Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+5 neviditelných
Dohlédnu dní dalekých VIII.
datum / id26.05.2017 / 479299Vytisknout |
autorkvaj
kategoriePróza na pokračování
zobrazeno396x
počet tipů1
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Dohlédnu dní dalekých VIII.

Motto:
Ale osud, lásko má,
osud mě děsí. Co
jsem vzal do ruky,
je čím dál těžší.

(Robert Creeley)

     Reportáží nazvanou »Daleká je cesta pouze do sebe« jsem udělal aspoň pro sebe a za sebe tečku za zájezdem do Ruska a teď sedím odpoledne doma se ženou u kuchyňského stolu, Jituška si hoví Běle na klíně. Jen Vendulka si v dětském pokoji píše úkoly, ale vidím na ni, takže jsme celá rodina pohromadě.
     „Ty, Aleši, co budeme dělat v sobotu a neděli na oběd?" zeptá se manželka.
     „Co já vím," vrátím pohled k docela zajímavému článku v časopisu.
     „A já to mám vědět?" řekne Běla nedůtklivě. „Tak něco vymysli."
     „A proč já?"
     „To mám pořád vymýšlet já, co budeme jíst. Navrhni jednou něco taky ty." 
     „Co já vím, něco uděláme."
     „To je skvělé. Ty jsi výborný!"
     „Ježíšmarjá, proč se mám ve středu bavit o tom, co budeme obědvat v neděli," nechci se odtrhnout od čtení.
     „Musíme snad někdy taky nakoupit."
     „Tak uděláme jeden den třeba špagety a druhý... třeba kuře," řeknu otráveně.
     „No vidíš," konstatuje Běla se zadostiučiněním, smířlivě a spokojeně.
     „Ty, Aleši..., Jitko nelez po mně!" okřikne mladší dceru.
     Tu naše debata nudí, a tak si krátí čas šplháním po mamince.
     „Teď jsem ti něco chtěla říct, a jak po mně Jituška skákala, úplně jsem to zapomněla."
     „Takže ti vyrazila myšlenku z hlavy, že. To je dobře." 
     „Co tím chceš říct?!" 
     „Že by mi z toho tvého nápadu beztak vyplynuly jen nějaké úkoly a starosti."
     „Tyy jsi sprostý!" 
     Zkrátka běžná rodinná pohoda až do chvíle, kdy si Jitka začne stěžovat na bolest v krku. Má pochopitelně zapálené mandle a také teplotu.
     „Tak víš co, Jituško? Dáme ti prášeček a půdeš spinkat a zítra ráno půjdeme k paní doktorce," chlácholí ji manželka a Jituška vděčně přikyvuje.
     Když už je Jitka pod peřinou, zeptám se jí, jakou chce vyprávět pohádku.
     „O Červené Karkulce?" navrhuji.
     „Ne, o zelené." 
     „Tak dobře." 
     Vykládám známý příběh o holčičce s košíkem, jenže místo slova červená říkám zelená.
     „A teď o fialové," žadoní dcera.
     „Ale Jituško, dneska už to stačí. Zítra bude o Fialové Karkulce."
     „Dneska, dneska!" 
     „Teď už musíš spinkat. Jsi přece nemocná."
     Konečně Jitka souhlasí.
     „Zajdeš s ní ráno k doktorce a budeš s ní potom doma?" ptá se Běla, sotva zavřu dveře
dětského pokoje.
     „Ty ses zbláznila. Já nemůžu. Víš, co mám práce?"
     „Já také nemůžu." 
     „Jenže já musím zítra do tiskárny na korektury." 
     „A my zase musíme dodělat ty poutače." 
     „Jenže noviny vyjít musí a poutače mohou počkat." 
     „Nepočkají, protože si zítra pro ně přijedou. A do tiskárny může jet třeba Luzarová nebo
Kmínek." 
     Vzteká mě, jak mi žena začne hned organizovat práci.
     „To nejde," řeknu ale docela klidně.
     „A proč?"
     „Protože tam mám jet já."
     „Když je holka nemocná, tak s ní někdo musí zůstat doma." 
     Zní to logicky, jak to Běla vysvětluje, ale moc to na mě nezabírá.
     „Víš, jak bude Kmínek nadávat, když mu řeknu, že si beru paragraf?"
     „Ale já teď prostě doma zůstat nemůžu!" řekne Běla pevně.
     Pak se zamyslí a po chvíli navrhuje už daleko smířlivěji: „Tak s ní buď doma do pátku a po neděli zůstanu doma zase já."
     „No dobře, co mám s tebou dělat," skrečuji zápas.
     Kmínek můj telefonát o paragrafu přijme celkem klidně, ale v pondělí se do mě obuje.
   
     „Nepřichází v úvahu, aby sis bral paragrafy," vyjede na mě šéfredaktor zostra.
     „Co se dá dělat, když mi onemocní holka." 
     „Tak s ní musí doma zůstane manželka. Musí přece pochopit, že jsi redaktor, že máš v novinách povinnosti!"
     „Ona to třeba pochopí, ale pochop zase ty, že i Běla má v práci neodkladné úkoly."
     „Ale noviny jsou snad důležitější, ty nepočkají. A dost už o tom. Zkrátka si paragrafy brát nebudeš, a dál se o tom nehodlám bavit. Zařiď si to doma, jak chceš."
     „Ten mě ale naštval," utrousím pak v kanceláři před Ludvikou a Helenkou.
     „Ale v tomto případě má šéf pravdu, to se na mě nezlob." 
     K mému překvapení se Ludvika postaví na stranu vedoucího.
     „Ale houby má pravdu. Nezná konkrétní situaci a dělá závěry." 
     „Ať je situace jaká chce, ty si musíš uvědomit, že jsi chlap a navíc redaktor, veřejný činitel. Takže tvá práce musí mít přednost." 
     V ten okamžik se mi Ludvika náhle vůbec nelíbí, ačkoli její oči jiskří stejně, jako jindy. Veřejný činitel, otřesu se v duchu odporem nad těmi slovy. Navíc se tvářím asi dost kysele a nesouhlasně a Luzarová to postřehne. 
     „Já vím, že se ti nezdá, co teď říkám, ale je to tak. Koukni, se mnou se o takových věcech manžel vůbec nikdy nebavil, když ještě chodil do práce. Jsem ženská, tak se o děti musím postarat já."
     Až na to, že je její manžel už asi sedm let v penzi a její Ludvičce je kolem jedenácti let.
     „Aleši, já si myslím, že kdyby to tvoje manželka v práci všechno řádně vysvětlila, jak se věci mají, tak by ji určitě doma nechali." 
     Helenka Koářová se vkládá do problému svým typicky starostlivě usmiřujícím tónem a s nesnesitelnou snahou řešit cizí těžkosti. Mám toho masírování po krk a jeho pachuť se mi na jazyku mísí s hořkostí, kterou pociťuji hlavně z Ludvičina postoje. Teprve teď mi dochází, že to má moje sladká kolegyně dobře promyšlené. Tím, že dala za pravdu Kmínkovi, si vytvořila předpolí pro vlastní aktivní obranu, pokud by chtěl v budoucnu dělat potíže jí, kdyby se ocitla ve stejné situaci, jako teď já. Jak je to jednoduché až prosté – o nemocné dítě se musí starat matka. Je chytré utvrzovat vedoucího v tomto názoru, je-li člověk ženou a matkou. 
     Má potom v práci klid, nemusí se různit s vedoucím a ještě navíc vypadá, jako že má blaho svého pracoviště uloženo hluboko a pevně v srdci. Nevím, jak to cítí druzí. Možná přijímají všední život s jeho překážkami s větší pokorou než já, a snad o nich ani tolik nepřemýšlejí. Ale mě takové banální problémy deptají neskutečně. Nechci je řešit a nikdy jsem nechtěl, nenávidím je, nehodlám se jimi zabývat, a když musím, drtí mě to. Jsem vzteky bez sebe, jak mě tlačí do kouta.
     Druhý den k tomu vyvstanou ještě další problémy, protože proti všem předpokladům Kmínek onemocní, ač to nemívá ve zvyku. Táhneme to v redakci s Ludvikou a Helenkou ale statečně až do následujícího pondělku a jsme tím náhle znovu stmeleni. Má hořkost je jakoby zapomenuta. Jsem zaujatý rutinní prací, řešením víceméně technických záležitostí a o jejich širších souvislostech nepřemýšlím. Je to sice fádní ale léčivé a hlavně nemusím myslet na to, proč to dělám, kdy to dělám a kde to dělám.
     „Zítra ti ještě dám článek o plnění volebního programu, tak si na něj nech místo," řeknu Ludvice, když už je úmorné pondělí šťastně za námi a chystáme se domů.
     „Ty jsi zešílel!" zděsí se Ludvika, přesazená pro tuto uzávěrku do role šéfové. „Zítra už musíme od rána zakreslovat noviny, když tu není Venca. Jinak nestihnem tiskárnu."
     „Ale ty volební programy tam prý musí bezpodmínečně být."
     „A proč jsi to nenapsal už dneska?"
     „Nestačil jsem to."
     „Zvládl bys to hravě. Když ty se ale musíš s každým, kdo za tebou přijde, vybavovat půl hodiny, a pak pochopitelně honíš čas." 
     „Co mám dělat, když za mnou právě v pondělí chodí dopisovatelé jeden za druhým jako na běžícím pásu?"
     „Musíš se naučit je slušně vyhazovat. Řekneš, nezlobte se, ale dnes je uzávěrka..."
     „No dobře, dobře," přeruším ji. „Co se bojíš. Tak to sesmolím večer doma." 
     Musím se krotit, abych neřekl něco ostřejšího.
     „To je snad až to poslední, psát doma. Doma máš odpočívat. Ale tady se musí pohnout, když někdo chybí, to se nedá nic dělat. Když někdo chybí, musí všichni ostatní zapnout na dvě stě procent." 
     „Že bych měl ausgerechnet teď náladu na peskování nebo na osvětové přednášky, to tedy nemám, Ludvičko." 
     „Nevím, co se urážíš, Aleši? Snad ti můžu ještě něco říct." 
     „Můžeš, ale mám za to, že sis to vybrala už vrchovatě."
     Cestou z redakce mě i vinou toho nepříjemného rozhovoru přímo zmagnetizuje vývěsní štít restaurace Pod dubem, takže domů přijdu sežraný jak Fialová Karkulka bez košíčku, pohádám se s Bělou, druhý den mi třeští hlava a všichni přirozeně poznají, že jsem se večer zlinkoval a Lulu na mě hledí tak vyčítavě, že bych jí nejradši prokousl krční tepnu.

