Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+15 neviditelných
Dohlédnu dní dalekých IX.
datum / id27.05.2017 / 479332Vytisknout |
autorkvaj
kategoriePróza na pokračování
zobrazeno307x
počet tipů2
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Dohlédnu dní dalekých IX.

Motto:
Ale osud, lásko má,
osud mě děsí. Co
jsem vzal do ruky,
je čím dál těžší.

(Robert Creeley)

     Nezměním nic na tom, že čas plyne, a jen málo na okolnostech svého života. Jak mohu tedy počítat s tím, že se mi podaří konzervovat štěstí? Nemohu! Co mi tedy zbývá jiného, než intenzivně prožívat okamžiky radosti a spokojenosti při cestě za svým velkým cílem? A ty jsou prchavé.
     Přemýšlím o tom, ať si ukrátím dlouhou chvíli, když kráčím s Ludvikou a fotoaparátem na rameni úzkou asfaltovou cestou k bráně opuštěné továrny za městem. Moje pojízdná popelnice trčí totiž v servisu.
     Nedaleko silnice ryje nějaký děda záhonek v zahrádce. Zapíchne rýč do země, narovná se, opře si dlaně o bedra a zálibně prohlíží vykonané dílo. Spokojeně kopne do hroudy a ještě spokojeněji si hrdě odplivne. Ten umí, i když si to asi neuvědomuje, prožívat chvíle radosti, žasnu. Panuje tu dokola pohoda. Je ticho a na to, že je už říjen, sluníčko pěkně hřeje. Půda je měkká po nedávných deštích. Tak co by se děda neradoval.
     Jenže my tu nejsme kvůli pohodě, ale kvůli binci, který zde zanechali bývalí pracovníci továrny, když ji opouštěli. Není to tak dávno, co se tu s velkou slávou začaly lisovat jakési stavební izolační desky z ještě záhadnější odpadové hmoty. Měly se tím ušetřit dovážené suroviny, takže kolem toho bylo úplné pozdvižení. Záhy se ale ukázalo, že ony zázračné izolační panely ani zdaleka nesplňují očekávání do nich vkládaná, a tak se továrnička zase hezky potichu zavřela. 
    Ovšem les, zahrádky a louky kolem fabriky zůstaly posety jednak rozdrobenou hmotou na panely, jednak kusy desek a jednak celými deskami. Místy to tady vypadá, jako když nasněží, neboť ta hmota je bílá. A do toho všeho si zahrádkáři stěžují, protože mají obavy, jestli z té hmoty nepronikají do země nějaké škodliviny. Čert ví. Ale každopádně to jdeme s Lulu zdokumentovat písmem i obrazem.
     Jsem ve svém živlu. Cvakám spouští, pobíhám z místa na místo, škrábu se spadaným listím do stráně, spouštím se hned zase dolů, dokonce přelezu plot, kterým je obehnaná továrna a fotím chátrající objekt jaksi přímo »z kuchyně«. Připadám si jako ti novináři z filmů a knížek, kteří neohroženě a vytrvale pátrají a slídí, s urputností buldoků překonávají překážky, a krok za krokem odhalují pozadí nějaké velké lumpárny, aby z toho pak udělali bombu na titulní stranu. Nic mi nevadí, že tu pouze fotografuji, zatímco psát bude Ludvika, že z toho zase tak velká senzace nakonec nebude, že jedinou překážkou, kterou musím překonávat, je ten továrenský rezavý plot.
     Jsem z toho celý pryč. Kochám se tím střípkem radosti, prohlížím si přes něj slunce a slunce je náhle krásnější, s ostrými obrysy a má duhu, a obloha je v té chvíli modřejší. Je to jako žlutý filtr na objektivu, jako duhová kulička mezi prsty před očima malého kluka... Zahřívám to semínko štěstí a můj velký sen o svobodě je nadohled, jdu k němu po přímé cestě.
     Málo záleží na tom, že je to všechno ve skutečnosti třeba jen bezvýznamná prkotina, když uvnitř cítím – domnívám se, že právě dělám něco velkého. Vůbec teď není důležité, jaké je doopravdy to, co zrovna podnikám. Rozhodující je naopak, co o tom soudím já. Jen se bojím okamžiku, kdy ta chvilka blaženosti pomine, kdy se rozplyne. A že se rozplyne, vím nabeton. Nelze ji konzervovat. Zatoužím tedy, aby aspoň někdo mé pocity potvrdil. A ten někdo musí být Ludvika, ježto se tu nikdo jiný nenalézá.
    Jak se vracíme zpátky, naléhavě na ni pohlédnu. A ona jakoby věděla, co teď potřebuji, řekne: „Víš, že mi je teď docela fajn. Vždycky, když jdu z nějaké takové akce, začnu znovu věřit, že tahle naše práce má přece jenom nějaký smysl."
     Jsme si pojednou blízko a je to skutečné. Není třeba to pitvat. Pochybnosti se dostaví obyčejně až tehdy, když se to člověk chystá sdělit jinému. A to bezprostředně nehodlám. Opět se radostně zadívám na Ludvičin zátylek a hned na to zakopnu o nějaký výstupek v asfaltu a třísknu s sebou. Moudrost, která praví, že nejde dělat dobře najednou dvě věci, je hluboce pravdivá – například radovat se a přitom chodit. Vzdor tomu pádu ale všechno nasvědčuje dojmu, že se věci posunuly zpět na svá místa a jsou tedy v dokonalé harmonii.

     Přicházejí ale další dny, a pak je tu sobota, kdy musím přetrpět zase jednu konferenci. Dovím se tam, že led je zmrzlá voda, a odpoledne upravuji doma příspěvky dopisovatelů, neboť si tím nechci kazit neděli. Vlastně bych si nemusel otravovat ani zbytek soboty, ale protože v pondělí hned ráno jedu do krajského města na tiskovku, chci jim v redakci trochu píchnout s uzávěrkovou honičkou. Každopádně materiály sbalím, sotva jsou hotové a nesu je Ludvice, aby je doručila do redakce.
     „Právě jsem douklízela," uvítá mě v propoceném tričku a starých džínách. „Muž je celý víkend na závodech leteckých modelářů, tak jsem dala holku k babičce, tedy ke své matce a rozhodla se vygruntovat. Už jsem se nemohla na ten chlív tady dívat."
     „Tady to máš," podávám jí složku papírů a srovnávám její momentální vzhled s tím, jak ji znám z redakce. Tam je pokaždé upravená – mám před očima obraz, v němž sedí vzpřímeně na židli, jednu nohu přehozenou přes druhou, vypnutý hrudník, takže se mohu kochat jednak jejím krásně tvarovaným lýtkem, jednak mohu obdivovat její velká plná ňadra. Teď – nenalíčená, rozcuchaná, v uvolněném postoji – sice vypadá více na své roky, ale zároveň jaksi svůdněji.
     „Pojď dál," vybídne mě. „Jestli máš chvíli čas, můžeme si trochu popovídat."
     „Mám. Také mě doma nikdo nečeká. Žena je s dětmi u babičky."
     Vstupuji do bytu zaraženě. Překvapuje mě, že Ludvika sama dává podnět k rozhovoru. Bavili jsme se spolu sice již nesčíslněkrát a o všem možném, ale vždy v nějakém chvatu. Hlavně Ludvika pokaždé někam spěchá. Neustále se staví do pozice, že něco musí neodkladně zařídit, že ji čeká spousta práce, a maří tak veškeré postranní naděje všem, kteří ji hodlají přimět k účasti na pijatikách, večírcích, mejdanech, nebo kteří ji chtějí dostat do postele. Stráví klidně s takovým člověkem třeba dvě hodiny v debatě, ale od počátku pod dojmem, že je už už na odchodu.
     „Uvařím kafe, ju," usměje se na mě. „A také bych na sebe měla hodit něco jiného, ať tu neběhám jako divoženka."
     „Prosím tě, proč? Vždyť ti to sluší. Vypadáš lákavě..."
     „Přiznávám, že jsou mi ty lichotky příjemné, ale nechme toho, radši," vykazuje mě hned do patřičných mezí.
     „Jsi krásná ženská, Ludvičko," trvám na svém.
     „Copak ti nestačí mé přiznání, že mi to lichotí? Opravdu..., ale necháme to být. Co kdyby se mi to zalíbilo ještě víc, svedla bych tě, a nedala bych ti pak pokoj? Oba máme přece rodiny."
     Ludvika mě dnes udivuje čím dál víc. Přesto je neprůstřelná. Navíc je dráždivější oddalovat cíl, po němž člověk touží.
     „To by se mohlo stát, abys mě svedla?"
