Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Sen o Adamovi

01. 06. 2017
3
3
1120
Autor
Eternitas

Věnováno dětem, které dnes slaví svůj svátek. 

Nechť jsou milovány...

 

I.

 

Nikdy nebyl milován pro sebe samého, vždy tu byla podmínka lásky, za kterou musel zaplatit. Pro jeho chlapecké oči se nikdo neobrátil na víru, nikdo nezastavil čas. Byl jen pouhým doplňkem na nočním stole své matky. Od první chvíle kdy přišel na svět, dávala mu za vinu, že jí okrádá o rozkošné příležitosti. Adam tomu ale vůbec nemohl rozumět, byl přece tak malý a nevinný, ona vždy odvrátila svou tvář a zavřela se v temné komoře. Otce nepoznal, opustil ho dřív, než zakokrhal kohout. Žil si svůj život na ostrovech splněných přání, kde mu bylo moc hezky. Odmítal chodit do školy, protože tam do něj neustále někdo vrážel a vnucoval tužku a papír. Netoužil nic zapisovat, malovat nebo počítat. Nechával k sobě přicházet všechno stvoření naráz, bez jakýchkoli matematických vzorců a pouček. Prázdné dny bez lásky ho donutily pravidelně odcházet do země věčných úsměvů a létajícího štěstí. Když bylo Adamovi asi deset let, jeho matka si našla muže. Říkala mu „přítel“, ale pro chlapce to znamenal konec všem nadějím. Nesnášel ho, týral jeho srdce i tělo. Ponižoval a dupal na jeho čelo, odmítal ho. Ten kluk to neměl lehké a zdálo se, že to snad nemůže být horší. Ale neštěstí nechodí po horách, ale po človíčkovi, který nikdy nemohl dospět. Jeho tělo sice rostlo, ale duše se neustále pohybovala na tenkém ledě. Přišla doba středoškolských studií, dostal první infarkt a zkolaboval. Sám jako cizinec uzavřený ve svém snu, nyní měl odejít do nového neznámého prostředí, ve kterém ho čekalo nové peklo. Máma mu dávala najíst, ale on chtěl víc. Pak za ním zavřela dveře. Její touha tulit se k novým láskám nabírala každým dnem na síle. Adama považovala za svou vinu. Dost často mu říkala, že ho vůbec neměla porodit a přitom se na něj dívala jako svině. Každým pohledem vyčítala každou korunu, jenž musela vrazit do existence, kterou si ona sama vůbec nepřála v životě zakoušet, mít ji jako extrémní sport. Adam dost často po škole nepřicházel domů, toulal se. Jednou dokonce dostal horečku, šel si sednout pod starý opuštěný most, choulil se tam jako malé štěně. Nikdo tam nebyl, jenom on a jeho ušmudlaná bundička z výprodeje. Byl to přemýšlivý hoch, velmi citlivý a taky zneužitelný. V celém širém okolí platil za blázna, kterého mohou všichni drbat bez výčitek. Protože je to idiot, jenž by za trochu toho pohlazení klidně vykácel celý deštný prales. Měl obrovskou sílu, ta však měla být ještě na dlouho uschována v betonovém pouzdru, které čekalo na své objevení. Martička Jeřábková mu v druháku napsala milostný dopis. Stálo tam, že ho miluje a blábláblá. Ten dopis přišel běžnou poštou, málem ho otevřela jeho máma, která mu nebyla schopná ani koupit blbou zmrzlinu. Vytrhl jí to psaní z rukou a utíkal do svého pokoje. Dýchal jako splašený kůň, vzrušením si lehl pod postel, aby ho nikdo neviděl. Ano, trpěl stihomamem a fyzickou bolestí. Roztrhal to a začal číst. Bylo tam dost hrubek, koukal na to docela zděšeně. Na konci tam stálo: „Miluju tě“, Jeřábková. Nebyl hloupý a pochopil, že je to asi celé sranda. Proč by psala nějaká holka v době internetu nějakej dopis? A vlastně se vůbec neznali, jenom kolem sebe chodili jako dvě mrtvoly. Adam se dostal do melancholického stavu a utekl ven do ulic, byla už tma.

Na silnicích se válely roztěkaný kočky a on ve svém milosrdenství otevřel první popelnici, aby tam našel něco moc dobrého pro ta ubohá zvířátka. Měl štěstí. Když ten poklad uviděl, tiše se zaradoval. Byl to sice již šestnáctiletý kluk, ale jeho touha po dobrodružství byla neuvěřitelná. Neustále něco zkoumal. Teď je to popelnice a on je šťastný, že se společně se dvěma divokými šelmičkami nepapká.  Nad tou bagetou se sýrem a gothajem si přímo rozplýval. Kočky, jak ho uviděly, se ze začátku stáhly a pozorovaly ho, mňoukali a on honem honem, ať najde co nejvíc dobrůtek, o které by se mohl podělit se svými přítelkyněmi. Dokonce jim dal i jména, Miňonka a Miňonek, i když vůbec netušil, jestli je to kluk nebo holka. Jemu to bylo úplně jedno. Chtěl zapomenout na ten blbej dopis, o kterým si myslel, že ho spasí a dostane na světlo boží. Když pak v blízkém parku stoloval s kočinami, občas nakrabatil čelo a vzdechnul si. No, vzdychal jak v posledním tažení. Neměl ani korunu, kapesné pro něj pro něj přestavovalo vzácné boží z orientu. Na brigádu bohužel ani nemohl, jeho epilepsie mu v podstatě nedovolovala vůbec nic. Tu noc ho srazilo auto. Zase? Asi to chtěl, všichni to říkali. Říkali, že ten chudák chtěl určitě umřít, jinak by tam do tý silnice nevstoupil bez rozmyslu. Soudili ho jako Ježíše, plivali na něj sprostá slova a trhali si do památníčku. Leží tam úplně sám, je mu zima. Je oblečen do špíny a malosti, krvácí do morku kostí a může opět snít svůj sen. Záchranka přijela asi po deseti minutách, dostal šok a klepal se. Drželi ho a „modlili“ se za jeho uzdravení. V tom hloučku přihlížejících nebyl nikdo, kdo by se podobal dokonalé lásce. Nikdo z nich neměl kouzelný proutek, kterým by mohl přivolat světlo na pomoc. Vůbec o sobě nevěděl, volal do nekonečna nějaké jméno. Sestra ho v sanitce uklidňovala, ale on se neustále dotazoval. Už si nepamatuji, jak to přesně říkal. Jsou to totiž už tři roky. Do nemocnice ho přišel navštívit kamarád ze střední školy, nějaký Martin. Byl docela v pohodě. Adam se trochu usmál, tak to stálo v denním zápisu. Byl rád, že si na něj někdo vzpomenul. Matka bohužel mlčela ještě týden, než se odhodlala přijít ke svému jedinému synovi a dopřát mu objetí, které může dát jen máma. On si to zaslouží jako každý dítě. Milovat dítě přece nutně znamená nenechat ho chcípnout uprostřed lesa hlady. Adam se čtvrtý den těžce rozplakal. Museli mu dát sedativa. Prý potřeboval nějaká speciální kvůli svým zdravotním potížím. Začal na jedno oko vidět dvojitě, to ho rozrušilo a myslel si, že brzo oslepne. Museli ho přikurtovat. Uzdravoval se a lékaři říkali, že by ho už brzo mohli propustit domů. Svitla mu naděje, že konečně odejde zpátky do přírody, kterou nadevše miloval. Když otevřeli okno, slyšel jak ptáci cvrlikají a zavíral při tom oči a představoval si, jaké by to bylo dýchat jehličí a půdu pod nohama cítit. V lese mu bylo moc dobře, byl to jeho druhý domov, ve kterém nebylo místo pro levné parfémy a odřená kolena „nařízená“ jeho tatínkem na baterky. Tam pokaždé mohl uzdravovat své rány, čistil je vodou ze studánky, stával se bohatým, ačkoliv tam venku žil jen z podstaty a z darů těch, kteří se slitují nad žebrákem s umaštěnou hlavou a dioptrickými brýlemi. Propuštění z nemocnice se přiblížilo. Už nebyl čas na sny, teď musí vstát a jít. Od čtrnácti tajně kouřil, vůbec ho to nebavilo, měl však pocit, že mu patří svět a nikdo ho nemůže zastavit. Že pro ostatní vypadá jako velkej frajer, svou roli uměl skvěle. Houpavou chůzí všechny klamal a objímal zároveň, pečlivě volil slova a urážel jen, když to bylo nezbytně nutné. Neměl zlou povahu, byl jenom tak strašně malý a to přesto, že měřil nějakých metr osmdesát pět. Už to byl velkej chlap, ale duše mu kroužila v sedmém nebi, které je určeno pouze pro nevinné děti, které si vzal bůh, protože je tolik miloval, že jim nechtěl poskytnout zkušenost být člověkem. Podvědomě cítil, že ho tam někdo nahoře miluje, ale nikdy o tom nikomu neřekl. Měl chuť na cigáro, ale moc dobře věděl, že by neměl. Když se oblékl do svátečních šatů, které mu poskytla nemocnice, nevěděl co bude. Sluníčko mu praštilo do obličeje a on se zakabonil. Jde si ještě sednout na lavičku, takovou tu dřevěnou, komunistickou ještě. Sedí si tam, roztažené nohy jako kdyby byl na kalifornské pláži a zdálo se, že si to moc užívá. Nádech výdech, vypadalo to, že podnikne něco velkého, že to bude bomba. Toužil po něčem velkém, chtěl zazářit, tajil to všemi deseti. Na zemi se válel nějaký starý stříbrný prsten, nic na něm nebylo. Protože vždycky zkoumal svět s naivitou tříletého prcka, ani tentokrát neodolal a vměstnal tu nádheru do rukou, vyčistil ji a zkoušel si ten zvláštní prsten nasadit. Když se podíval blíž, byl udiven symbolem, který na mě byl vytesán. Byly to šlápoty štěstí, v tu chvíli se tak nějak narovnal na tý komoušský lavičce a dal se do studia motivu. Cítil zvláštní energii vycházející z toho divného prstenu, který na něj asi celou tu dobu čekal. Snad to bylo znamení, že jeho život půjde dál, že má hlubší smysl. Začal se usmívat a s ním celý svět. Hladil ten prsten jako malý zázrak a začal se modlit jako v kostele, klekl si do hlíny a začal hluboce plakat. Jeho vzlykající duše byla slyšet na sto mil, i kosatky to slyšely a na chvíli se zastavila celá země a na nebi vyšly hvězdy jako za horkých letních nocí. Bylo mu tak krásně a odevzdaně. Celá jeho mysl byla pohlcena do světla, které nebolelo. Díval se do zelených listů a vkládal do nich svou bolest, malost a strach. V tu chvíli věřil, že už nikdy nebude sám, že ho budou doprovázet nanebevzatí mistři s andělskými perutěmi. Ta chvíle netrvala dlouho, prsten se hluboko zabořil do Adamova prsteníčku na pravé ruce a už nikdy neodešel. Skončilo to náhle a on se musel probudit do špinavého, zakaleného rána v jednom malém městě, které nebylo schopné udržet svou prostořekost na uzdě. Skončilo to, čemu se říká období rozkošných vztahů. Příští minuty Adama dokonale pohřbí.

            Když už chtěl Adam odcházet, přišel k němu muž v černé bundě, bylo mu asi padesát. Zeptal se ho, jestli nemá cigaretu. On pokrčil rameny a odpověděl svýma smutnýma očima. Ten chlap vycítil, že je sám a tak mu nabídl cigárko. Začali spolu mluvit. Adamovi se moc nechtělo, nevěřil mu a přesto si od něj vzal, neměl žádný prachy na to, aby si koupil vlastní. Ten chlap se představil, snad se jmenoval Kája. Začal se ho vyptávat, co mu bylo a kde bydlí. Adam se ošíval, ale co, ten divnej pán si s ním chtěl povídat, jen tak. Bylo mu to divný, vždyť on si pořád myslí, že je prázdná nicka bez koruny, špinavá socka. Měl pocit, že možná tenhle oger je seslaným jakože andělem, kterého má poslouchat a následovat. Čím dál tím víc hltal slova, která nikdy předtím neslyšel. Prej, že je moc hezkej kluk a kdesi cosi. To se ho samozřejmě velmi dotýkalo. V očích mu lítaly jiskřičky. Byly to však jiskry od ďábla. Po dvaceti minutách Adam nasedl do žlutýho Renaulta  a zmizel z povrchu zemského. Bláhově uvěřil v dokonalý trik, který mu připravil osud. Během jízdy se Kája dozvěděl, že se Adamovi nelíbí ve škole a že ho všechno sere. To Káju velmi zaujalo a každou protiotázkou nadbíhal mladého nezkušenému klukovi z předměstí, jehož máma ani táta o něj nestojí. On nemluví jako smrt, nabízí mu nový život. Co to všechno ale znamená? Okouzlený Adam se plně spoléhá na slova o dobru, jenž má brzo zavítat do jeho života. Pan Karel mu pořád mu opakoval, že je moc hezkej, sexy a neustále ho popichoval očima. V autě měl láhev vodky a tak mu opět něco nabídl. Kluk měl žízeň a tak vzal tu flašku do ruky jako starej předák a začal pít, ve stejnou chvíli si hladil prsten štěstí, pro jistotu, že všechna ta „láska“ co k němu chodí od Káji, není marná, že je to to nejlepší co ho v životě potkalo. Karlos vytáhl nějaký prachy a ukazuje je Adámkovi. Oči se mu rozjasní a těší se z toho. Usmívá se na ty papírky s tvářemi a dojímá se jako u četby  sladkobolného příběhu ze středověku. Pak zastavili ve městě. Adamův nový přítel říkal, že si nutně musí něco zařídit. On taky vystoupil, že bude stát na chodníku, stál tam s tou flaškou jako nějaký piják, vůbec mu nevadilo, že si ho lidi prohlížejí. Koukal na projíždějící autobusy a četl si reklamy na nich. Zaujala ho ta reklama na zlevněné zájezdy do exotických krajů. Vždycky si přál odjet někam daleko a tam zůstat. Tenhle tučnej svět pro něj jednoduše nebyl. Tušil to velmi silně a svým nezájmem to dokazoval. Hledal lásku, která neumírá. Byl tak zvláštně něžný, jako dokonale vychlazený pervitin. Jeho tvář byla plná toho zvláštního make-upu, který dodával odvahu vystoupit na těch nejvěhlasnějších divadelních prknech světa.  Zákazníkům se to určitě bude líbit, zvláště těm narozeným ve znamení ryb. Kája ví, jak prodávat zboží, které nikdo nechce. Adam už možná není člověk.

 

II.

 

„Drž hubu, ty malá štětko! Co si o sobě myslíš? Jsi stejná jako tvoje mrtvá máma!“. Seděl jsem na schodech a trhal si vlasy, když mě svým nevybíravým slovníkem častoval pasák, kterého jsem poznal asi před dvěma roky před místní nemocnicí. Asi jsem už tehdy vypadal jako nedobytná coura. Teď je všechno úplně jinak a já jsem dokonale otevřený. Jsem jako otevřená kniha a každý si z ní může utrhnout. Prodávám své dny kolemjdoucím a nepočítám, jen tak pozvolná odcházím za zvuku umíráčku.  Stávám se nikým. Občas se modlím jak mě to naučila babička, kterou jsem miloval. Slova si pletu, někdy víc někdy míň, ale to nevadí. Nebojím se o svou duši. Dávám si na čas, aby nikdo nepoznal že spěchám ke štěstí. Jmenuji se totiž Adam, jako ten nešťastník  z Ráje.

V únoru jsem oslavil své osmnácté narozeniny, to byla sláva veliká. Dostal jsem dýško od zákazníka. Byl to takový amulet pro štěstí, pozlacená želvička. Říkal, že jsem moc milý a takový ty pindy. Znal jsem všechno to kecání pro kecání nazpaměť. Trochu jsem se usmál, ale jen trochu, bolelo to po tom, co mě dvě hodiny svázaného  bičoval hlava nehlava. Já vím, bylo to divný. Celý můj život je divnou vzpomínkou na nic, které už nemůže být větší. Máma nic neměla a tátu jsem nikdy neviděl. Jako bych byl v děcáku,  no a pak jsem šel na ulici. Zachránil mě jeden pán, měl hezkou bundu, tři bílý pruhy tam byly. Školu jsem nedodělal, nikdo mi neříkal, že je to důležitý. Nikdo neviděl mojí budoucnost, nikdo o ní nikdy nepromluvil. Všichni se jen dívali skrz prsty na mé chudé šaty, za kterými jsem skrýval svou chlapeckou zdrženlivost.  Těžko se mi dýchalo a dneska na tom není nic zvláštního, je to normál, který žiju. Jsem sám, protože si nezasloužím lepší život. Přespávám na ubytovně a sním svůj mrtvý sen. Skoro nic nemám. Dvoje šaty potřísněné krví, občas mi je vyperou v charitě. Moc se tam nezdržuju, chodím vždycky kolem a pak tam z ničeho nic vrazím a říkám: „Už to je?“ A ta žena za pultem se mě vždycky zeptá: „A co má být hotové, připravené?“ Já se vždycky tak blbě rozklepu, stydím se za to. Blbě se mě dejchá, lidi…Nevim. Já jako nevim. Ty šaty si vždycky odnáším ve stavu, že bych mohl na pohřbech hrát roli černého vdovce.  Popojdu asi dva metry  do podloubí a tam si vždycky chvíli pláču. Jenom tak, utírám si slzy z tváře a myslím na anděla. Když na něj začnu myslet, má tvář se promění v malé nevinné sluníčko. Ta vteřina štěstí za to stojí. Nejsem dobrej v pravopisu a občas si připadám jako z jiný planety. Všichni pořád kecali do mých vrstev svý odporný žvásty o tom, jakej mám bejt, co mám dělat. Seru na deontologii. Dobrý, to je dobrý. Nic si z toho jakože nedělám. Nerad provokuju, když na to nemám.

Jsem modloslužebník a teď ti chci vyprávět sen,  který se mi zdál  předtím, než jsem sám sebe po sté zavraždil. Jen tak.

 Dívka ruce vzpíná k nebi a utíká se k božským komnatám, tluče na bílá mračna a trochu pláče. Její jméno andělé na svých rtech každé ráno při východu slunce pomilují. Na sobě jen trochu lidské látky, je tak krásná. Modlí se tiše a rozjímá nad spoustou zachycenou v labyrintu nedaleko rozkošné fontány obalené do listů emofílie. Nerušme ji tedy, a posaďme se do prvních řád. Odtud uvidíme zázrak, jenž se  pokaždé začíná v prvních vteřinách po rozbřesku. Nebe roztrhává svou oponou do milionů bezprizorních kousků a člověk pohlazením srdeční krajiny rozpoutá  dramatický festival nekonečné extáze. V jedné vteřině dosáhne lidská duše barevného závoje a těší se nad zlatou a kobaltově modrou, usmívá se do fenoménu krvavě rudé. Život se stává člověkem a intergalaktický soudní dvůr zahajuje řízení ve věci Člověk. Trubači a kolemjdoucí se spojí v jedno těleso, už není ta či on, jsou tu všichni i ti, co nejsou vidět, protože umřeli pro sebe. Neustále probíhá sotva udržitelný proces mezi Dívkou a nebesy. Květy náhle zahalí stín pochybností. Proč? Otázka se ukazuje jako nebezpečná a nebeští soudci na sebe vrhají svá proletovaná čela uškvařená zaživa. Náhle začne velký liják. Ano, začalo to jako vyťukávání klaviatury pětiletým dítětem, pak se všechny tóny slily do jediného, do zvuku nezvuku. Pláštěnky z nepromokavého materiálu oblékly lidské momenty do suchých přístavů bez fantazie, otrokářské společnosti tvořené výlučně aristokraty z dušičkových polí. Magorie, poradkyně nebeského soudu navrhla předsedajícímu ukončit  dusot koňských kopyt a obnovit jednání s Dívkou a celým světem, a to neprodleně. Blesky na nebi toho byly důkazem. I věštec z Legolandu byl ochoten posloužit jako překladatel evangelionu. Moudrý se však také příliš nezdál, požadoval výkupné v podobě jednoho a čtvrt lidského přání. Cokoli žádal, jen ať někdo z lidí dobrovolně obětuje svou tužbu, pak že tedy úplně a dokonale přeloží znamení, která obyčejný člověk není schopen přečíst ani s dioptrickými brýlemi věhlasné značky. Omezenost lidského pokolení je zřejmá a vzpírat se rozumovými experimenty není na místě, bylo by to hloupé, omezené a destruktivní. Není čas, je třeba obětovat věštci, aby mohl být obnoven proces modlitby, která se tentokrát nese ve znamení otázky, kterou nikdo na zemi, ani v podzemí, nečekal. Los padl na tu malou dívku sedící uprostřed cukrárny na Sladkém náměstí číslo 5. Nic netušící dívenka při procesu odnímání jednoho z jejích přání, rozpustila své jemné vlásky a korále, které na ní visely se náhle proměnily v kov neznámého původu. Místo korálů, řetěz, jako znamení oběti pro lidstvo, které se chce dotazovat bez ohledu na nic a nikoho. Lidé kolem si všimli, že dívka pláče. Zdálo se, že její slzy jsou plné bolesti, ale tak to nebylo. Stará žena lidského rodu přistoupila k dívce a zeptala se jí: „Jsi ta, která se obětuje?“ „Nerozumím vám, paní“, odvětila dívka té, která se ptá. Dívka se náhle vytrhla z gravitačního pole popsaného v tlustých knihách a vzlétla. Její tvář i tělo zářilo jako ten nejmocnější diamant, který kdy v celém vesmíru bytoval. Lidé si zakrývali svá unavená křídla a tváře, přesto však chtěli vidět. Venku začalo těžce pršet, trvalo to asi pět minut. Pak se vznesla nad prostor a její srdce promluvilo: „Jmenuji se Láska“. Každý do jednoho pokleknul a společně s dívkou prožíval její utrpení v modlitbě. Vzepjaté ruce tisíců se vznášely společně s dívkou k nebi a tuto informaci sdělil i věštec. Oběť, kterou požadoval, byla splněna. Soudní dvůr totiž vůbec nevěděl nic o úplatě, kterou si onen šarlatán vynutil na lidském pokolení. Princezna Magnólie přijala tedy zprávu od kouzelníka a vykladače lidských snů, předala ji lehkým úklonem soudcům, kteří také kvitovali tuto zprávu umožňující znovuobnovení soudního řízení s člověčenstvím. Všichni se usadili do křesel a umělecký ředitel zaklepal třikrát palicí o stůl, aby celé tohle divadlo mohlo opět vyrazit na své turné.

