Odpouštím

Je krásné teď  
a ptáci a ptačky 
jak jsem právě nazval ty s křídly
se omývají v zrcadlech včerejšího deště
který ustal s prvním světlem 
jímž právě dláty paprsků kdosi sochá z temnot stíny 
jimiž se o sobě dozvídáme
a také z mého těla osekává tmy 
děkuji 
září bláznivé keře s květy krve i hvězd 
a oleandry v předsíních spolu s planými jabloněmi velkých měst
voní po ženách a nádražích, návraty i loučením  
je slyšet nejvyšší vodopád světa kohoutků a šum sprchových růžic 
když šípy vody bolí na tvářích  
pak povodími k mořím a oceánům 
nad nimiž jdeme mosty s dlaněmi rozbodanými od pohřebních či křestních růží 
plyneme s trny samoty v touze
s chutí kolejí v ústech 
s nevyslovitelným přáním v očích 
a ryba jazyku nepromluví ani k žebračce s odbarvenými vlasy
které jsem na varšavské ulici plivl minci do dlaně 
ani k těm, kteří se již neptají kam jít 
ani na ty, kteří ještě proti proudu marní síly a počítají s cestou zpět 
a jen teď se smím pohledem dotknout punčoch noci
spálit ti podvazek dechem
a svlékat tě z kalhotek ústy
neboť ruce mé hoří jinde 
a vodoměrky prstů jindy tak lehké 
tak dotýkají se čehosi v propasti, že nebojím se smrti  
až vzdychla jsi jak vagon nočního expresu
který napínají na kříž výhybek a návěstí 
jen bodnout tě slovem do srdce 
že vím, bude mne budit ten zvuk po celá staletí této vteřiny 
kdy opilý i střízlivý jsem věčně 
a živ i mrtev najednou jak soumrak 
nám odpouštím