Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Věci, které jsou nevratné

24. 07. 2017
4
18
1426
Autor
Stargazer

           Seděla nahoře opřená zády o skalnatý masiv, z něhož čněl mohutný kovaný kříž značící vrchol hory. Shlížela dolů, odkud před pár hodinami přišla. Absolutní ticho narušoval jen tichý vánek, který místy sílil, snad aby nezvaným návštěvníkům ukázal, že tady, 1600 metrů nad mořem, vláda člověka končí. Z údolí se ozýval cinkot kravských zvonců. Jejich nositelky s nebetyčnou trpělivostí spásaly smaragdově zelené louky a do strání se opíralo slunce, jehož paprsky v pravidelných intervalech překrývala po nebi plující mračna. Při tom pohledu se jí vybavila věta z kdysi oblíbené knihy - že z hory se prý nedá spadnout - a po tváři se jí mihl krátký ironický úsměv. Bylo jí tu dobře, ale blížil se večer a jí zbývalo už tak málo času.

           Začalo to v mateřské školce, když se jako šestiletá poprvé doptávala učitelky, proč lidé žijí. Ve dvanácti řekla dětské psycholožce, že se radši neměla narodit, protože je zlá. Učila se dobře, na gymnáziu vždycky patřila k nejlepším ve třídě. Byla krásná, ale nikoho k sobě nepouštěla, seděla sama v poslední lavici a o přestávkách si místo flirtování na chodbách listovala v dekadentních básnících. Podobně jako oni se stylizovala do černé barvy. Nešlo přehlédnout její výrazně tmavé linky kolem očí, v nichž se tehdy utopil nejeden potenciální nápadník. Přičítali to jejímu podivínství, nikdo netušil, že pod dlouhými černými rukávy skrývá všechnu svoji bolest.

           Po maturitě šla na univerzitu, kde se na přednáškách literatury seznámila s Michaelem. Zaujal ji na první pohled, ale ve své apatii na jeho nonverbální pobídky nereagovala. Jednou si na ni počkal před fakultou. „Jsi šťastná?“ vyhrknul na ni zčistajasna. Zaskočil ji, nevěděla v tu chvíli, co odpovědět. Netušila, proč se jí na to ptá, protože se jí na to ještě nikdy nikdo nezeptal a ona sama sebe vlastně taky ne.

Od té doby bylo všechno jinak. Od Michaela se učila vnímat život, stovky hodin spolu debatovali o literatuře, představil jí Camuse, Čechova, Kerouaca. Chodili spolu na koncerty, do divadel, na výstavy, vyráželi na výlety do přírody malovat obrazy. „Kdo skrz větve stromů nepozoroval modré nebe, neví, co je život,“ pošeptal jí do ucha tenkrát, když leželi na louce v trávě pod nádhernou bílou břízou. Všechno bylo pro ni nové. Jednou jí ukázal vysokohorské jezero, nikdy nic krásnějšího neviděla, v samém opojení se do něj vrhla a náhle jako by se v té ledové, křišťálově čisté vodě rozpouštěla všechna její dosavadní prázdnota.

Postupně zapomněla na všechnu dávnou bolest a plnými doušky vstřebávala dokonalé okamžiky bytí. Pochopila, že bude vždy jen tím, kým se sama rozhodne být, a když za tato svá rozhodnutí dokáže nést zodpovědnost, dosáhne svobody a stane se nesmrtelnou. Najednou všechno v jejím životě dávalo smysl, poprvé získávala vládu sama nad sebou.

Malinko zaváhala, jen když poznala, že existují věci nevratné - ty, co sama nedokáže ovlivnit. Jako třeba když její oči obklopily první vrásky. Nebo když zjistila, že její krásy už bude jen ubývat a taky že jejich láska bude pomalu umdlévat - ale brzy pochopila, že je třeba se vším se smířit. V té době dosáhla absolutní duševní vyrovnanosti. Svatebním slibem dala svému archandělovi odpověď na jeho někdejší otázku: byla šťastná.

           A tak běžela léta. Když byla v dobrém rozmaru, říkávala o sobě, že zabila svoje emoce a že posledních deset let žije v mánii. Jednou v jedné takové mánii vyrazila s partou přátel na víkendový festival. Michael zůstal doma, protože ho tlačila uzávěrka jeho nové knihy. Byl to nejlepší koncert, co kdy zažila, byla v extázi, a zase se jí hrudník dmul plností života, až se jí zdálo, že musí každou chvíli prasknout. Nechtělo se jí spát, a tak pokračovala v baru s přáteli až do brzkých ranních hodin. Byla v šíleném tranzu, nevnímala tiché varování kamarádek. Snad náhlý pocit nesmrtelnosti nebo snad vysoká hladina alkoholu v krvi způsobily, že zbytek noci strávila ve stanu ve společnosti jednoho o pár let mladšího chlapce.

           Po té noci už nic nebylo jako dřív. Od samého rána zvracela. Ostatní to dávali za vinu alkoholu, ale ona tušila, že v tom je něco víc. Několik dní se na sebe vůbec nedokázala podívat do zrcadla, nemluvila, bylo jí jasné, co se děje. Ta bestie uvnitř se probrala a začala zase hlodat. K Michaelovi se nic nedoneslo, a tak věřila, že za čas to všechno nějak vyšumí. Ale ne a ne to zmizet. Nebylo podstatné, že on nemá o ničem tušení, protože všichni ostatní to vědí, ale hlavně - ona to ví. „Jak teď můžu dál sama se sebou žít? Jak můžu vůbec ještě někdy mluvit o nějakých principech, když jsem pochovala vlastní morálku? Jak můžu jednou vychovávat svoje děti s vědomím, že jsem zrůda?“ ptala se donekonečna sama sebe. Prostě to nešlo vzít zpět. Zase se ukázalo, že jsou v životě věci, které jsou nevratné. Trvalo to víc než rok, alkohol pila po litrech, začala zase nosit dlouhé rukávy a doufala, že to přejde. Ale nepřešlo.                   

           Teď seděla v šestnácti stech metrech, na vrcholu hory, opřená o kámen a v myšlenkách bloumala všemi etapami svého stále ještě mladého života. „Z hory že se nedá spadnout?“ zeptala se s trpkým úsměvem znovu sama sebe. „Já se teď vrhnu po hlavě dolů ze srázu a všemu bude jednou provždy konec.“

Seděla tam tak už několik hodin, smrákalo se a ona stále nemohla najít odvahu skočit. Měla už tak málo času, kdyby se nakonec rozhodla jít zpátky dolů do údolí, bude muset hned vyrazit, aby ji nezastihla tma. „Ale co je to vlastně morálka? Copak nejsou v životě vyšší principy než morálka, kterou se lidé nechali spoutat? Že jsem nemorální? Co je mi sakra potom! Došla jsem v chápání života mnohem dál než oni všichni s tou svojí rádoby morálkou. Lidskou autoritou přece může být i člověk nemorální,“ přemlouvala donekonečna sama sebe. Slunce už nesvítilo, ale na malinkou chvíli se mračna ještě jednou rozestoupila a ona pod sebou znovu spatřila zemi v celé její kráse. Tiché údolí, smaragdově zelené louky, blankytně modrá jezera v nekonečném moři smrkových a borových lesů jí naposled ležely u nohou.

Najednou za sebou uslyšela hlasy. K vrcholu se drápal stařec, kterého se za ruku držel malý, asi tak sedmiletý chlapec. Vystoupili na kámen, do něhož byl zasazen kříž, a zasněně hleděli do dáli. Pak stařec chlapce objal a políbil ho na tvář. Než se vzpamatovala, byli oba zase pryč. Za chvíli je spatřila, jak v generačním souznění míří po hřebeni dolů do údolí.