     „Mohlo. Také jsi hezký chlap. A já si sexu moc neužiju," řekne konverzačním tónem.
     „Vážně?" 
     Musím se hodně snažit, aby mi nespadla brada.
     „Proč se tak divíš? Mně je třicet osm a můj muž je o třicet let starší. To přece víš." 
     „Vím to. Ale věk přece nemusí v tomto směru nic znamenat." 
     „Jenže v jeho případě znamená. Víš, nerada se někomu svěřuji, zvlášť chlapovi ne, ale když už jsem to nakousla... Jirka má různé zdravotní problémy, chápeš...?" 
     „Myslím, že chápu." 
     „Rozuměj, Jirka je ohromně manuálně zručný, všechno dokáže opravit, i když je bývalý kantor. Má také ty své modely letadýlek... To ho také drží v jisté kondici a já jsem ráda, že má aktivní zájem. Ale pokud jde..."
     „Máš pravdu, máme oba rodiny," skočím jí do řeči, neboť se náhle zaleknu možného pokračování. „Tak mi něco vyprávěj," chytám se momentálního nápadu jako příslovečného stébla.
     Ludvičiny oči však překvapivě zajásají, jako když na tu chvíli čekaly: „Tohle jsem ti chtěla stejně jednou vyprávět. Jsem zvědavá, co na to řekneš." A hned se bez varování  rozvykládá.
     »Stalo se to před čtrnácti dny, když na mě připadlo mytí chodby v patře. Vyždímala jsem hadr, rozhlédla se po lesklém mokrém linoleu a pomyslela si, že mám na tři neděle pokoj, než na mě zase přijde řada s úklidem. Opřela jsem se o smeták a zeptala se okounějící sousedky, s kterou jsem se před tím celou dobu bavila, jestli si myslí, že jsem husa, když jsem si vzala o třicet let staršího muže. Řekla, že by si něco takového nikdy nedovolila, a pak zahrála zděšení, že se jí připálí svíčková, a zmizela ve svém bytě.
     Co ta dobrá duše ví o mně a o Jirkovi a o naší rodině vůbec? přemýšlela jsem potom nad bublajícím gulášem. Zatracená ženská! Jakoby záleželo na tom, jak je kdo starý! A Jirka je fajn; přesvědčovala jsem se, i když jsem o tom dávno přesvědčená. Ostatně jsem si ho brala z lásky. Tehdy v osmnácti mě úplně uchvátil. Nakonec mi pomáhal, když už jsme byli spolu, abych vystudovala vysokou školu; vzpomínala jsem v duchu pevně, ale smutně, protože mi chybí sex, co si budeme říkat. A vůbec, mám svou práci – mám, jsem šťastná – jsem. A navíc píšu knížku, i když jsem na ni už tři měsíce ani nesáhla. Ale píšu přece pro zábavu, tak co; vysvětlovala jsem imaginární sousedce. Ale, sakra, proč? okřikla jsem se. Copak sejde na tom, co si myslí nějaká bába Kolásková?
     Guláš byl už hotov, a tak jsem procházela bytem. Kochala jsem se tím, jak je náš byt, to naše hnízdečko hezké a útulné. Náhle jsem pocítila hrdost, zároveň mi to však přišlo potupné uvažovat tak, jakoby moje ctižádost končila u prahu kvartýru.«

     Ludvika se odmlčí a já si v té pauze říkám, že vzhled bytu je patrně její slabost, jak dokazuje i její dnešní gruntování. Asi to ovšem není záliba přirozená jejímu založení, ale vnucená jí životní situací. Avšak její bytostnou potřebou je napsat literárně kritickou studii o regionálních básnících a spisovatelích, což je ona knížka, o níž se často zmiňuje. To je zase zřejmě komplex umělecko-intelektuálský. Nejde mi do hlavy, proč v tolika vysokoškolačkách tak zuřivě zápasí slepice s moudrou sovou. Ať se upnou k té či oné krajnosti, ať se zaměří na rodinu nebo na zaměstnání, dělají to tak demonstrativně a přepjatě, jako když jde každým okamžikem o život. Až dosud jsem Ludviku považoval v tomto směru za výjimku, ale ani ji nenechává sovo-slepičí dilema lhostejnou, jak vidím. Jako když se vysokoškolský diplom neslučuje s ženskostí; vytvořím si z fleku hypotézu. Naštěstí mi rychle dojde, že to teď určitě nevyřeším a radši Lulu vezmu za ruku. Vypadá to jako náhoda. Ludvika se usměje, ale bleskově vykroutí svou malou ruku z mého sevření. Nadechne se a pokračuje v líčení.
     »Krucinál, ta holka by už taky mohla přijít; vztekala jsem se ještě stále vykolejená Koláskovou a i trochu z nedostatku jiné činnosti, když jsem se podívala z okna do pošmourného sychravého podvečera. Kde lítá v takové zimě a marastu? A už je také tma. A Jirka zrovna tak. Kde může vězet? Kdyby alespoň chodil s kumpány na pivo, neřekla bych ani slovo. Ale on se alkoholu jakživ nedotkne.«
     Prohlásí to s takovou jistotou, že si rázem vzpomenu, jak za ní manžel jednou přišel do redakce, když byla Ludvika právě na obědě. Rozvaloval se v křesle v mé kanceláři a civěl tak, že jsem se ho musel zeptat, jestli nechce panáka. Staral se hned, co mám, a jak jsem řekl, že vodku, hned souhlasil. Prý nic jiného nepije, protože vodka prý má tu výhodu, že není z člověka cítit. Řekl jsem mu, že ji tu mám právě proto, mrkl jsem na něj spiklenecky, a nato jsme do sebe vchrstli po dvou velkých tajtrdlících, jen to v nás zasyčelo. Ale budiž. Ludvika je každopádně velmi půvabná žena, která má právě teď potřebu se svěřovat.
     »Najednou jsem v duchu spatřila, jak Jirku srazilo nějaké auto. A pak zase, že dostal na ulici infarkt... A co když je s nějakou ženskou; napadlo mě taky. Nic nepomohlo, že jsem si okamžitě uvědomila, že je Jirka starý a nemocný člověk, který by jí měl sotva co nabídnout. Odebrala jsem se do ložnice a celá roztřesená tou představou – chápeš to moje bláznovství – jsem si sedla před toaletku a zahlédla v zrcadle tvář orámovanou vlasy, co by potřebovaly kadeřnici. Přejela jsem si prsty po čele a stín ruky dopadl do vrásek v koutcích očí. Postavila jsem se a váhavě sklouzla dlaněmi po prsou přes břicho na boky a cítila náhle tíživě svůj věk a uvědomila si vlastní stárnutí.«
     Ludvika se opět zarazí. Očividně přemítá, jestli neřekla nějakou nepřístojnost. Pokud mě na ženách něco opravdu vzrušuje, tak jejich projevy marnivosti a touhy. Ne ty okázalé a inzerované, ale naopak ty prchavé, bezděčné. Spokojeně se na Ludviku zaculím.
     „Normálně nejsem žárlivá," řekne Ludvika mimo své líčení, ale hned v něm pokračuje.
     »Ludvička se vrátila pochopitelně celá studená a zmáčená. Spustila jsem na ni, že jsem jí už kolikrát říkala, že má přijít hned domů, když jí začne být zima. Vymlouvala se, že si hrála s holkama a zapomněla, že už je pozdě. Jindy mě něco takového nerozhodí, ale teď jsem na Ludvičku ječela, že jí nebudu stokrát opakovat jedno a to samé a vrazila jsem jí dokonce facku, až jsem se za to zastyděla. Ludvička se rozbrečela. Vzápětí dorazil domů Jirka a hned bylo po pláči. Ludvička se na něj hned vrhla a ukazovala mu obrázek nakreslený novou technikou, co se učili v lidušce. A Jirka se pochopitelně jejímu obrázku obdivoval, jak ho pěkně namalovala a ona mu objasnila, že je to kresba a ne malba.
     On to Jirka s Ludvičkou umí, a tak se začal zajímat, v čem ta technika spočívá a ona mu to ochotně vysvětlovala. Když skončila, vynadala jsem Jirkovi, že by se jednou mohl přezout v předsíni, že zbytečně špiní koberec. A on mi na to řekl, že se koupí nový a ptal se, co bude k večeři. Řekla jsem, že guláš a řekla jsem to pořádně vztekle. Měla jsem zkrátka chuť se s ním pohádat, ale Jirka na to nezabral. On nikdy na žádnou záminku k hádce nezabere. Když se s holkou najedli, řekl, že neví, jaká jsem redaktorka, že tomu moc nerozumí, ale že můj guláš je hymnus, objal mě a políbil.«

     Ludvika se patlá v tom vyprávění, já se upřímně nudím, a říkám si, že bych ji také objal a políbil. Daleko radši, než poslouchal tyhle řeči, ač to s dětmi neumím tak dobře, jako ten její starej pitomec. Ale Ludvika to chce dovykládat do konce.
     »Nechápala jsem, kde to slovo vzal, a co je to vůbec za přirovnání, ale ve skutečnosti mě to těšilo. On to totiž umí i se mnou. Cítila jsem se polichocená i pokořená zároveň.«
     Nevíš proč, Aleši?“ zeptá se Ludvika opět mimo vyprávění. Na odpověď ale nečeká a hned zase pokračuje.
     »Řekla jsem Jirkovi, že mě tím uráží, ale aspoň že mě bere jako kuchařku, když jako redaktorku a ženu ne. On mě ale popleskal dobromyslně po zadku a pořád vychvaloval ten guláš, a pak mě objal a mě to všechno najednou vzrušilo...«
     Ludvika se znovu odmlčí a já si v duchu říkám, proč, sakra, nemluví třeba o své knížce, nebo o dceři, nebo o něčem jiném. Rozhodně by to nemohlo být horší než tohle. Jenže Ludvika mě nehodlá přestat masírovat.
     »Tehdy jsme se po dlouhé době a také dosud naposled pomilovali. A když už jsem v posteli ležela s hlavou na Jirkově rameni, řekla jsem mu, že si myslím, že má ženskou. Divil se, jak mě to napadlo, a já se podřekla, že to napadlo Koláskovou, a on na to, že je Kolásková kráva, a ptal se mě, jestli jsem nebyla spokojená. Řekla jsem mu, že tentokrát byla, ale že to potřebuji častěji.«
     Bože, do jakých podrobností chce Ludvika až zajít? 
     »Přesunula jsem se Jirkovi prsama na hrudník a řekla jsem, že mám strach.«
     Vidím, že hodně daleko; kulím oči. I když jsme se s Ludvikou už bavili o ledačem, vždy se úzkostlivě vyhýbala intimnostem. A teď najednou tohle.
     »Jirka se divil, že čeho mám strach a já mu řekla, že jednak o něj, a jednak, že stárnu. Rozsvítil lampičku a prohlížel si mě, jak by mě viděl prvně a řekl, že by ho něco takového nenapadlo. A potom mi řekl, že z toho dělám hroznou vědu. Ptala jsem se, z čeho podle něj dělám vědu, a on, že z toho, že je o tolik starší, a teď dokonce i z toho, že stárnu já, a že na tom nezáleží. Řekla jsem mu, že mně na tom záleží, že stárnu, až se lidi diví, že jsem si vzala o tolik staršího muže.
     A Jirka mi pak řekl, že jestli mi nestačí sex s ním, že mu nebude vadit, když si na to někoho najdu. Nemohla jsem uvěřit, že to myslí vážně, a on na to, že je moc rád, že jsem s ním, a že je za mě vděčný osudu a mně, že jsem mu na řadu let vrátila mládí, když se mu hlásily už roky, a že by nesnesl, kdybych byla nešťastná, když už je teď opravdu starý a dost nemocný. Vysvětlovala jsem mu, že takhle to ale nejde, že by to přece nemohlo fungovat, abych si někoho našla a přitom bychom žili spolu a s Ludvičkou jako rodina. Řekl, že jemu by to nevadilo, a pak mi začal lichotil, jak jsem chytrá, jak si vším vím rady, jak všechno zvládnu – Ludvičku, domácnost, práci, a navíc, že píšu knížku... 
     Zeptala jsem se, co když ji nenapíšu? Odpověděl, že je to jedno. A já na to, že mně to jedno není. A Jirka pak řekl, že mě miluje a je mi vděčný za všechno, co jsem mu dala a dávám, a že já se ho najednou zeptám, jestli nemá ženskou a zároveň mu řeknu, že mi sex se ním nestačí.
     Náhle mi Jirky přišlo líto. Díval se na mě nešťastně. Řekla jsem mu, jak nejněžněji jsem uměla, abychom toho už nechali a aby zapomněl na to, že bych si někoho našla, a že to o té ženské jsem řekla jen proto, že se chci se bát, že mě podvádí, že mě to udržuje v kondici, protože jsem submisivní. Nad tím se zarazil a já mu řekla, aby o tom nedumal a miloval mě. Chtěl poslechnout, ale už se mu to nepodařilo. Takže všechno zůstalo při starém, a já si umiňovala, že se hned zítra vrhnu na tu knížku a budu dřít, až se ze mě bude kouřit, a nebudu tak myslet na sex, nebudu žárlit a v tom okamžiku tomu i věřila.«

     Ludvika skončí své vyprávění a zjevně čeká, co na to řeknu. Přemýšlím, co tím chtěla demonstrovat. Nebo mě hodlala přece jenom přimět k sexu? Nebo se pouze vypovídat ze svých strachů?
     „A co? Pustila jsi se opravdu do psaní?" zeptám se místo hodnocení jejího příběhu.
     „Ne," hodí pobaveně hlavou. „Já snad ani žádnou knihu napsat nechci. To je jen taková moje...," nedokončí a mávne mnohoznačně rukou.
     Zvednu se, jako že se chystám k odchodu.
     „Počkej!" vyskočí a doběhne až těsně ke mně. „Ještě ti něco ukážu."
     Dřív se ale koukne přimhouřenýma očima jako nějaký arizonský střelec a pomaličku přibližuje svá ústa k mým. Naše rty k sobě zlehýnka přilnou a na žebrech ucítím teplo jejích ňader. Trvá to tři vteřiny? Je to, jako když si dva kvasary na opačných koncích nekonečného vesmíru dají znamení. Potom Ludvika ustoupí o krok, a jako by nikdy nic nebylo. Dopluje k sekretáři a otevře jednu skříňku. Je nacpaná všemožnými knihami, brožurami, publikacemi, složkami a papíry.
     „Někdy tu takhle stojím, chvíli na tu hrůzu hledím, pak zavřu oči a představuji si, že to jednoho krásného dne všechno zmizí a místo toho tu bude knížka jediná, vonící tiskařskou černí – moje," sní Ludvika nahlas.
     Já ale myslím na to znamení našeho krátkého polibku. Bývají taková. Náhlý, nečekaný záblesk ve tmě, a konec. Když ho člověk zachytí, je mu krásně, když nezachytí, neskonale mu chybí. Jsou to takové... paprsky zítřků, vzpomenu si na název obrazu, který mi visí doma nad postelí.

Pokračování

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

12.06.2017 23:24:46kvaj
redaktor prózy

Asi máš pravdu. Vlatně je to takové odbočka.

12.06.2017 23:22:21Gora
redaktor poezie a prózy

Moc uvěřitelná se mi "zpověď " novinářky nezdá, ale zas od začátku jsem čekala, co se z ní vyklube, a připadala mi jako taková páralovská postava, jestli mi rozumíš...takže bych to nechala, proč to měnit, není to na příběhu to nejdůležitější:-)

12.06.2017 23:16:50kvaj
redaktor prózy

Tobě se tenhle díl líbil? Podle mého je nejslabší. Mám cukání ho předělat.

12.06.2017 23:10:16Gora
redaktor poezie a prózy

To bylo napínavé. Prima.


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.