Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+3 neviditelných
Můj svět
datum / id12.07.2017 / 480462Vytisknout |
autorrevírník
kategoriePovídky
témaPřírodní
zobrazeno331x
počet tipů9
v oblíbených1x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

Z vlastního bývalého, dávno předdůchodového života.

Můj svět

 

Můj svět

 

Znenadání se mokrý les rozzářil, až jsem musel přimhouřit oči, uvyklé deštivému šeru.

Zamžené chuchvalce vypotřebovaných mračen rychle vyklízejí oblohu. Z lesa přetékajícího vláhou stoupá narůžovělý opar. Otevřené póry vydechují stovky vůní, které se nad zemí slévají v jednu sytou vůni letního podvečera.

 Někde blízko přede lelek svou nekonečnou litanii. Napínám sluch, abych postřehl tu mezeru, ten zlom, kdy končí výdech a začíná nadechnutí. Ne, stále stejné monotónní drnčení. Podivuhodný způsob zpěvu.

V orosené trávě se krčí drobounké štětičky. Je jich kolem naseto jako máku. Každý by je lehce přehlédl, pro mě však znamenají v tuto chvíli výhru. Právě na ně, na tyto zárodky budoucího lesa jsem se přišel podívat. Přišel jsem, abych zjistil, kolik jich po zimní přípravné těžbě z napadaných semen vyklíčilo. Abych se potěšil nadějí, že z nich jednou budou stromy, jako jsou ty kolem.

Záleží na mně, říkám si, a ruce mimoděk svírám v pěsti.

Dlouho si prohlížím každý kout, každou světlinu a těším se ze svých světýlek naděje. Nacházím je skoro všude.

Jenom na mně záleží, opakuji zarytě.

Ve vzduchu tuším hádku.

No dobře, vždyť nic neříkám, ustoupí trochu ten, co věří víc na realitu než na sny.

Já však mám těžký stín na duši: Těch porostů tolik nezbylo, řeknu jim, tak mějte rozum.

Komu řekneš? Porotě? Žádná nebude. Nebudeš jim stát za to. Přijde rozkaz – skácet naholo, a ty budeš jen přihlížet zániku těch svých světýlek.

Dál to znám. Dál nemusím poslouchat.

Celý můj obzor zaplňují nepatrné semenáčky.

Pokaždé je to krok do tmy. Ale copak je dovoleno ani se o to nepokusit? Tady, kde se mi přirozená obnova lesa sama nabízí?

První krok se podařil. Teď už musím pokračovat.

Víš, co zde bylo v plánu. Nikdo ti nedovolil žádný krok jiným směrem dělat. Zde se nabízí možnost soustředěně a naráz vyrubat patnáct set krychlových metrů dřeva! Na rovině! Chápeš, jaké je to sousto pro tu mašinu? Jak jí bude chutnat? Jak se předvede? Nezdá se ti uhozené pro nějaký svůj vrtoch neposkytnout naší drahé mašince takovou šanci? Dnes, ve věku techniky?

Opatrně došlapuji. Každá z vás může zaniknout, říkám těm štětičkám v trávě. Zanikne vás spousta. Jenže tady se nepočítá na desítky ani na tisícovky jednotlivců. Tady se uvažuje jinak. To vaše ohromné množství na ploše, to je cesta k úspěchu. Tisíce vás uschnou, budou ukousnuty, zašlápnuty, nenávratně zmizí, ale jiné tisíce zůstanou a budou odrůstat a každou další uvolňovací těžbou, každým novým náletem semene budou doplňovány a zahustí se a pokryjí půdu, zatímco mateřský porost, jen poněkud prořídlý, stále je bude chránit, a tak poroste jistota, že les na této ploše se sám zdravě obnoví.

Brodím se zmoklými stébly, otírají se mi o nohavice, mám je brzy až nad kolena mokré, ale na to málo dbám. Prohlížím každý čtvereční metr půdy. Musím do detailu poznat výsledek této těžby.

Stojím na mírném úbočí a průzory v prosvětlených korunách mateřské kmenoviny vidím temeno Ostrého. V tom směru převažují lesy. Temné, hluboké, ve vymytém vzduchu neskutečně blízké. Nad sedlem, co odděluje můj svah od nejbližšího návrší, zvolna pluje vlečka modravě bílé mlhy. Skoro černá smrčina rýsuje na čistém nebi zubatý oblouk, zvrásněný porosty různých výšek. Stojí za sebou jako kulisy. A v každé vrásce útržek mlhy.

To jsou moje lesy. Mou rukou mnohokrát dotčené. To je můj svět.

Dívám se do prohlubní a výčnělků svého světa, plasticky zdůrazněných mlhou, a u nohou mám křehký výsledek své práce. Zatím křehký. Také tam v těch vráskách, v každé z nich se skrývá výsledek spolupráce lidí a přírody.

