Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+12 neviditelných
Dohlédnu dní dalekých VII.
datum / id26.05.2017 / 479298Vytisknout |
autorkvaj
kategoriePróza na pokračování
zobrazeno175x
počet tipů1
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Dohlédnu dní dalekých VII.

Motto:
Ale osud, lásko má,
osud mě děsí. Co
jsem vzal do ruky,
je čím dál těžší.

(Robert Creeley)

     Jak nezávidět volnost černým vodám té obrovité řeky. Budí mou úctu, obdiv, působí mi závrať, ale kupodivu z ní nemám strach, ačkoli vím, že může být hrozivá, strašná, ničivá... Mohutnou přehradu s elektrárnou lze vnímat také jako zhmotnělý obraz její latentní síly.
     Na jednom půvabném molu s dřevěným domečkem mi říká starý převozník: „Byli tady nedávno turisté z NDR a nechali se převézt na druhý břeh. Když se vrátili, smáli se, že jejich otcové se tam nedostali ani násilím, a pro ně to bylo přitom tak snadné.“
     Ta řeka – chtěj nechtěj – prostě musí vyvolávat úžas. Je nesmírná, ale nebojím se jí. Jakoby něco z její volnosti, z její nesmírnosti pronikalo do mě... Tím pádem také lépe chápu, že vstupuje i do životů lidí ve městě na jejím břehu. Že do nich vstupuje po staletí, že je utváří asi víc, než by si člověk myslel, než jsou si sami ochotni připustit. Ale naopak i oni řeku ovlivňují. Snaží se ji spoutat, přinutit pracovat s nimi a pro ně, využít její síly.
     Jenže volnost a nesmírnost řece vzít nelze a něco z té volnosti a nesmírnosti proniká teď do mne, když stojím v písku na jejím břehu. Není zlatý jako na ostrově v řece, podle něhož dostalo kdysi město tatarské jméno, ale i tak příjemně hladí bosá chodidla, a ta masáž zase podněcuje myšlenky na druhém konci těla. Bohužel ne moje. Vytane mi totiž na mysl jedna Platónova úvaha: »Když se člověk dokáže odpoutat od smyslových projevů, tak od jednotlivých projevů krásy, dospívá k poznání krásy jako takové, její podstaty. Naučí-li se pak člověk milovat i krásu duševní, bude milovat i méně hezkého člověka – odtud vede cesta k objevení krásy v životě a činnostech vůbec. Například i objevení krásy v poznávání.«
     Kdo ví, proč přemítám právě o tom? Patrně mi nesmírnost té řeky slouží jako model podstaty krásy. Chci to vyprávět Černým Vlasům vedle mě, všechno to, co pociťuji a o čem dumám, ale mám dojem, že nebudou rozumět.
     Černé vlasy se na zlatém písku dobře vyjímají..., černá voda řeky chladí na ramenou..., černé vlasy na ramenou naopak hřejí a šimrají..., ale když začnu o tom, že do mě vstupuje volnost a nesmírnost řeky, budou si Černé Vlasy myslet, že mluvím o tomto zájezdu, o toulkách městem, o úlevě z toho, že se na deset dní zbavuji všech tíživých povinností a myšlenek a mohu bez zábran snít. A když se zmíním o Platónovi, utkví jim v mozku asi jen poznámka o méně hezkém člověku, vztáhnou ji na sebe a urazí se. Ale nejspíš si budou myslet, že jsem blázen, což už si ostatně stejně myslí. A možná je to pravda.
     Je ale vážně báječné potulovat se s Černými Vlasy jen tak ulicemi toho dlouhatánského města, poslouchat jejich smích. Jsou ztřeštěné a roztomilé, jak jen devatenáctiletá dívka může být. Jsem najednou stejně potrhlý.
