Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+14 neviditelných
Nudný den jedné blondýny
datum / id25.06.2017 / 480045Vytisknout |
autorkvaj
kategoriePovídky
zobrazeno696x
počet tipů4
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Nudný den jedné blondýny

     Probudila se ve čtvrt na deset s děsnou bolestí hlavy. Nejradši by nevylezla z pelechu, ale Květa by ji určitě povalovat nenechala. Kde vlastně je? Asi šla něco nakoupit. Vstala a napustila si vanu. Ležela v pěně půl hodiny, když slyšela, že Květa přišla. Ještě chvíli se máčela, umyla si vlasy, vylezla z vany a v osušce šla do ložnice. 
     Před zrcadlem osušku shodila a prohlížela se. Zhodnotila, že vypadá dobře na svých osmadvacet. Medová hebká kůže bez poskvrny. Nejpyšnější byla na prsa, plná, pevná, tak akorát. Nohy dlouhé, štíhlé, oblá stehna, krásně tvarovaná lýtka a útlé kotníky. Jak si přejížděla rukama po bocích, uviděla na rukou skvělé nehty. Včera si na ně nechala v nehtovém studiu udělat úžasný květinový vzorek, jaký si našla v časopisu. Manikérka sice říkala, že tenhle nedokáže, ale zvládla to skvěle.
     Sedla si k toaletnímu stolku a zachmuřila se nad malinkými vráskami kolem očí, kterých se nemůže zbavit, i když proti nim používá ten nejlepší krém. Beztak je to nějaký šmejd; konstatovala, jak si konečky prstů jemně klepala i na kruhy pod očima. Neměla jsem včera do toho baru s Jirkou chodit, řekla si a hned se jí připomněla děsná bolest hlavy.
     Vyšla z ložnice a z ochozu zavolala do haly: „Květo, mohla bys mi přinést nějaký prášek na hlavu a trochu vody?“
     Květa vylezla z kuchyně a z haly si ji zle měřila, jak stála nahá u zábradlí a zničeně na ni shlížela dolů.
     „Co se děje, Iveto? Bolí tě hlava?!“ řekla přísně.
     „Příšerně,“ zakňourala Iveta.
     „A to si neumíš vzít pilulku sama? Já vařím oběd!“
     „Prosím! Stejně nebudu jíst,“ škemrala.
     Pak si zase už v ložnici krátila čekání na Květu líčením.
     „Kde jsi? Mně ta hlava snad praskne,“ kňučela Iveta, když Květa donesla prášek.
     „Tak se koukni, děvče, starám se o tuhle domácnost, abys ty nemusela nic dělat, ale nejsem tvoje služka. Tak mě laskavě nehoň.“
     „Promiň, Květo, já to tak nemyslela. Mě ale ta hlava fakt bolí.“
     „Není divu. Taky jsi vypadala, když ses v noci vrátila. Kde jsi zase chlastala? Na pohled výstavní kus, ale jinak jsi příšerná ženská.“
     „Tak už přestaň prudit, Květo,“ odbyla ji a hospodyně poslechla. „Babo jedna protivná!“ dodala nahlas, když Květa odešla.
     Piš si, že jsi moje služka. Ještě ti ukážu, říkala si Iveta už v duchu. Dnes ale ne. Mohla by sis stěžovat Petrovi, že jsem tě sekýrovala, a to si nemůžu dovolit, protože by se Petr mohl vážně nasrat, a co bych si počala, kdyby mě nakonec fakt vykopl, jak sejčkuješ. Že mě má Petr jen na ozdobu. No a co. Jakoby to nestačilo. Vždyť je mu, sakra, padesát. A beztak s ním spím skoro vždycky, když chce. No ale on naštěstí zase tak často nechce, a když chce, tak to stejně za moc nestojí. Nebýt Jirky, musela bych si to snad dělat sama. A Petr si za to může sám. On mě chtěl mít za každou cenu. Já z něj nešílela. Bylo mu pětačtyřicet, když jsme se brali a teď už vypadá jako pantáta, já jsem ale pořád kočka, tak si mě musí opečovávat. To se Květa neptá, k čemu mám Petra já? Jenže by na to řekla, že mám všechno, na co si vzpomenu, nemusím nic dělat a nemám si na co stěžovat. No a co. Závidí mi, kráva tlustá. 
