Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+17 neviditelných
Petržel a Kopr / Lovestory
datum / id29.05.2017 / 479358Vytisknout |
autorEternitas
kategoriePovídky
témaRomantické
zobrazeno450x
počet tipů4
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Petržel a Kopr / Lovestory

Maminka na mne volá: „Ty moje malá Mrkvičko, proč tu tak poletuješ?“. Já vím, trošku zlobím, ani chvilku neposedím, jsem už taková. Mám ráda sluníčko a všechno kolem. Na zahrádce, kde žijeme je nás docela málo, a dětí je tu hrstka. Vlastně je tu docela nuda.  Občas přijde někdo od lidí a zalije nás, ale to je tak asi všechno. Oni moc nemluví, když jsou mezi námi, mlčí. Já bych si ráda občas něco špitla, jenže nikoho nutit nebudu. Mamka říká, že je to neslušné, nutit někoho do něčeho, když se mu nechce. Mám jednu kamarádku, ale ta je ještě malinká, neumí moc mluvit, někdy si ji půjčuji od paní sousedky a kolébám ji, má to docela ráda a já se aspoň na chvíli zabavím, když nic jiného. Ano, teď je zavřené hřiště, prý ho budou rekonstruovat. Venku se dělá tak hezky a já bych ráda na prolézačky, jenže to teď nejde, snad to nějak vydržím, jsem už docela velká, teda na svůj věk. Hodně taky žvejkám, mám ráda ty s příchutí jahody.

Moje teta Petržel si se mnou moc nehraje, je asi smutná, a já nevím proč. Ráda si čte zamilovaný knížky, takové ty z výprodeje. No a co? Nějak se musí zabavit, ráda by se vdávala, už má na to věk, jenže při jejím životním stylu si na to bude muset ještě počkat. Mamča říká, že kdo si počká, ten se dočká a já tomu docela věřím, mám od přírody docela bujnou fantazii, takovou do oranžova, řekla bych. Ano, už umím i barvy, ale jen některé, pořád se učím, chodím totiž do čtvrté třídy. Říkala jsem si, že bych mohla tetě trochu pomoct v hledání toho správného chlapíka pro společný život. Jo, jsem občas drzá, jenže když jde o rodinu, neznám bratra, chichichi. No, a tak jsem si řekla, že bych mohla vymyslet plán, jak by se mohla tetka Petrželka zamilovati. Ona je hezká, má takové pěkné vlasy a když je nebe modráskové, tak se tak nějak zvláštně usmívá, nebo co. Já tomu ještě nerozumím, ale vypadá při tom překrásně. Chtěla bych být jako ona, taková světová, no jak se to vezme. My moc necestujeme, ale když zavřeme oči, tak se klidně můžeme ocitnout na druhém konci vesmíru, třeba v Kanadě nebo Japonsku. Pan učitel Tuřín nám o vzdálených koutech naší planety vypráví velmi poutavě, škoda jen, že je už zadaný, čekají s paní Tuřínovou mimino. No, já už bych měla začít přemýšlet jak to udělat s mojí tetičkou. Půjdu ji asi navštívit. A než bys řekl švec, už jsem u ní seděla na čaji a koláči, který právě dopekla.

„Teto, a zkoušela jsi už nějaký inzeráty?“

„Ach, ty moje Mrkvičko, to víš že ano, jenže pokaždé to skončilo smutně. Buď se neozval, nebo to byl podvodník. Ach jo…“

„Nic ty se neboj, milá tetinko, určitě něco vymyslíme.“

Dojedla jsem koláč a šla pomalu domů, když jsem uslyšela z tlampačů vyvolávat nějakou zprávu, že prý do města přijíždí návštěva ze zahrádky asi dvacet metrů vzdálené od té naší. Bylo to jako blesk z čistého nebe, tohle snad nikdo nečekal. Prý se u nás bude konat nějaký jarmark či co. Co jsem naživu, jsem takovou věc ještě nezažila, byla jsem docela omráčená z toho všudypřítomného hluku, který se zdál být nekonečný. Když jsem přišla domů, lehla jsem si a do pěti minut usnula. Ráno, když jsem otevřela svá očka, ihned jsem zpozorněla. Co když právě tahle událost může změnit nám všem život, hlavně tedy mojí svobodné tetě Petržílce.

