Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+14 neviditelných
Mlazina
datum / id18.06.2017 / 479872Vytisknout |
autorrevírník
kategoriePovídky
témaPřírodní
upřesnění kategorieZ lesa
zobrazeno684x
počet tipů8
v oblíbených0x
zařazeno do klubůPovídka měsíce,
Mlazina

 

Mlazina

 

Už je to pryč. Už bych měl přestat myslet na minulost, na zbytečné ztráty, jež v mých lesích vznikaly po dobu násilného rozštěpení lesníků na ty, kteří měli za povinnost les pouze pěstovat, a na ty, kteří jej měli co nejefektněji likvidovat. A přece tím stále žiju. Nemůžu se nabažit návratu toho starého plodného pocitu, toho vědomí, že vinu za jakoukoli ztrátu, za jakékoli zpoždění, musím od nynějška znovu přičítat jen sobě.

Uvědomuji si to dnes jasněji než před lety.

Jsem šťastný, že zdravý rozum zvítězil, že mi ta odpovědnost byla znovu dána.

Je to dobré vědomí, pro hospodáře nezbytné. Po celé roky jsem věřil, že se mi odpovědnost vrátí. Znal jsem jen stín odpovědnosti. Náhražku. Teď je to ona. Poznávám ji podle toho pocitu, který mi chyběl.

Pocit odpovědnosti je výborný opiát. Na rozdíl ode všech opiátů neotupuje smysly, nezamlžuje skutečnost, neukolébává v pasivní odevzdanosti ani neprovokuje k bezhlavému hazardu, ale aktivizuje střízlivé myšlení, podněcuje k rozumnému riskování.

Znovu mě to posedlo a denně musím být při tom. Od prvního nastartování pily až po vyklizení posledního kmene z těžené plochy.

Ještě dřív, než se ve vybraných porostech rozbzučí první vysokootáčkové motory pil, jdu tam sám. Naposled. Chci je spatřit takové, jaké jsem je znal, jaké mě provázely nejplodnějšími roky mého života. Ještě dnes. Dnes naposledy.

Jsou zralé. Zanedlouho, za pouhé dny a hodiny budou smýceny. Zmizí. Náhle tu nebudou. Z mého dopuštění, z mé vůle, již řídí a usměrňuje hospodářská nutnost, nezbytnost rozumného hospodaření. Svědci mého lesnického zrání, na nichž jsem tak často pozoroval, že i mně přibývá let. Poslední více než stoleté stromy, ty nejlepší, jaké jsem zde po léta nechával přirůstat, budou pojednou odstraněny. Od základu se změní tvářnost lesa na důvěrně blízkém kousku země, kam bych i poslepu trefil. Zůstane pouze obnažené mlází, více nebo méně poškozené, ale poškozené nepochybně. Rozválené, pocuchané, se stromky zlámanými a vyvrácenými po těžkých pádech posledních kmenů, po smrštích, jež vyvolají svištící větve dopadajících korun, po zašlapání koňskými kopyty, po nájezdech neúhybnými pneumatikami, ověšenými sněhovými řetězy, se stromky, jež v nejkratší době bude třeba vytnout a uklidit současně s přebytečným klestem ze starých stromů. Avšak bude to pokračování lesa, bude to mlazina, která všechny rány rychle zahladí a konečně po letech života ve stínu mateřského porostu, jenž ji z počátku chránil a nedal jí zahynout, nepotřebuje již nad sebou až do vlastní dospělosti nic než sluncem prozářený nedozírný prostor, volnou oblohu. A klid od dalších pohrom, jako bude tato poslední těžba, poslední a nejradostnější oběť přirozenému hospodaření s lesem.

V každém porostu už teď vyměřuji, krokuji, odhaduji plochy a plošky nezmlazených mezer v náletu, jež čekají na umělou obnovu, aby dílo bylo dovršeno a cyklus pěstování aby nebyl přerušen.

S lehkým srdcem pohladím prázdnou kapsu. Nezbohatl jsem. Za celou dobu služby lesu jsem nestačil zbohatnout, třebaže denně zacházím s tak nesmírným bohatstvím.

Nevděku jsem ovšem zažil dost. A ještě zažiju.

I to přijímám lehce.

Ani kdyby zisk z toho, co jsem vypěstoval a co teď sklízím, nepatřil společnosti, nýbrž mně, tak šťastný bych nemohl být, jako jsem při tomto účtování.

Ne, žádný boháč nemůže být šťastný jako já.

Těch starých stromů nelituji. Rozhodl jsem se a nemám proč litovat. Co je zralé, to je třeba sklidit. V porostních mezerách dávno vyrostl nový les. Celá zásluha polesného tkví v tom, že tyto mezery včas a promyšleně rozšiřoval.

Hotový mladý les je na světě, čeká v záloze a touží po neomezeném růstu do výšky.

Teď mu bude dopřáno světla a volnosti v plné míře.

Některé chumáče mlaziny, jimiž se prodírám, stěží poznávám. Dobře si pamatuji, jak při kterési z dávných těžeb bylo tohle nové pokolení ještě křehké a nejisté. Chvěl jsem se o budoucnost každého semenáčku. Nesměle a bezbranně vystrkovaly první jehličky z mechu a trávy. Teď mi kříží cestu houževnatými větvemi. Často klesnu na kolena, abych se pod nimi podplazil. Nejhustším shlukům se musím docela vyhnout.

Naposled vzpomínám na předchozí těžby. I to patří k účtování. Z těch prvních dosud nevyprchala začátečnická nejistota, provázená ohromnou chutí něco dokázat.

Každá ta těžba se vyplatila. Každou jsem získal dostatek dobrého dříví a pomohl lesu. Vždy znovu jsem se o nastupující generaci bál a vždycky to dopadlo dobře. Podrost se po zásahu brzy vzpamatoval, stromečky v okolí čerstvých pařezů poskočily do výšky a jejich zelené jehličí rychle zakrylo každou plošku volné půdy.

Tak se teď loučím s kusem svého života.

V tom loučení není lítost, není v něm ani stopa sentimentality. Naopak. Podobně jako před časem, kdy jsem odčerpával část staré zásoby, abych ji zužitkoval, a tím obnovoval, rozmnožoval a zkvalitňoval zásobu novou, obohacovanou o zvýšený přírůst dřeva z uvolnění korun, těch světlem obdarovaných motorů růstu, mám radost, že jsem dlouhou a složitou obnovu lesa dovedl až sem, až do tohoto posledního roku, kdy zbylé mohutné kmeny se již utápějí v hloučcích bujného mlází, že má práce nebyla marná, že les na tomto místě bez přerušení trvá a je plný dychtivosti po výškách.

Nikdy jsem nemyslel na přítomnost, to až za druhé, vždy jsem myslel na budoucnost. Proto mám v den účtování svědomí čisté.

Proto je v mém loučení jen radost a štěstí.

Bez lítosti se naposled rozhlédnu mřížovím svého jedinečného kousku lesa, jenž se ještě tam nahoře zachvívá na hranici nejvyššího vzepětí, ale zakrátko vydá poslední žeň.

Zítra s konečnou platností uvolním utajenou sílu mlaziny pro příští století. Ta mlazina je pro mě nejkonkrétnější budoucnost. Živá a nezdolná jako je život sám. Bezbranná jako bývá živý tvor. Má-li zůstat hospodářským lesem, potřebuje mě, potřebuje člověka, volá po jeho rázném, třeba bolestivém řezu.

Zítra člověk ten řez vykoná.

 

 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

18.07.2017 05:41:17revírník

CHT - nevím, jestli jsme se někdy viděli, ale zdá se, že mě snad osobně znáš. V tom případě jistě víš, že se současnými LČR už nemám nic krom starých přátel společného.

Luzz - vyznávám koloběh hospodářského lesa bez přerušení, kdy pod starými stromy už rostou nové, a teprve se staré odeberou a zužitkují, takže půda nikdy nezůstane holá. V posledních letech ovšem si nemůžeme poroučet, vládnou nám a půdu obnažují kalamity a lesníci můžou jen napravovat škody.

Díky za čtení a vyjádření.

17.07.2017 22:21:01Luzz

líbí se mi, jak je ta myšlenka koloběhu nenásilně podaná (i když kdekdo asi bude smutnit nad pokácenými stromy :))

docela hezky se mi to četlo. je v tom klid.

14.07.2017 11:47:43CHT

Zkrátka: je hezké si zameditovat nad smyslem svého počínání, ale pak dodavatel pošle do mlazin (byť těch "náhradních porostů") nějaké UKáčko např. (což není občan Spojeného Království), protože v současné ekonomické konjuktuře by z rezidentů jen blázen nevyužil lepších možností než pracovat v pěstebce, a může být vymalováno.

atd., atd., atd.......

14.07.2017 11:40:35CHT

No ano, od Města A. Na PP mrtvěji, že?

Trochu jsem si v duchu zaprotestoval vůči tomu patetizování naší profese, vůči troše neaktuálnosti, ale pak jsem narazil na tvůj květnový text. To je fajn. Věci se dějí a nikdo je nezastaví. Ani tacoví revírníci (či adjunkti LČR), kteří sankcionují až se jim PC žhaví. Absurdními zadávacími listy na hranici porušení obchodních smluv byrokratizují celý systém. Atd., atd. Jiště chápeš, že není řeč o tobě, ale mám na mysli současnost lesnického provozu pod taktovkou LČR, abych vypíchnul jen jednu konkrétní věc. Atd., atp.

No, raději nechám promluvit ferneta.

Lesu Zdar!

29.06.2017 12:48:16revírník

Když myslíš, že se tam hodí, tak proč ne? Souhlasím. A děkuju za důvěru.

28.06.2017 22:14:52K3
redaktor prózy

Nominoval bych tvou "Mlazinu" do PM. Souhlasíš?

26.06.2017 17:00:39revírník

Lakrov - Děkuji za přívětivé hodnocení. Moc si ho vážím.

26.06.2017 15:23:32Lakrov
redaktor prózy

 Z tohohle na mě padá smutek:  ...jdu tam sám. Naposled. Chci je spatřit takové, jaké jsem je znal...  A až do půlky je to vlastbě jakési balancování mezi citem a racionálním  uvažováním. Ke konci pak naštěstí přichází naděje na nové zítřky.  Tip.

 P.S. Kdo je autorem je snadné poznat.  

20.06.2017 16:01:49vesuvanka

Jaroslave, díky :-))). Také jsem si všimla, že někdo pozměnil latinský název vrbovky na Chamaenerion, Epilobium se mně líbí víc.

20.06.2017 11:54:15revírník

Karle. Ty máš cit pro přírodu a nedivím se, že se ti tak líbí v lese. Je tam krásně za každého počasí. Zvlášť když člověk ví, na co se právě dívá, jaký to mělo začátek a jaké by chtěl, aby bylo pokračování. Tedy když sleduje vývoj lesa v čase.


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.