     Zničehonic se třeba rozběhneme a zrovna tak náhle zabrzdíme. Po úmorných dnech s nabitým programem je tento první, kdy se můžeme neorganizovaně a dosytosti nabažit bloumání, nebo si sednout na lavičku v parku u pomníku či kupovat úplně zbytečné titěrnosti. Ale stále mám dojem, že v tom není jen obyčejná odvázanost turistů, kteří na chvíli vypadnou z všedního kolotoče, takže jim pachtění domorodců připadá malicherné, což ještě zvyšuje jejich radost z volnosti.
     „Víš, co se mi zdá?" řeknu Černým Vlasům. „Že teď můžu jít dál a dál a nic mě nemůže zastavit. Jako když plyne řeka."
     „Ty že jsi otec dvou dcer," uchechtnou se Černé Vlasy. „To vykládej někomu jinému," chytnou mě kolem pasu.
     Černé Vlasy mě oslovují všelijak: žurnále, redaktorskej, pisálku... Pokoušejí se tím kompenzovat svůj neustávající údiv nad mým povoláním. Nějak se s tím nemohou vyrovnat.
     „A to tě baví, pořád se někoho na něco vyptávat, všude slídit?" ptají se Černé Vlasy.
     „Baví mě psát," vysvětluji, když odpoledne sedíme u řeky na nějakém trámu. 
     Hladím Černé Vlasy a přemýšlím přitom nad tím, co jsem právě řekl. Je to pravda, ale ne celá. Vzpomínám si, jak mi poslední dobou několik známých pochválilo v rozhovoru některý z mých dřívějších článků. A nejen, že ty mé výtvory chválili, ale uváděli je jako příklady přístupu k určitým jevům, a ztotožňovali se s mými názory. Jednalo se o články i několik let staré. Nevycházel jsem z údivu, že si to moje psaní dokáží vůbec tak dlouho uchovávat v hlavách, a zákonitě pak dospěl k závěru, že jde o něco víc, než jen o napsaná slova a vytištěné věty. Že mají sílu a schopnost někoho ovlivnit. O to víc mě pochopitelně blaží, že já těmi slovy a větami alespoň trochu vládnu, i když bych rád psal úplně jinak.
     Hladím tedy Černé vlasy a toužím jim to všechno nějak sdělit, sám nevím proč. Lákají mě a přitahují jako ta řeka. Jenže vím najisto, že právě pro takové věci nemají Černé vlasy pochopení. Naštěstí nás večer čeká projížďka po řece. Nic krásnějšího si nemohu přát.
     Motorová loď pomalu krájí klidnou hladinu a hází za sebe zpěněné vlny. Pro všechny stejné slunce tu úplně s jinou parádou než doma zapadá za majestátní sochu patrnou odevšad. Míjíme dva velké jesetery. Dva mladíci na břehu se rozběhnou přes pláž, naskočí do motorového člunu a za chvíli už dovádějí v brázdě za naší lodí tak dlouho, než na ně namířím objektiv fotoaparátu. To pak rychle odfrčí pryč, jakoby se focení báli.
     Chvíli chodím po lodi sem tam, pak si sednu, vytáhnu zápisník a zaznamenávám si své dojmy a postřehy. Odněkud se vynoří Černé Vlasy. Sednou si vedle mě, obejmou mě kolem ramen.
     „Ty už zase píšeš? Chceš snad popsat každý kámen?" ptají se udiveně, líbnou mě na čelo a tváří se, řekl bych, šťastně.
     „Spíš každou kapku vody," namítnu. „Ta řeka mě fascinuje. Je úžasná. Nic podobného jsem nikdy neviděl a do smrti na ni nezapomenu," přednáším.
     „Mně se také líbí, také jsem tu poprvé, ale abych kvůli tomu vyváděla jako ty. Vážně jsem ještě tak praštěnýho chlapa nepotkala," políbíme se teď na ústa.
     Jak to, že mě Černé Vlasy nechápou? pomyslím si. A přitom se mi zdá, že se té řece v mnohém podobají. V mnohém, ale v čem konkrétně – to nevím.
     „Říkal jsem ti sice, že rád píšu," začnu pak přece jen vyprávět Černým Vlasům, „ale to, že budu muset zplodit reportáž o zájezdu, mě štve. Bojím se toho a nevím, jak na to."
     „Proč? Tobě se tu nelíbí?" tážou se Černé Vlasy naivně.
