Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+3 neviditelných
Zájezdní hostinec
datum / id17.07.2017 / 480602Vytisknout |
autorkvaj
kategoriePovídky
témaHorror
zobrazeno462x
počet tipů4
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Zájezdní hostinec

     Ten velký starý opuštěný dům s rozlehlou zpustlou zahradou ho přitahoval už dlouho jak magnet. Vyzařoval zvláštní energii, jako by sliboval, že za bránou čeká tajemství. Vždy, když šel Ivo kolem, vzal za kliku branky, ale držela pevně. Byl zklamaný, ale zároveň se ho zmocnil panice podobný strach. Několikrát ho tam viděl známý, který bydlel naproti.
     „Proč se tam furt dobýváš?“ zeptal se naposledy. 
     Ivo neodpověděl a naopak po známém chtěl, aby mu pověděl něco o domě i o lidech, kteří v něm žili. 
     Dověděl se, že Bludovka, jak se usedlosti říkalo, bývala zájezdním hostincem, kde se stavovali a nocovali formani, kteří tudy táhli s povozy. Usedlost patřila rodu Trugbildů a poslední majitelka tam nakonec bydlela sama. Její muž zemřel dávno a jediný syn s ženou emigroval krátce potom, co se jejich sedmnáctiletá dcera zabila, když se propadla v seníku podlahou a zřítila se mezi nějaké staré harampádí v kůlně. Po smrti Trugbildové připadla Bludovka státu. Nikdy se pro ni ale nenašlo uplatnění a ani po sametové revoluci ji nikdo nekoupil. Byla příliš zchátralá, a tak obrovský barák by si žádal velkou investici, aby se dal obývat. Na komerční využití se zase usedlost nacházela v malé vísce stranou turistického ruchu.
     Ivo se divil, že dům, který je opuštěný, odolává nájezdům zlodějů a vandalů, když jinak každou práznou stavbu bez dozoru obyčejně různí chmatáci vyrabují a rozeberou. Známý mu pak vyprávěl, že se o Bludovku také pokoušeli, ale nepustila je dovnitř. 
     „Co je to za blbost?“ nechápal Ivo.
     Známý na tom ovšem trval. Navíc tvrdil, že dva chlapi, kteří přece jen pronikli dovnitř, už nevylezli a nikdo je pak víc neviděl. Ivův známý dodal, že neví, jak to opravdu je. Lidé prý však starou usedlost radši obcházejí, a o žádném rabování uvnitř nikdo neslyšel.  
     Iva ty řeči znepokojily. Když ale opět šel kolem Bludovky, jako vždy vzal za kliku branky. Tentokrát překvapivě povolila. Ivo se zarazil, rozhlédl se, jestli ho nikdo nesleduje, a vešel. Ocitl se prostorném dvoře zarostlém vysokou trávou. 
     Hned se ho zmocnila tíseň a ptal se sám sebe, co tady vlastně chce. Proč ho vůbec ta barabizna vždycky tak lákala? Opravdu tolik touží poznat její tajemství? Nebo, došlo mu v tom momentu, chce aspoň na chvíli vypadnout ze svého života? Zapomenout na okamžik na své děti, na ženu a jejich vztah, jenž se stále víc hroutí do nudy a sterotypu, na veškeré to pachtění, aby zajistil rodině spokojený a pohodlný život. Zmizet z očí všem těm známým tvářím, které denně potkává, neslyšet jejich zbytečné řeči...
     Ivo se rozhédl a zjistil, že může jít jen podél zdi po chodníčku dlážděném plochými kameny. Kolem vrat kůlny a chléva se dostal nájezdem na vyvýšenou terasu, odkud vedlo dřevěné schodiště na verandu, která se táhla po celé delší straně prvního patra stavení. Zdálo se, že se může každou chvíli zřítit, ale on to riskl. Šlápl na první vratký schod a zahlédl, jak se cosi mihlo v trávě na dvoře. Bylo to však moc velké, aby to mohl být potkan, kočka nebo slepice. Pes? pomyslel si Ivo.
     Schody děsně vrzaly a veranda jakbysmet. Stiskl rezavou železnou kliku u zčernalých dveří. Šly ztuha, ale přece je odtlačil. Před ním pět metrů chodby s vyšlapanou dlažbou na podlaze, na konci další dveře, které se náhle samy rozlétly dokořán. Ivo ztuhl na místě, už se ale nic nehnulo. Asi průvan, jak jsem otevřel, napadlo ho. Opatrně kráčel chodbou až do kuchyně, odkud mohl pokračovat do pokoje. Nakoukl dovnitř. Byl zařízený otomanem, okovanou truhlou, starobylým sekretářem plným sklenic, hrnků, talířů, misek a karaf. Masivní stůl se čtyřmi vyřezávanými židlemi stál uprostřed pokoje. Na něm pár nedbale rozložených věcí. Těžký přehoz ležel přes truhlu až na zem. Vypadalo to, že odtud lidé odešli před chvílí, na všem ale ležela vrstva prachu.
     Ivo otřel rukou prach z kraje víka truhly a posadil se na ni. Musel si sednout, protože na něj z toho pokoje padala tíseň. Nebyl to však pocit, ale přímo hmatatelné. Jako kdyby se zatuchlý vzduch změnil v daleko hustší neviditelnou hmotu, která se rozpínala a svírala ho čím dál víc. Civěl přímo před sebe, ale koutkem oka zachytil tmavý stín, který se mihl přes škvíru dalších pootevřených dvěří. Už ho to ani neudivilo. 
     Vstal a přešel do sousední světnice. Byla to úzká ložnice s oknem na verandu. Postele ani skříně si nevšímal, ale upoutal ho obraz se zlaceným rámem. Malba na plátně byla už hodně ztemnělá, ale poznal, že je to čísi portrét. Ta nezřetelná hlava ho čímsi fascinovala. Zíral upřeně na obraz a vtom se mu zdálo, že se obličej zesvětluje a vystupuje dopředu, jeho rysy ale zůstávaly nejasné jako v mlze. Tvář se pak znenadání asi na setinu vteřiny, jako když cvakne závěrka fotoaparátu, zaostřila a vzápětí obraz opět ztmavnul. Ivo stačil postřehnout, že to byl ánfas mladé ženy, veliké uhrančivé onyxové oči, šíleně bledá pleť a do čela zčesané černočerné vlasy ke krku, těsně přiléhající k hlavě.
     Jestli dřív cítil tíseň, teď už ho držela v zátylku a tiskla čím dál drtivěji. Vrátil se stejnou trasou na verandu a cestou se rozhlížel, co ho zase překvapí. Nestalo se ale nic. Sešel na terasu a vydal se ke kůlně. Uvědomil si pojednou, že vůbec neváhá, kam má jít. Něco ho vedlo jako na provázku. 
     V kůlně bylo šero, takže chvíli trvalo, než se zorientoval. Všude samý binec, kusy dřeva na topení poházené bez ladu a skladu, polámaná loukoťová kola, staré žebřiňáky, násada od kosy, lovecká železa, hrábě, bruska, pár beden, změť řetězů, zrezlých spojek, prkýnek a ocelových pásků, ponk se svěrákem, v koutě halda sena a z něj trčící vidle bodci vzhůru, nad tím propadlý strop, metr pod ním vodorovný trám mezi dvěma dřevěnými sloupy. Na trámu seděla dívka v černém roláku a v dlouhé černé sukni. Byla to ta z obrazu. Její děsně velké a krutě tmavé oči se mu vpalovaly do mozku, když se na ni zadíval. 
     „Co tady děláš?“ otázal se zděšeně.
     „To se ptáš ty mě, Ivo? Spíš bych se měla ptát já. Ale neptám se, protože to vím,“ řekla. 
     „Ty mě znáš?“ vykulil oči.
     „Prohlédl sis to tady?“
     „Ano, ale jen tak zběžně. Ty tady bydlíš?“ trošku se uklidnil.
     „Tak dlouho tě Bludovka lákala. A teď, Ivo, když jsi tady, splnila se tvá očekávání?“
     „Je to tady ponurý, zchátralý a strašidelný. To jsi byla ty, v trávě na dvoře? Otevřela jsi dveře do kuchyně, mihla ses v ložnici, a pak jsi se...,“ zarazil se, „...objevila v obrazu?“
     „Řekni, Ivo, už tě nesvírá tíseň?“
     „Ne, vůbec ne,“ uvědomil si najednou. „Jak víš, že jsem ji cítil?“
     „Půjdeš si sednout ke mně, nebo mám jít k tobě dolů?“ ptala se dívka.
     Ivo se rozlédl, kudy by za ní vylezl, a jak vrátil pohled k trámu, stála už dívka vedle něj. Bylo to nepochopitelné.