     Zbytek týdne je neuvěřitelně hnusný, pak se jakž takž přehoupne víkend a jsem znovu po krk zabředlý v pondělku. Přežiju ho s vypětím všech sil. a v úterý odpoledne mě putyka Pod dubem zhypnotizuje jako vyprahlého poutníka studna, a za malou chvíli už filozofuji s redaktorem Bohoušem Veverkou. Obracím do sebe pivo za pivem a stěžuji si Bohoušovi na Ludviku.
     Hned toho využije: „Žíkal jsem ti už..., že je Lulu... samolibá... a že je povýš...povýšená, ik...i když k tomu nemá žádný... důvod. Teď jsi to... poznal na vlastní... kůži, jak se hned vyb...vybarvuí..., sotva dostane zod...zod...povědnost. Ale já... tvrdím, že mimoně... mimo mě jsi tu v okrese jedinej... požádnej redaktor ty." 
     Veverka vykládá a pochlebuje mi přitom už notně ztěžklým jazykem a ještě si na něj šlape, takže mi dá dost práce, abych vůbec postřehl, co vlastně říká. Ale i přes mou vlastní opilost mi dojde, jakou průhlednou demagogii na mě tasí. Jedním vrzem v mých očích pomluvil Ludviku jako profesní konkurentku, čímž si zároveň přiložil obklad na svou nehojící se ránu závistivosti a nejistoty, zalichotil mi a sobě zamedil. Jeho konstrukce mi však připadají zbabělé a zákeřné.
     „To je všechno pitomost, co tu povídáš, Bohouši. Všechno jsou to nanicovaté žabomyší války. Nad ty se člověk většího formátu musí povznést."
     „Co jsou... žabomč...žabomyší války?" nechápavě zamžourá zakalenýma očima.
     „Podívej, Ludvika, Venca, ty i já – jeden jsme ješitnější hůř než druhý, popichujeme se, urážíme se a čekáme na příležitost, jak tomu druhému ukázat, jak mu vyprášit kožich. Ale ve skutečnosti jsme všichni do jednoho jen otroci...," loknu si piva místo pomlčky.
     „Otroci...? To snad přeháníš," blekotá pochybovačně.
     „Ale ano, jsme otroci. Protože nejednáme svobodně. Děláme to, co se od nás očekává ze strachu, že nás někdo sejme, odstaví od válu, a jen si občas namlouváme, že můžeme ovlivnit podstatu věcí a dění kolem sebe. Ale ve skutečnosti tomu nevěříme a víme dobře, že uplatnit své schopnosti svobodně nemůžeme, pokud nějaké máme." 
     Hřímám jak řečník na tribuně a nedochází mi, že bych neměl tak řvát.
     „Plácáš... nesmysly," protestuje Bohouš. „Eště jsi totiž opr...opravdu nepochopil... hlubokou pravd...ivost teze, že svoboda je poznaná nuč...nit...nutnost. Vesk... ve skutečnosti ti nikdo nebrání, abys... ukázal, zcela svobodně..., co v tobě je. Ale jasně, že to nemůžeš upl...atňouvat bezb...bezbžeze, to je ta nutnost... Navíc jsi zas...svou práci odm...ěňouván a nikdo těněňu... tě něňu...nenutí, abys dělal zrovna tohle." 
     Veverka se skoro už nedokáže vymáčknout.
     „Pocit otroka není závislý na odměně a její výši, a když si uvědomíš, že nic zásadního změnit nedokážeš, je to stejné, jako bič drába. A za takových okolností nemůžeš mít dostatečný zájem na úspěchu toho, na čem se podílíš, a nic nepodněcuje tvou iniciativu, protože víš, že neprorazíš strukturu, která existuje, ať děláš co děláš. Jediné, co můžeš, je změnit se za jistých příhodných okolností z otroka v otrokáře, a ten je vlastně jen otrokem svých otroků, neboť je musí honit do práce, hlídat, držet u huby a trestat. Svobodným člověkem se však nestaneš nikdy."
     „Kecáš..., kecáš!" zuří Veverka.
     „Nekecám. Nakonec naše svárlivost, nesnášenlivost, ješitnost a bezvýznamné výhodičky a úspěšíčky, závistivost..., to jsou všechno zbraně z arzenálu otroků!" 
     „Aleši, ty jsi vožralej... ane...a nevíš už, co mluvíš." 
     Bohouš se mě snaží krotit, ale z jeho úst a ve stavu, v jakém se nachází, to zní děsně nepřesvědčivě. Nicméně má s tou opilostí pravdu. Dokážu sice mluvit souvisle, ale mám už ji jako z praku.
     „Zaplať to," řeknu, hodím na stůl peníze, chytnu se dlaní za pusu a uháním na záchod, neboť se mi právě zvedl žaludek.
     Žena mě uvítá nenávistným pohledem, je sinalá vzteky, já zase chlastem a nevolností, ale neříká nic, a to je dobře, neboť já už nedokážu skoro vnímat. Usnu hned, jak dolehnu.