            Bájný pták Fénix několikrát zakroužil nad koloseem, kam byl soudní proces situován tvůrci tohoto melodramatu. V tom jsem se probudil. Právě teď ležím na silnici E55, krvácím a všechno je pravda. I kdybych měl miliony po kapsách, nikdo mne už nezachrání. Nikdo by si nevzal peníze od někoho jako já. Nemám nic, jsem chudý a  páchnu po zaplivané smrti. Malá černovlasá holka do mě s radostí kope, každou další ranou mě přibíjí k železnému kříži. Bolí to, moc to bolí a já nemůžu vstát. Splývám s asfaltem a noc ohlašuje svůj příchod. Je mi zima. Tu ke mně přistoupí postava v kápi. Nemůžu mluvit, ale přesto se jí zeptám: „Kdo jsi?“ Kápě se v tu chvíli rozpustí jako mlha a ona promluví: „Jmenuji se Ellie, Otec mne posílá k tobě, abych tě objala mocnou láskou. Jsem tu, abys už nikdy neplakal, nesoužil se.“ Cítil jsem jak se na mě ten poustevník s tváří anděla dívá, usmívá se a hladí mé studené tváře, vkládá do nich naději na usmíření. Nesoudí, neptá se, ona jen miluje. Nikdy jsem nepocítil takovou lásku jako tento den, byl jsem milován ne pro to, co mám, ale proto kdo jsem. Můj chudý život vytrhávám  z pazourů unylých sociologických výzkumů a umírám jako člověk. Nemám nic, víš? Je to těžký, ale já to zvládnu. „Mámo, maminko, kde jsi? Mámo, chci tě naposledy obejmout.  Pláču, protože mi moc chybíš. Jsi moje jediná máma na světě, jenom moje. Slyšíš mě? Já už víc nemůžu, už to nedám. Nemám, nemám, nemám. Mámo, kde jsi? Počkám ještě chvíli u naší kouzelné studánky, kam jsme chodívali za letních dešťů hledat víly s odznakem na klopách. Budu tu čekat do skonání věků, stejně nemám kam jít, nikdo mne k nepozval k poslední večeři. Ty jsi vinna, že jsem zhasl uprostřed soukromých rozhovorů mezi tebou a tvými rozkošnými milenci z papíru. Ty si mi dala život a taky jsi mi ho vzala. Už nechoď, zůstaneš pro mě jen zápis ve stoleté kronice. Ať jsi čtou jiní o tobě, ať ti tleskají jak dobrá jsi byla žena, jak jsi mne s láskou vychovala. K smutku jsi mě vodívala, burkou tvář zakrývala, bramborovou polévkou ze třetího dne krmívala. Už nechoď, ženo z dalekých krajů. Odpočívej v pokoji z mramoru. Už se na mě nedívej…“

            Očima sleduji prsten štěstí, který jsem tehdy náhodou našel po kobercovém náletu nanebevzatých mistrů.  Černě vytlučené stopy chodidel mi chtějí něco říct. Ony křičí, ony se dožadují, prosí, sténají mi do ucha jako panna za časů prvního orgasmu.  Vždyť já jsem ještě nikdy pořádně nežil. Nežil? Podívám se na své bosé nohy a usměji se. Trapně se křením, pravda.  Těžká hlava padá do klína všemocných stínů a na nebeské obrazovce se rozsvítí zelená. Lidská ruka ve tvaru čtyřlístku hladí mou vyschlou tvář a je mi krásně. To už tu přece bylo, ta dívka. Jmenovala se Ellie. Taková fufí miňonka. Moje láska, víš? Nic mě nebolí, bolest se zastavila na přechodu k dokonalé smrti. To je změna, která jednoho překvapí. Mozartova serenáda pro dechy vytrhává zlomenou klíční kost z mé tělesnosti  a na pravém břehu mé paže se zjeví starobylá bedna. Zázračně uzdravenou pravou rukou se pokouším otevřít tu neskutečnou nádheru z oceli.   Na potřetí se mi podařilo otevřít víko od té bedny a mou duši zasáhla vlna saharských veder. Těžkej, horkej vzduch. Grrrrrr…Perly ze Slonovinového pobřeží toužily proniknout do stěn mladých tepen. Pálilo to jako čert. Vážně to bylo velký jako ten oheň na střeše děcáku, do kterého mě chtěla ta, co mě porodila, jeden čas odložit, jako takovýto malý zavazadlo co není tak velký, ale překáží.  Nevadí mi to, chci to, toužím zakoušet tento pocit  ještě víc. Chci hořet, chcípnout? Mám to udělat? Jsem to vůbec já? Já nevim, já zase nevim. Všiml jsem si, že už není svět, který by mi nepatřil. Možná proto, že já jsem nikdy do žádného světa vůbec nechtěl vstupovat, to nebyla moje volba. Já jsem přece nechtěl být člověkem, klukem, mužem, prostitutem, feťákem a bezejmenným kolemjdoucím.  Už nejsem nevzdělaný, k nikomu nepatřící obejda, náhražka lásky. Já nejsem číslo na seznamu lidských obětí. Já nechci prosit o chleba, nechci, protože teď už můžu. Cítím to velmi silně. Už je to tady a já to nezastavím, je to jako „break news“ na CNN, co jsem jednou zahlídl po akci s jedním zákazníkem. Byl zvláštní, televizi nechal pokaždé  puštěnou na plný koule.  

 

Jmenuji se Adam a jsem připravený ke skoku. Nemám ti sice co nabídnout, ale přesto tě miluji, živote!

 

P.S. Už to vypni…

           

https://www.youtube.com/watch?v=vlopsA_3qfw

 

 

 

 

 


3 názory

Lakrov
21. 06. 2017
Dát tip

Je to sice srdceryvný příběh, který by si zaloužil pozorné čtenáře,  jenže "neživý" oznamovací způsob, jímž je text veden,  a monolitické bloky, do nichž je uspořádán,  pozornosti a vytrvalosti čtenářů nenapomáhají.  Přečteno dost zrychleně, odkazu na konci nerozumím. Omlouvám se.  


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru