Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+10 neviditelných
Jeho osud měl jiné jméno
datum / id19.06.2017 / 479889Vytisknout |
autorkvaj
kategoriePovídky
zobrazeno416x
počet tipů3
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Jeho osud měl jiné jméno

     Jiří Kazda měl štěstí, že našel místo k parkování hned před domem, kde bydlel. Zamkl čidlem dveře auta a pátravě se rozhlédl. Díval se na všechny strany, koukal se důkladně, ale nic podezřelého neobjevil.
     Ke dveřím domu vedlo pár schodů a u nich ležela asi půlmetrová lešenářská trubka s navlečenou spojkou. Povalovala se tady už dlouho a Jiří si pomyslel, že by ji někdo mohl konečně odklidit. Vzápětí na to zapomněl. Nebyl by pro něj žádný problém trubku odnést třeba do odpadového kontejneru. Kazdu ale ani nehnulo uklízet binec z chodníku. Doma ho přivítala manželka a vůně guláše, který uvařila. Představa večeře ho sice potěšila, ale pocit, že ho někdo ustavičně sleduje, co se na něj přilepil už před týdnem, ho neopustil ani nyní.
     „Nemůžu se zbavit dojmu, že má na mě někdo spadeno, Věro,“ řekl, když už večeřel a čekal, jak na to žena zareaguje.
     „Prosím tě, kdo by tě sledoval. Nejsi žádný politik a nepodnikáš ani ve velkém, ani s ničím riskantním nebo špinavým. Kdo by měl pifku na malého výrobce plastových oken?“
     Kazdova manželka nevypadala, že by jí to vyvedlo z míry. 
     „Jen si nemysli. Některý lidi jsou děsný hovada a je v nich spousta závisti. Nikdy nevíš, jaká šílenost se komu urodí v hlavě.“ 
     „Jak tě vůbec napadlo, že po tobě někdo jde? Stalo se něco?“ 
     „Netvrdil jsem, že po mně přímo jde, ale že mě sleduje.“
     „A v tom je rozdíl? Navíc jsi řekl, že má na tebe spadeno.“
     „Je to rozdíl. Když máš na někoho spadeno, nemusíš po něm přece ještě nutně jít.“
     Kazda už byl podrážděný. Štvalo ho, že Věra tak zlehčuje, co ho trápilo. 
     „Ty si myslíš, že jsem paranoidní?“ zeptal se překvapeně, když se mu rozležel v hlavě manželčin postoj k jeho problému.
     „A ne snad? Kdo by ti co záviděl? Ten tvůj peugeot je sice docela velké auto, ale zase to není žádný bourák. Jsou lidi, co maj miliardy, domy, pozemky...,“ nedokončila výčet.
     „Stačí daleko míň, než máme my, aby ti to někdo záviděl, nebo tě nenáviděl.“ 
     Kazda litoval, že jí to vůbec vyprávěl. Věra mu byla už delší dobu protivná jako žena i jako jeho manželka. Že teď ale bagatelizovala jeho obavy, se ho dotklo příšerně. Řekl si ale, že to možná nebylo tak marné, když se jí svěřil. Jiřího napadlo, jestli ho nedala sledovat právě ona. To, jak jeho obavy zlehčovala, by tomu napovídalo. Třeba něco vycítila, nebo jí někdo něco donesl. Stejně se mu zdálo, že se k němu teď chová nějak odtažitě, i když k tomu už neměla reálný důvod. 
     Poměr se svou sekretářkou skončil už před měsícem, když poznal, že Věra něco vytušila. Rozvádět se nechtěl, ačkoli Věru vlastně nesnášel. Na nějaké hádky, a pak třeba tahanice o majetek nebyl stavěný. Měl rád svůj klid. Věra ale nemohla vědět, že už se s Monikou rozešel a stejně by mu nevěru nejspíš neodpustila. Co když za tím není Věra, ale třeba zrovna Monika? Jak jí řekl, že s ní končí, podívala se na něj způsobem, že by byl na místě mrtvý, kdyby se dalo vraždit pohledem.
     Jasně, Monika přicházela v úvahu daleko víc. Začal rozvíjet své představy jiným směrem. Firmu si založil už před lety, ale teprve před třemi roky si splnil také svůj sen a dopřál si mladou krásnou sekretářku. Tehdy jí bylo devatenáct, právě odmaturovala a byla to úchvatná kráska s velkýma zářivýma očima, hřívou černých vlasů, půvabně snědou pletí, jako mívají třeba Španělky, dlouhýma svůdnýma nohama, pevnými ňadry... Jak na ni teď znovu myslel, cítil, že ho stále přitahuje, že po ní touží, neboť za tu dobu, co u něj pracovala, neztratila nic ze své krásy, naopak vyzrála a stala se z ní žena, kterou by si přál mít v posteli snad každý muž. Jemu se to poštěstilo.
     Jiří si s Monikou nezačal hned. Nespěchal na ní. Vyčkal, až se nabaží toho mladého kluka, co s ním chodila, když k němu nastoupila. Získával si Moniku postupně. Ač mu bylo loni už dvaačtyřicet, věděl, že bude pro tu mladou krásku zajímavý. Jakési postavení měl, nouzí netrpěl, byl inteligentní, schopný, pohledný, elegantní, vtipný společník. Aspoň se tak viděl, a před rokem, když se stala jeho milenkou, se zdálo, že hodnotí sám sebe správně, i když má o sobě vysoké mínění. Jenže Monika si na něj brzy dělala příliš velké nároky, chtěla aby odešel od Věry, začala plánovat dokonce jejich společnou budoucnost, a tak to Jiří skončil. Zabil tím dvě mouchy jednou ranou, neboť Věra měla už podezření.
     „A nebudu se na tebe zlobit, když budeš chtít odejít z firmy,“ řekl ještě Monice, když se s ní rozcházel. „Neboj se, nepřijdeš zkrátka.“
     „Ty se nebudeš zlobit!? Hajzle!“ řekla. 
     Ignorovala, co dodal, a pak přišel ten vražedný pohled. 
     „Myslíš, že ti to projede tak snadno?! Že z toho vyklouzneš tak lehce?!“ vyhrožovala.
     Jestli se mi někdo chce mstít, tak Monika má největší důvod. Kazda uzavřel kruh svých úvah až ráno, a jak se řítil autem do firmy, u popelnice si všiml bezdomovce Ladmana, co se v ní přehraboval. Před časem toho člověka také zaměstnával, ale pak ho vyhodil kvůli chlastu, a on nakonec dopadl takto. Že by to byl on, kdo si to chce s ním vyřídit? Důvod by k tomu měl, ale možnosti ne, aby ho na každém kroku sledoval, zavrhl Kazda tu myšlenku.
     V kanceláři probíral e-mailovou poštu a narazil na výhrůžný vzkaz: »Máš to spočítané, ty svině!« Adresa, z níž elektronický dopis přišel, mu nic neříkala. Kazdu zamrazilo. Tak je to pravda, někdo mi jde po krku! Otázkou bylo, jak moc to dotyčný myslí vážně. Jestli mu chce skutečně ublížit, nebo ho jenom vyděsit. Velmi bedlivě zkoumal pohledem Moniku, když mu přinesla papírovou poštu.
     „Co si mě tak prohlížíš?“ zeptala se ho sekretářka, když mu pokládala balíček obálek na stůl. „Neboj se, už tu dlouho zaclánět nebudu. Ale nedaruju ti to, s tím nepočítej!“ 
     Jiří si povzdechl a udělal by to ještě jednou, ale dopis, co otevřel, mu vyrazil dech: »Třes se, zmrde! Tvé dny jsou sečteny! Zabiju tě! Škodil jsi dost dlouho!« Tak to je trochu moc, dva výhrůžné dopisy během chvilky, vyděsil se. Pak si ale pomyslel, že to nemůže být míněno doopravdy. Ten knižní styl – třes se, tvé dny jsou sečteny. Co když ale ten člověk jen neumí psát výhrůžné dopisy a inspiroval se v literatuře, ale obsah může myslet váždě. Jiří Kazda se snažil uvažovat střízlivě. Kdyby ho chtěl vážně někdo zlikvidovat, tak by to udělal a nestrašil ho. Spíš po něm někdo něco chce. K něčemu ho přinutit. K čemu ale? A co chce? Ale také si ho může anonym chtít napřed vychutnat. Napřed mu nažene strach, a když bude už strachy šílený, někde ho něčím majzne po hlavě.
     Monika to asi nebude, zavrhl svou ranní myšlenku. To by nevyhrožovala ještě před chvíli přímo. Něco na něj chystá, to je jisté, ale bude určitě chtít vidět, co to s ním udělá. Zabít ho bez dalších okolků, by pro ni nebylo zadostiučiněním. Potom mu ale všechny ty konstrukce přišly přitažené za vlasy. Nechal to plavat a zabral se do práce. Krátce před polednem ho navštívil konkurent, majitel podobné firmy na plastová okna a dveře. 
     Úlisně a zeširoka se zeptal, jestli má chvilku. Monika jim uvařila kávu, nalila po panáku, a teprve až pak Molnár spustil. Napadl Kazdu, že je podrazák, že se nediví, když mu jeho firma tak dobře prosperuje, když krade jiným jejich nejlepší kšefty. Jiří z Molnára nevyrazil, o jaký kšeft mu konkrétně šlo, a nedočkal se od něj ani přímé výhrůžky. Z jejich rozhovoru měl ale hodně nepříjemný pocit. A ten ho potom už neopustil. Doma už byl šílený strachy, a napadlo ho, že by mu mohla pomoci pravda. Po večeři se posadil s Věrou do obýváku a přiznal se, že jí skoro rok podváděl se svou sekretářkou, že se s ní sice před měsícem rozešel, ale že Monika zuří a vyhrožuje mu, že mu to nedaruje, a tak, že se Jiří s Věrou radši rozvede a začne žít s Monikou...
     „Jsi si jistý?” zeptala se Věra stručně a klidně.
     „Koukám, že tě to moc nevyvedlo z míry,” divil se Jiří.
     „Čekal jsi, že budu vyvádět? Co bych z toho asi měla? O tý tvý holce vím už dávno. Ty si myslíš, že jsem na tobě nepoznala, že někoho máš? A nebylo tak těžké zjistit, kdo to je. Věděla jsem ale, že ti to dřív nebo později přeroste přes hlavu a vrátíš se ke mně. Teď ale mám pocit, že chceš udělat největší blbost svého života.”
     „To není všechno,” řekl Kazda, když se trochu vzpamatoval z překvapení.
     „A co ještě máš?” otázala se Věra posměšně.
     „Víš, jak jsem ti říkal, že mě někdo sleduje?”
     „Myslíš, že bych na to mohla zapomenout?”
     „Dneska za mnou byl Molnár, víš to je ten...”
     „Vím, kdo je Molnár,” přerušila ho manželka.
     „...a vztekal se, že jsem mu vyfoukl nějaký kšeft.”
     „A ty se domníváš, že tě kvůli tomu chce zabít?” usmála se Věra. „Ty můj chudáčku.”
     „Potkal jsem taky Ladmana, co jsem ho vyhodil kvůli chlastu, jak u nás před domem vybíral popelnice. Mám pocit, že už sem ho tu několikrát viděl. Potlouká se tady pořád. Je teď asi bezdomovec. Co když se mi chce pomstít on,” 
     Kazda už teď fňukal jako malý kluk.
     „To přeháníš, Jiří.” 
     Věra se opět usmála a odešla znenadání do ložnice. Kazda si netroufl jít za ní, aby zjistil, co to má znamenat. Věra se vrátila až po dlouhé době a byla oblečená a nalíčená na ven.
     „Ty někam jdeš,” vykulil oči.
     „Něco mám. A ty máš něco proti tomu?”
     „Ne,” zavrtěl hlavou.
     Jiří osaměl a vzpamatovával se ze šoku, co mu způsobila Věra svou chladnou a věcnou reakcí na jeho přiznání. Bylo to divné. Třeba se nerozčilovala proto, že má už plán, jak si s ním vyrovná účty. Možná je to opravdu ona, kdo ho sleduje. Věděla přece o Monice. Bylo podezřelé, že jí vůbec nerozhodilo, když se přiznal, ani že se rozhodl s ní rozvést. Jiří seděl pořád v obýváku v křesle a náhle ho napadlo, jaké jméno bude mít ten, kdo zpečetí jeho osud? Věra? Monika? Molnár? Ladman? Nebo nějaké jiné? Kazdův osud měl však úplně jiné jméno, než by se kdy nadál.
     Stále seděl a seděl a nevěděl, co si má teď počít. Z bezradnosti vstal, odešel do kuchyně, zavázal pytel v odpadkovém koši a vydal se s ním k popelnicím. Vyšel ze dveří domu, a ta lešenářská trubka ležela nyní až na plošině nad schody. Kazda kdovíproč šlápl na spojku, ale tak nešťastně, že se mu zvrtla noha v kotníku, zavrávoral, ztratil rovnováhu a řítil se ze schodů. Hlavou přitom narazil do zábradlí a opět tak nešťastně, že při dopadu na chodník bylo už po něm. 
     Na jeho pohřbu se sešli kromě jiných smutečních hostů Věra, Monika, Molnár a před obřadní síní se objevil dokonce i bezdomovec Ladman. Jiří Kazda by tomu zřejmě nevěřil, ale všem čtyřem bylo v té chvíli líto, že už nežije.

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

28.06.2017 18:51:07kvaj
redaktor prózy

Já ti rozumím, co máš na mysli. V podstatě je to střet dvou představ o tom, jak má příběh vypadat. Buďto jít in medias res a ořezat to od všech zbytečností, nebo příběh vyprávět i s různými "odbočkami". Pokud jde o dva příklady, které jsi uvedl, tak to čidlo je tam nejspíš fakt zbytečné, s tím gulášem si nejsem jist. Řeči o večeři jsou tam proto, aby se Kazda nevytasil se svými obavami okamžitě, sotva vstoupil do dveří.

28.06.2017 14:39:03Lakrov
redaktor prózy

Ta jednoduchá detektivní zápletka mi nepřijde zavrženíhodná,  mám ale výhrady k množství "nadbytečných slov", kterými je ten vcelku přímočarý  příběh sdělován. Už na první půstránce, při větách  ...čidlem dveře auta... ;  ...vůně guláše, který uvařila...  zvažuji, zda pokračovat ve čtení. Zvědavost sice zvítězila,  ale nadšení mě po dočtení nenaplňuje.  Omouvám se, snad přijdou lepší čtenáři.  

22.06.2017 08:26:34kvaj
redaktor prózy

Ta formulace je poněkud problematická. Pokud jde kritiky, tak já se na ně dívám jako na vyjádření člověka, který text četl, a já s ním o tom diskutuji. Každopádně mám za správné, abych na jakoukoli poznámku ke svému textu reagoval, i kdyby to byla reakce tyou ok nebo beru na vědomí.

22.06.2017 08:18:36K3
redaktor prózy

Určitě máš v mnhém pravdu. Nesmíš brát kritiky moc vážně. A já nejsem kritik. Nelíbí se mi -bylo už po něm-

21.06.2017 21:59:55kvaj
redaktor prózy

Přece v té povídce šlo celou dobu o to, že se hlavní hrdina Jiří obával, že ho někdo zabije, protože má na něj spadeno. Nakonec ale zemře následkem zcela banální nehody a poslední věta pak odkazuje na to, že mu nikdo z těch, co podezříval, o život naukládal. Myslím si, že nelze oddělit samotný konec od příběhu, a prohlásit, že je tuctový. Povídku je podle mého třeba vnímat jako celek, a v tomto případě musela být smrt hlavního hrdiny banální, jinak by příběh ztratil smysl.

21.06.2017 21:41:45K3
redaktor prózy

Myslím to tak, že pád ze schodiště, úder do hlavy a smrt, je dost časté zakončení různých filmů i knih. Proto si myslím, že ztrácí na věrohodnosti. A bylo by lepší vymyslet něco méně obvyklého.

Ale třeba se samozřejmě mýlím.

21.06.2017 20:51:40kvaj
redaktor prózy

Můžu se zeptat, co přesně míníš tím, že konec není věrohodný? A tuctový znamená, že jsi jako předpokládl, jak to skončí? Pokud ano, tak tomu zase moc nevěřím já. Ale na každý pád je to fuk.

21.06.2017 15:07:28K3
redaktor prózy

Nějak se mi to těžce četlo a konec se mi nezdá věrohodný, spíš tuctový. Ale třeba jsem nevybral tu správnou dobu na čtení...

21.06.2017 10:44:22kvaj
redaktor prózy

Asi ano, neměl bych jako vypravěč předjímat. Snažil jsem se, aby to gradovalo. :-) Děkuji.

21.06.2017 10:02:33Gora
redaktor poezie a prózy

Pěkně graduje...jen jsem čekala, kdo ho tedy majzne:-)

Jinak - v této větě: ~~Začal rozvíjet své paranoidní představy jiným směrem -  vynechala bych slovo paranoidní - chvilku předtím se hrdina rozčiluje, že nemá paranoidní představy, a ty mu je o odstavec dál přisoudíš:-)

Tvé psaní mne baví.


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.