Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+7 neviditelných
Tara
datum / id16.06.2017 / 479792Vytisknout |
autorKvětoň Zahájský
kategorieFejetony
témaHumorné
zobrazeno400x
počet tipů12
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

V Montenegru není nikam daleko, ale všude vysoko. Nebo hluboko.

Tara

 

„Mám pro tebe jednu vzrušující zprávu, ale řeknu ti ji radši až ráno, protože bys určitě neusnul, já tě znám,“ oznámila mi ohleduplně manželka a ulehla.

A měla pravdu. Když jsem z ní po dlouhých minutách soustředěného psychického nátlaku vymámil, že nám zaplatila fakultativní výlet do divokých pustých hor, spojený se sjezdem vodního toku běsnícího rozervanou skalní roklí na raftech, opravdu jsem neusnul.

Kaňon řeky Tary, který se zařezává do kopců na hranici Černé Hory s Bosnou a Hercegovinou, je jedním z  nejhlubších v Evropě. Jeho maximální hloubka dosahuje třinácti set metrů, což je jen o dvě stovky metrů méně, než má coloradský Grand Canyon. Divukrásné okolí poskytuje možnosti pro obvyklé i neobvyklé aktivity v přírodě a sjezd toku patří údajně k jednomu z nejúchvatnějších na světě.

Od hotelové recepce jsme odjížděli v časných ranních hodinách v napjatém očekávání a v autokaru plném ruských avantjuristov. Cesta vedla přes divoké vnitrozemí Černé Hory do vesnice Ščepan Polje, s kratšími zastávkami na zajímavých místech. Silnice se nevídaně klikatila a připomínala všelicos jiného než mezinárodní komunikaci. Bylo nám předem řečeno, že cesta je místy dost úzká, přesto nás často překvapilo, jak moc úzká uměla být. Také bych na magistrále čekal méně volně pobíhajících hospodářských zvířat. A nejen pobíhajících. Kvůli krávě, stojící vprostřed jedné obzvlášť křivolaké zatáčky, jsme si museli udělat delší neplánovanou zastávku. Prosby ani výhrůžky nepomohly a nakonec ji řidič stejně musel opatrně objet. Kráva se nachází v nepřehledné zatáčce přibližně na dvaadvacátém kilometru mezi městy Podgorica a Nikšič. To uvádím jen pro případ, že byste tudy někdy jeli.

Konečně jsme překročili hranici kosodřeviny. Vzduch ve voze byl dávno vyčerpán a nahrazen směsicí potu, ruských parfémů a plísně z klimatizace. Řidič, jak bylo jeho dobrým zvykem, zastavil na místě, které pokládal za zajímavé. Vylezl jsem ven a prorážeje si cestu souvislou vrstvou odpadků děkoval jsem prozřetelnosti, že jsem očkovaný. Pak jsem vyfotil skálu. Většina mých snímků z tohoto výletu zachycuje skály. Pokud je mezi vámi geolog, který chce vědět, jak vypadaly kameny v roce dva tisíce, mám fotografické důkazy, že stejně.

Projeli jsme i několik zapadlých, avšak třeskutě malebných vísek, tísnících se pod horskými velikány. Miniaturní políčka ve skalních rozsedlinách, do kterých údajně pilné Černohorky nanosily úrodnou hlínu z údolí ve svých zástěrách, střídala kamenná stavení, řídce rozesetá podél úzké cesty. Co asi dělají domorodci v zimních měsících, kdy musí být zhola nemožné osadu opustit a ještě nemožnější se do ní vrátit? Houf dětí na návsi dával odpověď tušit.

Jízda po podemleté silnici bez svodidel dělala z přejezdu hor zážitek přímo adrenalinový. Cestu kupodivu lemovalo jen velmi málo vraků aut a sluncem vybělených kostí. Po pravé straně  bylo možné z okna studovat detaily žulového masívu který čněl nad námi, naopak pod levým oknem zela propast. Patrně bezedná. Řidič držel v jedné ruce cigaretu, ve druhé mobil a náruživě telefonoval. Ani jsem nechtěl vědět, čím řídí. Rusové se modlili jako o život. Netušil jsem, že ruština může znít tak zoufale a naléhavě. Bylo mi jasné, že s mým „andělíčku, můj strážníčku“ to nejspíš nevytrhnu, tak jsem v brožuře s nabídkou zájezdů nalistoval alespoň obrázek kláštera Ostrog.

Panence Marii Ostrožské se nás asi zželelo, neboť jsme záhy vjeli do řetězce tunelů. Dlouhého řetězce dlouhých tunelů. Pohled z okna důvěrně připomínal jízdu metrem, a v něm se člověk cítí přece jen bezpečněji.

Když soustava tunelů vyplivla autokar opět na světlo boží, zaskvěla se před námi dech beroucí krása přenádherná. Jezero blankytné, obkroužené kýčovitě malebnými skalisky vyrůstajícími přímo z hladiny, a řeka Piva (ne, nešlo o řeku piva z té staré písničky). V době, kdy se původně uzoučká říčka měla změnit v nádrž přehrady, Pivský klášter, který stál u jejího toku, musel ustoupit do hor. Kámen po kameni byl rozebrán a postaven o několik kilometrů dál a výš. Na Černohorce, kteří jsou pověstní svou leností, to byl jistě úctyhodný výkon. Cesta se klikatila do ostrého kopce, pod námi se modralo Pivsko jezero a ďévočka na sedadle přede mnou prakticky nonstop fotila z okna. Než jsme dojeli do cíle, mohla udělat odhadem tak sto osmdesát snímků špinavého skla.

Krom duchovna, památek a přírodních krás, patří mezi tradiční regionální lákadla také proslulý pivský pstruh a jehněčí kýta pečená pod jakýmsi poklopem ve žhavém popelu. A vodácký sport, samozřejmě. Samotná plavba peřejemi v úzkém kaňonu řeky Tary není pro účastníky nijak fyzicky namáhavá. Je však třeba dbát všech pokynů skipperů. Tito vodáčtí průvodci jsou namnoze mladí, usměvaví, svalnatí, opálení a větrem ošlehaní chlapíci, kteří sjeli víc řek a prošli víc hor, než vy jste viděli v televizi. Okamžitě se do nich zamilují všechny dívky ze zájezdu, což ostatní muže přivede do stavu hluboké melancholie.

Po nalodění do raftů nás čekalo nádherných osmnáct kilometrů řeky s jedenadvaceti katarakty a závěrečným impozantně dravým soutokem Tary a Pivy, tvořícím řeku Drinu. Proud zpěněné a burácející vody se řítil korytem. Kormidelník dával jasné povely: liva, vesna, kontra! Kromě něj samotného povelům nikdo nerozuměl. Rusové pádlovali jako o život. Rusky ječely jako o život. Úchvatnými pohledy vzhůru úbočími kaňonu jsem se kochal pouze já, neboť jsem hochem bystrým a všímavým, a už po krátké chvíli jsem postřehl, že člun míří po proudu a navíc peřejemi, pročež není třeba zpestřovat plavbu dalším cákáním. Beztoho jsem už po prvních minutách promokl, jako bych korytem šel pěšky. Voda byla sice mimořádně čistá, dokonce prý pitná, ale tak ledová, že jsem se až do večera neměl čím vyčůrat. Významná část toku rovněž uvázla v mých hodinkách, o kterých vietnamský prodejce tvrdil, že jsou vodotěsné.

Až po příjezdu domů jsem dal tomu žlutému muži za pravdu. Jsou dokonale vodotěsné, ale v jiném směru, než výrobce zamýšlel. Ale nestěžuji si, nakonec ne každý má hodinky s libelou, že.

 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

16.07.2017 08:05:25Květoň Zahájský

Díky lastgasp, jsem potěšen.

15.07.2017 22:03:10lastgasp

Pro mě hlavně poučné, jak psát fejeton. Bezvadné líčení přírody.lidí a přidávám se k ostatním. Lbela mě také dostala.

20.06.2017 11:43:26Květoň Zahájský

Děkuji z celého srdce za komentáře stručné i rozvláčné a slibuji, že sérii reportážních fejetonů z Montenegra už ukončím.

19.06.2017 14:16:30Tym

Milý Květoni, jako jeden z mála místních, máš na mou maličkost onen blahodárný účinek prodlužování délky života. Tento konkrétní kousek ze zdál býti poněkud smutným a stoosmdesát fotek špinavého skla by mohlo hravě vést pluk světobolu. Naštěstí poslední dva odstavce navrátily do mé tváře nepříčetný škleb a do mých úst nesrozumitelné hýkání, ve kterém pouze věciznalí poznají smích. Díky T.PS já mám libelu v telefonu (o:

18.06.2017 09:57:39fialka...

Pěkné čtení. Zaujala mne také Tara :-)) Libela na závěr je skvělá ...

17.06.2017 01:34:58Ferry

Statečný hochu !

16.06.2017 00:20:29Gora
redaktor poezie a prózy

Jsem ta druhá čtenářka, co se jí líbí už název, taky houf dětí na návsi, obrázek kláštera nalistovaný v nouzi nejvyšší, špinavé sklo ve foťáku a hluboká melancholie...je toho hodně a obdivuji:-)

15.06.2017 23:03:18vesuvanka

Pěkně napsané. Třeskutě malebné vísky a hodinky s libelou mě dostaly :-))) TIP

15.06.2017 21:40:43aleš-novák

vydatné...

15.06.2017 19:58:28Evženie Brambůrková

Nebudu ti závidět. :-) /T


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.