Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+6 neviditelných
Vlastně na tom nezáleží: Odnikud nikam
datum / id17.06.2017 / 479854Vytisknout |
autorkvaj
kategoriePovídky
zobrazeno397x
počet tipů2
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Vlastně na tom nezáleží: Odnikud nikam

     „Tak co, Hanko, svezeme ji?“ zeptal se Luboš své kolie.
     Fenka kráčející vedle něj se na Luboše moudře podívala, ale neříkala nic. Luboš to bral jako souhlas a zastavil se u dívky se sluchátky na uších. Stála netečně na autobusové zastávce na dlouhých rozkročených nohách, které končily v krátké odporně jedovatě žluté sukýnce. Lubošovi bylo dívky líto, že tady musí čekat, ale připadala mu také jako výzva. Hance to ale očima vyložil jako svou dobročinnost.
     „Kam se potřebujete dostat? Odvezu vás."
     Vůbec na něj nepohlédla, jako by ani nezaznamenala jeho přítomnost. Vyprovokovalo ho to, a když k tomu přidal její sebevědomý výraz umocněný vysedlými lícními kostmi a hranatou bradou, musel jí znenadání vytrhnout sluchátko z ucha a při tom pohybu se dotkl bezděky hřbetem ruky dívčina ňadra. Koukla na něj krátce a zle svýma poněkud šikmýma, daleko od sebe posazenýma očima, ale pak klidně zasunula sluchátko zpět do ucha. Stál před ní pojednou jako trouba. 
     „Vy ale nejste autobusák," řekla potom.
     Dívce se ho asi zželelo, i když se tvářila stále nepřítomně. Luboš se ale zaradoval, že se mu podařilo prolomit její mlčení.
     „Řekněme, že jsem soukromý dopravce."
     „A čím mě chcete odvézt?“
     Luboš ukázal na auto parkující u protějšího chodníku. Dívka se odlepila z místa a odkráčela na příšerně vysokých podpatcích k jeho vozu. Luboš a Hanka se vydali za ní, a jakmile dorazili, Luboš odemkl auto. Dívka chvíli zkoumavě hleděla do kabiny, a pak beze slova nastoupila. Luboš vklouzl za volant a neubránil se přitom samolibému úšklebku.
     „Jestli si myslíte, že jste na mě udělal dojem, dost se pletete." 
     Tvář měla pořád kamennou, jen její úzký horní ret se zvlnil do nepříjemné křivky.
    „Opravdu? Tak proč se mnou jedete?"
    „Neudělá mi nic ten pes?“ zeptala se místo odpovědi.
    „Jak to mám vědět? Sice na tom nezáleží, ale je to fenka.“
    „Vy jste dobrej – jak to mám vědět. Jak se ta vaše fenka jmenuje?“
    „Hanka.“
    „To je divný jméno pro psa.“
    „To je fakt. Na tom ale nezáleží. Hance rozhodně ne.“
    Dívka už nic neříkala a Luboš si pomyslel, že nelze jeho spolujezdkyni upřít atraktivnost, ač z blízka na ní objevoval stále víc rušivých detailů. Třeba ruce měla hrubé, kostnaté, žilnaté a klouby prstů odřené, což nedokázala zakrýt ani spoustou zlatých prstenů. Podle rukou by soudil, že si na živobytí vydělává porcováním kuřat nebo tak něčím, i když tomu zbytek její osobnosti vysloveně odporoval.
     „Protože tu máte kožená sedadla. Miluju totiž kůži." 
     Lubošovi chvíli trvalo, než mu došlo, že teprve teď odpověděla na jeho původní otázku.
     „Hlavně svou vlastní, že," řekl.
     „Proč myslíte?"
     „Myslím, tedy jsem. Cogitó ergo sum." 
     Jako vtip to nezabralo a zřejmě se Lubošovi nepodařilo před dívkou ani blýsknout, neboť na něj šikmé chladné oči hleděly zcela nechápavě, spíš pohrdavě. Navíc ten výrok přeložil poněkud nepřesně. 
     „Poněvadž máte hladkou a pěstěnou kůži," opravil se Luboš.
     Až na ty ruce, dodal v duchu.
     Dívka se polichoceně napřímila, pyšně vypjala hrudník, a vyzývavě zavlnila plnými prsy obepnutými jakýmsi černým nátělníkem končícím těsně pod nimi a ostře kontrastujícím s její mléčně bledou pletí.
     „Chcete si sáhnout?" otázala se nečekaně.
     „Cože?" 
     Obrátil k ní udiveně hlavu.
     „Dívejte se na cestu. Ale sáhnout si můžete."
     „Vy o to stojíte?"
     „Stojím. Proč bych neměla stát? Mám ráda doteky mužských rukou. Už ten váš první ještě na zastávce se mi líbil."
     „Vážně? Říkala jste, že jsem na vás dojem neudělal."
     Luboše zaskočilo, že jeho bezděčný dotek vůbec postřehla.
     „No tak jsem to řekla. A co má být? Záleží na tom? Tak dobře, udělal jste na mě dojem, ať máte radost."
     „Necháme to být. A na čem vám záleží?"
     „Jak to myslíte?"
     „Na dojmu vám nezáleží, tak na čem?"
     „Myslíte v životě?"
     „Jo, v životě?"
     „Co je vám do toho?!" odsekla nečekaně prudce.
     Hanka vzadu na sedadle nastražila uši.
     „Nic," připustil Luboš.
     „Abych si něco užila," řekla rychle.
     Luboše to donutilo, aby se na ni znovu pátravě zadíval. Měla čelisti pevně sevřené, což dodalo její tváři napětí. V blonďatých kudrnatých vlasech, vyčesaných z čela a po stranách padajících až na ramena, se jí uhnízdilo slunce, takže plály jako pochodeň.
     „Chcete vědět, jestli jsem kurva?" vyložila si po svém dotaz jeho očí. „No a co? Občas jdu s někým za prachy, když je potřebuju. Vadí vám to?"
     Luboš se zatvářil, jakoby nic neslyšel, o to víc ale přemýšlel o skrytém významu toho, co řekla. Za jejím vyjadřováním bez skrupulí, agresivním a současně lhostejném, čouhala spousta předsudků, obav a snad i bezradnost.
     „Proč nic neříkáte? Došla vám řeč? Jste jeden z těch svatoušků, co v jednom kuse kážou morálku, a přitom jim nejde stejně o nic jiného než o prachy a požitek?"
     Podle toho, co o ní do teď Luboš soudil, předvedla překvapivý intelektuální výkon.
     „Přece není nic špatnýho na tom, když člověk využívá svých předností. Co myslíte?" 
     „Že jste na té zastávce nečekala na autobus."
     Sám pro sebe se ale zeptal: když na tom není nic špatného, proč se musí dotazovat a dožadovat se potvrzení?
     „To je snad jasný. Myslela jsem, že je to jasný i vám, když jste u mě zastavil. Nebo jste vážně tak natvrdlej?"
     „Asi jo. Nenapadlo mě, že..."
     „...jsem kurvička?"
     „Vy si v tom slově přímo libujete. Jenom nechápu, proč to tak zdůrazňujete."
     „Tak to zdůrazňuju. A co? Co já vím, proč. Prostě chci, aby mezi námi bylo jasno."
     „Hm,“ řekl Luboš.
     „Vy mi nevěříte?"
     „Ani slovo."
     „A čemu na tom nevěříte?"
     „Sice na tom nezáleží, ale myslím, že tady hrajete divadýlko, abyste zamaskovala, že jsem vás sbalil."
     Tak sbalil, jo? Kde žijete? Nejste vůbec můj typ. Sbalil! To bych si teda dala."
     Dívka se poprvé zasmála, ale ironicky, ostře a krátce.
     „Poslyšte, zůstaneme u toho, že jste nastoupila, protože milujete kůži," navrhl Luboš.
     „Taky že miluju."
     „Tak mi to trochu objasněte. Milujete kůži na sedadlech a na nábytku a tak?"
     „Kůži ve všech podobách."
     „Také třeba pěkně propečenou a křupavou na kuřeti?"
     „Třeba."
     „Také třeba tu mastnou na ovaru?"
     „Fuj!" otřásla se.
     „Proč fuj? Mně ovar chutná i s kůží."
     „Je odporný!"
     „Tak dobře, nebudeme se hádat. Ale jestli máte opravdu ráda kůži, jak říkáte, máte štěstí, u mě doma si přijdete na své." 
     „To má být jako místo sbírky motýlů?"
     „Možná. Ale fakt nelžu. Uvidíte."
     Koukla na něj pronikavě a zkoumavě. Nemohla v jeho tváři ale nic rozpoznat. 
     Ještě na okamžik zaváhala a pak řekla: „Tak jedem."

     „Jé, to je knížek," podivila se dívka docela dětsky už v Lubošově obýváku. Ostatně měla důvod, neboť celou jednu stěnu zabírala knihovna plná knih. Hanka se uvelebila na zemi vedle křesla.
     „To jste všechno přečetl?"
     „Na tom nezáleží, ale většinou jo."
     „Já mám doma na knížky jenom jeden regál. Nebaví mě číst." 
     „Mě zas jo."
     „Hm, a co z toho máte?"
     „Potěšení."
     „Potěšení? Já mám potěšení spíš z jiných věcí," konstatovala pohrdavě.
     „Třeba z kůže, viďte. V tom případě si všimněte, že v celé půlce knihovny jsou knížky v kožené vazbě. Je to dost vzácná sbírka. To mám po dědečkovi." 
     „Páni," užasla dívka. „Já si vůbec nevšimla, že máte koženou sedačku a křesla." 
     Hopla na jedno z nich, a vůbec nedala najevo, že vzala Lubošův výklad aspoň na vědomí. Jak se uvelebila v dost vyzývavé póze, vypadala sice svůdně, ale vážně také jako děvka. Hanka sledovala její počínání nedůvěřivě.
     „Sedačka a křesla jsou taky po dědečkovi," řekl s nepřeslechnutelnou nelibostí. 
     „Vždyť vám to křeslo neukousnu. Že vypadám v tom křesle dobře? Co myslíte?"
     „Že bych byl rád, kdybys vypadla!" řekl Luboš ledově.
     Napřed překvapeně vykulila oči, ale pak je přivřela do nenávistných štěrbin: „To jsem nezažila. Víš kolik chlapů už chtělo mít mě takhle doma? A to za to musej platit a ne málo!"
     „To je docela možný, ale odtud radši vypadni!" 
     Hanka tiše zavrčela, protože mezi nimi vycítila napětí.
     „Takže ty mě vyhazuješ?!"
     „Zmizni!" vyštěkl Luboš.
     Místo odchodu se dívka rozplakala. Luboš se posadil a se zájmem ji pozoroval. Brečela doopravdy, pláč jí trhal rameny, a při každém vzlyku se jí zavlnila svůdně ňadra spoutaná jen tím černým tričkem. Luboše to s ní poněkud usmířilo a Hanka jí olízla nohu.
     „Říkalas, že jenom občas jdeš s chlapem za prachy."
     „Nikdy jsem s žádným za peníze nebyla. To jsem říkala jen tak."
     „Ale proč?“
     „Abych na tebe udělala dojem."
     „Proč si na mě chtěla udělat dojem?"
     „Protože ses mi líbil a líbíš se mi pořád. Chci tě!" 
     Vyskočila z křesla a posadila se mu na klín. Hanka se postavila na všechny čtyři a oba napjatě sledovala. Začal ji hladit a líbat, objímat. Cítil, jak se chvěje.
     „Sakra, nemůžeš toho psa poslat pryč?“
     Luboš na Hanku mrkl a ona neochotně odkráčela do kuchyně.
     „Jsi krásnej chlap," řekla dívka.
     „A ty jsi krásná a sladká," stále ji hladil.
     Dívka vstala z jeho kolen, posadila se vedle něj a položila mu ruku do rozkroku. Začala ho tam hladit a když se přesvědčila, že s tím měla úspěch, uhnula jeho rukám, které se ji snažily obejmout, a rychle vyskočila na nohy.
     „A teď vypadnu, jak jsi chtěl, ty blbečku!" zasyčela jako kobra. „Ale sama, protože to já chci. A tebe tu nechám s těma tvejma pitomejma knížkama v kožený vazbě po dědečkovi, s tím psem a s tvrdým ptákem!" kochala se svou nabytou převahou. „Žádnej chlap mě nesmí beztrestně vyhodit a už vůbec ne se mnou zacházet, jak sis dovolil ty. A teď jdu!"
     Poslední věty dívka zaječela, a pak se prudce otočila a odhodlaně vyrazila ke dveřím. Z kuchyně vystartovala Hanka a začala na dívku štěkat.
     „Ahoj," zavolal za dívkou Luboš lhostejně.
     „Zavolej si toho psa!“ vykřikla dívka.
     „Hanko, ke mně!“ zavelel Luboš.
     Kólie poslechla, přiběhla a lehla si Lubošovi k nohám. Dívka se k němu vrátila také.
     „Tebe neurazilo a nepokořilo, co jsem udělala?" ptala se naivně. 
     „Pokořilo a urazilo. Bylo to sehrané bezvadně. Můžeš být klidná, odveta se ti povedla dokonale. Jak jsi ale řekla, že s tebou nikdo nesmí zacházet, jak jsem si dovolil já, napadlo mě, že takovéto rozchody jsou asi mým osudem. A tak jsem se hned uklidnil."
     „Tobě se už něco takovýho stalo?"
     „Víš, jak ses divila, že se moje kólie jmenuje Hanka, a že je to pro psa divný jméno?“
     „Vím, a co má být?“
     „Jmenuje se po jedné ženě, která mi taky napřed dala naději a pak mi ji hned vzala. A já si říkám, že mám vlastně štěstí, neboť se situace lepší."
     „Jakto, že máš štěstí? Jaká situace se lepší?" 
     Jeho řeč dívku úplně zmátla.
     „Na debakl s tou ženou jsem čekal do druhého dne, a teď jsem se ho dočkal už za dvě hodiny. Příště se mu třeba už úplně vyhnu. Není to důvod ke štěstí? Co myslíš?"
     „Myslím, že jsi dement," řekla kudrnatá dívka. „Takže teď co?" 
     „Neber si to nijak osobně a nemysli si, propánakrále, že tě vyhazuju. Ale domnívám se, že teď už můžeš odejít, jestli chceš. Nebo tě odvezu domů. Když ne, tak zůstaň. Jenom by mě zajímalo, kde děláš doopravdy. V jakém oboru, myslím?"
     „Záleží na tom? Na co to potřebuješ vědět?" 
     „Nepotřebuju. Nezáleží na tom."
     „V drůbežářský fabrice. No a co?"
     „Porcuješ taky kuřata?"
     „Taky. A co je furt?" vztekala se.
     „Myslel jsem si to," pokýval Luboš spokojeně hlavou.
     „Myslel, jo? Mi vykládej," posměšně frkla. 
     Otočila se na vysokém podpatku, odkráčela ke dveřím, chytila za kliku, pustila ji, zastrčila si do uší sluchátka, zapojila do přehrávače, znovu položila ruku na kliku a ještě jednou se podívala na Luboše. Měla světlou kůži, kůže na knížkách, sedačce i křeslech voněla i páchla stářím, kůže na jeho spáncích vlhla potem, ale dívka se už zase tvářila nepřítomně a lhostejně, a ponořená přes své zvukovody do iluzorního světa hudby odešla.
     „Hanko!“ zavolal Luboš kolii.
     Přiběhla okamžitě.
     „Tobě jsem vlastně ještě nevyprávěl, proč se jmenuješ Hanka, viď,“ řekl kolii. „Vážně po jedné ženě, do které jsem se před pěti lety zamiloval. Skončilo to ale dřív, než to opravdu začalo, protože mi hned druhý den řekla, že nemůže žít s chlapem, jako jsem já, co nemá ambice, a vzala si náměstka, kterému dělala sekretářku. Teď už je ale vedoucí obchodního oddělení. Na tom ale vlastně nezáleží. Já už Hanku nechci, víš, Hanko. To je ti snad jasný. Záleží mi na tobě, to je ti snad taky jasný. Protože jinak by můj život vedl odnikud nikam.“
     Kolie vyskočila a opřela se mu předními tlapami o hruď. Luboš se k ní naklonil a Hanka mu olízla dlouhým jazykem obličej.

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

20.06.2017 13:28:16kvaj
redaktor prózy

Ale to já vím, že to byl žert. Kytiii zpracovala jen první povídku z pohledu Hanky.

20.06.2017 12:56:33Lakrov
redaktor prózy

S tím opisováním to byl ode mě žert, založený na skutečnosti, že jeden z  minulých dílů téhle n-logie, se mi četl líp v Kytiii-ině verzi než v té tvojí. A steně dobře se mi četla i tahle "Odnikud nikam".

20.06.2017 12:00:14kvaj
redaktor prózy

Děkuji. Určitě jsem od nikoho neopisoval. To jsou moje postavy a mé příběhy (tedy mnou vymyšlené). Kytiii zaujala na první povídka a napsala svou variantu a velice dobře se trefila do atmosféry a stylu. V žádném případě bych ale neřekl, že třeba opisovala styl, nebo tak něco.

20.06.2017 11:44:26Lakrov
redaktor prózy

...Luboš a Hanka... už tuším, že se jedná o další "epizodu" a z toho,  jak jsou kaldena slova, tuším, že autorem je tentokrát Kytiii.  ...ukázal na své auto parkující... ## vynechat zájmeno SVÉ  Dobrý rozhovor ti dva vedou; odsýpá a přitom něco sděluje,  tak trochu nepřímo odhaluje "osoby" mluvčích (teda spíš jí, Luboše už známe  z minula).  Dobře je to napsané, zatraceně dobře... a až po dočtení a odhlédnutí na  začátek zjišťuji, že můj odhad, kdo je autorem tentokrát, byl chybný.  Nebo se snad kvaj naučil od Kytiii opisovat, "obkreslovat" styl... :-)  Tip.  

17.06.2017 15:28:19kvaj
redaktor prózy

Jsou i takové dívky. Nevím, jestli třeba dnes už holky nejsou opatrnější, ale tohle se má odehrávat těsně před listopadem 1989.

Na ty chyby se podívám.

17.06.2017 14:12:27Kytiii

Nevím, proč, ale tohle byl pro mě nejméně uvěřitelný díl... Dívka - ať lehká či nikoli - že by k němu nastoupila hned do auta? Že by spustila slzy na povel...? 

Četlo se jinak dobře - pár chybiček - ale už je nemůžu najít - někde chyběly uvozovky a někde byl překlep...


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.