     „Jak jsi to udělala?“
     „Sedneš si na ten ponk, Ivo?“
     Ačkoli to byla otázka, nedokázal jí vzdorovat a pokorně poslechl. Dívka stála před ním, ale on by přísahal, že se nohama nedotýká země. Mezi jejími podrážkami a podlahou bylo pár milimetrů. Působilo to přízračně.
     „Proč mi na nic neodpovídáš? Řekneš mi aspoň své jméno?“ dožadoval se.
     „Víš, že se sem do kůlny propadla Alina stropem a zabila se?“
     „Slyšel jsem, že to stalo vnučce poslední majitelky, ale nevím, jak se jmenovala. Alina jsi snad ty?“ nechtěl uvěřil, že mluví s nějakým duchem.
     „Víš, Ivo, komu patřila Bludovka?“
     „Prý rodu Trugbildů.“
     „Víš, Ivo, co je Trugbild?“
     „To je německy přízrak, přelud, vidina,“ odpovídal jako na zkoušce. „Alino, co tím chceš říct!? Je to přece jenom jméno. A proč jsem si měl vůbec sednout na ponk?“
     „Tobě se tam nelíbí, Ivo?“
     Dívka sklopila oči k zemi. Ivo sledoval její pohled a uviděl, že je podlaha rozžhavená doruda. Nebo že by to byla záře zapadajícího slunce? Odkud by do kůlny ale pronikala?
     „Půjdeme do zahrady, Ivo?“ zeptala se dívka, ale znělo to spíš jako příkaz.
     „Je to tam strašně zarostlý, tím neprolezeme,“ namítl. „A to mám slézt z toho ponku?“ 
     „Půjdeme, Ivo?“ znovu se otázala, ale tón jejího hlasu nesnesl odpor.
     Opět koukl na podlahu, ale po nějakém rozpálení nebylo památky.
     Dívka v dlouhé černé sukni neřekla nic a šla napřed. Její chůze však působila, jako by spíš klouzala těsně nad zemí. Ivo šlapal za ní. Dorazili do zahrady a prostupovali houštím zcela volně, ani lístek či větvička se jich nedotkly, ačkoli nebylo vidět, že by se před nimi něco rozestupovalo. Jednoduše pronikali skrz, jako by to náletové propletené křoví vůbec neexistovalo. Pak se náhle ocitli na dokonale kruhovém paloučku s nízkou hustou trávou. Dívka se zastavila a obrátila se k němu.
     „Bylo pro tebe těžké přijít sem, Ivo, a vzdát se všeho?“ zeptala se dívka.
     „Jak to myslíš, vzdát se všeho, Alino!?“ vyděsil se.
     „Jak se teď cítíš, Ivo?“ poprvé se nepatrně usmála.
     „Je mi... nádherně,“ došlo mu v té chvíli. „Ale to neznamená, že odtud neodejdu! Půjdu za chvíli pryč a vrátím se ke své ženě a k dětem.“
     Ivo se otočil a koukal, kudy by se dostal zpátky. Vysoké keře kolem paloučku byly však jako zeď. Podíval se znovu na dívku, chtěl se na ni podívat, ale už tu nebyla.
     „Alino!“ vykřikl poplašeně.
     Zoufale mu v tom okamžiku chyběla. Byl tu sám a uvězněn uprostřed nepřátelských rostlin. Vtom vznikla v houštině cesta. Neviděl jak, protože v té chvíli koukal jinam. Šel po ní zpátky na terasu a pod nájezdem cesta pokračovala přímo přes vysokou trávu k brance, kudy se mohl dostat ven z Bludovky. Otevřel branku a za ní nic. Ne prázdný prostor, ten znamená pořád něco, ale za brankou nebylo nic a působilo to úděsné jako smrt. 
     Ivo polekaně branku zabouchl a uháněl zpátky. Táhlo ho to do kůlny. Když do ní znovu vešel, spatřil sám sebe sedět na ponku a podlaha kolem byla opět rozžhavená. Zíral na to zjevení, hlava mu třeštila a do těla mu vstoupila všechna hrůza světa. Vyběhl z kůlny a řítil se do ložnice k obrazu. Před ním se zastavil a hledal ve ztemnělé malbě Alinu. Žádná tvář z ní ale nevystoupila. Jemu se ale přesto vrátil slastný pocit, který zažíval na palouku. Věděl, že je to klam, Trugbild, ale stál tam s očima dokořán... V té chvíli pochopil, že se vzdal dosavadního života a prostor mezi kůlnou a obrazem je jediný, kde může existovat...
    „Alino!“ zavolal.

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

14.08.2017 19:02:35kvaj
redaktor prózy

Tento můj počin budí rozporné reakce. Já sám nevím, jestli jsem s tím spokojený nebo ne. Každopádně jsem rád, že to hodnotíš příznivě. Díky.

14.08.2017 17:59:42Lakrov
redaktor prózy

Sloh úvodní stránky mi trochu připomíná televizní pořád "Věřte nevěřte".  Navozuje to mysteriózní dojem, což byl určitě záměr. Ve stejném duchu  snad i trochu vystupňovaněji pokračuje druhá stránka.  Celkem horor je to, říkám si po dočtení a přestože jsem čekal cosi jako  pohádku s dobrým nebo alespoň jákžtakž "smířlivím" koncem, líbí se mi  i tenhle otevřený, nejasný konec.  Tip.

 P.S. Jméno autora mě tentokrát nenapadlo, dozvídám se jej až nakonec,  tedy po závěrečném odhlédnutí na začátek.  

01.08.2017 10:54:29kvaj
redaktor prózy

Přesně tak.

01.08.2017 09:24:58Alenakar

Je potřeba se dívat dopředu,ne dozadu.

27.07.2017 11:20:39kvaj
redaktor prózy

Máš pravdu, ale asi už to nebudu nijak řešit.

27.07.2017 09:27:11Alenakar

Smůla je,žes dal na panel povídku až dodatečně a ona se zobrazila k tomu datu,kdy byla vložena na Písmák. Většinu čtenářů zajímá jen to "aktuální".

24.07.2017 11:01:55kvaj
redaktor prózy

Aha. Já jsem si to už přečetl a čtvereček jsem zakliknul.

24.07.2017 10:16:28Alenakar

Jistě. Prostě si označíš dílo,které chceš dát na panel jako "doporu;čené."(Odklikneš první čtvereček). V seznamu doporučených děl můžeš mít pět  děl za měsíc a ještě navíc můžeš mít jedno v Aréně.

Když doporučíš "Zájezdní hostinec",zobrazí se na panelu k datu,kdy byl vložen. Tedy 17.7.

24.07.2017 10:11:00kvaj
redaktor prózy

To tam mohu dát sám, Alenko? 

24.07.2017 09:11:25Alenakar

Nevím,proč nechceš dávat svoje práce na hlavní seznam děl. Četlo by tě mnohem víc lidí a měl bys větší zpětnou vazbu,když už pomineme tipy.


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.