Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+12 neviditelných
Vlastně na tom nezáleží: Pes a jeho stín
datum / id03.06.2017 / 479475Vytisknout |
autorkvaj
kategoriePovídky
zobrazeno644x
počet tipů5
v oblíbených0x
zařazeno do klubůPovídka měsíce,
Vlastně na tom nezáleží: Pes a jeho stín

     Luboš seděl ve svém výtvarném kutlochu v podnikové propagaci. Vešla Hanka a chtěla vědět, jak je na tom s grafickým návrhem prospektu na nový stroj, aby se stihl vytisknout do veletrhu. Když odešla, Luboš si vzpomněl na vánoční večírek před rokem a půl, kde se s ní vyspal. Lubošovi tak splnila sen a on si myslel, že tím začal jejich vztah. Jenže Hanka ho hned vrátila na zem, když mu řekla, že nemůže chodit s chlapem bez ambicí. Nabídla mu sice, že se s ním pomiluje, kdy bude chtít, ale Luboš toho nikdy nevyužil. 
     Kdyby se na to teď odvolával, asi by si na svůj slib nevzpomněla, jak byl přesvedčen. Tenkrát byla Hanka totiž ještě sekretářkou obchodního náměstka, ale potom se stala jeho ženou. Je stále nádherná, ale zároveň už vedoucí obchodního oddělení. Luboš se navíc zařekl, že mu na žádné ženské nebude záležet, takže hned myšlenky na Hanku zaplašil. Kromě toho mu na stole zazvonil telefon. 
     „Pan Osika?" otázal se známý hlas ze sluchátka.
     „Ano, Luboš Osika, výtvarník propagace." 
     „Tady Ročková. Volám kvůli tomu prospektu."
     „Poznal jsem vás, paní inženýrko, a je mi jasné, proč voláte," řekl popuzeně.
     Ta ženská mu byla protivná už po hlase a navíc ho měla za úplného tupce. Jenže teď se s ní bude muset brzy setkat osobně.
     „Výborně. Můžeme se sejít odpoledne? Abychom neztráceli čas. Co takhle ve vinárně Labužník?“ navrhla Ročková. „Nerada probírám obchodní záležitosti v kanceláři. Takže ujednáno? Za hodinu nebudeme mít co řešit. No a pak se uvidí..."
     „Neztrácíte čas ani do telefonu. A co se uvidí?"
     „Přece, co podnikneme dál."
     „Dobře, ve dvě u Labužníka." 
     Luboš to nechtěl už rozebírat, přemýšlel však, co s ním chtěla dál podnikat?
     „Fajn a vezměte s sebou tu maketu," řekla ještě Ročková.
     „Že jste mi to připomněla. Určitě bych ji nechal tady." 
     Vážně mě má za vola, konstatoval Luboš cestou k Labužníkovi. Tím líp. Aspoň ji můžu překvapit leda příjemně. Proč bych ji ale měl chtít nějak překvapovat, když na tom nezáleží ani trochu? Ukážu jí maketu, dohodneme se na konečné podobě prospektu, a hotovo.
     Odbočil do krátké uličky s kočičími hlavami a s oprýskanými zdmi domů, jež vedla k té pitomé vinárně s ještě pitomějším jménem. Přímo proti němu zazářilo slunce a uprostřed uličky stál pes. Jakási kolie nebo co. Z boku na široce rozkročených nohou se zvednutým ocasem vrhala proti Lubošovi veliký temný stín. Dlouhé chlupy vytvářely v protisvěle kolem psa cosi jako svatozář, nebo snad ďábelské plamínky? Bez obojku a známky zkoumal pes nějaké svinstvo u obrubníku chodníku.
     Luboš se zastavil a chvíli toho přízračného psa užasle pozoroval. Pes se náhle odlepil z místa a zmizel za rohem domu. Luboš stál ohromen bez hnutí ještě dobrou minutu – to muselo být nějaké znamení nebo symbol, pomyslel si.
     Ačkoli si Luboš inženýrku Ročkovou představoval zcela jinak, poznal ji na první pohled. Rychlé, úsečné pohyby, energická brada, krátkozraké oči hleděly úkosem, bystře a tvrdě, vrchní linku horního rtu docela nepatrně nadzvedával mimický sval. Vypadalo to jako velmi úsporný ironický úšklebek, či těžko postřehnutelný náznak erotického úsměvu. Určitě jí z tváře přímo sálala energie a... sex. Sex bezpochyby. Bylo jí kolem třiceti, a tak před osmi, snad pěti lety byla určitě vysloveně krásná. Nyní působila elegantně a hlavně kompaktně, jako malý revolver do dámské kabelky nebo oblázek.
