Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+19 neviditelných
Dohlédnu dní dalekých – epilog
datum / id28.05.2017 / 479342Vytisknout |
autorkvaj
kategoriePróza na pokračování
zobrazeno279x
počet tipů2
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Dohlédnu dní dalekých – epilog

Motto:
Ale osud, lásko má,
osud mě děsí. Co
jsem vzal do ruky,
je čím dál těžší.

(Robert Creeley)

     Ráno mechanicky zapnu rádio, právě když hlasatelka sonorním hlasem oznamuje: »Šest hodin. Je pátek, sedmnáctého listopadu. Vážení posluchači, přejeme vám úspěšný den...«
     Večer se pak s ženou dozvídáme z rakouské televize, co se dělo v Praze na Národní třídě, jak tam Veřejná bezpečnost napadla pokojný průvod bezbranných studentů. Přes víkend se snažíme všemi možnými cestami dovědět maximum o tom, jak se situace vyvíjí, mluvím s bráchou telefonem, co probíhá v Praze, takže jsem poměrně dobře informovaný. A od pondělku dostávají i tady události spád. 
     I v redakci se brzy ukáže, jak na tom jsme. Hned v pondělí za námi přiběhne Josef Horský, což je jedna trapná figurka, povoláním politický pracovník OV KSČ, který má na starosti styk s tiskem. Nabádá nás, že bychom měli vyjádřit protest proti počínání studentů a podpořit vedoucí představitele strany a státu.
     V tom okamžiku se to ve mně definitivně zlomí. Koukám na Horského a říkám si, že to snad není možné, aby byl taková kreatura. A proč já bych se měl nechat manipulovat tímto šmejdem?
     „Promiň, Josefe, ale ode mě nic takového nečekej,“ řeknu vážně. „Vím, co se v Praze dělo, jak tam policajti studenty zmasakrovali, a že to bylo na příkaz těch, které ty chceš teď podporovat. Já ale zase chci, aby tenhle režim šel už konečně do hajzlu! Aby šli do hajzlu všichni ti Jakešové a jejich podržtaškové a vykonavatelé, jako jsi třeba ty!“
     „Ty si neuvědomuješ, co říkáš, Aleši!“ zděsí se Horský.
     „Ale uvědomuju, a měl jsem to říct už dávno.“ 
     „Teď jde o chleba, Aleši! A kam se teď kdo postaví, bude rozhodující,“ naléhá Horský.
     „Taky si myslím. O tvůj chleba jde určitě.“
     Sice se na něho usměju, ale mrazivě. Jindy výřečný Josef Horský neřekne už ani slovo a zmizí z redakce. Venca, Ludvika i Helenka na mě napřed vyděšeně hledí. Pak se o všem bavíme.
     „To jsi přehnal, Aleši,“ míní Kmínek. „Přece si nemyslíš, že režim, že socialismus skončí kvůli nějaké studentské demonstraci a protestům pár nelegálních skupin a komediantů?“
     „To si tedy myslím. Postupně se přidá celý národ. Lidi už mají těch Husáků, Jakešů, Fojtíků a Štrougalů dost.“ 
     „Aleši, ty jsi naivní,“ uchechtne se Kmínek. „Uvidíš, až vláda povolá armádu, jak zase všichni zalezou, a potom budou znovu ty Husáky, Jakeše, Fojtíky a Štrougaly chválit.“
     „Venco, ty bys vážně chtěl, aby kvůli gaunerům, kteří tady vládnou, vojáci třeba stříleli do lidí!?“
     Kmínek se zarazí. Vidím mu ve tváři, jak si zvolna uvědomuje, že to přepískl. Kouknu na Ludviku, a ta zatím opatrně vyčkává.
     „No to ne,“ řekne potom Kmínek. „Ale když nebude zbytí. Vláda je tu přece od toho, aby v zemi udržovala pořádek a nedopustila chaos.“
     „Já tedy s Alešem úplně nesouhlasím, ale to, jak esenbáci mlátili ty sudenty na Národní třídě, bylo příšerný,“ přidává se do debaty Ludvika. „Tys to neviděl, viď, Venco?“
      Bavíme se dál a Luzarová se brzy přidá na mou stranu, ukecaná Kovářová se stáhne do sebe a Kmínek se snaží mě a Ludviku držet na uzdě. V dalších dnech se nám Venca pokouší bránit v přílišné aktivitě, ale my na něho nedbáme a připravujeme do novin články podle svého uvážení.
     V pátek 24. listopadu vyjdou noviny v duchu mých a snad také Ludvičiných představ.  Podle nás dvou máme v novinách články, které objektivně líčí události posledních dní v okrese, s odkazy na dění ve státě a hlavně v Praze. Řadě lidí to ale už nestačí. Za těch pár dní od 17. listopadu se stanou zdivočelí revolucionáři z mnohých, které znám jako nevýrazné, přišlápnuté človíčky. Dosud šli jako ovce tam, kam jim režim řekl, že mají jít, radostně mávali třepetalkami v prvomájových průvodech papalášům na tribunách, ochotně manifestovali nerozborné přátelství se Sovětským svazem a věrnost socialismu a straně, a teď ti samí lidé vykřikují, že byli proti režimu vždycky, a někteří dokonce, že jsou odedávna bytostní antikomunisté.
     
