apeal pro Experimet, a sice roku 1986 o Halleyově kometě u příležitosti jejího průletu. Už tenkrát mi Jana ale připadala dost mimo a spolupráce s ní byla těžká.
     O nějaké praktické věci se ale zajímat musí, když už vydala dvě sbírky básní. Jednou mi vyprávěla, že se skamarádila s jistou vydavatelskou redaktorkou, která Janinu první sbírku prosadila do edičního plánu, ale musela fintou obejít šéfredaktora. Ten je totiž kovaný bolševik, a na nějaké lyrické říkanky ho neužije. Redaktorka tedy vyčkala, až byl na dovolené a nechala Janinu sbírku schválit do plánu ředitelem vydavatelství, který jí jde na ruku, a když se šéfredaktor vrátil, nemohl už nic dělat.
     Čtu si texty písniček do pořadu, zatím jich je vybráno deset a ještě zbývají dvě. Většinu napsal Mirek, tři basák Experimentu. Sáhnu pak po hromádce zavržených textů a objevím jeden, který se mi moc líbí.
     „Proč jsi tohle vyhodil, Mirku, vždyť je to skvělý?“ 
     „Vidíš snad, kdo to napsal.“ 
     „No jasně, Michal Koláček. Je to tady uvedeno.“
     „No právě.“
     „A co? Vždyť je to tvůj bubeník.“ 
     „Víš, jak mu v Experimentu říkáme?“
     „Nemám páru.“
     „Koko, jako komunista Koláček. Víš, kde dělá, Aleši?“
     „To nevím.“
     „Na okresním výboru KSČ. Chápeš?“
     Kouknu na Janu, ale ta nic neříká a tváří se stále stejně nečitelně.
     „Co tam dělá?“ 
     „Nějakýho údržbáře, ale to je jedno, je to komunista.“
     „Já dělám zase v novinách. Co takový údržbář může?“
     „To by ses divil. Bojíme se před ním něco říct. Stejně mám dojem, že na nás donáší na StB. Ty jsi jiný případ. Sice nechápu, jak můžeš psát do jejich novin, když o tobě vím, co si o režimu myslíš, ale pro mě je důležité hlavně to, že umíš zařídit, aby naše texty schválil bez problémů odbor kultury.“
     „Aha, jsem užitečný, abych obstaral takové trapné záležitosti,“ šklebím se. „Kdybys mě ale k tomu nepotřeboval...“
     „Nech toho, Aleši. Umíš psát taky scénáře a nejsi krysa.“ 
     „Tak proč Koláčka z Experimentu nevyhodíš, když si myslíš, že je konfident StB?“
     „Blázníš? Jak myslíš, že bychom dlouho vystupovali? Každý by si to dal dohromady, že jsem ho vyhodil kvůli podezření, že donáší.“ 
     „Tím spíš bys mu tam měl dát tu jeho písničku, která se mu mimochodem dost povedla. Budeš mít u estébáků plus.“ 
     „To víš, že jo. Já ji tam prostě nechci, a hotovo!“ 
     „Tak to nech na Mirkovi, je to jeho pořad, Aleši,“ ozve se Jana.
     „Stejně už mě ten režim sere. Člověk se tady musí klepat před nějakým bolševickým údržbářem. Kdyby už komunisti chtěli jít do prdele. Tohle se nedá vydržet,“ vysype ze sebe nečekaně Mirek.
     Mirkovy názory znám dobře, tak mě nepřekvapuje, co řekl, ale že se s tím vytasil právě teď a tady. Kouknu na Janu a nedokážu rozluštit, co si myslí. Mirek ale snad ví, co dělá, když před ní mluví bez obalu. A pak si pomyslím, jestli mám zapotřebí být pořád podělaný.
     „Copak ty, Mirku. Občas uděláš nějaký pořad, ale jinak máš od nich v podstatě pokoj. To já se s nimi musím potýkat denně. Co potýkat. Nad každým článkem, co mám napsat, musím koumat, jak téma podat, aby si to někdo nevyložil tak, že nějak podrývám režim, a zároveň, abych se na sebe mohl podívat do zrcadla.“ 
     Sleduji Janinu tvář a snažím se uhádnout, jak na ni zapůsobilo, že jsem vybalil na rovinu své dilema.
     „To ale nemáš klidný spánek, že,“ jenom se usměje.
     „Vyprávěj mi o tom,“ oplatím jí úsměv.
     Cestou domů o té ženské přemýšlím a nemám dobrý pocit. Nerad si to přiznávám, ale docela se obávám, jak naloží s tím, co jsme u ní s Mirkem vykládali.

     Druhý den si mě zavolá Kmínek do kanceláře a jen tak bez přípravy mi oznámí, že na konci srpna poletím letadlem družby do Moskvy a odtamtud vlakem do Volgogradu.
     „Já mám letět do Ruska!? Venco, to je šílený!“ 
     „Proč. Ty se tam nechceš podívat?“
     „Což o to. Láká mě to. Ale letadlem družby. Co to vůbec je?“
     „Ty tam vlastně budeš pracovně. Tu cestu pořádá SSM a redakce dostala nabídku, že s nimi může jet jeden redaktor a napsat o průběhu cesty reportáž,“ vysvětluje Kmínek.
     „No právě, bude to samá oficialita, a na to zrovna zvědav nejsem. Proč tam nepošleš Ludviku?“ 
     Pokouším se z toho ještě vycouvat, ale tuším, že to je marná snaha.
     „Protože tam posílám tebe. Ostatně jsi svazákům věkově nejblíž. Tak už se necukej.“
     „To možná jsem, ale určitě nemám svazácké roky.“ 
     „Já nevím, o co ti jde, Aleši? Podíváš se tam, uvidíš na vlastní oči, jaký to tam je. Každá taková zkušenost je cenná. To bys jako novinář měl vědět, a ne se tady stavět na zadní.“
     Z tonu jeho hlasu mi dojde, že už je Kmínek nakvašený.
     „To já všechno vím, Venco.“ 
     „Tak o co ti jde?“
     „Chceš to vážně vědět?“ 
     Porád ještě váhám, jestli to mám vybalit.
     „To bych moc rád, protože ti nějak nerozumím.“ 
     V očích šéfredaktora zasvítí opravdový zájem.
     „Tak já ti to tedy řeknu. Vadí mi na tom, že tou cestou, a pak hlavně tou reportáží budu oslavovat socialismus. A to mi je děsně proti srsti.“
     „Ty, Aleši, já vím, že na to máš kritický pohled. Ale ty jsi tak silně proti socialismu?“
     „Jsem. Kdyby skončil včera, tak bylo pozdě.“
     „Jak tedy můžeš dělat v novinách?“
     „Taky prožívám před každým článkem, co mám napsat, morální dilema a děsně trpím.“
     „To ti teda nezávidím. A co ti tak vadí?“
     „Všechno, a už dlouho. Ale letos se už od ledna, od Palachova týdne, režim chová šíleně. Koukni se kolem sebe, lidi jsou nasraný. Vždyť se podívej na toho Jakeše, co to je za vola...“
     „Už nemluv, Aleši. Vím dobře, co chceš říct. Já to nikde vykládat nebudu, cos mi tady teď povídal, je to jen mezi námi. Jestli ale chceš slyšet radu od starýho zkušenýho chlapa, tak ti říkám – neblbni! Máš rodinu, máš dobrýho fleka, nic se ti neděje, a že se musíš sem tam zapřít a přikrčit, to se dá přežít. Nebo ne? Já ti přece nebráním, abys psal svý fejetony a glosy, a to, že se při tom musíš trochu kontrolovat, těm tvým textům jenom prospívá, to si myslím já. No ale jestli to nemůžeš vydržet, tak z novin odejdi a jdi dělat někam do fabriky, a tam budeš mít klid. Ale za sebe ti říkám, abys to nedělal. Tenhle rok je tady sice trochu šrumec, ale to se přežene. Pár lidí to odskáče, a přece nechceš být mezi nimi. Věř mi, nic se nejí tak horký, jak se to uvaří.“

     Přemýšlím pak o tom, co mi Venca řekl, a mám ještě větší dilema, než když jsem k němu přišel. Vím, že nemá pravdu, ačkoli mě zkušenost nabádá, že je lepší vyčkávat v ústraní, neupozorňovat na sebe. Mě ale tenhle oportunistický postoj ničí. Stejně nemohu být v ústraní, když jsem redaktor. A jestli věci náhodou naberou spád, budu vypadat jako sketa a daj mě do jednoho pytle se všemi hlásnými troubami režimu v Rudém právu.
     Další dny a týdny dávají za pravdu mně, že by se člověk už měl jasně projevit, ale také Vencovi, že to komunisti ustojí. Koncem června sice zveřejní Svobodná Evropa výzvu »Několik vět«, ale hned druhý den Rudé právo publikuje ubrečený text »Kdo seje vítr?«. Píše se v něm: „Oč jde chartistům, víme. Ale co chtějí ti druzí? Také rozvrat, konfrontaci, návrat ke kapitalismu?" Těmi druhými myslí Rudé právo takové lidi, jako jsou do té doby oficiální televizní hvězdy Jiří Bartoška, Daniela Kolářová, Josef Kemr, Bolek Polívka a zpěvačka Hana Zagorová. KSČ je divné zejména to, že Několik vět podepsali právě tito lidé, kteří dosud nikdy proti režimu nevystoupili, ani jej nekritizovali. 
     Zagorku si vezme do huby v půli července i generální tajemník Ústředního výboru KSČ Milouš Jakeš v projevu na Červeném Hrádku, kterým se naprosto znemožní. Blábolí tam jako dement. Podaří se mi získat nahrávku jeho projevu, několikrát si ji pustím a mlátím se u toho smíchy.
     Přehrávám si třeba pasáž: „Tak je připravován i návrh, návrh ústavy nové, v této diskuzi a koneckonců i stranické dokumenty, pude k diskuzi návrh stanov nový, zásady programu strany a k diskuzi návrh sociálně-ekonomického rozvoje na příští pětiletku až do roku 2005. Nechť se lidé vyjádří, ale nemůže si někdo myslet, že jeden jednotlivec, že jeho myšlenka musí být proti vůli všech uplatněna. To se nedá nic dělat. A jsou ale takoví lidé, kteří si myslí, že to je jejich poslání, aby jen tu společnost kritizovali, znepokojovali a požadovali, aby se jednalo podle toho, co oni si přejí. A ne jinak.“ A tenhle kretén přitom rozhoduje o celé zemi, říkám si nevěřícně. 
    Část o Zagorové je také lahůdka: „Vždyť ty umělci, kteří to podepsali. Žádnej z nás nebere takový platy, prostě, jako berou oni. No já dostávám jednou ročně výpis, těch umělců, seznam těch umělců, který dostávají nad těch sto tisíc korun platu, tedy vydělaj si nad sto tisíc korun. No tak řekněme paní Zagorová, je to milá holka, všechno, no ale ona už tři roky po sobě bere šest set tisíc každý rok. A další. Ne šest set, milion, dva miliony berou, Jandové a jiní, každý rok. Ti náhodou neprotestovali, ale mnozí z těch, kteří se takhle dobře mají, protestovali. A když s nima mluví nakonec, tak se neví ani, proč to podepsali, a co vlastně podepsali, prostě. Co vlastně podepsali. Tedy my musíme pracovat s těmito lidmi, my musíme pracovat, my to podceňujem, nevšímáme si, ale oni svou existencí a svou popularitou mají nemalý vliv zejména na naší mládež. A proto se musíme o to zajímat. Nám nemůže být nic, co stojí mimo náš zájem.“
     Vrcholem pak je, když Jakeš říká: "A proto je tak důležitá ta podpora zespodu. Aby my jsme mohli říct: Ne my si to přejem, to lid to žádá. My s tím souhlasíme, s tím lidem. A ne prostě, aby my jsme tam byli sami jak kůl v plotě a neměli jediného slova podpory." Výraz »kůl v plotě« se pak stane neoficiálním názvem toho povedeného projevu.
     
     Je to pustá sranda, můžu se tomu chechtat, ale je to také neuvěřitelně smutné a tristní. A co dělám já? Píšu scénář a průvodní slovo pro Experiment. Šiškovi ho odevzdám na konci července a přestanu se o jeho pořad starat. Pak už si jen užívám léta, pokud to jde, a morálně se připravuji na cestu do Ruska. Trápí mě sice, že stojím stranou dění. Jenže tady se nic moc neděje. Aspoň to není nikde patrné.
     Týden před odletem jsem s tou cestou do Ruska už smířený. Když mi Kmínek oznámil, že tam pojedu, byl jsem ještě napružený z debaty se Šiškou a Čermákovou. Jak Kmínek ale také říkal, že se nic nejí tak horké, jak se to uvaří, tak i ze mě postupně vyprchá takové to bezprostřední naštvání. Vlastně se na tu cestu docela těším. Dávno mě baví poznávat jiné země, ale za komunistů si toho moc neužiju. Aspoň tedy to Rusko.

Pokračování

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

12.06.2017 22:51:37kvaj
redaktor prózy

To já jen pro upřesnění.

12.06.2017 22:42:43Gora
redaktor poezie a prózy

Na tom nezáleží, je to uvěřitelné.

12.06.2017 22:39:26kvaj
redaktor prózy

Ten let zajímavý byl a skutečně jsem ho absolvoval. Ve skutečnosti se ale odehrál o několik let dříve. Do doby, kdy se odehrává tento příběh, jsem si ho dofabuloval.

12.06.2017 22:25:24Gora
redaktor poezie a prózy

Na "poslední" chvíli let do SSSR - to mohlo být dost zajímavé:-)


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.