Živel a rozum. Dobré spojení. Užitečné.

S poznáváním přírody nebudeme nikdy u konce, nikdy se nepřestaneme učit ji užívat, v dílčích úsecích ovládat, mít pod kontrolou. Hospodařit s ní.

Jak se nám to ksakru může stát, že najednou ztratíme spojení s přírodou? Že odmítneme nejlepší zkušenosti z toho, co už tu jednou bylo, že se fanaticky obrátíme na novou víru? Jak můžeme z nepochybně rozumných úvah uplácat modlu? Zlaté tele?

Předení lelka slyším tak zřetelně, jako by přicházelo z koruny nade mnou. Jakmile však se v myšlenkách vrátím jen na půl cesty tam, kde to tak pálí, hlas lelka se okamžitě vzdálí. Teď ho slyším jen matně.

Rád bych se přestal vracet, ale něco mě tam stále žene, je to silnější než touha po klidu.

Nakonec neslyším nic, jsem příliš daleko: Řítíme se z extrému do extrému. Dnes se klaníme efektní těžbě dřeva. Velkotěžbě. Pro dříví a ocel přestáváme vidět les. Chemické umrtvování vegetace, hmyzu a hlodavců se stává samozřejmým požadavkem. Mrazí mě z těch pasek s udusanou půdou bez života. Roky po odsunu strojů se tam po každém dešti rozlévají bahniska s duhovými šmouhami. A ty paseky nás naplňují hrdostí nad vlastní odvahou, s níž jsme zbourali předešlou modlu – ideální, neuskutečnitelný les bez pasek. Od jednoho extrému jsme se osvobodili, bourajíce vše, co nám stálo v cestě, abychom se druhým extrémem nechali zotročit. S klidem opakujeme dávno odhalené chyby. Chyby, které jsou teď, po sto letech, závažnější o účast nové techniky a chemie.

Kde se v nás bere to opojení mocí! To zasahování do přírodních procesů. Jako by ohledů na budoucnost bylo již dost a přišel čas myslet jenom na dnešek!

Mám strach. Z nás. Také sám ze sebe. Strach z člověka. Největší lesníkův strach konce dvacátého století.

Čas od času již vídám kouřové signály, jak od severu a západu obkličují moje lesy. Kolik roků zbývá, než se ta kouřová znamení stanou osudem mé pevnosti!

Něco ve vzduchu se změnilo.

Než však stačím pocítit úlevu z ticha, kolovrátek se rozdrnčí nanovo.

Musí být blízko.

Ale hledej lelka, který sedí podélně na větvi s vratkými stojáčky ukrytými v peří a tiskne se bříškem ke kůře zbarvené jako on!

Znovu ticho. Takové, že opožděná kapka, jež se kdesi v korunách utrhla, zazvonila v podrostu jako rolnička.

Kui! Kui! Kui!

Fuj, to jsem se lekl!

A znovu drnčení.

Teď, po tvém zvolání, kamaráde, už mám aspoň směr.

Dokud tě zde mám, nebude to s mým polesím ještě tak zlé.

Ani se mnou to nemusí být zrovna k zoufání. Ještě věřím, že není pozdě. Chvílemi dokonce věřím, že se mi podaří i tento porost uhájit.

Zaslechnu tiché zurčení. Rozhlédnu se. Země nestačí vsakovat příděl vláhy, který jí štědré nebe poskytlo. Hezkou chvíli je po dešti, ale živá voda dosud teče neviditelným kanálky všude kolem. V trávě se rozlévají čirá jezírka. Některá jsou od trávy a lesa zelená, v jiných vidím zlatavé a modré útržky nebe.

Teď dochází prostřednictvím ničím nenahraditelné lesní půdy k pozvolnému doplňování podzemních pramenů. Věčný koloběh přírody. Nezávislý na člověku, člověkem jen v dobrém nebo zlém ovlivňovaný.

Mám v rukou prostředky, aby převážilo to dobré?

Země je dosyta napojena, co bys chtěl víc. Mysli chvilku jenom na přítomnost.

Umyté kmeny několika borovic v moři smrků září rudě. Oslnivě se do nich opírají vodorovné šípy posledních paprsků.

Lačně si pohrávám s živým, dnes ještě velice živým obrazem lesa, jak ho znám, jaký má být. Je to rozkoš, zapomenout a žít. Být jenom součástí této přítomnosti.

Ten lelek přede tak blízko, že nemůže být jinde než na této borovici, co má kmen hned pod korunou rozťatý bleskem.

Důkladně si ji prohlížím. Nevynechám žádnou větev, ale tajemného ptáka ne a ne spatřit.

Rudnoucí slunce kleslo až do lesních korun. Světelné body a čáry se tam v mírném vánku chvějí, jako se chvěje zrcadlení nepokojné vodní hladiny.

Den se rozběhl k soumraku.

Po rozsvíceném kmeni poznamenané borovice stoupá stín lesa, vplížil se mezi svalnaté závaly, kterými dlouhá jizva bezpečně srůstá, vnikl do mělké, dosud úplně nezhojené štěrbiny a nakonec zaplaví celou korunu. Nepotrvá dlouho a nejvyšší letorost zhasne jako dohořelý knot.

„Kui! Kui! Kui!“ zakřičí to v paždí silné větve. V nečekaném kontrastu ke zvučnému zvolání se odtud bez sebemenšího šelestu vznese dlouhokřídlý lovec večerního hmyzu a letem podobným netopýřímu překříží oblohu. Spustí se až k zemi, kde rozhoupá skloněné klasy třtiny a opět vystupuje nad hladinu lesa.

A vtom odkudsi zezadu přilétl šedivý přízrak. To, co mnou otřáslo, nemohlo se nazvat letem ptáka, byl to výstřel, pád, úder. Ta svištící střela překonala vzdálenost mnoha desítek metrů, kterou mám v zorném poli, v jediné vteřině. V mžiku se napřažené pařáty dotknou stoupajícího letce a nezadržitelně, jako stroj nastavený na jemnou spoušť, se svírají. Osm břitkých dýk vniká do živého těla. Vyletí gejzír peří, na vteřinku se na světlém pozadí objeví známé žíhání, ty ďábelské mimikry, klubko se zatočí jako vrtule, propadne až pod úroveň zelených větví, potom šedivá křídla za pomoci široce rozevřeného rejdu zmírní pád a jestřáb volnými rozmachy odnáší umírajícího ptáka do jeho rudě se tmící, věčné samoty. V té chvíli již bezvládná křídla splývají volně.

Rozběhnutý tep se chvěje až v krku.

Je to lítost, co cítím?

Ne, jen ohromení. A obdiv. A pokora. Pokora před zákonem, který každému tvoru dává stejnou šanci žít nebo umřít. Ani jednoho neprotežuje před jiným. Ani ten člověkem nejohroženější tvor není pro jiného tvora tabu, neboť by se to vymykalo přírodě, která sama neohrožuje existenci žádného ze svých tvorů. Je to až nesnesitelně spravedlivý zákon.

Náhle, skoro bez přechodu, les potemněl.

Tam, kde před chvílí zapadlo slunce, trvá dosud pronikavá zář, ale i ta se již podobá uléhajícímu požáru. A uprostřed šarlatového prostoru nízko nad lesem svítí osamělá Venuše jako zlatý šperk.

Někde v dálce se rozdrnčel známý, velice známý kolovrátek.

Ani ve snu bych se toho nenadál. Není to týž hlas, nemůže být.

Snad proto mi teď zní nově a melodicky. Jako jasný hlahol zvonu.

 

 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

03.06.2018 12:11:08Jeff Logos

Krásné vyznání a trefný popis. Jsi mistr slova a vcítění se. Pašák.

17.05.2018 12:45:03revírník

Děkuji.

17.05.2018 05:59:23Jeff Logos

hezký příběh

14.08.2017 17:59:51Lakrov
redaktor prózy

Autora poznávám hend od prvních řádek a za chvíli už se s ním vezu na vlně  respektu k přírodě. Při zmínce o ...umrtvování vegetace, hmyzu a hlodavců...  mě trochu zabolí včerejší nutnost dopustit se téhož -- jenže co jiného  s hnízdem sršňů v dutině stromu u vchodu do zahrady... Několik dní jsme  to s nimi zkoušeli po dobrém, aby se mohly odstěhovat, leč marně.  Krásné je to, citlivě napsané jako ostatně vždycky.  Při čtení jsem si vzpomněl na E.T. Setona; tohle je ovšem méně apické.  Tip.  

01.08.2017 11:50:40revírník

Já čtu rád tvou pochvalu. Děkuji, těší mě.

01.08.2017 11:30:53lastgasp

Krásný příběh, je znát tvé spojení s přírodou. Čtu to rád.

23.07.2017 13:03:03revírník

Přicházím pozdě, Karle, ale těší mě naše podobné vidění lesa. Jenom s tou moudrostí bych to nepřeháněl. Děkuji ti.

13.07.2017 08:48:30K3
redaktor prózy

Tvůj svět jde rukou v ruce s mojím viděním lesa. Další tvoje lekce lesní moudrosti. Po každé nich, vidím les trochu jinak. Pro mě škola.

12.07.2017 12:59:10revírník

Ireno, moc ti děkuju za připomínku. Opravdu to tam dobře nepůsobilo. Už je to pryč a jsem sám rád.

12.07.2017 12:55:38revírník

Jiřino, moc mě těší tvá pochvala, jsem rád, že jsem ti něčím přispěl k příznivým pocitům. Díky.


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.