     Při svém přemítání dokončila Iveta líčení, a teď stála před skříní a dumala, co si vezme na sebe. Nakonec si vybrala. Pak se spokojeně zhlédla v zrcadle. Koukla se po pokoji a všude se válely hadříky, jak je vytahala ze skříně. Sešla do haly, z kabelky vylovila mobil.
     „Květo, přinesla jsi cigarety, když jsi nakupovala?“ houkla na hospodyni.
     „Samozřejmě,“ vyletěla Květa z kuchyně. „Jsou tam, jako vždycky,“ dodala nerudně
     „Díky,“ řekla Iveta. 
     Odkráčela k sekretáři, vyndala z něj krabičku Lucky Strike, zapálila si a lokla si Martell přímo z flašky. Hlava ji už nebolela, a tak si potřebovala jen spravit žaludek. Ještě jednou se napila a už volala Moniku.
    „No nazdar, Lízátko.“ ozvala se Monika. „Copak?“ ptala se a její hlas zněl zlověstně.
    „Myslela jsem, Mončo, jestli by sis šla teď někam sednout na dvojku,“ navrhla Iveta mile.
    „Já snad špatně slyším. Ty máš po včerejšku ještě tu drzost někam mě zvát?! Včera ti to nestačilo?! V noci řádíš s mým mužem, a pak si zavoláš jakoby nic a budeš se lísat?“
     „A tobě to vadí?“ divila se Iveta.
     „Co si myslíš? Nemělo by?“ 
     „Když s Jirkou s tvým vědomím šukám, a dost často si to rozdáme dohromady ve třech i s tebou a nevadí ti to, proč tohle jo?“ nechápala Iveta.
     „Lízátko, ty fakt umíš jen roztahovat nohy. Mozek nemáš. Nemít ty blonďatý vlasy, hlavu bys nepotřebovala. Cos říkala, děláme v soukromí. Ale nemůžeš se veřejně tahat s mým mužem a dělat ostudu. Jak teď vypadám? Nedoklaplo ti, že jsem ve městě docela známá osoba. Chápeš? Veřejně známá.“
     „Promiň, Mončo. Tohle mě vůbec nenapadlo.“
     „To se od tebe ani nedá čekat. Jsem na tebe tak naštvaná, Lízátko. A nemám čas někde vysedávat, na rozdíl od tebe pracuju.“
     „Moničko, nezlob se na mě,“ prosila Iveta nešťastně. „Moc se ti omlouvám.“
     „To mě jen tak nepřejde, čubko! Nejradši bych ti napráskala. A taky to udělám. Přijď v osm večer a buď přesná! A opovaž se nepřijít! “
     „Cože?!“ vyděsila se Iveta. „To nemyslíš vážně. Ty mě chceš opravdu zbít?“
     „To si zapiš za uši.“
     „Ty věříš, že se nechám?“ tázala se blondýnka vzdorovitě.
     „Sice jsi blbá, ale tohle si spočítat umíš, že musíš poslechnout,“ řekla Monika.
     Iveta dumala, jak to myslí, že si to umí spočítat, ale Monča mluvila nekompromisně, tak radši slíbila, že přijde. Co si to vymyslela za hru? Fakt ji chce napráskat? Veřejně známá, pch. Je fotografka jako Jirka. A co? Ale zvědavá Iveta byla. A co mám jako do osmi dělat? ptala se zoufale. Navštívím Petra v práci, rozhodla se.
     „Jdu ven,“ křikla na Květu. „Ukliď, prosím tě u mě v ložnici. Nechala jsem tam bordel.“
     „Jaký bordel?“ vylítla zase ze své kuchyně.
     „No vybírala jsem, co si vezmu na sebe, a tak jsem rozházela spoustu oblečení, jak jsem si ho zkoušela.“ 
     Iveta se na hospodyni usmívala omluvně a roztomile, jak to jen uměla.
     „Ty jsi dáreček,“ kroutila Květa hlavou. „Už padej, uklidím to, prdelko,“ řekla smířlivě.

     Když Iveta vešla k Petrově sekretářce, všimla si, že je manželova kancelář zavřená.
     „Ahoj Jituš, je tam Petr?“ zeptala se Iveta a hrnula se k jeho dveřím.
     „Čau Ivet. Je tam, ale teď za ním nemůžeš, má jednání.“
     „Jaké jednání? Ach jo.“
     „Co se divíš? Jako bys nevěděla, že je dost pracovně vytížený. Vždyť jsi mu sekretářku dělala přede mnou,“ kárala ji Jitka.
     „No jo, ale to je pět let, tak jsem z toho už vypadla.“
     „No já bych to viděla spíš tak, že si do toho nikdy nezapadla.“
     „Asi máš pravdu,“ přikývla Iveta. „A nemůžeš mu aspoň říct, že jsem tady?“
     „To tedy nemůžu. Radši ho nedráždi. Od rána je naštvaný. Jestli na něj chceš počkat, dřepni si tady do křesla a vem si nějaký časopis.“
     „Jaký časopis? Nezapomeň, že jsem jeho žena. Tak co se mnou mluvíš, jako s nějakou otravnou frndou.“
     „Tu jeho ženu bych na tvém místě dnes moc nezdůrazňovala,“ varovala ji Jitka. „Neříkal to přímo, ale myslím, že příčinou jeho špatné nálady jsi zrovna ty.“
     „Fakt, Jituš? A jak jsi to poznala?“
     „Protože se ráno tvářil nějak zakaboněně a později si postěžoval, že tu dnes musí řešit samý průsery a že si ani doma moc pohody neužil. Cos mu provedla?“
     „Nic,“ řekla Iveta rychle. „Vůbec jsem nebyla doma. Byla jsem s Jirkou Hanzlíkem v baru a přišla domů až ve tři ráno.“
     „Vožralá, viď,“ doplnila Jitka. „To z tebe musel mít radost.“
     „Nevím, nemluvila jsem s ním.“
     „Ty jsi byla v baru s tím fotografem, co pro nás dělá?“ došlo najednou Jitce.
     „No a? Znám se s ním dýl než s Petrem. On mě Petrovi navrhl za sekretářku.“
     Iveta s Jitkou byly spolužačky na střední škole a nejlepší kamarádky a vše si svěřovaly. Ale tohle Iveta Jitce neřekla. Hlavně proto, že se s Jirkou seznámila až po maturitě.
     „To mu je asi Petr vděčný, že,“ šklebila se Jitka.
     „Jasně. Vždyť se tak seznámil se svou budoucí milovanou ženou,“ řekla Iveta vážně.
     „Ty mu s tím Hanzlíkem zahýbáš?“ otázala se Jitka.
     „Nezahýbám,“ bránila se Iveta. „Petr ví, že s ním šukám, a nevadí mu to.“
     „To si myslíš?“ vykulila oči Jitka. „Asi ti to ale trpí, protože Petr je děsně hodný člověk.“
     „A nešoustáš ty mi náhodou s Petrem, že ho tak vychvaluješ?“ ptala se Iveta.
     „Jsi blbá, Ivet?!“
     Iveta si znovu povzdychla, sebrala ze stolku nějaký časopis a chvíli si ho prohlížela, ale pak s ním znechuceně mrskla zpátky. Prohrábla si vlasy, otráveně si odfoukla a vytáhla z kabelky cigarety, že si zapálí.
     „Ty tady chceš kouřit, nebo co?“ zděsila se Jitka. „Jsi na hlavu? Tady se nekouří.“
     „A jo. Vypadlo mi to. Fakt neřekneš Petrovi, že jsem tady?“
     „To v žádném případě.“
     Iveta seděla u Jitky ještě čtvrt hodiny. Když se ale Petra ani pak nedočkala, odešla.

     Iveta bloudila ulicemi a netušila, co má dělat. Petr jí nakrknul, že neměl čas. A Monika taky, že s ní nešla na dvojku a ještě jí přikázala, že k musí večer naklusat kvůli nějaké hře, co si vymyslela. Pokusila se mobilem vytáhnout ven několik kamarádek, ale jít s ní žádná nechtěla.
     Nakonec si Iveta koupila módní časopis, že do něj v kavárně koukne, jestli tam nebude něco pro ni. Listovala časopisem, vypila Latte macchiato, potom Hennessy, dostala hlad a objednala si salát Caesar a Coca-colu, pak druhé Hennessy, seděla u něj, kouřila a dívala se oknem na ulici. Postupně u jejího stolku prudili tři chlapi, co ji chtěli sbalit. Poslední stál celkem zato, tak mu dovolila, aby si přisedl. Byl to ale student, co si někde přivydělával na školu, takže nic pro ni. Iveta se ho zeptala, co studuje a on řekl, že kunsthistorii.
     „Kun... co?“ vykulila oči.
     „Kunsthistorie je němcký název pro dějiny umění, konkrétně dějiny výtvarného umění, tedy tradičního malířství, sochařství, architektury a uměleckého řemesla. Kunsthistorie se zabývá také novými formami moderního umění zdůrazňující kontext a tvůrčí proces, který rámec čistě výtvarného umění často přesahují,“ vysvětlil.
     Ivetu napadlo, že bude asi děsně chytrý, protože vůbec netušila, o čem mluví. 
     „A co z tebe bude, až dostuduješ?“ zeptala se radši.
     „Kunsthistorik.“
     „A kde budeš dělat?“
     „Třeba v Ústavu dějin umění. Nebo v nějakém muzeu.“
     „V muzeu jsem byla naposled, když jsem chodila do školy,“ řekla Iveta.
     Rozhovor s tím studentem ji zoufale nudil, ale stejně s ním kecala nejmíň dvě hodiny. Vlastně jí to vyhovovalo, protože zabíjela čas a on celou dobu srkal čaj, který si naléval z konvičky do hrnku.
     Chtěla už jít a on se zeptal, jestli ji může kousek doprovodit. Řekla, že když chce, tak jo. Venku navrhl, že by se mohli podívat do nějakého sadu za městem, že odtamtud má být hezký výhled na město nebo co. Že by se jí chtělo vláčet se do nějkýho pitomýho sadu čumět tam na tohle hnusný město, to tedy ne, ale zbýval jí ještě čas, než půjde k Monice, takže souhlasila.
     Z vyhlídky na hřebenu stráně se sadem se student snažil Ivetě ukázat půvaby města pod nimi, ona ale jen znuděně stála vedle něj, nepřítomně zírala, pak si zapálila cigaretu a nic neříkala.
     „Tobě se ten pohled nelíbí, Iveto? Nelíbí se ti tady?“ vyzvídal student zklamaně.
     „Nic zvláštního tu nevidím,“ řekla. „Ale to je fuk, stejně nevím, co mám do večera dělat.“
     „Tak vnímej aspoň tu atmosféru tady. Ten kontrast. Tady je nádherný klid a pod námi je rušné město. Jsme tu sami, na chvíli vytrženi ze všeho toho shonu.“
     „No a co?“ nechápala Iveta.
     „Takový chvíle jsou přece hrozně důležitý. Můžeš se zastavit, ponořit se vlastního nitra, meditovat, usebrat se,“ vysvětloval student nadšeně.
     „Cože? Usebrat se. Co to je?“
     „Usebrat se, to je...“
     „Nevysvětluj mi to,“ zarazila ho Iveta. „To je na mě moc složitý.“
     „Nemusíš o tom přemýšlet. Jenom se prostě dívej a nech to na sebe působit. Nech na sebe pusobit krásu okamžiku. Umět vnímat krásu je pro život strašně důležitý,“ vykládal student naléhavě.
     „Jakou krásu? Pro mě jsou krásné třeba tyhle nehty, co jsem si včera nechala udělat.“
     Iveta natáhla ke studentovi ruce hřbety nahoru.
     „Já to myslel jinak.“ 
     „Jak? Tobě se moje nehty nelíbí? Ten květinový vzor je přece krásný.“
     „Nehty,“ řekl zklamaně. „Co na nich máš, je ohavnej kýč. To jsi vážne tak povrchní?“ 
     Student ale hned pak Ivetu objal a pokusil se ji políbit.
     „Počkej s tím,” uhnula hlavou a odstrčila ho. 
     „Ty nechceš? Já po tobě toužím, Iveto, a myslel jsem, že se ti taky líbím, že mezi námi přeskočila jiskra...“
     „Jaká jiskra?“
     „No že spolu můžeme začít i chodit...“
     „Chodit? Já jsem vdaná, víš.“
     „A nechceš svého manžela podvést?“ domýšlel si student.
     „O to nejde. Jestli si chceš se mnou zašukat, tak třeba jo, ale ne tady na trávě, kde jsou samý brouci. Ale na něco dalšího zapomeň,“ objasňovala chladně.
     „Iveto, ty by ses jen tak se mnou pomilovala, a pak bychom šli každý zase po svým?“
     „A co jako? Co bych z tebe měla. Vždyť nic nemáš. Co bys mi mohl nabídnout? Cucáš v kavárně jeden čaj a já bydlím ve vile, nemusím pracovat, manžel mi dá, o co si řeknu.“
     „Jak můžeš být tak bezcitná? Tak hrozně vypočítavá? Tak nádherná holka?“
     „Hele, běž pryč. Nemám náladu na nějaký kázání.“
     „Iveto, to myslíš vážně?“
     „Už mě nebavíš!“
     „Já tě aspoň doprovodím zpátky. A jestli to tedy chceš takhle, můžeme se domluvit na tom milování...“
     „Nemám zájem!“ odsekla Iveta, a ani ho nenechala dokončit větu.
     „Přece se takhle nerozejdeme.“
     „Nerozejdeme!?“ ostře se uchechtla. „Prostě zmiz a nech mě být.“
     „Iveto, prosím...“
     „Vypadni!“ zavřískala.
     Student na ni ještě chvíli udiveně civěl, a pak se beze slova otočil a vydal se dolů strání zpět do města. Takovej ubožák, řekla si Iveta. Jak ale dál hleděla za tím hezkým mladíkem s urostlou postavou, znenadání se rozplakala. Nevěděla proč brečí a byla z toho zmatená. Nic takového se jí ještě nestalo. Zapálila si cigaretu, a jak přitom hodila hlavou, sklouzl jí pohled na město pod sadem. Padal na něj soumrak a ona vzdor slzám v očích najednou viděla, že je odtud vážně krásné. Netušila ale, co si s tím má počít, stejně jako se svým životem. Ne, že by o tom nějak přemýšlela, měla jen divný pocit po těle.

    

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

17.07.2017 16:07:23kvaj
redaktor prózy

Nejde ani tak o to, že je Iveta blondýna, ale jak se chová.

17.07.2017 15:44:12Lakrov
redaktor prózy

> ...ať na to přijde čtenář sám...

A přišel, i tak nepozorný, jako jsem já :-) Blondýny holt mají špatnou pověst...

17.07.2017 12:35:43kvaj
redaktor prózy

Také se to původně jmenovalo Nudný den hloupé blondýny, pak jsem si ale řekl, ať na to přijde čtenář sám. :-)

17.07.2017 10:51:11Lakrov
redaktor prózy

Asi se shodneme na tom, že Iveta je vylíčená jako pořádně blbá, takže to nejspíš splnilo svůj účel :-)

14.07.2017 17:22:35kvaj
redaktor prózy

Já nevím, moc jmen? Jednající postavy jsou tam čtyři (s Monikou pět)  a ve všech scénách se baví nanejvýš dvě postavy: Iveta - Květa, Iveta - Jitka, Iveta - student, a pak ještě Iveta - Monika v telefonickém rozhovoru, přičemž student není jmenován vůbec. Nemyslím si, že je až tak těžké se v tom vyznat. Kromě toho, jak už je patrné z toho, že ve všech dialozích figuruje Iveta, jde právě jen a jen o ni. Chápu, že je to mimo tvůj vkus, což beru. Ono je to však vzájemné. Pokud jsem četl tvé komentáře k věcem, které se ti líbily, tak ty jsou téměř pravidelně zase mimo můj vkus.

14.07.2017 11:33:28Lakrov
redaktor prózy

Od začátku mám z toho textu podobný dojem jaký na mě dělají telenovely  (jejichž sledování se obvykle vyhýbám). Napsané je to přehledně, "prostupně".  Trochu potíží způsobuje spousta jmen a taky to, že pro některé postavy  (teda aspoň pro protagonostku) jsou v různých situacích používána různá  oslovení. Vyznat se v tom ale jakžtakž dá a navíc (alespoň pro mě) začíná  být dřív než v polovině jedno, kdo je kdo. Je to prostě takový propletenec,  v němž jediné, co trochu vzbuzuje mou zvědavost, je to, na jakém principu  funguje vztah mezi Ivetou a Květou, a jediné, na co se těším je, že by Iveta  mohla dostat onen slibovaný výprask, k čemuž bohužel nedojde :-)  Přiznávám, že od poloviny čtu trochu zrychleně. Je to naproto mimo můj vkus,  a tak jen doufám, že najdeš lepší čtenáře.  Drž se a piš, i když do tebe v poslední době furt jen reju :-)  

26.06.2017 20:53:49kvaj
redaktor prózy

Nedělám si o světě a lidech iluze, ani o sobě ne. Už několikrát mi pomohlo, když jsem o sobě přemýšlel ve třetí osobě.

26.06.2017 20:41:28Gora
redaktor poezie a prózy

To je mi vzdálené...mé postavy jsou  srdeční záležitost a dýchala bych za ně...

26.06.2017 12:26:50kvaj
redaktor prózy

Možná je to řečeno moc expresivně, ale já o těch postavách chci uvažovat s odstupem a nezúčasněně, proto nechci, aby mi přirostly k srdci.

26.06.2017 12:09:08Kytiii

To je dobrý - "nemám své postavy rád" :D

I když já někdy taky ne... 


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.