Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+16 neviditelných
Bernské harfy – 8. epizoda
datum / id15.07.2017 / 480561Vytisknout |
autorkvaj
kategoriePróza na pokračování
zobrazeno207x
počet tipů1
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

Příběh vypráví o čtyřdenní cestě šéfredaktora a redaktorky místních novin na Moravě do švýcarského Bernu na benefiční koncert uspořádaný ve prospěch obce Píšťaly a dalších vesnic v jejich okrese, které byly postiženy velkou povodní.

Bernské harfy – 8. epizoda

     Sylva Kocourová a Radoslav Nop se vraceli Bundesgasse k náměstí u parlamentu a Nop podotkl, že je Stefanie příjemná žena. Sylva se náhle zadrhla na místě, až to přinutilo zastavit i Radka. Oba se na sebe překvapebě podívali. Důvodem Nopova údivu ale bylo, že Kocourová nečekaně zastavila, a ji zase ohromilo, co Radek řekl.
     „Nope, tobě bylo příjemné, jak po tobě ta čubka vyjížděla?”
     „Přeháníš, že po mně vyjížděla.”
     „To si piš, že vyjížděla. Od první chvíle. Čišelo to z každého jejího slova i gesta, a jak tě nakonec políbila, to tedy bylo něco…”
     „To fakt přepískla.”
     „Tak vidíš.”
     „Víš, co bych rád věděl, Micko?”
     „Copak, Radoušku?”
     „Jestli tituluješ Stefanii Zingg hanlivě jenom kvůli tomu, že po mně, jak tvrdíš, vyjížděla, nebo i proto, že se neskutečně podobá Andy Baronové?”
     „Radku, promiň. Bylo to ode mě hloupé a vážně mě ovlivnila její podoba s Baronovou. Vím přece, že jsi nemohl za to, že ses jí líbil a brala tě hned brutálně hákem. Štve mě ale, že jsi tomu vůbec nebránil! Vypadal jsi, že tě to dost těší.“
     „Nemám ve zvyku mentorovat ženy, jak se mají chovat, Sylvo. Jsou přece svobodnými bytostmi, které disponují stejným právem dávat najevo své city a záměry jako muži.”
     „No jistě, abys zrovna ty nedokázal vysvětlil ušlechtilými důvody, jak se tetelíš blahem, že po tobě nějaká ženská zatouží.”
     Radek se od Sylvy odvrátil a rozhlížel se po okolí. Stáli na chodníku u jakéhosi parku, uprostřed kterého se nacházela podivná skulptura.
     „Micko, mrkni se do bedekru, co je to támhle za věc.”
     Kocourová se ani nepokoušela vracet ke Stefanii a poslušně začala listovat v bedekru.
    »Weltpost-Denkmal je památníkem, jenž se nachází na zbytku bernských hradeb Kleine Schanze a připomíná to, že právě v Bernu byla v roce 1874 založena Světová poštovní unie. Sestává z bronzové plastiky Autour du monde – Kolem světa, byl odhalen 5. října 1909. Zhotoven byl podle návrhu Francouze Reného de Saint-Marceaux (1845-1915), jenž vyhrál mezinárodní soutěž. Plastika je umístěna na umělé skalce za vodní nádržkou a představuje zeměkouli. Kolem ní tančí alegorie kontinentů, jež si předávají dopisy. Vedle zeměkoule sedí na granitovém podstavci „Berna“ se znakem města, personifikace Bernu v ženské podobě.«
     Sotva dočetla pasáž o památníku, vypravili se k němu a chvíli ho obhlíželi.
     „Jak se ti to líbí, Radku?”
     „Viděl jsem hezčí i horší. Ostatně je to památník a nestojí tady, aby se mi líbil nebo ne, ale aby něco připomínal.”
     „Ovšem výtvarná a estetická stránka je také důležitá. Nemyslíš, Radku?”
     „Jistě. Tomu já ale nerozumím.” 
     Nop se otočil a odcházel zpátky k Bundesgasse a Sylva klusala za ním.
     „Ty tomu nerozumíš? Zrovna ty? Bývalý grafik?”
     „No právě, bývalý.”
     Došli na Bundesplatz, odtud na Theaterplatz, zamířili k plácku, kam ústila Marktgasse a už stáli u Zytglogge, špičaté hodinové věže čtvercového půdorysu s klenutým průchodem na pověstnou Kramgasse, takže Zytglogge tvořila něco jako bránu. Prošli obloukem brány, odkráčeli asi dvacet metrů, aby měli dobrý výhled, obrátili se a koukali na nejvýznamnější památku Bernu z východního čelního pohledu, tedy z Kramgasse. Sylva nalistovala, co se o Zytglogge psalo v bedekru. Radek jí civěl přes rameno.
     Oba četli, že Zytglogge postavili na počátku 13. století coby strážní věž a byla napřed pouhých šestnáct metrů vysoká. Následně byla zvýšena o sedm metrů, aby z ní byl výhled nad okolní domy. Později, když se v polovině 14. století posunula západní obrana města až k dávno už zničené věži Christoffelturm, bylo v Zytglogge zřízeno nucené ubytování pro Pfaffendirnen, tedy pro děvky kněžských, prostě vězení pro ženy odsouzené za sexuální vztahy s duchovními. V dalších obdobích se stala věž s hodinami centrem městského života v Bernu a nakonec památkou, coby součást Starého města Bern, které je zařazeno do Seznamu světového dědictví UNESCO.
     „Proč se to jmenuje tak divně – Zytglogge?“ zeptal se Nop.
     „Prý to má původ v německém slově Zeitglocke, čili zvon času a vztahuje se i k výrazu kebie – klec, tedy vězení,“ odpověděla Sylva. „A neruš, čti si se mnou.“
     Dověděli se, že Zytglogge je středověká stavba, nyní s vnějším barokním vzhledem a s gotickými prvky, měří padesát čtyři a půl metru, ale hrana střechy je ve výšce čtyřiadvacet metrů, což znamená, že postupně přistavovaná věž měří přes třicet metrů. Hodinový zvon, odlitý z bronzu, je na věži od roku 1405, má průměr 127 centimetrů, váží čtrnáct set kilo. Do zvonu tluče kladivem každou hodinu vousatý Chronos v nadživotní velikosti, který je řeckou personifikací času a v Bernu ho nazývají Hans von Thann. 
     Na věži je ještě menší čtvrthodinový zvon a úplně na jejím vrcholu v kopuli další dva zvony. Původní hodinový stroj byl kompletně přestavěn v letech 1527 až 1530 a pohání číselník orloje ve formě astrolábu, čili astronomické desky k určování poloh Slunce, hvězd a místního času podle zeměpisné délky, dokola je zvěrokruh. Na věži je i několik fresek a také třeba vlys zobrazující Saturna, Jupitera, Marse, Venuši a Merkura. Tito antičtí bohové představují dny v týdnu i planety v pořadí podle Ptolemaiovy kosmologie.
     Nop se ohlédl, jestli postáváním před vězí a čtením z bedekru nebudí už nepatřičnou pozornost, ale kolemjdoucí byli v klidu. Bernští jsou zřejmě na turisty zevlující u věže zvyklí. Radek a Sylva už ale věděli, co potřebovali, tak se otočili k Zytglogge zády a vydali se Kramgasse zpátky k hotelu Nydeck.
     „Sylvo, nepřipadá ti ta Zytglogge a celá tahle Kramgasse, jako když jsou umělé?” 
     Nop se zastavil u kašny ve středu ulice.
     „Však taky jo. Nebo máš dojem, že jsou ty domy a stavby přírodní útvary?”
     „Tak jsem to nemyslel. Domy i Zytglogge vypadají, tedy aspoň podle mě, jako kulisy, či ještě spíš jako nějaké plastové hračky, takové městečko z umělé hmoty pro děti, které se ale zvětšilo do reálných rozměrů.”
     „Co to plácáš?”
     Pak se ale Sylva rozhlédla po té středověké ulici s dlážděnými chodníky skloněnými ze stran ke kanálu ve středu, po dvoupatrových domech s francouzskými okny zdobenými rovnými vystouplými štuky a kovanými zábradlími, s klenutými bílými podhledy čevených střech, z nichž trčely řady šikmých stříšek oken půdních bytů, s podloubími, po jejichž kónických zdech se tu a tam plazily popínavé rostliny, koukla pak na Nopa a usmála se.
     „A víš, že máš pravdu…, Radku…, trošku.”
     „Já bych se za pravdu nechal i upálit jako Mistr Jan Hus.”
     „Blboune.” 
     Strčila ho dovádivě do ramene.
     „Vážně, Micko, uměla by sis mě představit coby středověkého kněze?”
     Naklonil se celým tělem ke Sylvě a zblízka jí pohlédl do očí, až se lekla.
     „Co děláš?!” ucukla. 
     Vzápětí sklonila hlavu ke straně, jakoby o čemsi usilovně dumala.
     „Kdybys žil ve středověku, tak bys byl nějaký panáček zcela určitě! Chlastal bys mešní víno a porušoval celibát.”
     „Mešní víno? Fuj!”
     „Proč fuj?”
     „Víno nemám rád, mešní ani žádné jiné.”
     „Ve víně je přece ale pravda, takže to koresponduje s tvou vášní pro pravdu.”
     „Víš, co si myslím? Kdybych byl knězem ve středověkém Bernu, a ty zase soudkyní, pokud by takové povolání mohla v tehdejší neosvícené době vykonávat žena, zavřela bys Andělu Baronovou a Stefanii Zingg do Zytglogge coby Pfaffendirnen.”
     „Blboune! Ty dvě ale děvky jsou.”
     „Nechme toho, Sylvo. Radši se mrkni, co je to za divnou kašnu.”
    Zatímco Sylva začala okamžitě hledat ochotně v bedekru, Radek si prohlížel ten vodní prvek se sloupem a sochou na vrcholu. Kašna byla běžná osmiboká kamenná vana, do které tekla voda ze čtyř trubek trčících ze sloupu do boků nad kamennými truhlíky s květy u jeho paty, ale sloup a socha vyhlížely bizarně apůsobily neskutečně pouťově. Zlato-červeno-zeleno-černý bohatě zdobený sloup s ještě zdobenější zlato-zeleno-červenou hlavicí s jakýmisi čtyřmi poprsími a nad ní socha stojícího medvěda v brnění se dvěma meči, se zlato-červenou přílbicí, zlato-červeným štítem v levé tlapě u nohy, červeným praporcem se zlatým lvem v druhé tlapě a medvídětem požírajícím zlatý hrozen u nohou,  Mezitím Sylva zjistila, že kašna pochází ze 16. století, jmenuje se Zähringerbrunnen, a připomíná zakladatele Bernu Berchtolda von Zähringena. Říká se jí i Bärenbrunnen, čili Medvědí kašna.
     „Líbí se ti to, Micko?”
     „Vůbec. Připadá mi, jakoby to byl barevný kašírovaný panák, který láká na pouti do nějakého domu smíchu. Ale jak jsi říkal u Weltpost-Denkmal, kašna tu nestojí proto, aby se mi líbila nebo ne, ale aby něco připomínala.”
     Simsonbrunnen neboli Samsonova kašna byla dalším podivuhosným objektem, k němuž Sylva a Radek na Kramgasse dorazili. Na dekorativním sloupu stojící socha biblického hrdiny Samsona ve zlatém oděvu s červenými rukávy a punčochami, co trhá tlamu zlatému lvu, jim připadala stejně pouťová jako Bärenbrunnen. Z bedekru, kam se koukli spíš ze zvyku, se dověděli, že kašna byla postavena v roce 1527 a socha k ní byla dodána roku 1544. Vzhledem k tomu, že je Samson na sloupu vyzbrojen kromě tradiční oslí čelisti také řeznickým nožem, je možné, že sochu daroval městu řeznický cech. Zjistili také, že sloup a socha nejsou původní, neboť je v roce 1973 nahradily kopie.
     Zbytek cesty až do hotelu Nydeck proběhl už bez incidentů a Radek a Sylva ji urazili bezstarostně a uvolněně. 
      Už v hotelu Nop přemýšlel, jestli mu nebude v saku vedro. Pak usoudil, že mají v autě klimatizaci a v kostele ani v rotundě zas taková výheň nebude, takže sako unese. Vtom se objevila Sylva, která se odívala a šlechtila na benefici v koupelně a Nopovi spadla čelist. Stála před ním v dlouhých vypasovaných černých šatech, jejichž horní část tvořily jen dva trojúhelníky látky nahoře se zužujíci do šňůrky kolem krku, co jí zakrývaly bujná prsa, záda měla holá, jak viděl, když se otočila kolem své osy, aby si ji mohl dobře prohlédnout. Pod ňadry byl dokola vodorovný stříbrný proužek a z přední strany měla na sukni rozparky začínající vysoko na stehnech.
     „Tak co, Nope, líbím se ti?”
     Radek těkal očima po její postavě, pak na ni upřel svůj drtivý pohled, ale mlčel.
     „Zase se tak díváš, Radku.”
     Stále nic neříkal a pomyslel si, že to, co ty šaty neodhalují rovnou, lascivně zdůrazňují a celkově v nich Sylva působí nesmírně svůdně a ostentativně. Kohokoli muselo zarazit, jak se tahle čtyřicetiletá žena vystavuje na odiv, a každého chlapa, že se přímo nabízí.
     „Jsem v šoku. V tomhle chceš jít do kostela? Budou z tebe u vytržení, zejména Meinrad Thibon.”
     „No nahoře budu mít ještě tohle.” 
     Sebrala z křesla jakýsi kabátek a oblékla si ho. Sáčko mělo dlouhé rukávy, vepředu pod krkem jeden stříbrný knoflík, takže se směrem dolů rozevíralo jako nějaká pláštěnka a končilo těsně pod ňadry stříbrným páskem ve výši toho na šatech.
     „A co se mnou furt spojuješ s tím Meinradem?”
     „Thibon se ti líbí, o tom není pochyb. Jinak bys neřekla Meinrad.“
     „Přestaň votravovat, Nope. Možná se já líbím jemu, ale mně je Thibon volný. Myslíš, že ty šaty jsou moc odvážné?”
     „Odvážné jsou určitě, zvlášť, když máme namířeno do kostela. Zase tam ale nejdeme na mši, a jak potom budeš prodávat pohlednicové soubory, tahle tvoje róba se nám zúročí. Zejména, když si sundáš kabátek.” 

Pokračování     

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

15.07.2017 21:21:32kvaj
redaktor prózy

Sylva je bezesporu dámou na úrovni. S Nopem se ale zná už dlouho. A co tak vím ze svých zkušeností, i dámy na úrovni se dokážou časem projevovat i jinak, než kultivovaně.

Děkuji.

15.07.2017 21:10:54Gora
redaktor poezie a prózy

~~Oba se na sebe překvapebě-překlípek

Další  zajímavý díl je naplněn podrobnostmi z prohlídky města.

Vždy mne trochu překvapí docela vulgární slovník Kocourkové .- je to přece dáma na úrovni...

Popis její róby svědčí o tom, že Nopovi nejsou cizí pojmy ze světa ženské módy...

Tak se už těším na další...


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.