     Ráno mě sice probudí pípání budíku – Běla je už s Jitkou na cestě do školky, ale budík umlčím, a ještě víc se zavrtám do polštáře. Než znovu usnu, slyším z kuchyně štrachání, jak Vendula snídá a vypravuje se do školy. Až po deváté se dohrabu k telefonu a oznámím Kmínkovi, že je mi špatně, že mám horečku a že si vezmu den dovolené.
     „Žádnou dovolenou!" zaječí šéf do sluchátka. „Ty ses včera namazal, že?"
     „Ale houby. Mám horečku a bolí mě v krku." 
     „Tak jestli jsi nemocný, upaluj k doktorovi. Za den bys to stejně nevyležel. Dovolenou ale ne." 
     Kmínkův hlas zní vítězně, neboť má asi pocit, že mě nachytal na švestkách. Já si ale ještě dvě hodiny poležím, abych úplně vystřízlivěl, pak se důkladně osprchuji, dokonale si vyčistím zuby, a za další hodinu si už otvírám ústa na svého závodního lékaře."
     „No jo, máte to tam zapálené jako hrom." 
     Náš závodní ranhojič kývá svou velikou ryšavou hlavou, a už píše neschopenku. Nikdy mi nedělalo potíže mít zarudlé mandle a potažený jazyk, zvlášť ne po opici. Tak už jenom viditelně těžce polknu.
     „A co jinak dělá sedmá velmoc?" zeptá se žoviálně doktor.
     „Teď je oslabena."
     „Jak to?"
     „No když jsem vyřazen z boje."
     „Tak se rychle uzdravte, ať mám zase co číst."
     „Neříkejte...," opět obtížně polknu, „že ty moje cancy čtete." 
     Snažím se tvářit skromně.
     „Náhodou se na zkratku = marš = vždycky těším."
     S lehoučkým srdcem zajdu do redakce a položím před Kmínka na stůl neschopenku. Nachomýtne se u toho i Ludvika.
     „Tak copak se ti stalo?"
     „Ale to víš, angína." 
     Řeknu to schválně s takovým úsměvem, že o mých slovech musí pochybovat, i kdyby nechtěla. Avšak Ludvika chce.
     „Angína... hm." 
     „Prý jako hrom, říkal felčar," tvrdím dál bezostyšně.
     „Jako hrom... dokonce," opakuje Ludvika.
     Vedoucí neříká nic, ale když zaběhnu do své kanceláře sbalit si pár časopisů, které budu mít teď čas přečíst, hned je tu za mnou.
     „Přiznej se, bídáku, žes včera chlastal jak duha." 
     „Dvě piva jsem měl." 
     Zvedám ruku se vztyčenými ukazovákem a prostředníkem do tvaru písmene V. Daleko víc to ale znamená »victory« než sumu půllitrů tekutého chleba. Najednou si však nejsem jistý, jestli je to takové vítězství. U Běly to mám tak jako tak pořádně rozlité, a kdybych v práci řekl na rovinu, jak se věci mají, nic tak děsného by se nestalo. Takhle se budu muset nejméně týden otravovat doma. Ale konečně co, aspoň budu mít čas na své vlastní psaní, nejen pro noviny. A to je nejdůležitější, takže přece jenom vítězství.
     Nejdřív přijde domů ze školy Vendulka a tváří se nějak zaraženě, jako když neví, jak se má ke mně chovat. Kolem páté dorazí žena s Jitkou a nákupem. Dělám na Bělu oči, ale ona se dívá přímo zlověstně, obličej stažený.
     „Víš, že jsem nemocný? Mám angínu," zkouším na ni stejnou komedii jako v redakci.
     „No a co?! S tebou jsem skončila!" řekne ledově.
     „Jak to myslíš – skončila?"
     „Zkrátka skončila. Nadobro!" 
     „To nemyslíš vážně."
     „A proč ne? Domníváš se, že jsem povinná dívat se furt na tvůj ožralej obličej?! A navíc, když je ti chlast milejší než já, nemíním se vnucovat."
     „Prosím tě – furt..."
     Mám provinilý pocit a je mi příšerně trapně.
     „To je jen otázka času, kdy to bude furt. Ale když ti nezáleží na mě, mělo by ti jít aspoň o děcka. Myslíš, že to Vendula nevidí?"
     Na slova tohoto kalibru lze jen těžko něco namítnout, takže mlčím. Běla také a nejen dnes. Já se domněle léčím a manželka usilovně pracuje jako vždy, když mi chce dokázat, jak výrazně je lepší než já, a že na všechno stačí sama. Mám v této inscenaci figurovat v roli trubce, s nímž jsou jen potíže.
     Večer před mou kontrolou navrhnu Běle, že bychom mohli naše vztahy urovnat.
     „Také nevím proč?"
     „Třeba právě kvůli těm dětem."
     „Nemá to smysl," řekne unaveně. „I minule jsi tvrdil, že už nebudeš pít, a jak to nakonec dopadlo."
     „Vždycky to má smysl. Aspoň to můžeme zkusit. Skončit se mnou můžeš i později. Tím nic neztratíš." 
     K tomu se Běla už nevyjádří, ale přesto vím, že jsem ji opět dokázal ukecat.
     Potvrdí se to, když už děti spí a my také uléháme do postele. Báječně se pomilujeme. Mám dojem, že nám oběma půst prospěl.

     Zato druhý den mě po kontrole u lékaře vyvede z konceptu Kmínek, když mi oznámí, že si musíme o některých věcech promluvit a ujasnit si je. Přemýšlím pak až do dalšího rána, o čem se mnou šéf chce hovořit, ale vlastně to tuším hned od začátku, jenže tomu nechci věřit.
     „Aleši, okres je plný toho, že ses den před tím, než jsi »onemocněl«, děsně nalil Pod dubem a hulákal jsi tam nějaké nesmysly. Co je na tom pravdy?" spustí Venca.
     „Fakt je, že jsem tam byl s Veverkou."
     „A to ses mi dušoval, že jsi měl jen dvě piva."
     „Takže ten hajzl mě takhle nechutně roznesl po okrese? A co jsem jako měl říkat?" 
     „Co já vím. Prý něco o nesvobodě. Ale to bys měl vědět ty, Aleši, co kde vykládáš." 
     „Jestli mi to někdy bude někdo chtít mlátit o hlavu, tak ho můžu klidně poslat ke všem čertům, neboť u toho nebyl, a za to, co vykládá Veverka, který nebyl o nic méně nacucaný, přece nezodpovídám."
     „Jsi vážně tak naivní? Přímo z toho nikdo nic dělat nebude. Takhle to nechodí. Ale máš to u nich schovaný, to si piš. A mohou to použít, kdykoli se jim to bude hodit. Kromě toho nepůsobí zrovna moc dobře, když se o tobě mluví v takových souvislostech. Chlastej si, jak chceš, ale doma nebo někde v soukromí, ale hlavně nehraj nikomu divadýlko a nenabíjej mu ostrými."
     „Máš pravdu. Všechno to beru, Venco." 
     „No to jsem sám rád. Takže si to laskavě zapiš za uši." 
     „Víš, co je na tom nejsmutnější, šéfe? Že to nebyly žádné nesmysly, co jsem Pod dubem vykládal, ale jenom hořká pravda."
     „Pravda," zopakuje Kmínek. „Co je pravda?"
     „To o té nesvobodě. Kdyby to pravda nebyla, nikomu by nemohlo stát za to, aby na mě šel prásknout, co jsem vyprávěl v hospodě, a ty bys se mnou nemusel vést tenhle hloupý dialog." 
     „Ty jsi trouba. Měl bys myslet především na sebe a na svou rodinu. Už jsem ti to říkal, když jsme se tady spolu bavili. Předně to nemusel být vůbec Bohouš Veverka, kdo to šel za tepla vyslepičit. Jsem přesvědčený, že to nebyl on. Ale jsou i jiné uši, mnohem záludnější a všude. A vůbec, domníváš se, že má smysl prezentovat své názory právě tímto způsobem? Být odvážný zrovna takhle?" 
     Musím přiznat, že to nepostrádá logiku.
     „Venco, je podzim roku 1989. Není to hrozné, že se pořád musíme bát říkat, co si opravdu myslíme? Dokonce i v hospodě. Jak v tom můžeme vůbec žít?" 
     „Běž radši něco dělat," mávne rukou vedoucí.

HRA NA DĚTI
     Kdo ví, jestli je dětskému kolotoči na sídlišti v noci smutno. Zřejmě si to však mysleli dva mladíci, kteří se vraceli rozjařeni patrně z nějaké zábavy, takže se rozhodli rozveselit také kolotoč a sebe ještě víc a povozili se na něm. Dívka, která je doprovázela, si rovněž vzpomněla na svá ještě nepříliš vzdálená léta a prošla se po dětské kladině. Nakonec si všichni zahráli na schovávanou kolem výškového paneláku.
     Někdo by se mohl rozčílit, že dělali rámus v době nočního klidu a ničili svépomocně vybudované zařízení pro hry malých dětí. Ale chvilkový návrat do dětských let je jistě příjemný, když si jinak musí hrát celé dny na dospělé, což je velmi často dosti zoufalé. 
                                                                                                                                                                                                                                     = marš =

Pokračování

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

12.06.2017 23:15:47kvaj
redaktor prózy

Jasně, oni se nerozejdou. To by se mi ani do příběhu nehodilo. 

Jsem rád, že se ti Hra na děti líbila.

Těch překlepů je tam víc.

12.06.2017 23:00:59Gora
redaktor poezie a prózy

Hra na děti skvělá.

Rodina -základ státu, dobře, že se usmířili:-)

a překlípek, myslím: ~~Koářová


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.