     Nicméně mi v neděli volá básnířka Jana Čermáková a chce se se mnou sejít. Za dvě hodiny už sedím u ní v bytě a poslouchám její vyprávění o tom, co zažila v Praze, kam se hned po 17. listopadu vypravila.
     „Aleši, jdeš do toho s námi?“ zakončí své povídání otázkou, kterou moc nechápu.
     „Myslíš, jestli se chci podílet na tom, aby tenhle zkurvenej režim už konečně padl, aby už komunisti táhli do hajzlu?“ ujišťuji se, co má Jana na mysli.
     „No jistě,“ kulí na mě oči v podivu, na co se vlastně ptám.
     „Ale koho myslíš tím – s námi, Jano?“ vyzvídám.
     „No přece s Občanským fórem,“ odpoví, jako by nebylo nic samozřejmějšího.
     „Myslel jsem si to. Ale řekni mi, ty jsi v Občanském fóru? Vždyť jsi se nikdy nijak proti režimu nevyjádřila!“ žasnu.
     „Bála jsem se před vámi mluvit. A taky nemělo smysl jen žvanit a nadávat,“ hodí hlavou.
     „Před kým? Přede mnou a Mirkem Šiškou?“
     „Ano.“
     „Ale proč? Věděla jsi, jak se na režim díváme,“ stále mi plně nedochází, o co jí jde.
     „To jo, Aleši, ale tys mohl klidně někde něco plácnout, třeba když ses napil, a to jsem nemohla potřebovat. Tak co, jdeš do toho s námi?“ zopakuje svou původní otázku.
     „Jano, já udělám všechno proto, abych přispěl k pádu režimu, pomohu Občanskému fóru, když bude potřebovat, ale jako redaktor okresních novin nemohu být jeho členem.“
     „Proč? Jsi přece taky občan.“
     „Já to vím. Ale také vidím, že už se na mě dívají někteří lidi skrz prsty,“ vysvětluji.
     „Na ty se můžeš vykašlat. Stačí, že tě znám já a Mirek.“
     „Nejste tam ale jediní.“
     „Jestli to opravdu praskne, a já věřím, že teď už jo, tak ty bys mohl být šéfredaktorem. Musíme mít noviny na své straně, a ty je umíš připravit,“ nabízí mi Jana budoucnost.
     Zdá se mi to jako krásná vidina, ale pak se trošku zarazím. 
     „A co bude s Kmínkem a Luzarovou, kdybych tedy já byl šéfredaktorem?“ 
     „Je jasné, že Kmínek a Luzarová nemůžou v novinách zůstat, Aleši.“
     „Víš, Jano, pokud jde o Kmínka, tak máš nejspíš pravdu. Jestli by ale měl jít z novin pryč, mělo by se to odehrát nějak slušně. Ale proč i Ludvika?“
     „Já jí nevěřím! Nikdo jí nevěří,“ opraví se Jana.
     „Já však zase nemůžu být příčinou vyhazovu svých kolegů. Oni mi nikdy neudělali nic zlého, a vím, že to nejsou špatní lidé.“
     „O to teď nejde, Aleši. Oni dva jsou ale daleko víc svázaní s režimem, než ty.“
     Chvíli na sebe koukáme mlčky a popíjíme kávu. Hlavou mi víří nejrůznější myšlenky. Využiji pauzy v náročné debatě, hlavně tedy pro mě, abych odvedl řeč jinam.
     „Jano, jak dopadl ten pořad Experimentu »Romance silnic a kolejí«, jak to Mirek nazval. Napsal jsem scénář a průvodní slovo a už jsem se o to nestaral?“ 
     „Mirek to nakonec zabalil. Připadalo mu, že by bylo trapné zpívat v takové rozbouřené době divákům písničky typu – »jedou vlaky, já jedu taky« a »řidič tvrdej chleba má«, a já jsem s ním souhlasila.“ 
     „To je pravda. Třeba na to bude čas později.“
     „Aleši, nech teď Experiment plavat. Spíš by mě zajímalo, jaké je tvoje poslední slovo ohledně toho, jestli do toho jdeš s námi, Aleši?“ začne opět naléhat.
     „Už jsem ti říkal, že budu Občanské fórum podporovat, ale vzhledem k tomu, co mám za sebou, nemohu být jeho členem.“
     „Jeho členem může být každý, kdo chce opravdu a upřímně pomoci. Stále nechápeš, o co jde. To není žádná strana.“
     „Jak bude Občanské fórum zjišťovat tu opravdovost a upřímnost?“ zajímám se.
     „To ještě nevím, ale určitě to nebude nějaké kádrování jako u komunistů.“
     „Jen aby. Nějak si nedovedu představit, jak by to dělali jinak.“
     „To teď nech být. Teď je důležitější porazit režim. A ještě si rozmysli, Aleši, jestli do toho jdeš s námi,“ řekne Jana. 

     V pondělí se Ludvika a já ozdobíme trikolórami a jdeme se zúčastnit generální stávky. Venca a Helena zůstanou v redakci. Na náměstí jsou mraky lidí a navíc vím, že je to tak po celé zemi. Najednou zažívám hrdost na národ, že jsme se dokázali vzepřít diktatuře komunistů, že to snad konečně definitivně praskne. Mám pocit, že jsem právě dohlédl do budoucích dní, které se mi zdály ještě nedávno hodně daleké, ale náhle jsou děsně blízké.
     Jaké ty dny budou? Ptám se na to sám sebe večer doma, když už s Bělou skončíme dlouhou debatu o všem, co se v uplynulých deseti dnech stalo.
     V noci nemohu spát, a tak vstanu z postele a v obýváku si sednu do křesla s Biblí. Ač jsem ateista, co jen koketuje s vírou, občas si beru Knihu knih na pomoc. Čtu si v příběhu proroka Mojžíše, o deseti ranách egypstkých, o exodu Židů z Egypta a jejich čtyřicetiletém putování do země zaslíbené. Proč si vybírám právě tyto pasáže, je celkem jasné. Jsou to podobenství, která se úžasně hodí na to, co právě prožívá celá země. 
     Čtu si, jak Mojžíš dlouho odmítal stát se prorokem, a jedině proto se jím mohl stát. Je v tom poselství, a mě napadá, že se i u nás brzy objeví spousta falešných proroků. Nebude snadné poznat mezi nimi toho pravého, jestli se tedy vůbec někdo takový najde. Nikdo se totiž nemůže stát prorokem, protože chce, že má touhu být vůdcem či spasitelem. Musí mít vizi, o níž pochybuje, kterou zkoumá, jestli je pravdivá, a až se o tom přesvědčí, může teprve přijmout, aniž o to usiluje, roli proroka.
     Čtu si o tom, jak Židé, kteří unikli z Egypta, nebyli připraveni na svobodu, jak reptali, že jim bylo lépe v egyptském otroctví, kde měli co jíst i jistou budoucnost, když svoboda pro ně měla podobu poušti, a nevěděli vlastně, kam vůbec jdou. Jestliže se osvobodíme také my, čeká nás také strach ze svobody? A nám navíc nebude padat z nebe žádná mana. Budeme snad potom v časech svobody toužit, aby se zase vrátilo komunistické panství?
     Když čtu o deseti egypských ranách, říkám si, proč bůh Židům nepomohl zásadněji, než jen mouchami, žábami, kobylkami..., aby faraon povolil a nechal je odejít z Egypta. Je přece všemocný. Proč bůh naopak zatvrdil faraonovo srdce, jak se píše v Bibli? Ale opět je v tom podobenství. Bylo by nejspíš pro člověka zlé, kdyby se mohl vždycky spolehnout na pomoc vyšší moci, která za něj vyřeší jeho problémy a trápení. Asi nikdy nikdo pro nikoho nemůže udělat víc, než pro sebe může udělat on sám. Říkám si, jestli, se kdy přestaneme spoléhat na cizí pomoc? Teď se zdá, že konečně bereme věci do svých rukou, ale...
    Nedokončím myšlenku, odložím Bibli, vyjdu na balkón a koukám na noční město. Mám povznášející pocit z rodící se svobody, a tísní mě nejistota z budoucnosti. Zírám do tmy a snažím se dohlédnout dní dalekých. 

Konec

 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

20.05.2018 10:28:55kvaj
redaktor prózy

Ono to je napsané už dlouho, akorát jsem to pro Písmák stylisticky upravil a uveřejnil to tady zhruba před rokem. Životní zpověď? Jistě je v tom hodně autentických momentů, ale také dost fabulace a rovněž zjednodušení v zájmu přehlednosti. Děkuji.

20.05.2018 08:47:52Jeff Logos

I když je to psáno skoro 30 let po revoluci, tedy pokud vročení nemá správně být 1989, citím v seriálu životní zpoveď. S odstupem času se autenticita, málo platné, otupuje a vytrácí. Autor pře 30 roky jistě nebyl tak zdatný psavec jako v roce 2017. 

13.06.2017 00:02:35kvaj
redaktor prózy

I když ten Aleš nejsem já, má dost mých rysů, a já jsem v takovém věku takhle přemýšlel. Je ale fakt, že se s tím spousta lidí nedovedla srovnat.

Ale popřemýšlím o tom.

12.06.2017 23:53:15Gora
redaktor poezie a prózy

Jenom jednu poznámku, kterou jsem psala na začátku - nejsem si jistá, zda by muž v letech Aleše takhle sofistikovaně přemýšlel...možná bych mu přidala pár roků.

12.06.2017 23:48:39kvaj
redaktor prózy

Děkuji. A jsem rád, že hodnotíš citáty a filosofické vsuvky jako plus. Dlouho jsem si s nimi nebyl jistý. 

12.06.2017 23:36:16Gora
redaktor poezie a prózy

Bavilo mne číst, jsem vrstevník a do revoluce jsem šla z Národní fronty -Červeného kříže - po založení OF, takže oceňuju kladně tu náladu, kterou jsi dobře popsal. Jasné plus jsou ty citáty a filosofické vsuvky, uvěřitelná charakteristika postav. Těším se na další tvé seriály, je to dobré.

28.05.2017 12:21:49kvaj
redaktor prózy

Děkuji. To, jak je to dnes, jsem už nerozebíral. Končil jsem tou nadějí na pád režimu a na to, abychom si věci zařídili lépe. Proto také ta podobenství z biblického Exedu. Co se pak stalo skutečně, je zase jiná kapitola.

Pokud jde o ten pohled šéfredaktora, tak asi takhle. Samozřejmě každá z těch postav měla reálný předobraz, avšak žádná postava tohoto textu není tím člověkem, kterého jsem měl při psaní před očima. Šlo mi o to dostat do děje typové charaktery, nikoli skutečné, a na podkladě těchto typů zobrazit dilemata poslení etapy socialismu a jak na ně ty postavy reagovaly a jak je pro sebe řešily.

28.05.2017 12:09:10aleš-novák

pěkné. líbilo se mi, jak je vyprávění protkáno útržky z filosofie...a při čtení úvah o ušlápnutosti člověka v minulém režimu si říkám: i v novém režimu jsou lidi ušlápnutí, z obav o místo raději kývají šéfům, i když vědí, že šéf nemá pravdu...

ale zas je fakt, že dnes se můžeš vzepřít, aniž bys to odskákal existenčně...o něco lepší tenhle režim přeci jen je...

mimochodem: bylo by zajímavé přečíst si pohled "šéfredaktora" na lidi z příběhu po těch letech...


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.