Zvedal se vítr a tím vánkem jako by do ní vstupoval život. Rozhodla se! Vstala a pustila se za nimi. Ve večerním šeru klopýtala po skalnatém vrcholku hory a zase bylá plná života. Po pár stech metrech uviděla dole pod sebou sedlo, kde stále ještě plápolal táborový oheň. „Když k němu dorazím, než vyhasne, stihnu se ještě před soumrakem vrátit dolů do údolí,“ pomyslela si. Mířila vstříc novému životu, přeskakovala z kamene na kámen, štěrk zpod jejích podrážek jen odlétal, ani nevnímala, že po ostrém hřebeni téměř běží. Po chvíli před sebou opět uviděla známou dvojici. Z dálky na ně volala, ať počkají, že půjde s nimi, ale neslyšeli ji. Hrudník se jí opět dmul radostí tak jako kdysi, myslela na Michaela a jeho vyrovnanost. Hned jak se zase setkají, vrhne se mu kolem krku a bude se s ním milovat až do rozbřesku. Porodí mu osm dětí a nebudou dělat nic jiného, než že se s nimi budou celý život v blaženém opojení toulat po horách. „Už abych byla dole,“ zasnila se. 

„Byla už skoro tma, čekali jsme ještě, než vyhasne oheň, když v tom jsme uslyšeli ten hlas,“ vyprávěl později horský hlídač. „Běžela po hřebeni jako smyslů zbavená a na někoho volala, ale nikdo jiný už tam nahoře nebyl. Pak jsem ji spatřil, jak se řítí ze srázu, koulela se po straně hory, o první skalnatý výběžek si zlomila vaz, ale její pád nekončil. Byla to otřesná podívaná. Když jsme ji tam pak dole našli, měla zlámané snad všechny kosti v těle. Z toho mladého života zbylo jen torzo. Nevím, co se tam nahoře mohlo stát, zřítila se někde v těch místech, kde našli předloni ty dva zmrzlé. Je to tam přehledné, musela se dolů vrhnout schválně. Nezlobte se, ale nedokážu litovat lidi, co si neváží života.“

Na horském hřebeni, v místě, odkud se zřítila, nechal Michael nainstalovat mramorovou pamětní desku. Chodí tam teď pravidelně každý rok se svými dětmi, je na ní vyrytý stříbrný nápis: „Poutníku, ať již odkudkoli přicházíš, posečkej chvíli na tomto majestátním místě a vychutnej velikost okamžiku.“

V lidském životě jsou prostě věci… které jsou nevratné.


18 názorů

Gora
13. 08. 2017
Dát tip

Dobře, tak se, Starganzere, nezlob:-)


StvN
13. 08. 2017
Dát tip

No ale ono už probíhá hlasování a K3 hlasoval, takže bych to nejradši nechal beze změny.


Gora
12. 08. 2017
Dát tip

StvN: bylo by možné ještě zařadit tuto povídku do soutěže, autor nebyl přítomen - děkuju.


Lakrov
11. 08. 2017
Dát tip

První stránka má náladu jak nekrolog, dál je to pak takové ze života a  dojem nekrologu se na konci potvrdí. Místy se mi líbí jak je to napsané  (pasáže popisující přírodu) místy mě to trochu rozčiluje (sebezpytující pasáže)  ale to byl asi autorův záměr. Ten její tragicky skončivší obrat k lepšímu mě mrzí.  


Gora
05. 08. 2017
Dát tip

Autore, souhlasíš s nominací této povídky do soutěže Povídka měsíce na Písmáku? Napiš, prosím:-)


upupa
27. 07. 2017
Dát tip

kvaj: Je to tak, Mersault je rozobraný do šroubku. Úplne chápem, čo tým chcel Camus povedať. Už aj preto, že je mi jeho postoj k životu veľmi blízky.


upupa
27. 07. 2017
Dát tip

Tak to čumím! Presne tie postavy, presne z toho istého dôvodu. Dokonca presne tak isto neznášaš opisy, nie si môj dvojník? (Nie ten Dostojevského Dvojník, ale skutočný.)

K minimalizmu: Moje texty po 20 rokoch neúspešnej prezentácie začali ľudia čítať, až keď som sa dal na dráhu minimalizmu. Prosto jedného dňa som to skúsil, a ten prvý text tu aj dám, ak tu náhodou už nie je. (Električka do stanice N.)

Nemecká kapela Trio začala mať úspech, až keď zahodila bežné nástroje a kúpili si v hračkárstve decké piánka. Zmenili hudbu na nutné minimum a svetová sláva nenechala na seba dlho čakať (Da da da, Anna, Bum bum...)

Dnes je doba televízie a médii, preto sú opisy prostredia zbytočné (Román Hotel začína niekoľko stranovým opisom hotela, nevydržal som a knihu hodil o stenu). Opakom klasickej literatúry sú dialógy mladých na mládežníckych fórach. Ja som k minimalizmu dospel v snahe osloviť túto komunitu, čo sa mi aj podarilo. Pravda do chvíle, než zistili môj vek, odvtedy šlus.

Som strašne mimo z toho, že si spomenul Raskoľnikova, Mersaulta a Werthera. Presne táto trojica je moja svätá. 


kvaj
27. 07. 2017
Dát tip

Květnaté popisy mi nevadí, ale jak jsem psal, když jednou použiješ atribut smaragdově zelená (louka), tak ho používat stále už zavání klišé. Nemáš rád vatové pasáže, ale nějaké v příběhu musí být. On je málokdo píše rád, ale i v tom, jak je zvládne, aby čtenáře upoutaly, tkví kvalita autora.

Myslím si však, že se mýlíš, když si myslíš, že čtenář nemusí úplně porozuměwt pohnutkám postav. Postavy nemusejí jednat logicky, můžeš psát sci-fi, pohádky, mysteriózní příběhy, fantasy, ale každý takový příběh by měl mít vnitřní logiku a jeho postavy by rovněž měly jednat v logice svých charakterů. Třeba když zvrhlý násilník někoho unese, nemůže se k ruákojmí najednou začít chovat jako laskavý člověk, a pokud ano, musíš to věrohodně vysvětlit. Třeba, že toho zvrhlého násilníka jen hrál. Jinak tomu čtenář nevěří.

Uvídíš příklady, ale já se vrátím jen k Cizinci od Camuse. Tu knížku jsem četl asi desetkrát a důkladně o ní přemýšlel. Mersault v ní sice zabije bezdůvodně Araba, jenže tento jeho čin je zcela v duchu logiky jednání té postavy, což Camus velmi pregnatně zdůvodnil a vysvětlil. Je to naprosto věrohodné a navíc tento čin podporuje vykreslení postavy jako cizince, což se netýká jen toho, že je cizincem v Alžíru (Alžírsku), ale také cizincem ve světě lidí. Veškeré Mersaultovo chování a všechny jeho myšlenky bezdůvodné zabití Araba ozřejmují a potvrzují.


Stargazer
26. 07. 2017
Dát tip

Díky za přečtení a podrobný rozbor. Výtka o popisných a zbytečně květnatých adjektivech je zde zcela na místě. Psát tyto "vatové" pasáže mi není příliš vlastní a nemám je rád ani u jiných autorů. Bez nich by však můj text byl příliš minimalistický.     

Myslím si, že není nutné pohnutkám každé postavy zcela porozumět do té míry, aby vše dávalo logiku. V tom je kouzlo literatury. Jak by si potom měl člověk vysvětlovat, že Raskolnikov rozseká lichvářku sekerou, Mersault bezdůvodně zastřelí Araba a Werther se rozhodne kvůli holce spáchat sebevraždu :-)  


upupa
26. 07. 2017
Dát tip

Je zjavné, že ide o konkrétnu osobu. V popise jej života je istá schematičnosť. Zaráža ma, že má vôbec nejakých priateľov - to je následok výkladu, ako bola až chorobne samotárska. Postupne tomu stále viac nerozumiem. A ku koncu je to až priveľmi a typicky ženské: Náhle osudové rozhodnutia bez akejkoľvek úvahy. Ale ženské konanie také skutočne býva. 


K3
25. 07. 2017
Dát tip

Je to tak, námět a způsob psaní mě velmi zaujalo a to je nejdůležitější při psaní. Chybami a nepřesnostmi se člověk učí. Dají se odstranit a zapamatovat. :).


povídka je poutavá, zajímavá obsahem i vyústěním, s chybami, které vyslovili přede mnou gora i kvaj musím souhlasit, ale to na nic nemění na tom, že je to skvělý prozaický text, T*


kvaj
25. 07. 2017
Dát tip

Asi bych nehloubal o tom, jestli je skutečně tak nemorální, co udělala. To asi každý cítí jinak, a co je pro někoho prkotina, pro jiného může znamenat nepřekonatelný problém. Spíš však nechápu, čím byla ta dívka tolik jiná. V MŠ se ptala, proč lidé žijí, ale to je otázka typu, které děti kladou často. Ve 12 letech si myslela, že se neměla narodit, protože je zlá. Co ale dělala takového, že si to mohla myslet? V textu na to nenacházím odpověď. Byla hezká, výrazně se malovala, stylizovala se nějak oblečením - opět nic mimořádného, co by mě mělo přesvědčit, že byla nějaká jiná. Když přijmu, že k sobě nikoho nepouštěla, pak mi zase nesedí, že by ji tak ohromilo a změnilo její náhled na život, když se jí kluk zeptá, jestli je šťastná.

"Došla jsem v chápání života mnohem dál než oni všichni s tou svojí rádoby morálkou." Došla dál? Jak? V čem? Že se zamilovala do kluka, debatovala s ním o literatuře, četla Camuse, Čechova, Kerouaca?

Mně se ten námět líbí, postava té dívky je rovněž zajímavá, prostředí, v kterém se příběh odehrává, je také přitažlivé, ale chtělo by to víc prokreslit, dodat do děje momenty, které čtenáře přesvědčí, že je to tak, jak autor líčí. Zejména, má-li to být psychologický příběh.

ale v některýchNepíšeš špatně, problém tvého psaní podle mě spočívá v tom, co se nyní pokusím demonstrovat na dvou detailech. Píšeš hned v první větě - opřená zády o skalnaty masiv. To je stejné, jako bys napsal - opřená o Alpy, a pak se říká skalní masiv, nikoli skalnatý. Druhá věc - smaragdově zelená louka. Jednou budiž, ale ty to tam máš znovu, což vypadá jako klišé - když louka, tak smaragdově zelená. Jsou to jen detaily, ale na nich jsem chtěl ukázat, že se místy nad významem a smyslem toho, co píšeš až tak nezamýšlíš.

Jsou to jen moje postřehy a dojmy a píšu ti je jako jisté náměty k přemýšlení, pokud budeš mít zájem. Nebylo mým cílem tvou povídku nějak ztrhat.


K3
25. 07. 2017
Dát tip

Gora má pravdu. Je to tam. A s psaním taky. Tak piš.


Gora
24. 07. 2017
Dát tip

Asi je myšleno jako nemorální toto:

~~zbytek noci strávila ve stanu ve společnosti jednoho o pár let mladšího chlapce.

taky to, že se sebepoškozovala...

Je to psáno spíš jako deník, místy se mi líbí lyrické obrázky - úvod, pak náznaky"dekadentního" chování, ubližování si...a nepochopení, pak nadějné setkání s Michalem, opět fáze nemoci - zmíněná mánie, propad, myšlenky na sebevraždu...představa poutníků - hledání naděje, vše posunuté v čase...

některé momenty jsou zajímavé, určitě piš dál:-)


K3
24. 07. 2017
Dát tip

Napsané je to celkem poutavě ale ke konci tomu trochu přastávám rozumět. A ty řeči o morálce... co dělala nemorálního? Dvě mystériózní postavy... něco jako bludičky? Skoro bych byl radši, kdyby se vrátila. Psychicky srovnaná.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru