Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+9 neviditelných
Dohlédnu dní dalekých X.
datum / id27.05.2017 / 479333Vytisknout |
autorkvaj
kategoriePróza na pokračování
zobrazeno178x
počet tipů2
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Dohlédnu dní dalekých X.

Motto:
Ale osud, lásko má,
osud mě děsí. Co
jsem vzal do ruky,
je čím dál těžší.

(Robert Creeley)

     Obraz »Paprsky zítřků« mám od zdejšího malíře. Je ze starých časů, ten malíř. Vysoký, štíhlý, s úzkým knírkem pod nosem, baret na hlavě, a je pekelně starý, ale vitalita a radost mu přímo srší z očí. Už jsem se s ním dlouho neviděl. Až teď se s ním opět potkávám na vernisáži výstavy obrazů jiného malíře. 
     „Víte, pane redaktore, že stále vzpomínám na váš článek o mé výstavě," říká mi.„Maluju už přes čtyřicet let a za tu dobu o mně a mé práci nikdo nic krásnějšího nenapsal."
     „Taky na vás často myslím," vracím lichotku. „Stačí kouknout na vaše Paprsky zítřků."
     „Vážně? To mě těší," stařík šaškovsky zasalutuje. „Ale měl bych k vám jednu prosbu. Docela bych zase uvítal nějaký ten článek. Nezlobíte se na mě?"
     „Proč bych se na vás měl zlobit, propagace musí být."
     „Přesně tak. Jak to uděláme? Mám přijít do redakce? Bude lepší, kdybyste mě navštívil vy u mě doma. Chtěl bych vám ukázat něco z toho, co teď maluji."
     Jak jinak, směju se v duchu. Ale nějakou formu jeho pozvání mít musí.

     V malířově ateliéru nám jeho žena přinese báječný čaj v anglickém čajovém servisu a k tomu skvělou bábovku, rovněž čajovou. Mám za to, že ke kávě či kakau by se snad ani jíst nedala. Voní to tady olejovými barvami, hořícími poleny v krbu, čajem a kouřem z malířovy dýmky. Nejvíc ze všeho ale pohodou a staříkovou chutí k životu. Je obdivuhodná.
     Zase si vzpomenu na jeho obraz Paprsky zítřků. Tenkrát jsem ho pochválil v novinách v malířově medailonu, který vyšel ještě před výstavou k jeho životnímu jubileu, a měl jsem z toho oplétačky s jednou kunsthistoričkou. Pro ni byl ten obraz insitní. Mohla říct naivní, ale ona stále říkala insitní. Asi aby bylo jasné, že je skutečná odbornice na výtvarné umění.
     »Vy jste nám s tím článkem dal, soudruhu redaktore,« pokárala mě na vernisáži. »On chtěl, abychom ten obraz umístili do čela výstavy..., kvůli vám. Navíc nechápu, čím vlastně ten obraz vyjadřuje ideu, kterou mu malíř připisuje. Že prý ho maloval na konci války a má v něm být obsažena naděje na svobodu.« 
     Nesouhlasil jsem s ní tehdy a nesouhlasím ani dnes. Ačkoli něžná hladká oblá krajina v popředí obrazu opravdu nikterak nepřipomíná uchvácenou, trpící zemi, její stíny jsou ponuré a depresivní a v pozadí, v úžlabině mezi dvěma vzrušivě zakřivenými kopci, kde mizí pěšina protínající téměř celé plátno, vychází slunce, jásavě září a láká, jako krásná vidina, jako paprsky zítřků. Těžko říci, kdo má pravdu, jestli já, nebo kunsthistorička. Tímto zkoumáním ale onen neřešitelný rozpor, čili aporii, mám-li se vyjadřovat stejně učeně jako ona, nerozlousknu a dojdu pouze k bezradnosti.
     Malíř žádný problém nemá. Jsem s ním v rozhovoru už tak daleko, že mi ukazuje, jak se ve svém věku stále dokáže dotknout vlastním čelem napnutého kolena. Je ze své pružnosti očividně celý rozjařený. A já mu jeho radost ze života závidím.

     Já takovou radost ze života nemám. Nedokážu ji pocítit, ani když sleduji představení amatérského souboru z Luskovce. Zdá se mi křečovité, nezáživné. Děsí mě, co o tom napíšu? Nechci lhát divákům, co ten kus viděli, ani čtenářům, a zároveň nemíním sejmout luskovecké ochotníky a vzít jim chuť do dalšího hraní. Vždyť oni to dělají z lásky k divadlu, ze zájmu, hlavně pro svou zábavu, a vedle radosti ze hry z toho dočista nic nemají. Trápím se tudíž nadvakrát. Z jejich provedení Moliérova Lakomce a z úkolu, který mě čeká. V té chvíli ještě netuším, jak dalece předjímám budoucí děje.
     Po premiéře sedíme s herci, režisérkou, porotou, co představení zhodnotí a doporučí nebo nedoporučí na okresní přehlídku, a s pár prominenty v klubovně místního kulturního domu. Režisérka nevypadá na to, že dokáže řídit nějaký herecký ansámbl, spíš si nějak tak představuji holku krev a mlíko. Tvary má tak akorát, baculaté tváře, velké oči, bílou pleť na hladkém krku. Jen by neměla mít odbarvené vlasy do tak ostře bílé žluti. Svítí jako návěstí. Vlastně celá září. Navíc se jmenuje Karla.
     „Proč jste si vybrali hru, kterou každý zná, a navíc v profesionálních provedeních, takže může srovnávat?" ptám se režisérky podle mého soudu opatrně.
     „Takže se vám to nelíbilo?" 
     „Nedá se říct, že nelíbilo, ale...,“ zaplétám se do vlastních slov.
     „Bylo to nádherné!" naštěstí mě neomaleně přeruší vedoucí odboru kultury okresního národního výboru Marie Mašková, která poslouchá náš rozhovor. „Na tyhle řeči nedbejte," chlácholí režisérku.
     Tahle robustní hranatá žena, která vypadá, že by mohla od hodiny skládat uhlí, se podobně servilně chová často. Asi chce nahradit nedostatek vkusu a odborné erudice pochlebováním lidem, kteří mají co dělat s uměním.
     „Jak vůbec můžeš mít takové názory, ty – kulturní redaktor?" obrátí se Mašková na mě.
     „Jednak nejsem jen kulturní redaktor, a jednak může mít každý svůj názor, a sedíme tu snad proto, abychom si je vytříbili, a jednak jsem ještě žádný svůj názor nevyslovil."
     „Nevyslovil, ale projevils ho dostatečně jasně," vzteká se Mašková.
     „Trochu křečovité to představení určitě bylo," připouští Karla. „Vždyť jsme to naostro hráli také poprvé."
     „Potíž je v tom, že diváci už i v tak zapadlé dědince, jako je Luskovec, chtějí vidět jen špičky a nezajímá je, kdo to dělá a jaké má problémy," vkládá se do debaty představitel Harpagona. „Já ochotničím od mládí a jsem takový starý vůl, že s tím nikdy nepřestanu, dokud se budu umět sám zvednout z pelechu. Ale řeknu vám, že obdivuji, jakou lásku k divadlu mají ti mladí v našem souboru. Ono to totiž není nic jednoduchého osm hodin denně pracovat, a pak jít nacvičovat inscenaci. Navíc k tomu mají skoro všichni své rodiny. A to divadlo hrají opravdu jen pro radost. Nanejvýš za kafe a za párek. A přitom to dělají všichni s takovou chutí," pěje ódy na vlastní soubor Harpagon.
     „Právě proto, co říkáte, bych vybral nějakou méně známou hru, aby diváci sledovali vás, jak to hrajete a nezkoumali například, do jaké míry se vaše pojetí Harpagona rovná Harpagonovi, jak ho kdysi podal třeba Miloš Kopecký v pražském Vinohradském divadle."
     Luskovecký Harpagon nad mým názorem jen zamyšleně pokyvuje hlavou.
     „Podle mě není výběr hry zase až tak důležitý a toho srovnávání bych se tolik nebál," míní porotce Kašík, jinak metodik pro slovesné útvary Okresního kulturního střediska.„Divák možná nebude za týden vědět, jak se hra jmenovala, ale zbude mu z ní dobrý pocit. A o to přece jde."
     Kašík má určitě kousek pravdy. Ale jak jinak vyjádřit, že se mi nelíbí, jak hrají a přitom se jich nedotknout?
     „Proč se obdivujete mladým. Copak vy jste to dříve neměli těžké, vlastně mnohem těžší?" vrací se Mašková k tomu, co řekl Harpagon. „Dnes má ochotnické divadlo přece daleko větší podporu, než mívalo dříve," ohání se oficiálně užívaným postulátem.
     „Teoreticky to určitě platí," stále pokyvuje hlavou Harpagon. „Ale podívejte se na to třeba z tohoto úhlu pohledu: Lidé, obecně všichni lidé, toho nyní moc vědí. Díky televizi jsou informováni o všem možném a vlastně je nic nepřekvapí. To ale zároveň znamená, že z ničeho nemají radost. Také proto, že to jejich vědění je značně povrchní. Dřív toho tolik neznali, ale když už něco znali, bylo poznání hlubší, a tak se dokázali hlouběji zadívat i na neznámé věci. A jelikož tehdy byli lidé zároveň naivnější, uměli se upřímněji i radovat. Proto si myslím, že v současnosti to má ochotnické divadlo a jeho amatérští herci těžší." 
     Je to dnes poprvé, co mě někdo z luskoveckých ochotníků skutečně zaujal.
     „Jste k nám moc kritický, protože nás vidíte poprvé," obrací se ke mně režisérka. „Ale kdybyste nás lépe znal, určitě by se vám mezi námi líbilo," říká polohlasem jenom mně.
     „Já se nehádám. Ostatně se mi tu líbí už teď. Ale když s tou hrou někam vyjedete, tak vás tam většina lidí také nebude znát. Hlavně porotci v soutěži." 
     „My vlastně ani příliš netoužíme někam jezdit,“ říká režisérka. Hrajeme spíš pro své potěšení a pro radost lidí z okolí. Spousta lidí z Luskovce se nikam do divadla nedostane, a takhle mají možnost alespoň občas něco vidět. A k tomu je klasický repertoár nejlepší." 
     „No dobře, to beru. Ale konkrétně vy jste přece mladá a schopná. A určitě chcete v divadle něčeho dosáhnout, a tak nutně potřebujete konfrontaci s jinými." 
     Snažím se ji o své pravdě přesvědčit lichocením.
     „To víte že jo," usměje se Karla. „Příště se představíme s něčím netradičním, s něčím úplně jiným. Už to nacvičujeme, ale co to bude, nemůžu ještě teď prozradit."
     To už se bavíme dávno sami beze svědků, když pokuřujeme před kulturním domem a díky chladné noci nám jde od úst kromě dýmu i pára. Vypadáme jako dvě lokomotivy, i když Karla jako podstatně hezčí lokomotiva. I ta unikající pára jí víc sluší.
     „Co na to vaše ochotničení říká manžel? Určitě pro vás musí mít velké pochopení. Divadlo zabere přece fůru času?"
     „Spíš ho štve, že nejsem pořád doma."
     Prohlížím si ji a napadá mě, že bych ji asi také měl radši doma, být jejím manželem. Sotva se vrátíme do klubovny, uslyším hned zase exaltované výkřiky Maškové.
     „Jestli se mi podaří zestárnout, chci být marnivý, bohorovný a zaslepený." 
     Prohlásím to zdánlivě bez souvislosti, respektive tu souvislost znám jen já sám.
     „Proč?" zeptají se Harpagon i Kašík zároveň.
     „Abych se mohl beztrestně postavit, rozpřáhnout ruce a zvolat: Jaká nádhera!“
     Teď už každému dojde, že se snažím zesměšnit chování Marie Maškové. Avšak, že k tomu používám parafráze slov Jeana Paula Sartra, tuší zřejmě málokdo.
     Mašková se pouze kysele ušklíbne.

ODVÁŽNÝ ČIN OCHOTNÍKŮ
     „Dojímá mě, že ještě existují lidé, kteří zadarmo, jen pro své potěšení a pro radost nejbližšího okolí hrají divadlo. Lidé, jimž stojí za to scházet se po práci a při svých dalších povinnostech nacvičovat v ryze amatérských podmínkách takovou hru, jakou je Lakomec," prohlásil jeden z porotců po premiéře inscenace, kterou nastudoval soubor z Luskovce. Právě tento člen poroty měl zároveň při hodnocení představení největší výhrady.
     Není v tom ale rozpor. Lakomec v provedení luskoveckých ochotníků je počinem, který si zaslouží kritiku, nechápeme-li ten pojem jen jako odsouzení něčeho, ale jako rozbor díla ve snaze dopomoci jeho zkvalitnění.
     Představení sehrané v luskoveckém kulturním domě mělo určitě řadu nedostatků a problémových míst, ale nelze mu upřít spád a gradaci. A kdo zná inscenace amatérských souborů, ví, že to není jev zrovna obvyklý. Navíc Lakomec, už tím, že patří ke klasickému repertoáru a ztvárnila jej už mnohá věhlasná profesionální divadla, je obtížně uchopitelnou hrou. Pokusit se o to v amatérských podmínkách, vyžaduje jistě dávku odvahy.
     Měla ji především režisérka Karla Hartmanová, bezbranně a půvabně vyhlížející mladá žena, která však vládne souboru pevnou rukou.
     „Proč jste si vybrala právě Moliéra?“
     „Chtěli jsme lidem od nás zahrát něco klasického. A Lakomec mě už dlouho lákal. Kdo by ho ostatně nechtěl inscenovat? A nestor našeho souboru je pro postavu Harpagona ideální typ. A Harpagon je naopak pro takového herce role vysněná."
     „Byl to určitě těžký úkol. Bála jste se ho?“
     „Bála, ale mě přitahují stále těžší a těžší věci, jako asi každého, kdo něco dělá."
     „Souhlasili hned všichni členové souboru s Lakomcem?“
     „Vůbec ne. Nejdřív souhlasil jen představitel Harpagona, zatímco ostatní tvrdili, že to nezvládneme. Někteří i těsně ještě před premiérou."
     Premiéra byla poznamenána nervozitou a jistou křečovitostí, u amatérských souborů se často přidávají i další problémy, třeba s ještě ne plně zažitým textem. Nevyhnuly se ani tomuto souboru. Všichni se ale shodli, že herecké výkony určitě porostou od reprízy k repríze. Luskoveckým ochotníkům i jejich divákům takový vývoj můžeme jen přát.                                                                                                 = marš =

     „Pěkná pitomost," řekne mi Kašík v hospodě Pod dubem, sotva si přečte rukopis mého článku o Lakomci a mocně si přihne piva.
     „Jak se to vezme," nechci se s ním hádat.
     „Napsals blbosti, ale o nic nejde, stejně to nikdo nečte." 
     To je zmetek, pomyslím si. V jediné větě napadne můj text a současně mě shovívavě chlácholí tím, že se snaží shodit celé noviny.
     „Jsi na omylu, že to nikdo nečte. A vůbec se pleteš. Ale co bych ti to bral. Jen si klidně dál setrvávej ve zmatcích." 
     Jsem najednou stejně konfrontační.
     „Ne, že by vaše noviny nikdo nečetl. Vím, že mají dost čtenářů. Ale tenhle tvůj článek nikdo číst nebude.“
     „Proč si to myslíš?“ 
     „Kdo se v tom nevyzná, tomu je to jedno, a kdo se v tom vyzná, ví svoje." 
     „V čem se má kdo vyznat nebo nevyznat? Co to blábolíš?“
     „V tom, jak se dělají noviny."
     „Čtenář nepotřebuje znát technologii výroby novin, ani mechanismus a metodiku psaní textů. Stačí, když pochopí článek samotný." 
     „No právě, a ten tvůj článek nikdo nechápe." 
     „To tvrdíš ty. Ale proč to má být pravda? Tobě se zkrátka nelíbí můj článek o divadle. Na to máš právo. Jenže vydáváš svůj názor za obecný, já ti to nezbaštil, a ty teď nevíš, jak z toho. Navíc, aby mohl někdo říct, že něco pochopil nebo nepochopil, musí si to napřed přečíst." 
     Také si loknu piva, ale vyloženě mi nechutná.
     „Takhle to nemůžeš brát. Vím, že ty umíš psát..."
     „Nestojím o to, abys mi pochleboval!" skočím mu do řeči.
     „Taky ti nepochlebuju. Jen konstatuju. Psát umíš, ale pozor, napíšeš tři dobré články, na kterých je vidět, že jdou z tebe a pak napíšeš jeden mizerný, který ti nesedne..."
     „Dneska mi hlavně nesedí to pivo," zase ho přeruším.
     „...a ten jeden špatný článek nevynahradíš ani třemi dalšími dobrými. Lidé si řekou, že vaše noviny stojí za bačkoru a přestanou je číst," nenechává se vyvést z konceptu.
     „Myslím, že ne. Čtenářů máme dost,“ usmívám se ironicky.
     „Možná jich máte hodně, zatím,“ souhlasí výhrůžně.
     S Kašíkem vážně není kloudná řeč, jako většinou, a kromě toho mi pivo fakt nechutná.
     Doma sice Běla utrousí poznámku o mém pití piva, ale jinak je ráda, že jsem přišel včas. Dcery si hrají se stavebnicí, a já se k nim s chutí přidám. Postavíme dům se zahrádkou, kterou Jituška »zalidní« lisovanými zvířátky. Již dlouho jsem neměl tak silný pocit, že činnost, kterou právě vykonávám, má opravdu smysl. Pohlédnu do zahrádky našeho domu a spatřím vedle sebe zeleného krokodýla a hnědého klokana. Zjevně si výborně rozumějí. Harmonie a smysluplnost trvají však jen chvíli.

     Už mi zase připadají dny marné a jsem celý otrávený. Vedu hloupé debaty s nudnými lidmi, píšu banální texty. A to jsem se o víkendu ještě uměl radovat i z takových maličkostí, jako je hraní s dětmi.
     Možná ale můj duševní stav nezavinily všední věci. Třeba se do mých dní promítla už pachuť z blížící se porady redaktorů sdělovacích prostředků v okrese s ideologickým tajemníkem KSČ. Na jednom pólu my – redaktoři, na druhém tajemník, co čte a vysvětluje centrální stranickou informaci o »nelegálních strukturách a protisocialistických skupinách ve společnosti«, jak je komunistická strana nazývá.
     „Aktivita protisocialistických živlů narůstá," vzteká se tajemník.
     Připomíná, že to začalo už lednovými demonstracemi v Praze, souvisícími s dvacátým výročím sebeupálení Jana Palacha v roce 1969. Myslím na to, že ty vzpomínkové akce byly dost tvrdě rozehnány. Ani výročí vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa se neobešlo bez protestů »živlů«, jak tajemník zdůrazňuje. Vpád označuje ovšem za vstup a tvrdí, že byl nezbytný, jinak by prý u nás bylo po socialismu veta. Odsuzuje i manifest »Několik vět«, jenž hovoří o potlačování lidských práv a svobody, hlavně projevu a tvorby, stejně jako všechny ty, kteří Několik vět podepsali. Rozhořčuje se, že to jsou hlavně umělci a veřejně známí lidé. „A teď je před námi výročí 28. října, kdy se dají čekat opět vystoupení antisocialistických skupin," děsí se a rozhořčuje tajemník.
     To masírování mě deprimuje a naplňuje beznadějí. Pohodlné a nejbezpečnější je na to nemyslet, nevnímat to. Je to ale i nejzbabělejší, ač v okrese, kde se zdánlivě nic neděje, jde celkem snadno zapomínat. Aspoň těm, jež se zajímají jen o svůj žaludek, kapsu a klid. Jestli chci ale psát do novin tak, aby to lidem něco dalo a sám se za to nemusel vysloveně stydět, nemohu hodit za hlavu, co vře pod oficiálním povrchem života země. A musel bych být nesvéprávný, kdyby mi nedocházelo, že pravdu mají ony »živly«. Vyjádřit to ale naplno si netroufám, a tak jsem odsouzen k frustraci a k poslouchání výlevů tajemníka.
     Ten plane nenávistným hněvem vůči nelegálním strukturám. Myslím ale, že neví dobře, o čem mluví a protiřečí si. Hovoří o potřebě urychlení ekonomické reformy a přestavbě všech sfér společnosti, o veřejné informovanosti, o socialistickém pluralismu, ale vzápětí zdůrazní, že nebude diskutovat s protisocialistickými názory a jejich šiřiteli a stoupenci.
     Ale proč ne? říkám si. Jestliže je socialismus jedinou správnou cestou vývoje a jestliže my na té správné cestě jsme, jak tvrdí tajemník, mělo by se to prokázat v otevřené diskusi s každým protichůdným či odlišným názorem. Důležité je, aby všichni měli stejné možnosti své názory vyjadřovat a obhajovat své pozice. Ale pendreky, slzným plynem a vodními děly lze těžko někoho přesvědčit o své pravdě a humánnosti svých snah, medituji v duchu. (V té chvíli netuším, jak jsou mé úvahy jasnozřivé, neboť právě tak jsou rozehnány 28. října mohutné demonstrace v Praze na Václavském náměstí). A proč vlastně by měl stále někdo rozhodovat o tom, co kdo smí slyšet, číst, vidět? Proč nenechat lidem vybrat si, co se jim zamlouvá, a aby sami objevovali, kde je pravda?
     Měl bych to všechno říct nahlas. Právě teď. Hádat se, obhajovat svá stanoviska. Tím si ale nepomůžu, polemizuji sám se sebou. A jiným asi také ne. Navíc zůstanu osamocen s tím, co vyslovím. Nikdo se ke mně nepřidá. A co vůbec vím o disentu a untergroundu? Když začnu pochybovat o tom, co se mi tu předkládá, umlátí mě tajemník haldou údajů z těch svých zatracených stranických informací a vyvede mě z míry. Mohu mu oponovat snad tím, co vím ze Svobodné Evropy, kterou poslouchám? To bych se musel okamžitě v této chvíli postavit na stranu oněch »antisocialistických živlů«. A na to nemám, konstatuji smutně.
     Konečně je porada za námi. Musím však ještě absolvovat jednání ekonomické komise a hrozím se už dopředu toho mlácení prázdné slámy a lakování hospodářských výsledků narůžovo.
     „S tím článkem o zrušené fabrice na tarnolit, který jsi dělal s Luzarovou, bys měl počkat a nedávat ho ještě do novin," nabádá mě zase průmyslový tajemník o přestávce jednání ekonomické komise.
     Aha, Kmínek se polekakal a šel se poradit s tajemníkem; pomyslím si. V hlavě se mi však hned promítne film, v němž pobíháme s Ludvikou radostně po stráních, šlapeme s chutí v tarnolitu, lezu přes plot továrny. Vybaví se mi to potěšení, že konečně můžeme píchnout aspoň do nějakého problému. A teď tohle. Ačkoli jsem to neměl za tak velkou bombu, zřejmě to bylo vosí hnízdo.
     „Proč?" ptám se tajemníka.
     „Myslím, že by to nebylo v této době vhodné. Nemá cenu dělat zbytečný rozruch, dráždit lidi. Proč jitřit emoce." 
     Snaží se mi ten článek vymluvit, jak může.
     „Viděls ten bordel, co tam všude kolem nechali?" 
     „Viděl, Aleši."
     „A tobě je to jedno?"
     „Není. Ale proč s tím hned do novin?"
     „Máš dojem, že se to dá utajit? Že o tom lidi nevědí?"
     „Vědí. Tak je zbytečné o tom psát," trvá tajemník na svém.
     „Jak to zbytečné? Lidé přece mají právo znát, jak se věci mají. Kromě toho by článek mohl zabránit různým fámám. Navíc si myslím, že by se veřejnost měla dovědět také něco o tom, že někdo zrealizoval nesmyslný a nepromyšlený projekt, který stál spoustu peněz a úsilí mnoha lidí, a nakonec to všechno bylo k ničemu, jen to poškodilo okolí."
     Mám dojem, že argumentuji dost dobře.
     „Aleši," usměje se tajemník, „tobě se vždycky všechno podaří, jo?"
     „Nepodaří."
     „Tak vidíš," řekne vítězně.
     „A co? Kvůli tomu mám být slepý ke každé hlouposti, nezodpovědnosti a lumpárně?"
     „Nepřeháněj, a s tím článkem počkej." 
     Tajemník téměř prosí.
     „To má být příkaz?" ušklíbnu se.
     „Samozřejmě, že ne," dušuje se.
     „Podívej, dělal jsem jen fotky, článek píše Ludvika. Dám ty fotky Kmínkovi, ať on s tím udělá, co chce. O je šéfredaktor." 
     Zbavím se zároveň této debaty i odpovědnosti. Je mi z tajemníka i z vlastní zbabělosti ale nanic.

Pokračování

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)



K tomuto dílu není zatím žádný komentář.


Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.