Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Pro začátek

17. 06. 2017
2
11
737
Autor
Kytiii

Člověk je derivací výchovy a lidí, které v životě potkal.

Vidím zeleně? To je to první, co mě napadne, když se mi rozlepí víčka. Slovo rozlepit jsem použil záměrně, jsou totiž plné hnisu, co ulpěl na řasách a v suchých drobtech se sype zpět na podrážděnou bulvu. Automaticky mi chtějí vyletět paže k obličeji, ale zastaví se ještě dřív, než se mohou nadzdvihnout. Kolem zápěstí cítím chlad kovu, který se mi zařezává do kůže. To jsem připoutaný? Dech mi dusivě chrčí v průduškách krácený štiplavým zápachem, který vdechuji. Snažím se vymrkat z očí, co jde, a zaostřit mlhavé vidění. Příliš se nedaří. Stále mě obklopují zelené a sem tam i jinak barevné fleky. Některé se pohybují.

Začínám uvědomovat i zbytek svého těla – třeštící hlavu, ztuhlý krk, kručící žaludek, studená chodidla, husí kůži na holých stehnech. Moment! Proč jsem nahý? Ve stejnou chvíli mi procitne ještě jiná část mého těla, která evokuje povzbudivé vydechnutí kdesi v mém rozkroku.

„Tak se nám páníček konečně probudil. To je dost!“ Nejsem schopen zaostřit na žádný předmět ani postavu, ale sluch mi ještě slouží natolik dobře, že mužský hlas – byť zcela jasně zněžnělý – poznám. Bere můj úd do jemných prstů a jazykem obkružuje uzdičku. Panikařím! Kuckám a chrčím. Nedokáži rozeznat, zda strachy nebo nechtěným vzrušením, kterému se nelze bránit. Chci utéct a umřít zároveň. Zvracet a baseballovou pálkou rozmlátit tomu teploušovi hlavu. Ale nemůžu udělat nic. Hekám a potím do smradlavého prostěradla další a další hektolitry. Polyká můj žalud i celé tělo penisu, a když si myslím, že už nemůže být hůř, strká mi nasliněný prst do zadku a začíná mi masírovat prostatu.

„Pojď, chlapečku!“ huhlá ke mně uslintaně s plnou pusou. Všechno se ve mně vzpouzí. Z očí mi nechčije jen hnis ale i slzy ponížení. Funím s nudlí u nosu a skřípáním zubů: „Nech měěě!“ Konečně se mi podaří vyslovit něco nahlas. Spíš ho to jen vybudilo k rychlejší akci. Celé tělo mám teď jako v ohni a žaludek hrozí, že se každou chvílí obrátí. Teplouš je vyrajcovaný na maximum. Unikají mu vzdechy jak děvce a rychlé mlaskavé zvuky napovídají, že se zvládá starat i o sebe. Celá tahle paráda je najednou přerušena ráčkujícím hlasem: „Tohle by pro teď stačilo. Teď ho odpoutej a Tomáši, ty teď šoustej Jirku támhle na tý lenošce. A už nám tady neomdlívej. Musíme to dneska dotočit!“

V následující minutě mám ruce volný. Protřu oči a mrkám zoufale a zmateně okolo. Jsem pod vojenskou maskovací sítí na provizorním kavalci. Jirka na mě povzbudivě mrká, otírá si rty bílým ubrouskem jako gurmán. Jak jsem se sem dostal? Kdo jsou tihle lidi? A kdo jsem, proboha, já? Až pálení mě přiměje kouknout se na předloktí, kde se zuřivě škrábu. I přes rudé šrámy vidím celou řádku zanícených ran po vpiších. Dochází mi, že jsem nejspíš narkoman. Teplej narkoman!

Koktám: „Já, já nemůžu!“ Člověk s profesionálním fotoaparátem, kterým nás nejspíš natáčel, překvapivě zdvihá obočí.

„Jak to myslíš?“
„Nevím. Nemůžu. Je mi zle!“
„Jestli máš absťák, tak to řekni, něco málo by se tu našlo.“
„Vůbec ne. Prostě už nemůžu točit dál. Musím domů!“ Absurdně – nevím, kam domů.
„Ty zfetovanej kreténe, klukům musím tehle matroš poslat ani ne za hodinu a chybí ještě hlavní scéna a stříkání! Jiří, cos to sem přitáh za hovado?!“ Ten zmateně krčí rameny.
„Normálně se mnou šuká za dávku. A když jsem mu řek, kolik dáváš, tak s tím neměl problém.“
„Ale teď s tím problém mám! Kde mám hadry?“ zvedám se z lůžka a cpu se okolo nich ven. Ztuhnu, když vidím, že jsem na kraji nějakého pole. Do dálky se odtud táhnou lány dozrávajících klasů ječmene. Svoje oblečení nikde nevidím. Ani nevím, jak by mělo vypadat. Jiří se nenápadně staví po mém boku: „Tome, co to do tebe vjelo. Jsem měl za to, že je mezi náma něco víc. Že mi pomáháš taky jako kámošovi. Jsem bez toho výdělku úplně v hajzlu, to víš!“
„Ne, nevím!“
„Cože?! Jak nevíš?“
„Nevím! Vůbec tě neznám! Nevim, kde jsem, proč tu jsem, jak jsem se sem dostal! Nevim vůbec nic!“ šeptem křičím.
„Tomáši?“
„Jo, slyšíš dobře. Probral jsem se a nic si nepamatuju. Nic z předtím!“ Jiří si oběma rukama prohrabuje přerostlé vlnité blond vlasy, které asi před pár desítkami minut ještě vypadaly jak z módního časáku. Jeho přísné strniště rámuje jeho dolní čelisti po celé délce stejně jako rty. Podpaží má oholené, tak jako ptáka, který se mu teď ochable pohupuje u stehen.

„Jestli se tam nevrátíš, půjdu sedět!“
„A co jako? Ty mi seš zcela u prdele! Chci vodsaď vypadnout. Chci svoje hadry. Chci domu!“
„Je to kvůli tvojí ségře!“
„Co je kvůli ségře? Nevim vo žádný ségře!“

Jiří se už nadechuje k odpovědi. Evidentně mu přijde moje dutoprázdno jako dost nereálná výmluva. „Pánové?“ Kameraman stojí u vchodu do pseudo-vojenského bunkru, v jedné ruce drží džíny a triko a ve druhé svůj Nikon. Střídavě k nám napřahuje levou a pravou ruku. „Tak jak? Jedem dál, nebo to balíme?“ Jiřímu se klepe jeho metroušovská brada. V mým mozku se teď ale rozpíná jedna dost nepříjemná myšlenka. Jiří mě zná, zná mojí sestru. Ví, kde bydlím. Já ne. Ví, kdo jsem. Já ne. Když ho tady teď nechám, jsem v řiti. A ne v jeho. Jak se odsud dostanu? Držku mám tak pevně zaťatou, že hrozí, že si sám vylámu zuby. Všechno ve mně řve, když kývu k ruce s foťákem. Plešoun jen přehnaně shovívavě mrká jedním okem a trhá ramenem směrem ke stanu.

„Do práce,“ velí. Jiří vydechuje úlevou a hladí mě po rameni. Vypadá jak chlapeček, co dostal svoji vysněnou kuličkovou pistoli. Teď nás netočí, nemusím nic předstírat, tak se mu vztekle vykrucuju a skoro běžím ke stanu. Cedím ještě přes rameno: „Dělej, ať to máme za sebou!“

Plešoun, co se jmenuje René – mimochodem taky děsně přiteplený jméno – nás po natáčení vybídne, ať se posadíme ke kempingovému stolku s černými látkovými rozkládacími křesly – už chybí jen bíle vyvedené nápisy. Otočí k nám kufr, zkušeně najde zámky, cvakne to a jedním trhnutím jej otevírá. Zíráme na obsah. Čtyři balíčky. V mikrotenu zabalené bankovky a ve stejném mikrotenu zásoba bílého prášku. „Prachy nebo fet. Nebo to můžeme nakombinovat! Ale mákněte.“ Nejradši bych mu tu slizkou palici do kufru zavřel, položil do kolejí a počkal na vlak, ale zbytky rozumu mi velí, abych sáhnul po penězích. „Pět tisíc pro každýho. To je fér nabídka za něco, co děláte ve volným čase zadara! Nebo čistý piko na pár tejdnů. V týhle kvalitě si to neuvaříte ani doma!“ Oba s Jiřím saháme po penězích. René nespokojeně mlaskne, ale rychle kufr zavírá. Než dvakrát mrknu, už tu kolem běhá pět goril, co začínají demontovat vybavení a odnáší jej do otevřených dodávek.

„Dík, kámo!“ otáčí se ke mně Jirka po několika desítkách minut, co jsme v jeho otřískané Felicii jeli neprosto neznámou krajinou. Nepoznávám ani strom, ani dům. Vesnice se střídají s maloměsty, silničky se silnicemi. Lípy s třešněmi. Oblohu mezi tím pokryly těžké mraky a rozpršelo se. Autem kromě hučení motoru a klepání volného klínového řemenu se tak rozléhá ještě skřípání stěračů, které nové lišty neviděly od přelomu tisíciletí.

„Nejsem žádnej tvůj kámoš. Už jsem ti to říkal. Vůbec si na tebe nepamatuju. Sedím tady v tý smradlavý popelnici jen proto, že netuším, odkud jsem a kdo vlastně jsem a ty to víš!“
„Tome, nevim, co tady hraješ za hru. Ale prostě fakt dík. Ještě dneska Zuzaně ty peníze dám a ty budeš můj svědek. Dyť víš, že na haranta platit chci, ale občas to nevyjde. Nechápu, že mě musela hlásit cajtům!“

Nervózně klepu nohou a přerývavě dýchám. Jiří mě úkosem znepokojeně pozoruje. Čumí mi na ruce a drtí volant.

„Vole, proč sis nevzal to peří? Máš absťák jako prase. Nic s sebou nemám.“
„Běž do prdele!“
„Zastavíme u pumpy a koupíme alespoň cíga.“ Hází blinkr a stáčí volant k žlutě zářící budově. Nápisy na poutači hlásí, že mají Natural za 30,90. Asi dobrá cena. Zatímco se Jiřího prdel narvaná k prasknutí mým spermatem vlní do shopu, já nemůžu vydržet sám se sebou. Mám v žaludku šutr. U vedlejšího stojanu tankuje přísná černovláska ve volných bledě modrých šatech a zdvihá ke mně co pár vteřin oči. Určitě mě sleduje! Zpoza kamionu zaparkovaného bokem vyjde maník v montérkách a jde přímo ke mně. Stahuju okénko, abych se zeptal, co chce.

„Co tak čumíš na moji mladou?“ a hází hlavou směrem k tankující černovlásce.
„Ale já na ni přece nekoukám.“
„Nekecej a čum jinam, smrade!“ Asi se chce prát, jinak by mě tak neurážel. Oproti jeho devadesáti kilům aktivní hmoty se ale moje vychrtlé tělo nemůže rovnat. Když sleduju svoje tenká zápěstí, dochází mi, jak špatně na tom asi jsem.
„Tak sorry, nic jsem tím nesledoval.“ Bouchači to stačí. Hrozí mi ještě pěstí a naznačuje, že by mě propleskl. Když jde kolem svojí buchty, tak ji nezapomene prohrábnout. Aby mi jako ukázal?

Zůstanu v tomhle autě a pojedu do stanice Konečná? Nebo vypadnu a začnu někde znova? Je mi úplně jasné, že jsem s Jiřím žádný super život nevedl. Že jsem byl prostě feťák nejhrubšího zrna. Taky nejsem žádnej zasranej teplouš, to prostě vím. Chce se mi tu pošpiněnou kůži ze sebe stáhnout a obléknout jinou. Vypranou a vyvoněnou. Takovou, jakou jsme dostali, když jsme matce vylezli z lůna. Jenže taková se znova neprodává. Taková se musí podruhý ukrást. Skrz sklo vidím, že Jiří už platí. Ve frontě za ním stojí černovláska, a když se k ní Jiří otočí, něco s úsměvem k němu prohodí. To bude pro jejího ranaře jen další důvod pro konflikt. U toho fakt být nemusím. Soukám se z Felicie. I přes svou hubenost, jsem na tuhle králíkárnu dost dlouhý. Ještě, než se rozeběhnu, sahám do přístrojové desky a beru kromě svého pytlíku s penězi i ten Jiřího. Do začátku alespoň neumřu hlady.


11 názorů

Kytiii
26. 06. 2017
Dát tip

Já si skoro troufám říct, že ani moje rozpínavá fantazie si to absolutní dno už představit neumí... a děkuju!


Lakrov
26. 06. 2017
Dát tip

První "hnusuplná" stránka mě málem odradí čist dál, ale po odhlédnutí  na začátek ke jménu autora vytrvávám. Drsná pseudoreportáž,  na níž mě děsí především to, že to, co sděluje zdaleka není nemožné,  a že zvět je možná o hodně horší, než si troufám(e) připustit.  Tip.  


K3
19. 06. 2017
Dát tip

Nic ve zlém. Přečetl jsem několik prvních odstavců a dost. Zdá se mi, že je to psané přímo proti čtenáři. Aby ho to odradilo. Proto se ale nepíše. Vždyť i o ošklivých věcech se dá psát poutavě.


Kytiii
18. 06. 2017
Dát tip

Beru... zkus tedy tu novou - třeba jsem se trefila lépe...


Gora
18. 06. 2017
Dát tip

Jsem přesvědčená, že máš na víc, a že umíš psát. 


Tak nemusíš se orientovat podle názoru jednoho čtenáře... 

Ale upřímně mě to taky nějak moc neoslovilo. Zeptal bych se na inspiraci. Takovýhle příběh znáš ze svého okolí, nebo je smyšlený? Já bych se třeba nikdy neodvážil psát příběh z pohledu osoby opačného pohlaví. Protože nevěřím tomu, že bych ten pohled "uvěřitelně" vymyslel a popsal.

Druhá půlka příběhu (od odjezdu z placu) je docela dobrá. Ta první horší půlka je naštěstí dostatečně krátká na to, abych ji překousnul. Hlavní problém se mi zdá v tom, že nedržíš tempo. Prvních pět odstavců je neuvěřitelně pomalých - v podstatě nic se tam neděje, jen se tam omílá, jak přichází ke smyslům a co se mu honí hlavou. Dál už je to správně svižné, ale začátek to chce zrychlit, ať to víc zaujme. 


Kytiii
17. 06. 2017
Dát tip
A tak. I když v něčem nesouhlasím, tak třeba máš pravdu... a i když nechci, abys ji měl, tak mě štve, že si to myslíš jakožto čtenář. Prostě nic, co bych chtěla, aby si moji čtenáři mysleli. Aby považovali čas strávený nad mým dílem za ztracený...

Kytiii
17. 06. 2017
Dát tip
Super. Tak to jsem úplně k hovnu. Líp to asi nedám.

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru