Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+10 neviditelných
Dohlédnu dní dalekých XI.
datum / id28.05.2017 / 479341Vytisknout |
autorkvaj
kategoriePróza na pokračování
zobrazeno256x
počet tipů2
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Dohlédnu dní dalekých XI.

Motto:
Ale osud, lásko má,
osud mě děsí. Co
jsem vzal do ruky,
je čím dál těžší.

(Robert Creeley)

     V pátek odpoledne odcestuje Běla s holkami ke své matce. Já zůstávám doma, neboť v sobotu brzy ráno odjíždím do Prahy na nějakou poradu Svazu novinářů, a kromě toho chci být chvíli také sám. Samotu ale brzy naruším a sedím s redaktorem Markem Kynclem Pod dubem a opíjíme se. Pochopitelně skončíme v salonu, čili vinárně Pod hradbami.
     Sotva se uvelebím na barové stoličce, uvidím průmyslového tajemníka, jak se plouží po parketu se svou sekretářkou. Jsem rád, že si mě zatím nevšímá, ale nakonec tomu stejně neujdu. Dopadne na vedlejší stoličku a postaví přede mě vodku. Chvíli o něčem žvaníme, ale záhy se ocitáme opět u tarnolitu. Je to pořád dokola a nikam to nevede.
     „Aleši, já tě zaškrtím, jestli tam ten článek dáš," vyhrožuje opile tajemník.
     Mávnu rukou a odkráčím domů.
     Stačím si jen sbalit pár věcí, vykoupat se, oholit a už frčím na vlak. Celou noční cestu spím jak v kómatu a hned ráno na poradě vyslechnu nalačno další tirádu o nelegálních strukturách. Nakonec jeden funkcionář svazu novinářů navrhne, že by z porady měla vzejít rezoluce, v níž odsuzujeme ty členy svazu, kteří podepsali Několik vět.
     „Nevím proč bych měl odsuzovat někoho, koho neznám, za to, že podepsal něco, co jsem nečetl," protestuji.
     „Tys Několik vět nečetl?" diví se funkcionář.
     „Byly snad někde oficiálně zveřejněny?" 
     Na to funkcionář těžko může něco namítnout a navíc se na mou stranu přidají i ostatní, z trapné rezoluce tedy sejde a porada pak rychle skončí. Přede mnou je spousta krásných hodin volna v mém rodném městě.
     Klábosím napřed doma s matkou a s bráchou, neboť až večer mám schůzku se svým
spolužákem z fakulty v hospodě U Zpěváčků. Důvod je neskutečně malicherný. Chci z něj vyrazit dvě stovky, co mi dluží už skoro dva roky, a já mu je ze zásady nemíním odpustit.
     Emil mi skutečně ty peníze vrátí. Navíc mě seznámí se svým kolegou redaktorem Viktorem Málkem. Ten se ke mně začne okamžitě chovat velice přátelsky a důvěrně, až mě to zarazí. Hned asi v jeho třetí větě se dovídám, že podepsal před časem výzvu za propuštění redaktorů Jiřího Rumla a Rudolfa Zemana a za legalizaci Lidových novin, a že ho kvůli tomu dali v jejich redakci k ledu.
     „A to ses nebál, že s tebou zatočí víc, Viktore?" zajímám se překvapeně.
     „Bál. Děsně jsem se bál, co se mnou bude. Ale teď můžu říct, že to stálo za to. Cítím se teď volně, svobodně. V redakci kolem mě chodí po špičkách. Doporučili mi, abych se do ničeho nepletl. Nedělám nic a beru peníze. Podepiš to také a uvidíš, že je to prima pocit."
     „Třeba bych to podepsal už dávno," říkám, „ale nikdy jsem se k tomu nedostal, i když vím ze Svobodné Evropy, o co jde. Nemáš to náhodou s sebou?" ptám se.
     „Nemám. Ale někde si to sežeň a určitě to podepiš."
     Jsem děsně unavený, a tak oba hochy záhy opustím, ačkoli to vypadá trochu jako útěk. Je mi to však jedno, neboť se potřebuji vyspat.

     Neděle mě přivítá sluncem a mrazem. Chci ji strávit bloumáním po Praze. Chodím známými ulicemi, obhlížím si známá místa, co chvíli mě přepadá nostalgie, až se zastavím na náměstí před Hradem. Opřen o zídku poblíž Zámeckých schodů kloužu očima po pražském panoramatu a začnu meditovat.
     Máme spoustu důvodů nevidět v žádné činnosti a v žádném snažení smysl, říkám si. Jak najít uspokojivou odpověď na otázky: Co z toho? A co dál? Snad jedině zázemí – rodina stojí za to. Když však má člověk rodinu po ruce, neváží si jí, hledá uspokojení jinde, v něčem jiném. A pokud si rodiny váží, chce pro ni docela přirozeně to nejlepší, a kvůli tomu je nucen a ochoten dělat mnoho věcí, které podle jeho názoru smysl nemají. Ale tím snažením prospět rodině smysl dostávají, často tak veliký, že člověk zapomene kolikrát, že jsou pouhým prostředkem a stanou se pro něj samotným cílem, kterému je schopen obětovat třeba i zásady, morálku, odvahu. Ti, co vládnou, znají ten strach o existenci, pohodlí a titěrné výhody, takže si vodí lidi na vodítku. A co radost? Kde je ten pocit, jemuž se říká radost?
    Další má zastávka je v jedné zapadlé dopolední hospůdce. Nad klesající pěnou na pivu soudím, že současná společnost mýtí v člověku identitu, upřímnost, a proto v něm bují pocity neužitečnosti, zbytečnosti, marnosti a netrpělivost. Jak je přehlušit? Nejsnáze to jde hrabivostí, honbou za požitky a výhodami, vulgárností, agresivitou a nestoudností, a to jsou hlavní příčiny...
     Z úvahy mě vytrhne hovor štamgastů u vedlejšího stolu.
     „Víte, že umřel Láďa Bareš?" říká muž středního věku staříkovi s bílým knírkem, od cigaret zažloutlým.
     „Ten hospodskej? Kecáš!" podiví se děda.
     „Tak se tam běžte podívat. Já už tam nechodím, ale šel jsem náhodou kolem a měli na dveřích parte – Ladislav Bareš, devětapadesát let, zemřel náhle."
     „Vždyť jsme se o něm nedávno bavili," žasne stařík, jako by jedno vylučovalo druhé. „A já jsem říkal, že je to hodnej kluk, ale moc si o sobě myslí. Vždyť ještě neměl šedesát," nemůže tu informaci strávit.
     „No, devětapadesát."
     „Kecáš. No vidíš, a tak se na mě vytahoval, a já mu říkal – nevytahuj se, no a vidíš..."
     V hlasu toho starce je znát nedůvěra, ale i jisté zadostiučinění.
     Neznám ty dva muže a neznal jsem ani Láďu Bareše, a připadá mi zvláštní, že jediné, co se o něm dovídám, je, že umřel. No a pak také to, že se prý vytahoval na toho staříka.
     Jakousi podivnou asociací mě napadne, že se člověk odlišil od všech ostatních tvorů na zemi tím, že si položil otázku: jak přežít? A že na ni dokázal svou praktickou činností nalézt účinnou odpověď. Možná, že i jiní tvorové jsou schopni objevit onu otázku. Ale pro své přežití nedovedou aktivně udělat zhola nic. Ovšem člověk se nespokojil ani s takovou odpovědí, ani s tou jedinou otázkou, a dlouhý čas se potom zabýval jinou, a sice: proč žít? Jaký má jeho existence smysl? Hloubá o tom dodnes.
     Jenže to stále není to nejdůležitější. Nedokážu zastavit výron myšlenek ani při placení. Teprve nyní se začínáme ptát nesměle: jak žít? Vycházím na ulici. Jak žít v harmonii nejen s ostatními lidmi, ale i s přírodou a hlavně s tím, co jsme vytvořili a způsobili? Je sice pravda, že už antičtí filozofové se ptali na to, jak žít v harmonii, ale přes svou moudrost vyčerpávající odpověď nalézt nemohli. Ačkoli antika dokázala vytvořit úžasná díla, činnost člověka v jejich době totiž nezanechala příliš velkou stopu na tváři planety. Síly přírody tehdejší lidi o mnoho přesahovaly, takže oni buď v té harmonii žili, anebo šlo stále spíš o ten původní problém: jak přežít? My však máme šanci tu kýženou harmonii najít, ba co víc, my ji najít musíme. V opačném případě totiž nebudeme mít příležitost položit si ani původní otázku: jak přežít?
     Dojdu na zastávku tramvaje a pocítím chlad. Dva mladíci tam podupávají se mnou, klátí se a ten jeden vypráví druhému: „Byla tam ňáká kultura, hráli tam, zpívali, vtipy ňáký říkali. Takže to bylo moc pěkný. Pak jsme se vožrali a chrápali u někoho. Stánky s občerstvením tam byly. Opravdu, moc pěkný to bylo."
    Není jiného vesmíru, než je lidský vesmír, vesmír lidské subjektivity, přiměje mě vyslechnutý rozhovor k vnitřní recitaci Jeana Paula Sartra, a tím výrokem se přehoupnu ke konkrétnějším, hmatatelnějším námětům úvah. V tramvaji, a pak i za chůze ulicemi mezi lidmi probírám postupně osoby, které víceméně ohraničují můj současný život.
     Tak předně Ludvika Luzarová. Láká mě jako žena, cením si ji jako novinářku, ale právě to mi velí mít se na pozoru. Proto se k ní nedokážu skutečně přiblížit. A je to dobře, neboť na řadu přichází má žena Běla, kterou miluji. Znamená pro mě zázemí a oázu a stýská se mi po ní, když nejsme nějaký čas spolu, a právě v tehdy vím, že ji mám opravdu rád. Pak je tu můj šéf Václav Kmínek, co vlastně ani žádným šéfem není. Zkříží-li se mé představy o žurnalistice s jeho chaotickým myšlením, leze mi děsně na nervy. Jinak je mi sympatický a nikdy mě zatím nepodrazil. Helena Kovářová se přesně vejde do rámu obrazu obyčejné, pracovité, obětavé ženy, jenom nemám trpělivost na její nezáživné výklady.
    Znám spousty lidí, ale tito jsou tak všichni, s nimiž se točím na jednom kolotoči. Zbývají matka a brácha, jenže oni představují jakési dávné, a teď i vzdálené pouto. Pochopitelně jsou tu ještě Vendulka a Jituška, ale to jsou moje dcery. A co říci o dětech, než jen to, že je mám rád? Karel Veverka, Marek Kyncl? To jsou lidé z branže, s nimiž sice probírám různé problémy a piju pivo, ale výrazněji nezasahují do mého života.
     Je to zvláštní, jak málo lidí je skutečnou součástí mého bytí. S ostatními vstupuji do kontaktu pouze volně, jak velí náhoda či úkoly mé profese, s některými opakovaně a s mnohými jen jedinkrát, a další nespočetní bližní se mi jen mihnou před očima. Na druhé straně řada z nich zanechá v mém osudu stopu, a tak mě formují a postrkují po mé cestě, aniž to sami tuší, aniž to tuším sám.
     Propánakrále, to je hloupá a ničemná reminiscence, zděsím se náhle. Omlouvá ji snad jen ta zima. A ejhle, hned za rohem je hospoda. Dám si grog, vytáhnu knížku, kterou mám už kolikrát přečtenou, ale stejně ji lačně otevřu a dychtivě v ní hledám dvě myšlenky, s nimiž se rád mazlím: »Poznání, které nesměřuje k moudrosti, nemá smysl a člověka devastuje. – Skutečná krásna a opravdové moudro jsou vždy subtilní.« Něco takového někdy vylovit z vlastní makovice, postesknu si, a vtom si všimnu dvou mladých bloďatých žen blízko mě. Obě jsou v červených šatech, pijí pivo, baví se o módě a o šití šatů. Dále se pak v kostce dovídám, že kromě toho už potřebují jen soulož a trochu moderní hudby z kvalitních reprodukčních zařízení, aby šly s dobou, a práci a povinnosti berou jako nutné zlo k tomu, aby mohly takto pohodlně a »plně« žít. Tyto jejich charakteristiky sestavím z fleku, i když vím, že nemají žádnou hodnotu. Ty ženy neznám, takže nemohu tušit, zda se v nich náhodou neskrývá něco hlubokého, opravdového.
     »Dynamika lidského života je dána hledáním rovnováhy mezi rozumem a smysly,« soudil Tomáš Akvinský. Než to ale stačím promyslet, přisednou k mému stolu z nedostatku jiných míst v restauraci on a ona.
     Ona je vysoká štíhlá žena s velkým baňatým nosem a pohyby plnými energie. Do svého partnera zatíná ostrý pohled, a bez skrupulí na něj zaútočí: „Tak kdy už jí to konečně řekneš?"
     „Já už jsem kolikrát chtěl, ale to víš, není to tak jednoduchý. Je to problém. Chápej mě," vytáčí se ten chlap.
     „Já tě chápu. Vím, že je to problém. Ale já, když mám nějaký problém, tak ho rozčísnu, ať to bolí. Je to lepší, než nějaký chronický zánět dvacet let."
     Dají si pivo napůl, jako když jsou vážně jedno tělo, jedna duše, ale ta dáma přitom tlačí svého ženatého milence nelítostně do kouta. Její argumenty jsou logické, jasné a chladné.
     „Tak podívej, teď máš poslední příležitost odejít s čistým štítem, a tohle je má poslední debata s tebou na tohle téma. Buď od ní odejdeš, nebo s tebou končím," přitiskne mu s gustem nůž na krk.
     Mě si naprosto nevšímají. Jen když platím, krátce od sebe odtrhnou oči a zaregistrují vrchního. Za okny hospody vidím portál kostela. Naskočí mi husí kůže z takto pojímaného vztahu dvou lidí, jak jej interpretovala ta žena. Je zlé, měří-li se člověk užitkem, jenž přináší. A tak nějak to v jejím podání bylo.
     Potom už stojím na peróně nádraží a po kolejích z obou stran projíždějí nákladní vlaky vzájemně opačným směrem. Je to pocit, jako když člověk stojí na palubě lodi a kolem dravě uhání říční proud. Anebo lépe, jako když pluji či se řítím kamsi do dáli, ač stojím na pevné zemi. Cestou domů se má rodná Praha opět přemístí do spodních zásuvek vědomí.

     Zase plyne týden a já se stále nemohu vybabrat ze své podivné nálady. Ve čtvrtek si přečtu v novinách jistý článek, který skládá hold poctivé práci. Souhlasím s tím, že poctivá práce je dobrá věc, a že si lidé, jež poctivě pracují, zaslouží úctu. V úvahách o textu jdu dokonce ještě dál, než jeho autor a říkám si, že poctivá práce je asi nejspolehlivější cestou ke svobodě. Totiž ten, který poctivě pracuje, ovládá svou profesi stále dokonaleji, čímž roste jeho sebevědomí a víra ve vlastní síly. Takový člověk si je vědom své ceny, zná svou identitu a čím dál hlouběji poznává život, a může spět k moudrosti, která v sobě zahrnuje pevnost i laskavost, hrdost i pokoru. A jen člověk moudrý může být doopravdy svoboden. Avšak i toho lze zneužít, jak víme z minulosti, kdy nacisté umísťovali nad vchody koncentračních táborů nápisy »Arbeit macht frei«, tedy že práce osvobozuje, rozvíjím tu myšlenku. Vzápětí mě však napadne, že sama poctivá práce nestačí, musí mít také smysl. Jestliže kopáč vyhloubí příkop pro kabel, a později se ukáže, že vede špatným směrem, stává se jeho poctivá práce zbytečnou. No a právě to se dnes u nás děje často a mnohem v obludnějších rozměrech.
     Závěr článku mě pak vysloveně naštve. Autor v něm tvrdí, že studenti v padesátých letech obětavě pomáhali národnímu hospodářství a ještě přitom uměli pobavit sebe i jiné. Dělali prý tehdy všechno s nadšením a byli odpovědnější a poctivější než dnešní mládež, předně prý sami k sobě. Přímo se nabízí otázka, proč svou poctivost, odpovědnost a nadšení nedonesli do nynějších časů, a proč je nedokázali vštípit svým dětem? Autor dále soudí, že současní mladí lidé jsou konformní, podléhají konzumnímu způsobu života, jsou bezuzdní a mají sklony k násilí. Já si ale myslím, že navzdory tomu jsou dnes mladí lidé stejně poctiví, cílevědomí, odpovědní a rozumní jako předchozí generace. Jenom ztratili víru v oficiálně uznávané hodnoty. Jsem přesvědčen, že dovedou pracovat stejně poctivě jako jejich rodiče a prarodiče, když k tomu dostanou příležitost. Tuším, že právě jejich práce vrátí naději nám všem.
     Už už sedám k psacímu stroji, abych napsal polemiku s tím textem a poslal ji do redakce toho zatraceného plátku. Náhle se ale zarazím a říkám si, kdo je vlastně Jiří Dvořáček, autor toho blafu? Co když jen provokuje a čeká, kdo se chytí, aby ho pak mohl sejmout. Dojdu nakonec k závěru, že mi nestojí za to hádat se s jedním blbcem. Přesto je mi zle na duši a příčinou není Dvořáček, ani jeho stupidní článek, ale má vlastní zbabělost. Mám opět ten pocit ovce tupě jdoucí se dát ostříhat, když sám sebe přesvědčuji, že by můj boj byl stejně marný, že by ho nikdo neocenil, a nikomu a ničemu neprospěl. Je to jistě pitomost takhle přeceňovat možné riziko a bát se, že by si za tu mou polemiku udělal někdo někde k mému jménu černou čárku, aby mi to později mohli spočítat.
     Stejně se ale přinutím na to už radši nemyslet a vzpomenu si na jeden televizní pořad. Jmenoval se »Opeřený had«, a mimo jiné se v něm pravilo, že indiáni věřili, že konec světa přijde za 52 let. Proč ne. Je to víra, se kterou může člověk nakládat velmi volně a nemusí z ní nikdy ustoupit ani o píď, pokud zachová předpoklad, že nikdy nebude přesně řečeno datum, od kterého se oněch 52 roků začne odečítat.
     Když o tom teď přemítám, napadá mě, že existuje spousta lidí, jejichž životy, životní styly i filozofie se opírají o podobná přesvědčení, jež mají poměrně přesný cíl a závěr, ale vycházejí ze značně neurčitých a mlhavých východisek. Cokoli se pak stane, potvrzuje takovému člověku pravdivost a správnost jeho víry, směru bytí i životních zásad. Možná bych to rozvíjel ještě dál, ale právě přichází Vendulka ze školy.
     „Tak co, jak bylo ve škole? Kolik jsi dostala pětek?“
     „Ani jednu," řekne s úsměvem.
     „A čtyřek?"
     „Ani jednu."
     „Trojek?"
     „No, jednu," posmutní dcera. "Ale dostala jsem taky jednu dvojku a dvě jedničky, víš,“ dodá s vyčítavou nadějí.
     „Dobře, dobře, to je v pořádku. Ale co ta trojka?" 
     Kárám ji, a přitom dojdu k jejímu stolu. Leží na něm čepice s kšiltem. Nasadím si ji na hlavu štítkem dozadu.
     „No tak, co má znamenat ta trojka? Z čeho jsi ji dostala? Dozvím se to konečně?!"
     Rozčiluji se naoko, a tak, aby Vendy bylo jasné, že to nemyslím vážně.
     „Z matiky," odvětí Vendulka.
     Vtom se na mě podívá a vyprskne smíchy: „Tati, ty v tom vypadáš jako idiot. Tedy, s prominutím."
     Pomyslím si, že i s tím výrazem idiota možná dohlédnu daleko do budoucích dní, dalekých dní.

Pokračování

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

12.06.2017 23:46:17kvaj
redaktor prózy

Jasně.

12.06.2017 23:30:11Gora
redaktor poezie a prózy

Tak a jdeme do finále. Idiot, má oblíbená:-)


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.