     „O to přece vůbec nejde. Je mi tu báječně. Líp, než jsem si představoval. A jsem tu s tebou. Ale nechce se mi o tom psát?"
     „Tak nepiš nic a je to," jsou s tím Černé Vlasy hned hotové.
     „To nejde. Jsem tady právě kvůli tomu."
     „A co je na tom tak složitého, napsat o nějaké cestě?"
     „Všechno, děvenko.“ Rád bych Černým vlasům vylíčil svůj problém, že nechci psát chvalozpěvy o cestě do Ruska a nahrávat tak režimu. Místo toho ale řeknu: „Víš kolik lidí už podobnou cestu absolvovalo. To, co jsme viděli, si před námi prohlédly tisíce, spíš miliony turistů. Co mám tedy sdělit nového a zajímavého?"
     „Nic nového nesděluj. Jednoduše napiš článek a hotovo."
     „Příčí se mi psát jen proto, abych měl hotový článek, abych splnil úkol. Když nemám pocit, že jsem do toho skutečně dal něco ze sebe, hrozně mě to trápí."
     „A co ti brání dát do toho něco ze sebe?"
     „Neříkám to přesně. Věděl bych, jak to napsat, jak přiblížit dojmy a pocity z této země a z lidí, co tu žijí a jak tu žijí. Ale to bych nesplnil, co se ode mě chce. Musel bych dostat do reportáže tu babku, co nesla plnou nůši jakéhosi olezlého salámu, a jak ho pak prodávala načerno a lidé se na tu utahanou uzeninu přímo vrhali. Musel bych zobrazit toho starého chlapa, který žebral před obchodem o prázdné láhve, aby je mohl vrátit, a tím se dostat k troše peněz. Musel bych vylíčit, jak v našem hotelu byla na patře jenom jedna klika k oknům, kterou si hosté půjčovali. Musel bych popsat, jak na nás v hotelu dělali domorodci nájezdy ve snaze koupit od nás věci, které tu v obchodech nemají," vyprávím, ačkoli cítím, že to Černé Vlasy vůbec nevnímají.
     Jenže jsem se už rozvykládal a nejsem k zastavení: „Já vím, že jsou tu i hezké věci. Příroda, řeka. Honosné stavby, monstrózní pomníky, monumentální památníky. To ano. Ale já bych k tomu musel dodat, že jsou studené, příliš bombastické, a jak kontrastují s tím, co lidé opravdu žijí..."
     „Ty s tím naděláš," utnou mě Černé Vlasy pohrdavě.
     Kdepak, nemá to cenu, řeknu si. Rozumné teď bude jedině, když se budeme líbat.
     Po návratu z projížďky a po večeři je mejdan v jednom z hotelových pokojů. Zpíváme Ej, od Buchlova..., Veselá je dědina..., Na Šumavě je dóóólina... Bavíme se, je mi dobře, ale ne tak, aby mi to zabránilo vyjít na balkon a zírat na potemnělou řeku a na ozářený přístav. Vturánu jsou tu Černé Vlasy, a jak se opírám o zábradlí, položí mi předloktí na ramena. Cítím na zádech jejich pevná ňadra a k tomu ještě vím, že bydlí v pokoji samy. Nechávají se tam odvést bez námitek.
     Najednou to pochopím, proč mi připomínají řeku. Jako ona jsou nepolapitelné, přirozené, a přesto se nechávají na chvíli uchopit, bez odporu a bez otázek, sálají stejnou chladivou volnost a nesmírnost, co teď do mne vstupuje. Dříve však, než se mi odevzdají, stojí u okna jen v triku, co jim zakrývá právě tak hýždě, ruce založené pod ňadry. Pozoruji siluetu – vlasů splývajících na ramena, boků a štíhlých krásných nohou – a za siluetou v dálce tuším temné vody řeky.
     „Poslyš, děvenko, pojď se vykoupat," navrhuji a čekám, že se Černé Vlasy urazí. Ale ony souhlasí, takže už za chvíli vstupujeme nazí do vody, černé jak antracit. A najednou plaveme, plaveme, plaveme..., objímáme se, potápíme a zas plaveme. Co bude potom, náhle není důležité. Teď prostě plaveme.

     Černé Vlasy jsem před zájezdem v životě neviděl. A teď je potkám ani ne čtrnáct dní po návratu z něj. Teprve v tomto okamžiku mě napadne, že by nemuselo být marné, kdyby tady doma pokračovalo a rozvíjelo se to, co započalo tam kdesi daleko u té velké řeky. Naznačím Černým Vlasům něco v tom smyslu a zdá se, že nejsou proti. To že bydlí samy ve své garsonce, je sice možná jen náhoda, ale okolnost každopádně vrcholně příznivá.
     Jenže se hned při prvním pozvání opozdím: „Promiň, ale moje mladší holka dostala teplotu a manželka se rozčilovala, že musím pryč pokaždé, když mě potřebuje, a ji že nechávám ve štychu. Dalo mi práci, než jsem ji přesvědčil, že má účast na tom aktivu je zcela nezbytná."
     Černé Vlasy se na mě dívají shovívavě.
     „Víš, já ženu na jedné straně docela chápu. Ono je to vážně o nervy, když malá kňourá a ona musí uvařit večeři, zkontrolovat starší holce úkoly...," blábolím trapně a je mi ze sebe samotného nevolno.
     Černé Vlasy ke mě přistoupí, obejmou mě kolem krku, políbí mě, a pak se usmějí.
     „Vždyť to nemá cenu, Aleši," prohlásí. „Dělat si násilí, nemá vejšku. Ty se cítíš provinile už teď, a co teprve potom? Nic ti nevyčítám. Na zájezdě byla jiná situace. Víš co, nebudeme si kazit vzpomínky," zakončí Černé Vlasy docela vesele.
     Na devatenáctiletou dívku je to vážně nečekaný výkon. Je mi jasné, že Černé Vlasy mají pravdu. Ale co teď říci? Veškerá slova mi připadají ubohá. Vím dávno, že je nejlepší nechat věci, aby se dály. Ovšem úplně bez hlesu také nemohu odejít. Těkám zrakem po místnosti a snažím se něčeho chytit. Náhle mi do očí padne náš okresní plátek, rozevřený na stránce, odkud na mě volá titulek »Daleká je cesta pouze do sebe«.
     „Četlas to?" ukážu na noviny.
     Černé Vlasy přikývnou: „Jenom vůbec nerozumím tomu, proč se to jmenuje právě tak."
     „Tím jsem chtěl inzerovat to něco ze sebe, co jsem se do té reportáže pokusil vložit," lžu, neboť je napsaná tak, aby se vlk nažral a koza zůstala celá.
     „Do sebe – ze sebe," posmívají se Černé Vlasy.
     „Řekni mi na rozloučenou, co si o mně vlastně doopravdy myslíš?" zeptám se hloupěji, než je únosné.
     „Že o všem moc hloubáš a zbytečně si tím komplikuješ život."
     Vážně bychom si asi těžko rozuměli, konstatuji v duchu, a pojednou ulehčeně zjišťuji, že pro mě konečně začínají opět všední dny.

DALEKÁ JE CESTA POUZE DO SEBE
     Deset dní běžného turistického zájezdu do Sovětského svazu, co znamená v životě člověka? Překotný příliv nejrůznějších počitků a vjemů, spoustu útržkovitých dojmů vstřebávaných všemi smysly, nápor na mechanismy fotoaparátů, večery plné písní, mnoho slov a vtipů, smích a únavu z častého přemisťování na vzdálenosti pro Středoevropana obrovské. A nic víc? Ovšem, že ano. Doufejme. Ale nepředbíhejme.
     Jeden zcestovalý člověk mě před odletem ujišťuje, že jsem viděl mnohem víc, než uvidím zítra, když si postesknu, že jsem doposud absolvoval jenom vyhlídkový let nad hrady a zámky. V desetikilometrové výšce má prý člověk pod sebou většinou pouze fádní houni mraků. Omyl. Počasí je fantastické, viditelnost skvělá, takže máme celou cestu »matičku Zemi« jako na dlani.
     Kdo je v letadle doma, jako jiný třeba ve vlaku, ten se teď asi bude nudit. Ale mezi námi není nikdo, pro koho by let neznamenal zážitek. Hlavy napěchované u okének, když se pod námi objevují města. A všemu se divíme. Občasným něžně se vznášejícím mráčkům hluboko dole, šachovnicím polí, stříbrným stuhám řek, zeleným dekám lesů, mincím rybníků a jezer, svačině v nadoblačné výšce, manévrům letounu. Když se začínají množit poznámky typu: »Koukej, jedním křídlem šťoucháme do nebe a druhým drhneme o zem,« je jasné, že přistáváme.
     Letiště Šeremetjevo nás připraví o dvě hodiny. Zdejší lidé ale zřejmě neoplývají netrpělivostí, která je nám vlastní. Jakoby tu na všechno bylo více času. Přesto jsme rádi, když už – bezpečně ubytováni – vyrážíme do města. Dva dny jsou na Moskvu sice málo, ale stíháme hodně.
     Stačíme ohrnout nos nad teplým Radegastem v hotelu (netušíce, že je to na dlouho poslední pivo), prohlédnout si metro (jež je nejen pro přepravu osob, ale i svébytným uměleckým dílem a pěkným bludištěm), okružní jízdu touto devítimilionovou metropolí (je to stejné, jako si promítnout celovečerní film za čtvrt hodiny). Navštívíme i ta místa, kam se podívá zřejmě každý turista v Moskvě – Rudé náměstí s mauzoleem, Kreml, Lomonosovu univerzitu, Výstavu úspěchů národního hospodářství...
     Je dobře, že přes krupobití dojmů neztrácíme humor. Dokládají to poznámky: »Proč vždycky ten, co jde vpředu, mluví rusky,« na adresu průvodců turistických skupin. Ale není to pravda, jelikož je tu slyšet angličtinu, němčinu, češtinu i různé jazyky, které neumíme určit. Naše průvodkyně Olga mluví česky dost dobře, ale když jí začnu říkat Olino, zprvu neví, co po ní chci.
     Teprve ve vlaku do Volgogradu máme i my najednou na všechno dost času. Na dívání z okna do žluté a šedivé stepi a do nekonečných lesů, na kytaru a písně, na anekdoty, na spánek, na utřídění dojmů. V tom se za oknem objeví znenadání v širé pustině jakýsi statek. Tady si musejí snad kromě soli vyrábět úplně všechno sami; napadá mě.
     „Jsi unavená," zastavím na chodbičce vlaku Olgu, protože se tváří nějak podezřele.
     „Ne, vůbec ne," usměje se.
     Dovídám se, že je ze Saratova.
     „To už je blízko Uralu?" ptám se.
     „Blízko, dva tisíce kilometrů," odpovídá ironicky. „A proč si všechno zapisuješ?" táže se zase ona.
     „Je to moje povolání."
     Do Volgogradu přijíždíme za tmy, takže první, co vnímáme, je monumentální socha Matky-vlasti, která se rýsuje proti obloze navzdory noci.
     Každý asi ví, že toto město, vybudované pro obranu jižních obchodních cest, neslo dříve název Stalingrad a ještě před tím Carycin. Ale že Carycin znamená zlatý písek, jaký se dodnes nachází na jednom z volžských ostrovů, tuší patrně málokdo. Beztak si ale myslím, že nynější jméno města je nejpřípadnější, protože řeka Volha mu dala tvář. Kdo Volhu neviděl na vlastní oči, může o ní mít jen mlhavé představy.
     Díváme se na ni ráno z terasy za hotelem. Před sebou máme kilometr vody a teprve pak druhý břeh.
     Olga však říká: „To je břeh ostrova. Tady je Volha široká od tří do deseti kilometrů."
     Brzy máme příležitost poznat se s řekou blíže. Třeba když se procházíme po jejím nábřeží, nebo při prohlídce přístavu či z vyhlídkové lodě. V zapadajícím slunci se jinak černá voda barví zlatě. Říkám černá voda, ale vidět je skrz ní hluboko. Volgogradské nábřeží v noci září tisíci světel... Řeka nás zkrátka okouzlila.
     Ale je tu i téměř milionové město, táhnoucí se osmdesát kilometrů po západním břehu Volhy. Město, které bylo přeoráno dělostřeleckými granáty, rozryto zákopy a zuboženo snad v největší bitvě v dějinách lidstva, ale povstalo z mrtvých, a dnes tu dvě stě krutých a přesto vítězných dní připomínají nesčetné památky v čele s obrovským komplexem zasvěceným hrdinům Stalingradské bitvy na Mamajevově mohyle, jemuž vévodí právě obrovitá socha Matky-vlasti.
     Ale život jde dál, i ten náš turistický a my chceme honem ještě něco zažít. Příležitost nám poskytlo divadlo, kde se společně s Olgou a s černovlasou Mílou z naší skupiny seznamujeme se třemi Volgograďany – Vladimirem, Viktorem a Naďou. Nehodláme se rozloučit hned po představení, a tak bloumáme potemnělým Volgogradem, asfalt silnic se leskne po nedávném dešti. Vtom se vynoří z černoty zářící budova restaurace Neptun. Tam strávíme zbytek večera.
     Není ale důležité, co děláme a o čem si povídáme. Avšak je pozoruhodné, jak snadno se člověk může dohovořit s druhým, když chce, a nezabrání mu v tom ani rozdílný jazyk a odlišná, třeba velmi vzdálená místa bydlišť. Svět je patrně vůbec plný přátelských lidí a podivné je spíš, že to někteří jiní stále nechtějí pochopit. Na důkaz toho tvrzení nám Viktor s Vladimírem odkudsi obstarají o půlnoci – uprostřed spícího města – melouny, neboť nás za žádnou cenu nechtěli nechat odejít s prázdnou.
     Loučíme se i my s Volhou i Volgogradem a Olině kupujem všichni dohromady velkou kytku. Udělá s ní to nejrozumnější – hodí ji do řeky jako pozdrav.                                                                                                                                                                                                    = marš =

Pokračování

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

12.06.2017 23:23:44kvaj

Ještě bych chtěl umět natolik rusky, abych to mohl číst v originálech. Ruštine je velmi emotivní jazyk. I když jsem ale odkázán na překlady, tak tam je, jak říkáš, co jinde není.

Když o tom tak přemýšlím, tak podobně emotivní je francouzština, což se promítá i do mentality lidí. Snad proto se ty dva národy v předsovětské době velice přitahovaly.

12.06.2017 23:18:23Gora

Mám taky slabost pro jejich umělce...má nejmilejší knížka z dětství, kterou znám skoro zpaměti-Dinka od Valentiny Osejevové, a pak přišli klasikové...Něco v tom je, co nenacházím jinde:-)

Dík za informace.

12.06.2017 23:12:51kvaj

Děkuji. V článku jsem vypíchl jsem to, co se mi líbilo a napsal to tak, aby se na jedné straně nikdo nemohl vozit, a na straně druhé, abych nebyl před lidmi za blbce a rusofila. Faktem ovšem je, že já mám tuhle zemi docela rád a tamní lidi taky, a je mi strašně líto, že pořád tolik inklinují k bolševismu. Je to ale i pochopitelné, protože dějiny Ruska jsou dějinami útlaku a násilí, obyčejný člověk tam naprosto nic neznamenal. Je to patrné z literatury i z historických textů. Rusko ale mělo spolustu skvělých spisovatelů a básníků, dokonce i v sovětské éře. Když čtu takového Velemira Chlebnikova, Miaila Lermontova, Isaaka Babela, Arťoma Vesjolyje, Vasilije Šukšina, ale i Michaila Šolochova a samozřejmě předsovětské spisovatele Čechova, Tolstého, Dostojevského a další, musím konstatoval, že byli a jsou jako spisovatelé vynikající. Musí se však člověk u většiny těch sovětských oprostit od těch bolševických keců, respektive je brát jako nezbytný kolorit.

To už ale moc pindám.

12.06.2017 22:40:15Gora

Napsals to hezky, Černý Vlasy i článek:-) i Platóna:-)


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.