     Inženýrka Ročková rychle, ale bedlivě prohlížela maketu prospektu, předepsané texty a označené fotografie. Systematicky a bez ustání se na něco vyptávala, pila fernet s colou krátkými ostrými srky a cigaretu si kladla mezi rty rychlými pohyby. Byla oděná do tmavého kostýmu, kolem krku bleděmodrý šátek protkaný stříbrnými nitkami, černé vlasy měla na temeni hlavy sepnuté, na čele a na skráních neposlušně zatočené.
     „Jsem s vaší prací spokojena, pane Osiko," oznámila ani ne za hodinu. „Vidíte, říkala jsem, že hodinka postačí. Ve vinárně mi to myslí daleko lépe a rychleji. No a teď můžeme chvíli pokecat o životě, jestli chcete."
     „A proč vlastně?" zeptal se Luboš.
     „Ráda se dovím něco o lidech, s nimiž spolupracuji a hodlám i nadále. A chci také, aby oni věděli něco o mně."
     „Z obchodních důvodů?"
     „Přirozeně," překvapila ji ta otázka.
     „Jistě, jak jinak," přikývl Luboš. „A vy si myslíte, že se lidé mohou poznat u fernetu?"
     „Tam se lidé poznají úplně nejlíp," usmála se Ročková.
     „Jak v čem," oponoval Luboš.
     „Ale já vás nepřemlouvám, pane Osiko."
     „No ne, pochopte, ne že by mi s vámi nebylo příjemně, ale nemám rád vinárny a tuhle už vůbec ne."
     „Proč jste nic neřekl a proč lžete?"
     Znovu se usmála a prudce vyfoukla kouř.
     „Teď vám nerozumím."
     „Napřed k tomu druhému. Vy mě přece od prvopočátku nesnášíte. Nebo se mýlím?"
     „Možná. A k tomu prvnímu – co proč jsem neřekl?"
     „Že vám vinárna nevyhovuje."
     „Stačí, že vyhovuje vám. Mně na tom nezáleží. Navíc to jednu pozitivní stránku přece jen mělo."
     „Jakou?"
     „Že jsem potkal toho psa."
     „Psa? Proboha jakého psa?" divila se Ročková.
     „Takovou kolii nebo co. Hned tady za rohem."
     „A to pro vás bylo tak děsně důležité setkání?"
     „Já vlastně nevím, ale vypadá to, že ano."
     „Smím vědět proč?" zeptala se Ročková pobaveně.
     „Vrhal před sebe takový velký stín a on přitom zářil v kontralichtu. Působil jako přízrak."
     „No jo, já zapomněla, že jste výtvarník."
     „S tím nemá ten pes nic společného. A čeho vy jste vlastně inženýrka?" uhýbal Luboš.
     „Pochybuju, že na tom záleží," odvětila Lubošovou oblíbenou frází. „Když to ale chcete vědět, tak jsem strojařka."
     „Nic jiného bych od vás ani nečekal."
     „Mám to brát jako lichotku nebo posměšek?"
     „Vyberte si," zasmál se teď zase Luboš.
     „Co vám na mně vadí?" vystřelila náhle Ročková.
     „Můžeme se sejít někde jinde a třeba na to přijdete sama."
     „Tak tohle bych od vás nečekala vůbec. Ale proč ne. Docela se to hodí. Stejně jsem vám chtěla ukázat naše provozy. Hodláme totiž vydat exkluzivní publikaci o celém podniku a vám nejspíš nabídnu její grafické ztvárnění. Můžeme spojit příjemné s užitečným."
     „Co pro vás bude příjemné a co užitečné?"
     „Nechme toho. Jsem Renata," nabídla mu smířlivě ruku.
     „Luboš," potřásl jí malou pevnou pravicí a ušklíbl se.
     „Co vám, pro pána krále, vadí i na mém jménu?"
     „Renata Ročková," řekl Luboš místo odpovědi.
     „Za svobodna jsme se jmenovala Vránová," objasnila téměř prosebně.
     „No vidíte, já jsem pořád dřevo – Osika."
     „Jako vtip to nebylo nejlepší. Ještě, že jste alespoň dobrý grafik." 

     Podnik, kde Renata Ročková pracovala, měl jeden provoz nedaleko Prahy a silnice  tam vedla chvíli lesem. Luboš náhle zpomalil, zabočil na lesní cestu a zastavil.
     „To snad ne," vykulila oči Renata. „Myslela jsem, že tohle existuje jen ve filmech."
     „Život je někdy hrozně banální a ubohý," odvětil Luboš.
     „A co teď? Znásilníte mě?"
     „To jsem v úmyslu neměl."
     „Takže...?" otázala se Ročková s obavami.
     „Takže se projdeme, co říkáte, Renato?"
     „Jenom o tohle vám šlo? Opravdu?"
     „Vy poznáváte lidi ve vinárně, já při procházce lesem. Většinou je všechno obyčejnější a prostší než se člověk domýšlí. To tehdy ten pes byl něco úplně jiného. Skutečné drama."
     „Co pořád máte s tím psem?"
     „Právě, že nic. Ale chtěl bych mít."
     Za chvíli už šlapali půvabnou lesní cestou. Slunce rozsvěcelo stébla tvrdé řídké lesní trávy a Renatiny nyní rozpuštěné vlasy, jako chlupy té smutné kolie.
     „Nikdy jsem neměla s žádným chlapem takové trápení jako s tebou, ty prevíte jeden prevítská. Všechno bylo vždycky tak jasné a průhledné," začala mu nečekaně tykat.
     „Trápení?" nechápal Luboš.
     „Nějak tě nedokážu zvládnout, nemůžu se ti dostat pod kůži. Nevím, proč mě nesnášíš a dokonce ani to, jestli mě chceš nebo ne. To by mi vážně bylo milejší, kdyby ses na mě v tom autě hned vrhl. Alespoň bych věděla, na čem jsem."
     „A co tvůj manžel?"
     „Co můj manžel? Co s ním tady?"
     „Ten tě snáší?"
     „Jak to víš, ty lumpe, že ne?!" zuřila Renata.
     „Nic nevím, ale dokážu sečíst dvě a dvě."
     „Jak to zase myslíš?"
     „To máš tak, z tebe přímo vyzařuje sex a energie, takže lákáš chlapy jako vosy na bonbón. No a protože jsi silná, děláš si s nimi, co chceš. Nějaký čas to chlap asi snese. Jenže brzy potom toho začne mít plné zuby. A co pak zbývá nešťastníkovi, který si tě vzal, než aby tě nesnášel?"
     Renata se zadívá pátravě.
     „Ty jsi ale gauner. Líbej mě, sakra, líbej mě."
     Líbali se dlouho a z toho slunce a lesní vůně dostali závrať, co je svalila na zem. Náhle ale uslyšeli divoké oddechování. Rychle se přibližovalo a už se po cestě řítila velká kolie. Proběhla kolem nich a zmizela.
     „To byla ona," vyhrknul udiveně Luboš.
     „Nesmysl," řekla Renata.
     „Tak to byl ten její stín."
     „Jsi vážně praštěnej nebo co?"
     „Přinejhorším to byla jiná kolie," připustil Luboš otráveně.
     „Žít s tebou, úplně bych se zcvokla."
     „No vidíš, a já to sám se sebou vydržel tolik let."
     „A co tvoje manželka?"
     „Žádná není."

     O řadu dní později musel Luboš otevřít dveře, neboť někdo zvonil. Byla to Renata a měla s sebou kolii.
     „Tak sem ti ji přivedla," oznámila vítězně.
     „To ale není ta od Labužníka."
     „Určitě ne. Můžeme dál? Neboj, hned zase půjdu za manželem. Ty bys mě tady stejně nechtěl."
     „Mám za to, že na tom nezáleží, ale nejspíš nechtěl."
     „Na čem podle tebe záleží?" zeptala se.
     „Na ní," ukázal na psa.
     „Stejně jsi blázen."
     „Tys mi zase nejdřív připadala jako revolver do kabelky."
     „Proč jako revolver?"
     „Nebezpečná a kompaktní."
     „Nebezpečná? Dejme tomu. Ale co znamená to kompaktní?"
     „Na tom nezáleží. Ale za ni ti děkuji," poškrábal kolii za ušima. „Vážně jsi mi udělala radost. Proto už si taky nemyslím, že jsi revolver. Jsi oblázek," usmál se Luboš smířlivě.
     „Neuvěřitelné," řekla Renata. „Toho pejska si užij. Jak mu budeš říkat?"
     „To je fenka, že?“
     Renata přikývla.
     „Bude se jmenovat Hanka,“ řekl Luboš.
     „Hanka!? To je divný jméno pro psa.
     „To je,“ souhlasil. „Na tom ale nezáleží.“
     Renata odešla a hned, jak za ní zapadly dveře, zhluboka si oddechla.  

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

15.08.2017 07:32:55Lakrov

> ...Prostě mu někdo předá práci, kterou on neudělá, nechá ji třeba stát v rohu a nikomu neřekne, že ji dělat nebude.

Kdo, redaktor prózy?  

14.08.2017 15:56:18kvaj

No vidíš, mě už nebaví komunikace s tebou. Lze říct, že jsi mimořádně otravný. Klidně se v tom nimrej, že ti neodpověděli, žehrej na nastavení systému. Já se takovými pitomostmi nezabývám.

14.08.2017 15:40:47StvN
redaktor prózy

Prostě mu někdo předá práci, kterou on neudělá, nechá ji třeba stát v rohu a nikomu neřekne, že ji dělat nebude. Nech toho pořád.

Tím, že říkám, že ten případ není ojedinělý, říkám to, že mi došla odpověď asi tak ze dvou nakladatelství z dvaceti. A paušalizovat vlastně mohu, protože jestli je problém v systému, tak by to vysvětlovalo celou situaci.

Systém je, jednoduše řečeno, nastavený tak, že nekomunikuje z vnějším světem. Ale teď mě nebaví to vysvětlovat.

14.08.2017 12:58:57kvaj

Ani zadání zakázky nemůže hodit do koše, protože by mu tam zůstal ten obrobek. :-) Aspoň v té fabrice, v níž jsem dělal, to chodilo tak, že zadání přišlo spolu s obrobkem.

Co tím chceš říct, že takový případ není ojedinělý? Určitě z toho ale nelze dovozovat, že v redakcích sedí samí idioti a lemplové.  Mysli si však, co chceš. Nemá smysl dále rozvíjet tohle téma. Mně je celkem fuk, jestli ti z nějakých redakcí neodpověděli, nebo zahodili tvé e-maily do koše a jestli to udělali proto, že si o sobě myslí, že jsou něco víc. Omíláme v různých obměnách stále to samé. Od začátku jsi generalizoval a paušalizoval své zkušenosti, což je podle mého názoru blbost. Howgh.

14.08.2017 12:44:11StvN
redaktor prózy

Nemyslím, že by házel do koše obrobek, ale zadání zakázky.

Já se o principech bavím s použitím příkladů. Ty sice napíšeš, že princip je nějaký, ale příklady dokládají, že realita je vlastně jiná. Píšeš, že "Když někde v redakci sedí člověk, kterému dojde chybně e-mail, a on ho nepřepošle, nebo se někoho nezeptá, kam to má přeposlat, a zahodí ho, pak je to idiot nebo lempl." A já píšu, že to není ojedinělý případ, takže buď tam sedí jenom samí idioti a lemplové, nebo je problém někde uvnitř systému. Třeba si o sobě myslí, že jsou něco víc a že se nemusí s nějakým neznámým StvNem vůbec bavit, protože to není jejich partner :) Třeba to nemají v popisu práce, kdo ví.

14.08.2017 12:42:29kvaj

No právě, vidím kus bordelu, tak ho seberu, a nedělám z toho malér. Předně jde však o to nastolit stav, kdy lidé nebudou ve fabrice házet bordel po zemi. Pokud se ale po fabrice běžně válí po zemi různý bordel, napovídá to něco o situaci v celé firmě. Papíry a jiné svinstvo padá na zem všude, třeba i v redakci, ale v té, které jsem šéfoval, nepřicházelo v úvahu, aby někdo házel bordel po zemi, nebo aby někdo nechal na zemi ležet papír od svačiny, nebo tak něco. Nepřicházelo v úvahu ani to, aby někdo zahodil do koše e-mail, který mu přistál chybně v počítači. Pokud šlo o papírovou poštu, všechna se dostala ke mně, a já jsem rozhodl, jak se s ní naloží. Redaktoři jednali v rámci svých kompetencí iniciativně a informovali mě i o tom, co se dověděli, že se někde děje. To ale bylo způsobeno i tím, že jsem najal schopné a zodpovědné lidi, nechával jsem jim prostor pro tvůrčí činnost a zbytečně je nebuzeroval nesmysly. A teď v úterý mi na setkání bývalé redakce jedna žena řekla, že roky strávené v redakci, které jsem šéfoval, byly v její pracovní kariéře nejšťastnější.

14.08.2017 12:25:42kvaj

Na Západě to funguje  a fungovalo určitě mnohem více než u nás, a i proto jsou ekonomiky západních zemí mnohem výkonnější než naše.

Ta analogie s papírkem je dost blbá, přemýšlej o tom.

S tím e-mailem zase utíkáš jinam od merita věci. Navíc já mluvím o principech, a ty o jednotlivých případech. Když někde v redakci sedí člověk, kterému dojde chybně e-mail, a on ho nepřepošle, nebo se někoho nezeptá, kam to má přeposlat, a zahodí ho, pak je to idiot nebo lempl. Víš, co dělá karuselář? Dovedeš si představit, že by někdo dokázal hodit do koše několikatunový obrobek? :-)

14.08.2017 12:01:21Zdenda

Myslím, že ho k tomu StvN nechtěl nutit, spíš předpokládal, že by to měl udělat sám a samozřejmě. A nejde o to, že by měl suplovat uklízečku. Prostě jdu na pracoviště, po cestě potkám kus bordelu na zemi, tak se sehnu, vyhodím ho a jdu dál. No big deal.

14.08.2017 11:53:36StvN
redaktor prózy

Myslím, že nerozumíš tomu, jak to myslím, nebo to záměrně překrucuješ. Příklad s papírkem byl analogií toho, kdy is člověk vybírá, co bude dělat podle toho, jestli mu to někdo řekl nebo jestli to má někde napsané. Může to být jakákoliv jiná činnost. Samozřejmě na svém pracovišti.

Když vezmeš příklad toho, že redaktorovi přijde e-mail, který mu byl adresován chybně, tak to je obdobné jako kdyby karuselářovi přišla zakázka, kterou má dělat někdo jiný. Co by podle tebe měl ten karuselář udělat? Hodit ji do koše aniž by někoho informoval? Možná by ses divil, jak často se tohle děje. 

To, co jsi popsal, je ideální případ, ale nefunguje to tak v realitě. Jenom málokde.

14.08.2017 11:42:18kvaj

Pokud dělá svou práci dobře a plně využívá pracovní dobu, pak je to nejlepší, jaké to může být. Samozřejmě dobrá práce v sobě zahrnuje iniciativní řešení problémů, které v jejím rámci vznikají. Ovšem nutit například karuseláře, aby sbíral papíry (jak jsem psal StvNovi) je idiocie.


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.