Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Mělo by být

23. 06. 2017
2
9
570
Autor
Arnica

V první chvíli měla vztek. Jenže pak pochopila.

Ondra to myslel přesně tak, jak to řekl. Nepřemýšlel nad nikým jiným než nad sebou. Snad je to provinění. Ale taky upřímnost.

Měla ho ráda. To se těžko odmítalo, i když odmítání bylo morálně správné.

Nemilovala ho. Ale soucítila s jeho láskou k ní. I v tom byla upřímnost. Mohl to skrývat. Protože se to nehodilo, protože to nebylo ani v nejmenším správné. Mohl ten cit potlačovat a hrát, že neexistuje. To by bylo podle společenských pravidel. Ale on zůstal upřímný, zůstal sebou, i když třeba tak sobecký, že jí to uráželo.

 

Celý ten příběh byl jako námět hloupého melodramatu. Ondra a Monika, její sestra… když spolu začali chodit, musela se tomu smát. Ale tvářila se přitom vážně a opatrně se snažila Monču varovat. Tohle není kluk pro tebe. Budeš zklamaná.

Příliš živelný, příliš sebevědomý, příliš bezohledný.

Monika je zase příliš krásná, ale své krásy si nevědomá. Proto tak snadná oběť. Vděčná oběť.

Jenže nějak jim to klapalo. Anebo neklapalo, ale drželo pohromadě.

Monika byla tak zamilovaná, jako ještě nikdy předtím. Nedalo se jí nic říct, každou sebeopatrnější radu si brala osobně a jako útok.

Pak se stala ta nehoda.

Čekala tehdy, že se Ondra vytratí. Protože už předtím měla jisté signály o tom, že by chtěl vztah s Monikou opustit. Svazovala ho v jeho volnosti.

A co teprve ve chvíli, kdy ležela v kómatu v nemocnici…

Zarazila se. Ano, už nejspíš tehdy měla Ondru trochu pod kůží. Proč by mu jinak věnovala tolik pozornosti? Proč by se zajímala tolik o to, jestli přijde? Jestli se bude zajímat?

Očekávala, že ne. Ale on přišel.

Měl strach. Zdál se jí v tu chvíli celkem roztomilý. Jejich věkový rozdíl jí tehdy připadal skoro generační. Ondra k ní přistupoval s jistou úctou a respektem. Či strachem, protože mohl tušit její emoce.

Měla nad ním navrch, v ten moment. A on to věděl. Tušil, že ví, že jeho vztah s Monikou se rozpadal. Nebo spíš: že on se ho chystal setnout.

Jenže teď byla Monika mezi životem a smrtí. Všechno bylo jinak – a jeho provinění nabralo jiných rozměrů.

Věděl, že ho takhle Sára vnímá. A chtěl se ospravedlnit, ale nevěděl jak.

Neměl daleko k pláči a snad proto se nakonec rozhodla trochu polevit ve své přísnosti, ve svém vzteku.

 

Polevila ale až příliš. Sama v sobě tomu dala záminku toho, že ho chce proklepnout. Že chce zjistit, jaký je. Ale poznávala ho více kvůli sobě, než kvůli Monice.

Ne, není zamilovaná. Anebo je?

On se to nebojí přiznat. I když je to zcela nevhodné. Holka, s kterou chodil, kterou by měl milovat, je na tom stále velmi špatně. Probouzí se zpátky k životu a potřebuje péči a lásku. Ale on ji chce opustit a chtěl by líbat a hladit její sestru.

Copak to jde?

 

„Co si o sobě vůbec myslíš?“ řekla větu, kterou by sotva někdy čekala vyřčenou ze svých úst. Křičela. Musela křičet, protože potřebovala získat sílu.

Co mohla odpovědět? Měla mu skočit kolem krku? Měla se rozplakat?

Plakala by. Ale nedokázala před ním. Protože někde v ní zůstal zakotvený jako nedospělý. I když jen o čtyři roky mladší.

„Miluju tě,“ říkal. On se plakat nestyděl. A přitom v jeho slzách nebyla žádná lítostivá prosba. Touha ji dojmout. Plakal prostě proto, že se mu chtělo plakat.

Jí ale jeho slzy v ten okamžik neskutečně iritovaly. Měl by se ovládnout, kvůli ní! Vždyť přece ví, jaký význam má pláč.

A tak navzdory tomu, co vnímala, živila svůj vztek a pohoršení.

Nemohla si teď totiž dovolit zaváhat, klopýtnout… protože by spadla a ztratila se.

Odmítla ho. Řekla mu, že k němu nikdy nic necítila. Že se jí hnusí za to, že může přemýšlet nad vztahem k ní, místo aby řešil Moniku.

Uznal, že je to pravda. Že by to tak nemělo být.

Jenomže to tak prostě je. Ale chápal, že by nemělo.

Ještě chvíli čekal. Díval se na ni a doufal, že se něco změní.

To ji rozzuřilo v ten moment nejvíc. Protože už jí docházely síly.

„Vypadni!“ křičela na něj. Mohla si dovolit slzy, které ale měly být vyloženy jako pohoršení. „Vypadni a nikdy se nevracej!“

 

Foukal chladný vítr. Seděl na lavičce a nechtělo se mu nikam jít. Sledoval lidi na rušném chodníku. Měl chuť na cigaretu, ale slíbil si, že přestane kouřit.

To Sáře ani ještě nestihl říct.

Nicméně nedělal to pro ni – dala mu prostě jenom motivaci.

Věděl, že mu Sára neřekla pravdu. Ale chápal, že to nejde jinak. On jenom nemohl předstírat. Neumí to. Byl si jistý, že stejně o jeho lásce ví. K čemu by bylo tvářit se, že to tak není?

Monika je… Monika je milá a krásná a… hodná.

Myslel si, že ji miluje. Nebo jinak: Myslel si, že by ji mohl milovat. A snad i miloval, ale bez vášně. Miloval ji jako představu o životě. Monika je krásný člověk.

Ale ne pro něj.

Sára by byla… prostě jiná. Ale to nikdy nezjistí.

Možná kdyby jí to neřekl, mohl mít ještě nějakou šanci. Mohl zkoušet taktizovat, vymýšlet. Ale věděl, že by to stejně neudělal jinak, i kdyby mohl vrátit čas.

I když to teď tak bolelo.

Víc než by čekal.

Ale to proto, že tomu až příliš věřil. I když její city nebyly ani zdaleka tak neodbytné jeho. To věděl. Zatímco on miloval víc, než zvládal kontrolovat, ona pro něj měla prostě jenom slabost. 

Dalo by se na tom stavět. A on se tím nechal unést; možnost, že ho odmítne, skoro nepřipustil. A přitom to bylo zjevné a zpětně mu to připadá jako téměř jediná možná její reakce.

Ale stejně ho to mrzelo. Mohli to zkusit. Poprat se s tím.

Věřil tomu, že láska nevzniká jen tak. Že je cenná a poměrně vzácná. Proto věřil tomu, že by stálo za to se poznat, i navzdory všem těžkostem okolo. Věřil tomu, že kdyby se nebáli upřímnosti, dokázali by vysvětlit a ustát všechno.

Nebál by se o Moniku. Nějak tušil, že by to pochopila.

Ale nad tím nemělo smysl přemýšlet. Byl konec.

Už to přijímal.

Vždycky přijímal vše rychle. Netrápil se dlouho pro nic a pro nikoho. Někteří o něm říkali, že je sebestředný a sobecký.

Možná. Ale i kdyby.

Copak na tom záleží? A komu by pomohl tím, že by se trápil? Komu by pomohl falešnými ohledy, když stejně každý tu faleš pozná? Našlapuje se pak nejistě a trapně, mluví se ve frázích. Nesnáší to.

Ale chápal, že Sára nemohla jinak. Nezlobil se na ni, to ani v nejmenším.

Jenom mu bylo pořád ještě trochu smutno.

 

 


9 názorů

Arnica
09. 09. 2017
Dát tip

Děkuji, neberu to vůbec negativně. Pro mě je v posledních letech psaní hlavně mým soukromým oderagováním/terapií/zpracováváním světa.. Ale když se rozhodnu něco občas hodit ven, čekám upřímné reakce :) A z těch si zkouším něco brát - jsem za ně ráda. 

Neumím se ke ktitikám úplně vyjadřovat, nějak je hned komentovat (anebo někdy snad ano, pravda, záleží na náladě :)) Ale rozhodně Ti děkuji za přečtení, naprosto souhlasím s tím, že v téhle povídce je mužská postava plošší.. (nebyl to záměr, to ne, ale jistě jsem byla v průběhu více "napojená" na ženu).. a celý ten příběh je pro mě vlastně spíš jakýmsi vyjádřením mojí myšlenky, pohledu.. než příběhem, který by měl působit reálně (jako to je ale asi dost často a asi ne jen pro mě :) 


těša
04. 09. 2017
Dát tip

zatímco ženská postava mi připadá věruhodná, ta mužská ne. občas si při čtení podobně "dvoustranných" příběhů hraju sám se sebou hru, jestli uhodnu, jestli text psal chlap, nebo žena, často mi jedna z polovin připadá povrchní, nevěrohodná. neumím obvykle říct proč, ani teď ne.

Možná žena řeší víc sebe, zatímco chlap slouží spíš jako kulisa bez hlubší psychiky, ženská postava je prokreslenější, obsahuje nějaké dilema, zatímco chlap je plochý, bez vnitřní dynamiky.

"Ne, není zamilovaná. Anebo je?" vs "K čemu by bylo tvářit se, že to tak není?" - myslím, že skutečná vs řečnická otázka vystihuje rozdíl mezi tím, jak oba pohledy působí.

...otevřel jsem Písmáka po pár měsících nebo letech a jsem rád za upozornění na Tvé texty v avízech, nechci působit negativně :)


Arnica
09. 07. 2017
Dát tip

Děkuji všem za přečtení a komenty, nechám si je projít hlavou :) Díky! 


Lakrov
29. 06. 2017
Dát tip

Spíš než povídka je to takové vzrušené omílání citů, "lásky -- nelásky"  a s omluvou musím říct, že mě to po celou dobu čtení spíš štvalo než  naplňovalo nějakým citem, byť třeba jen rozčilením,  za což nejspíš mohou některé konkrétní formulace  ...přemýšlet nad vztahem k ní, místo aby řešil Moniku...

 Snad potkáš i lepší čtenáře než mě :-)  


Ostrich
26. 06. 2017
Dát tip

Je to takový dokument ze vztahové laboratoře. Popis jedné vztahové konstelace. Lidi jsou tu oproštění od všeho ostatního. Ale aby to samostatně fungovalo, muselo by to být doopravdy, zveřejnit svůj záměr, popsat otázky a odpovědi. Trochu to tam je, ale ne tak, aby z toho čišel něčí vážný zájem. Takhle je ta láska taková bezobsažná. Jako když se mluví o čemsi, co všichni znají a je to jasné.

Ale aby se dalo udělat něco pořádného, jsou potřeba dílčí studie, náčrtky, experimenty. Tak třeba to je něco takového? 


upupa
24. 06. 2017
Dát tip

Celý ten úvod, po "...že jí to uráželo" je žonglovanie s citmi a postojmi, ťažko sa v tom orientovať.

Ono to pokračuje ďalej. Takto napísané je to dobré pre toho, kto samotný príbeh v pozadí už pozná. Už sa zaoberáš konštatovaním, to si mala nechať na čitateľa a nám priblížiť dej. My máme pochopiť, kto koho skutočne miluje, nie prečítať si to od teba ako tvoj postoj. Možno by nevadilo napísať to znovu, teraz ako popis holých faktov a čosi ako dokumentárny obraz postáv: čo robia, ako sa tvária a do toho: "Vypadni...!" atď., tie krátke ostré dialógy.


Kytiii
23. 06. 2017
Dát tip
Na povídku je opravdu málo nechat čtenáře bez naděje se topit v pocitech zmaru víc než polovinu díla... sloh slušný.

Arnica
23. 06. 2017
Dát tip

Děkuji za přečtení. Asi máš pravdu, ten příběh v tom není příliš živý a pocity žijí hlavně ve mě. Ale třeba se najde někdo, v kom se taky probudí :) 


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru