Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+12 neviditelných
Bernské harfy – 7. epizoda
datum / id14.07.2017 / 480522Vytisknout |
autorkvaj
kategoriePróza na pokračování
zobrazeno135x
počet tipů2
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

Příběh vypráví o čtyřdenní cestě šéfredaktora a redaktorky místních novin na Moravě do švýcarského Bernu na benefiční koncert uspořádaný ve prospěch obce Píšťaly a dalších vesnic v jejich okrese, které byly postiženy velkou povodní.

Bernské harfy – 7. epizoda

     Sylva Kocourová a Radek Nop se vypravili na obhlídku Bernu chvíli po poledni, takže měli na město zhruba čtyři hodiny. Potom se museli vrátit do hotelu a připravit se na večer. Teď už ale rázovali ulicí, která byla jako všechny hlavní třídy starého města na ostrohu, kolem něhož se obtáčela řeka Aare, víceméně rovná, lemovaná hustě domy podobného vzhledu, a táhla z jejich pohledu od východu k západu. Byla dlouhá, že si neudržela ani své jméno, a od místa, kde se s ní křížila Kreuzgasse, nesla název Kramgasse, cosi jako Obchodní ulice, což je známá bernská dlážděná třída končící slavnou Hodinovou věží – Zytglogge. 
     K ní ale teď Radek a Sylva nemířili. Odbočili do Kreuzgasse, jež po chvíli ústila do jiné východozápadní třídy Junkerngasse, která posléze změnila název na Műnstergasse, čili Chrámová nebo Katedrální ulice. Ostatně měli bernský Műnster zrovna před sebou, ač ho viděli zezadu. Dorazili na Műnsterplatz, aby si prohlédli i průčelí katedrály s obrovitou věží.
     Sylva byla unesená, jako ze všeho, co dosud při své krátké cestě městem zhlédli. Na Švýcarsko se opravdu těšila, užívala si ho, a zejména Bern splňoval její představy, jež si o této alpské zemi vytvořila. Trochu jí štvalo, že se Radek chová dost přezíravě.
     „Tobě se ten chrám nelíbí, Radku? Vždyť je úchvatný.”
     „Líbí. Jak by ne. Je to fakt velký kostel, zvlášť ta věž je vysoká.”
     „Proč jsi zase takový protivný, Radku?”
     „Tak promiň. Až zase spatříme něco zajímavého, zatancuju radostí oslavného třasáka.”
     „Divím se ti, Nope, proč nevyužíváš šance, že tady můžeš být a vidět něco, co už třeba na vlastní oči nikdy neuvidíš. Trochu nadšení to chce. Víš?!”
     „Proboha, Micko, vždyť to snad vidím zrovna jako ty, ale co mám podle tebe dělat? Stát před tím pitomým chrámem s otevřenou pusou a říkat – jééé?“
     „To zrovna nemusíš, ale není ani nutné tvářit se tak znuděně a kysele.”
     „Kdybych chtěl v téhle debatě pokračovat, řekl bych, abys mi dala seznam povolených výrazů tváře, ale protože nechci, neřeknu nic.”
     „Víš, Radku, ty musíš vždycky...”
     „Říkal jsem ti už, že v tý debatě nechci pokračovat?”
     „Říkal. Už mlčím.”
     Vztekalo jí, jak ji Nop pořád tlačí do defenzívy, utíná diskuze, vyhrává slovní šarvátky a jak ona si čím dál míň troufá mu vzdorovat a oponovat. Utěšovala se ale, že mu všechno vrátí. Najednou ji však zamrzelo, že svůj vztah s Nopem vnímá stále víc jen jako souboj, jako válku. Náhle si přála, aby se mu nemusela mstít a nechtěla se ho pokoušet zničit. Cítila, že by všechno, čím ji kdy ublížil, urazil a ponížil, překousla, hodila za hlavu, kdyby viděla, že o ni Nop stojí, že by třeba chtěl být s ní, a kdyby mohla věřit, že by se do ní uměl zamilovat. V hotelu vlastně ani nelhala, když jakoby z legrace řekla, že se do něj začíná zamilovávat.
     Jenže ani Nop nebyl tak úplně chladný a znuděný, jak se snažil tvářit. Snad to bylo tím, že se mohli jen tak procházet tím cizím půvabným městem, že měli příležitost pár hodin se o nic nestarat. Nop zažíval slastný pocit ze slunečného vláčně líného časného odpoledne a jen tak, nejspíš z té pohody a marnivosti, objal Sylvu kolem ramen, když zvolna mířili na Münsterplattform, což byla obdélníková terasa nad řekou Aare, přiléhající ke katedrále. Asi to udělal schválně, aby zjistil, jak Micka zareaguje. Ona to však vzala jako samozřejmost, nedala na sobě vůbec nic znát. Tak se mu to aspoň jevilo. Ve skutečnosti v ní hrklo, jak na sobě ucítila Radkovu paži. Že by se jí začalo plnit to, co si před chvílí vybájila?
     Münsterplattform obepínala ze tří stran zídka a kolem celé terasy vedla cesta, podél níž rostly stromy, tvořící tak z ptačí perspektivy vnitřní obdélník. Dvojřadá alej stromů stála i ve středu terasy u cesty mezi čtyřmi symetricky srovnanými obdélníkovými trávníky, kolem obysypanými bílými kamínky. Od zídky na delší straně terasy, v rozích s osmiúhelníkovými altány s měděnkovými střechami, se nabízel krásný obrázek města s řekou v popředí. A do jednoho z těch altánů Nop a Kocourová zabrousili.
     Koukali na město a poutal je zejména vysoký most Kirchenfeldbrücke. Z jejich pohledu začínal u hotelu Bellevue Palace a na železném žebroví oblouků mezi kamennými pilíři se klenul nejen nad řekou, ale i nad nějakým stadionem a ústil pak do náměstí Helvetiaplatz, kde stojí Kunsthalle Bern a pak Alpines Museum der Schweiz, jak zjistili v bedekru. Z pilířů se tyčily nad mostní silnici z každé strany kónické kamenné sloupy, které dodávaly mostu impozantní vzhled. Oba mlčeli, ale Nop si všiml, jak Sylva z té vyhlídky na město vnitřně plesá, jak je celá rozechvělá.
     „Radku, stejně je to fascinující. Jen tak si kráčíme, zajdeme do parkové terasy a rázem před sebou máme celé město jako na dlani.”
     „To bude tím, že tento břeh Aare je proti druhému hodně vysoký. Cosi podobného znám od Berounky mezi Hýskovem a Nižborem, i když tady je to jistě výraznější a půvabnější.”
     Micka po něm sekla zlostným pohledem. Sice ho zaznamenal, ale zapálil si cigaretu a pokračoval. 
     „A celé město fakt nevidíš. Když to uvážíš, hledíme odtud jen na malou část. Prohlížel jsem si plánek Bernu, takže vím, že je docela velký, hlavně po východozápadní ose.”
     Nakrabatila nos, když k ní doletěl tabákový dým a znechuceně se po Nopovi ohlédla.
     „Radku, vážně musíš všechno pořád zlehčovat a ironizovat?
     „Nesnáším nadšení, patos a sentiment a jak něco z toho uslyším, nedá mi to a musím to nějak shodit, odlehčit.” 
     Samotného jej překvapila vlastní upřímnost.
     „Proč si tak ničíš život, Radku?”
     „Myslíš kouřením?”
     „To taky. Ale spíš mi to jen připomnělo všechno to ostatní, co děláš.”
     „Vážně nevím,” zatvářil se sklesle a pokorně.
     „Měl bys začít pracovat na tom, abys to brzy zjistil. Jinak to s tebou dopadne špatně. Nejspíš hůř, než si dokážeš představit a než jsi ochoten si přiznat.”
     Nop zpozoroval, jak Sylva pookřála, když se od ní nechal opět kritizovat a vychovávat. Napadlo ho, že by se následkem toho mohla přestat domnívat, že se do něj začíná snad zamilovávat. Každopádně byl rád, že vedle něj rázuje zase ta někdejší Micka v plné formě.
     To už se ale vrátili na Műnstergasse a pokračovali po ní až k Centrální knihovně, obešli Casinoplatz a ulicí Kochergasse dorazili k budově parlamentu švýcarské konfederace, který se zve Bundeshaus. Vyhlížel monstrózně a chladně, stejně jako rozlehlé Spolkové náměstí Bundesplatz před ní. Rozsáhlý stín parlamentu padal na velké dlaždice náměstí a na chvíli schoval Nopa a Kocourovou před sluncem.
     „Teď stojíme u baráku, odkud se vládne tomuto celému alpskému státu,” řekl Nop.
     Sylva se po něm udiveně ohlédla. Šaškuje, nebo tu zbytečnou informaci sdělil vážně? Zkoumala jeho obličej, tvářil se neproniknutelně nebo spíš lhostejně.
     „Kam mě vlastně hodláš ještě zavést, Radku?”
     „Myslel jsem, že se projdeme až k Dreifaltigkeitskirche, kde bude benefiční koncert, trochu to tam omrkneme, vydáme se zpátky a cestou se koukneme na Zytglogge a na všechno, co nám tak padne do oka.”
     „No a jak se vrátíme do hotelu, půjdeme zase zpátky, nebo co?”
     „Pojedeme Lagunou. Teď se procházíme, ale přece bych tě nehnal takovou štrapáci znovu. To sis snad o mně nemyslela, Micko.“
     Do evangelického kostela Nejsvětější Trojice to vlastně neměli už tak daleko. Stačilo jim projít širokou svažující se Bundesgasse, odbočit do Schwanengasse – Labutí ulice, a za chvíli už stáli před portálem toho božího stánku. Sotva se octli v obrovském trojlodním kostele, uviděli, že už se tam připravuje večerní koncert na pódiu, kam se stoupalo po čtyřstupňovém schodišti obepínajícím pódium ze tří stran. Oltář za ním vlastně ani žádný nebyl. Polokruhovému vysokému oltářnímu prostoru vévodily varhany a nad nimi vysoko na zdi obrovský dřevěný kříž. Od varhan stály na obě strany podél obloukové zdi židle ve dvou řadách, přední o stupínek níž. Na pódiu pár helfrů manipulovalo tuctem harf, různě je posouvali, přenášeli další nástroje a rozličné předměty a menší mladší černovlasá žena je u toho dirigovala. Nop usoudil, že to asi bude Marylis Dorna, ale ani on ani Sylva ji nechtěli rušit. Také jim nikdo nevěnoval pozornost, až když civěli na koncertní přípravy podezřele dlouho, přišel k nim vysoký muž středního věku s tmavými vlasy a vysypal na ně cosi nesrozumitelnou švýcarskou němčinou. Tolik ale oba pochopili, že by rád věděl, kdo jsou a co tam pohledávají.
     „Tak se pochlub, Micko, jak šprechtíš. Se mnou v tohle směru moc počítat nemůžeš. Jo a řekni mu, že jsme redaktoři z novin poblíž postižené obce Píšťaly, pro kterou se pořádá tahle akce, a taky nás, prosím tě, představ.”
     „Já to zkusím, ale už dlouho jsem němčinu nepoužila.”
     „Guten Tag, wir sind... die Redakteure... aus Brána... totiž Zeitung Brána...Brána ist auf Deutsch das Tor…” 
     Pak se Sylva zasekla, jestli to v jejím blekotání víc šlo. Dlouhán na ni nechápavě zíral. Pak se ale usmál, jakoby ho právě v božím stánku osvítil Duch Svatý a začal mluvit nyní srozumitelnou němčinou. 
     „Sie sind die Redakteure der Píšťaly in Tschechien?”
     Sylva mlčela a jen nejistě přikývla. Nop se na to už nemohl dívat ani to poslouchat. 
     „Ja, wir sind die Redakteure der Zeitungen Brána, ist es der Lokalzeitung, in dessen Bezirk der Ort befindet Píšťaly. Dies ist meine Kollegin Sylva Kocourová und mein Name ist Radoslav Nop.”
     Muž se vítězně usmál, že už konečně ví, co sem vniklo za vetřelce. Podal oběma ruku.
     „Ich bin sehr erfreut. Ich Meinrad Thibon und ich bin für die Organisation der Vorbereitungen für das heutige Konzert verantwortlich.”
     „Propána, Radku, vždyť ty válíš německy, jak když bičem mrská. Co jste si říkali?”
     Micka mluvila k Nopovi a přitom se usmívala na toho chlapa jako sluníčko.
     „Řekl jsem, že jsme redaktoři z novin Brána, a že jsou to místní noviny v okrese, kde se nachází obec Píšťaly a že ty jsi moje kolegyně Sylva Kocourová a já se jmenuji Radoslav Nop. A on, že ho moc těší, jmenuje se Meinrad Thibon a organizuje přípravy koncertu.”
     Jak uslyšel své jméno, chlapík zpozorněl.
     „Ich habe gerade von Frau Kocourová Ihre Worte übersetzt,” rychle mu vysvětlil Radek. A Sylvě objasnil: „Řekl jsem mu, že jsem ti překládal, co právě plácnul.”
     Thibon se uklidnil, neboť pochopil, že Nop bude jejich dialog Sylvě tlumočit. Zato ona se nafrněla.
     „Teď jsem ti rozuměla, nemusíš ze mě dělat až tak pitomou husu, Radku.”
     Nicméně další rozhovor se stejně odehrával v Nopově režii. S Thibonem konverzoval on a snaživě překládal Sylvě, co říkali. Kocourová zpokorněla a nepokoušela se už mluvit ani se vzpouzet, že něčemu rozumí.
     Nop sdělil Švýcarovi s nezvyklým německým jménem a francouzským příjmením, že teď jsou tady jen neoficiálně, protože sem zabrousili při prohlídce Bernu. Přijdou až hodinu před koncertem, takže se o ně nyní nemusí nijak starat. Thibon s ulehčením přikývl, avšak sdělil jim, že by je zavedl i do rotundy, kde bude po koncertu otevřená výstava s rautem, ale prý tam ještě nikdo není. Mohou se ovšem k rotundě podívat. Chtěl jim představit také Marylis Dornovou, což byla, jak odhadli, ta malá holka na pódiu, jež poháněla pomocníky. Nop ale řekl, že ji nehodlají rozptylovat, když má spoustu práce s přípravou koncertu.
     Rozloučili se s Meinradem Thibonem, chvíli ještě okolkovali v kostele a pak vyšli ven.
     „Radku, proč jsi po mně chtěl, abych mluvila, když umíš německy líp než já? Abys mě ztrapnil?”
     „Ale vůbec ne. Moje němčina není také nic moc. A vážně jsem myslel, že jsi v němčině kovaná. Jenže ty jsi se hned z kraje nějak zadrhla. Zavinil to ten Meinrad?”
     „Proč on?”
     „No všiml jsem si, že jsi na něm mohla nechat oči.”
     „Ale di ty. Normální chlap. Takových jsem viděla.” 
     Sylvina snaha o lhostejnost v hlase byla však křečovitá.
     „Chceš tedy popřít, Micko, že se ti líbil?”
     Jak stáli vedle sebe, otočil k ní hlavu a zpříma jí zabodl do očí svůj zničující pohled. Chvíli to vydržela, uculila se, zatvářila se nejistě, trochu se zavlnila, lehce uhnula zrakem, pak se mu zase podívala do očí.
     „Ne, to nepopírám. A štveš mě, Nope. Nedokážu ani zalhat, když na mě tak koukáš.”
     „Tak vidíš, Micko. To se přece stává, když stojíš před objektem své touhy, že ze sebe neumíš vypravit kloudnou větu.”
     „Víš co Radku? Jdi do prdele!”
     „Jo a mimochodem, pitomá husa, o které jsi mluvila v chrámu Páně, znamená tolik, co husa krmná. Byly totiž slovní základy krm- a pit-, které znamenaly to samé, takže se říkalo krmná či pitomá husa. Slovní základ pit- ale léty zanikl a zůstalo jen slovo pitomý, které časem nabylo pejorativního významu, odvozeného od chování krmné husy. A ještě zbyla spousta pitomců.”
     „K tomu, co jsi mi teď vysvětlil, se vztahuje stejné doporučení, jaké jsem vylovila před okamžikem. Jdi do prdele!”
     Nop se zachmuřil, ale neřekl nic, a radši se vydali k rotundě. Obešli kostel a za ním, za travnatým pláckem s několika vzrostlými stromy, spatřili kruhový objekt napůl zapuštěný do země, takže měl okna skoro na úrovni terénu.
     „To bude ono, Radku.”
     Sylva vykročila blíž k rotundě a Nop za ní. Za chvíli už oba nahlíželi okny dovnitř. Viděli sál s výstavními panely po stěnách dokola, na nichž už byly instalovány obrovské, velké i menší fotky z povodně, kterou důvěrně znali, a uprostřed místnosti stály stolky s židlemi a cosi jako barový pult proti vchodu. Radek a Sylva po sobě jako na povel koukli a beze slov se domluvili, že by si prohlédli výstavu rádi už teď bez lidí. Zanechali svého ?voyerství? a vydali se po obvodu rotundy ke vchodu. Sestupovalo se tam z boků po dvou schodištích. Sešli až dolů, ale bylo ještě zamčeno, což zjistili zacloumáním oběma křídly prosklených dveří. Už se chtěli vrátit nahoru, ale hluk, který ztropili, přilákal jakousi ženu někde uvnitř. Nop se jí snažil německy vysvětlit, kdo jsou a co chtějí. Asi čtyřicetiletá elegantní blondýna se usmála a představila se coby Stefanie Zingg.
     „Vy můžete tšesky mluvit, já tšesky umím.” 
     Nop i Kocourová na ni civěli jako na zjevení. Ne kvůli její češtině, ani proto, že měla výrazně hezkou tvář i postavu. Byla však až neskutečně podobná Anděle Baronové, jen snad v maličko starším provedení.
     „My ještě přijdeme večer na koncert, a pak na zahájení výstavy, ale nemohli bychom se na ni podívat už nyní?” zeptala se Sylva.
     Nopa zarazilo, jaký vemlouvavý tón Micka zvolila, jak se té ženě snažila vlichotit a ještě se přitom příšerně servilně usmívala. Radek věděl, že Kocourová občas užívá takové způsoby, když chce něčeho dosáhnout, netušil ale, proč teď, když o nic nejde. Stefanie se tvářila nechápavě. Zřejmě to bylo na její znalost češtiny moc složité souvětí.
     „Mein Kollegin fragte, ob wir die Ausstellung nun sehen?“ pověděl Stefanii. „Řekl jsem, že jsi se ptala, jestli se můžeme podívat už teď,” přeložil Sylvě.
     Micka rázem změnila medový výraz na kyselý škleb adresovaný Nopovi.
     „Ach, aber sicher. Já teď rozuměla, co vy jste paní Kocourová šžíkal.”
     Zingg vzala vzápětí Nopa familiárně v podpaží a vlekla ho do rotundy. Sylva je otrávěně následovala a přemýšlela, proč právě tyhle typy ženských na Nopa letí. Zingg se k němu začala chovat nečekaně brzy, nejen na Švýcarku, nemístně přítulně, ačž by podle Sylvina názoru měla být rezervovaná. Nebo to s tou komisností Švýcarů a hlavně Švýcarek není tak horké. Sylva mínila, že by to od té Stefanie byla nestydatá sexuální výzva kdekoli. Proč si vůbec myslím, že jsou Švýcaři zdrženliví? Ptala se sama sebe.
     Za chvíli už obcházeli panely, prohlíželi si fotografie, některé byly fakt sugestivní. Nop si všiml, že se záběry jejich redakční fotografky Anitky Domanské vedle fotek profesionálních fotoreportérů z renomovaných deníků na výstavě vůbec neztrácejí a zahřálo ho to u srdce. Kocourová zase s nelibostí sledovala, jak spolu Radek a Stefanie vesele švitoří a ji skoro nevnímají. Zingg se Nopa stále na něco vyptávala a on ochotně a s radostí vysvětloval. Byl právě žhavým objektem jejího zájmu a očividně ho to těšilo. Sylva byla ráda, že se Radek tady ve Švýcarsku aspoň na chvíli vymanil z vlivu potvory Baronové. Sylva si však sama nehodlala přiznat, že chtěla mít Nopa pro sebe, a on tu potká ženskou, která jakoby Anděle z oka vypadla, co víc, chová se stejně vyzývavě, a hned ho začala brát hákem.
     „To náhoda je šťastná, že vy jste k nám už ted zavítali.”
     Zingg se přitom líbezně usmála na Nopa, i když do té náhody vztáhla i Sylvu.
     „Mnoho jste mi oznámil…” 
     Stefanie se zarazila a hledala u Radka očima pomoc.
     „Chtěla jste asi říct, že jsem vám mnohé objasnil či ozřejmil, Stefanie.”
     „Ja, ja, ano, jste moc chápavý tšlověk, Radku. Hodně víte o vašem kraji a umíte to dobšže povídat. Já ve vaší zemi ješte nikdy nebyla. Nyní už je mi blízko a víc dobšže rozumím, jaké neštestí ta povodeň byla.” 
     Zingg se zrovna rozplývala a jihla čím dál víc legrační češtinou.
     Když odcházeli, Zingg si potřásla se Sylvou rukou, a pak se znovu obrátila k Nopovi.
     „Obdivuji, jak jste se výborně naučila česky, Stefanie,” zalichotil jí Radek.
     Zingg stála k Sylvě zády, a ta toho využila a vyplázla na Nopa jazyk.
     „Radku, jste milý muž!” řekla potom Zingg. 
     V hlase Stefanie se při těch slovech na moment zachvěl nepatrný náznak temné vášně a touhy. Tak si to Kocourová aspoň vyložila. Pak se Zingg k Nopovi naklonila, položila mu ruku na paži těsně pod ramenem, a rychle ho líbnula na ústa na rozloučenou. Kocourová vykulila oči, obrátila je v sloup, sklonila hlavu a nevěřícně jí zakroutila. Sylva si také všimla, že to i Radka vykolejilo, dělal však, že to bere jako samozřejmost.

Pokračování

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

14.07.2017 17:11:33kvaj

Vždyť je to druhý díl "Ženy ho ženou životem". Ženský na něj letí, ale on z toho mnoho nemá. Ten popis Bernu jsem musel zjednodušit, protože původně jsem jmenoval všechny ulice, a bylo to nepřehledné. Nevyznal jsem se v tom ani já. Jsem tedy rád, že v této podobě se ti to líbí.

14.07.2017 12:05:07Gora

 nemístně přítulně, ačž by podle Sylvina -překlípek:-), jinak o.k.

Ovšem ten Nop má tedy kliku, tolik žen na něj letí...kam nemůže čert, nastrčí ženskou - např.do kostela:-))

Pěkně popsané prostředí města Bernu a také kostela...jako bych tam byla:-)


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.