„Mami, já dneska přijdu ze školy trošku později, jo?“

A než se mamka zmohla na odpověď, už jsem byla fuč.

„Ahoooj této!“

„Ahoj Mrkvičko, co tu děláš?“

„Víš o tom, že k nám přijela nějaká delegace z vedlejší zahrádky?“

„Já o ničem nevím, vyšívala jsem dečky a pak se dívala na zábavný program v televizi.“

„Prosím tě, to je nuda. Půjdeš se mnou na jarmark?“

Nejdřív teta byla dost nervózní a vůbec se jí nechtělo, prý co by tam dělala a tak. Já ji samozřejmě přemluvila, protože jsem v tom přebornice.

„Já nemám nic na sebe!“

Poradila jsem tetě jedny šaty, co měla schovaný úplně vzadu ve skříni. Bylo na ní znát, že už dlouho nebyla na žádný akci. Snažila jsem se ji uklidňovat, aby to nakonec nevzdala. A tak jsme vyrazily.

Když jsme přišly na jarmark, teta se trochu styděla, dívala se kolem sebe. Jedná paní jí dokonce řekla, že má moc hezkou dcerku, jako mě. Nechala to tak a já se na ní usmála. Myslela jsem, že bychom si mohly dát cukrovou vatu, tu mám docela ráda. Mamča to nerada vidí, když se cpu sladkým, jenže já to miluju. No, a pak jsme přišly ke střelnici a teta se tak nějak zasnila. Myslela jsem si, že se ten den už nic zajímavého stát nemůže, jenže jsem byla na omylu. Mezi návštěvníky z té druhé zahrádky byl i on. Když si na to vzpomenu, úplně se roztřesu. Byl to kopr, teda pan Kopr. Z ničeho nic se objevil a zastavil se u nás dvou, hezky nás pozdravil a bylo to. Teta byla jako začarovaná. Trhala jsem za ty krásný šaty, co jsme vyštrachaly, jenže ona už byla jinde. Asi se zamilovala. Pan Kopr jí nabídnul, že by jí vystřelil růži a ona se očima styděla, byla jako malá holka. Byl to zvláštní pohled, takovou jsem ji ještě nezažila. Pan Kopr tedy neváhal a začal střílet. Když teta Petržel uslyšela první výstřel, lekla se tak, až upadla do travičky. Když to pan Kopr uviděl, ihned k ní běžel jako princ z pohádky a pomáhal ji zvedat ze země. Já na to celé koukala a snažila se to pochopit. Říkala jsem si, proč se na ni tak hezky usmívá? Ptal se, jestli jsem její dcera a tak. Ona řekla pravdu, teda, že jsem její neteřinka, bylo to hezký. On, že je prý svobodný a že ještě pořád čeká na tu pravou, prý by se rád brzo oženil. Když to říkal, připadalo mi to, jako kdyby to měl naučený, něco jako já násobilku. Vůbec jsem netušila, jestli to myslí vážně, nebo je to jen takový další floutek. No, růže pro Petržel se nekonala, prostě mu zakázala, aby v tom střílení pokračoval. Omlouval se, že prý stejně není dobrý střelec, jenže o to tu vůbec nešlo. Měla jsem pocit, že všude kolem nás létají malý obtloustlý amorkové a v tom jsem si vzpomněla na strýce Křena z otcovy strany. Ten nás vždycky tak nějak dostal do kolen svou silou. Řekla jsem tetě, že už půjdu domů, že máme zítra školu. Ona se o mě trochu bála, jestli nemá jít se mnou. Jenže já nechtěla být za křena. Když jsem uléhala do pelíšku, moc jsem chtěla věřit, že jsem tetince pomohla. A najednou jsem měla strach, že už tu s námi nebude, že odejde s panem Koprem, vždyť je tak krásný, a myslím si, že i bohatý. Dokonce ji pohladil po ruce, ale jen trošku. Bylo to jako z romantického filmu, ty mám sice zakázané, ale něco málo už jsem viděla a slyšela.

Když jsem na druhý den běžela k mé tetě zjistit, jak to celé dopadlo, už tam nebyla. Bylo jasné, že odešla s panem Koprem do jeho zahrádky. Trochu jsem plakala, že nás opustila, jenže tady šlo o její štěstí a mě hřál pocit, že jsem ji k němu mohla pomoci. Asi za týden jsem se šla podívat na poštu a tam bylo oznámení o tom, že slečna Petržel řekne své ano panu Koprovi již velmi brzo. V tu chvíli jsem zajásala, že se to všechno povedlo. Byla to láska na první pohled, říkám si pro sebe. Moje mamka si zprvu myslela, že jde je o nějaký špás, jenže tohle byla pravda.

„Aha, ty jsi byla tenkrát s tetou na jarmarku, viď?“

„No jo, nemohla jsem jinak, mami…“

„Ach, ty moje zlobidlo…“

Na svatbu jsme bohužel nejeli, protože jsem těžce onemocněla, jenže pak se v naších dveřích objevila teta, teď už paní Petržel Koprová se svým chotěm. Radostí jsem vyskočila z postele, a oba jsem srdečně vítala. Byl to krásný den, kdy se nám vrátila tetinka. Byla šťastná a její oči zářily, v jejích očích snad samotné slunce našlo svůj nový domov, prostě zářila. Dlouho jsme si povídali. Máma udělala něco dobrého k snědku, všichni jsme si pochutnali a radovali se, že jsme zase všichni spolu. Teta ještě vyprávěla podrobnosti ohledně svatby, přivezla s sebou fotografie, nechala si je černobílé, prý je to teď strašně moderní. Jak jsem viděla, po mnoha letech byla opět nakupovat, už to bylo zapotřebí. Pan Kopr se zdál moc milý, přivezl mi dárek. Co to bylo, to nepovím, já už jsem prostě taková. Hodně jsme také vzpomínali a teta Petržel v jednu chvíli pronesla: „I kdybych odešla na druhý konec světa, mé kořeny jsou tady u vás, v zahrádce.“ To bylo moc krásné. Pan Kopr  navrhl, že bychom za nimi mohli někdy přijet na návštěvu. Až přijede táta z výkopů, tak mu o tom povím, snad bude souhlasit. Mamka říkala, že by to šlo, ale až bude táta doma, protože máma nemá řidičák. A pan Kopr se usmíval, a paní Koprová taky, a já se taky usmívala. Už teď se těším, až se za nimi rozjedeme. Jsem docela zvědavá, jak to u nich chodí a tak. Jsem prostě taková malá Mrkvička, která moc dobře ví, že celou pravdu o lásce se dozvíš z očí toho, který se na tebe právě dívá…

 

 

 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

19.06.2017 13:36:04Eternitas

Děkuji za všechno, Lakrove :)

19.06.2017 13:23:40Lakrov
redaktor prózy

Zpočátku se do toho sice nemohu začíst. Ta personifikace zeleniny  je na mě až moc silná, asi by to chtělo (z mé strany) víc fantazie,  ale děti tímhle druhem fantazie překypují. Jen nevím, byla-li tahle  pohádko-bajka určena dětem. Rozhodně, čím blíž jsem ke konci, tím víc  oceňuju zajímavé nápady související s výběrem zeleniny a roztomilou náladu,  kterou ve mně čtení vyvolává.

 Ještě pár upozornění na překlepy nebi jazykové nepřesnosti:  ...zamilovaný knížky, takové ty...     ## sjednotit, buď obojí nespisovně nebo obojí spisovně.  ...nebyla na žádný akci...  ## Slovo akce nezapadá do kontextu se zbytkem povídky  ...Jedná paní jí dokonce řekla... ## Jedna

 Tip.  

29.05.2017 19:19:10Eternitas

Děkuji!!! :)))

29.05.2017 13:52:49agáta5

:))

29.05.2017 13:08:58Benetka

Ty moje malá mrkvičko... :)


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.