Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+12 neviditelných
Setkání pod vrcholem
datum / id25.07.2017 / 480796Vytisknout |
autorStargazer
kategoriePovídky
zobrazeno381x
počet tipů2
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Setkání pod vrcholem

           Na kopci za lesem se tyčí dvouvěžatý barokní klášter. Zmatení rackové se nemohou rozhodnout, na který ze dvou vrcholů dosednout, a tak dlouhé hodiny krouží vzduchem, až se únavou zřítí k zemi a rozrazí si lebku o hřbitovní dlažbu.

           Dnes jsem se tam po čase vypravil. Byl to smutný pohled. Rozbitá okna, omítka otlučená ranami minulého století, dlažba pokrytá mechem. Višňová alej kolem hřbitovní zdi, lemující kdysi konec našeho dětství, byla teď neprostupně prorostlá maliním. Ale člověk nemá toužit po dokonalosti. Zastavil jsem se u hrobu našeho někdejšího faráře. Byli jsme tenkrát ještě děti, vyučoval ve vsi náboženství, jenže pak jednoho dne zčistajasna zmizel. Mezi lidmi se říkalo, že odjel do Afriky léčit chudé. Až teď, po letech, čtu na náhrobku: místo smrti - Jáchymov. My sami někdy uvažujeme jako malomocní.

Blížil se pohřební průvod. Nad obzorem vycházelo monetovsky oranžové slunce. Ponuré procesí doprovázelo člověka na jeho poslední cestě. Neviděl jsem se s ním několik let. Celý život chtěl stoupat vzhůru, možná proto se naše cesty rozdělily.

Na škole nám patřil svět. Společně jsme sjeli transsibiřskou magistrálu, stopem procestovali půl Evropy. Vybavuji si, jak jsme jednou stáli uprostřed univerzitního majálesu, když se rozpovídal. „Jsou tu dva tisíce mladých krásných lidí a my dva. Ve starých potrhaných džínách, utahaní, zkušení, rozervaní - jako bychom sem ani nepatřili. Zatímco oni celé dopoledne koukali na MTV a vymýšleli, co si vezmou na sebe, my jsme rozebírali beatnickou poezii a poslouchali Beethovena. A ta nejúžasnější holka ze všech přijde za pár chvil právě za mnou. Myslím, že jsme na vrcholu. Náš svět existuje.“

Nepřišla… Místo ní přilétla mračna a bouřka s přívalovým deštěm rozprášila slavnost i všechny májové sny. Tu noc se jeho představa o světě zhroutila, zpil se do bezvědomí.

Vzal si nakonec jinou, spolužačku ze základky. Považoval ji za dobrý kompromis. Krátce po svatbě se jim narodil syn a on podruhé v životě nabyl dojmu, že je na vrcholu. Jenže už po cestě domů z kulturáku přes zasněžené pole mu pod zvláštně kovovou oblohou něco našeptávalo, že tohle není vrchol, ale vývoj. Cestou narazil na lávku přes zamrzlý potok, kterou tam kdysi postavil se svým dědou. Dlouhé minuty se nemohl odhodlat přejít na druhou stranu a pokračovat směrem k domovu. Uvědomoval si, že pokud lávku překročí, už nebude cesty zpět.

Na životní křižovatce zůstal několik let, než si uvědomil, že chce dál. Začal papouškovat prázdné floskule, které chtěli jeho nadřízení slyšet. Mlčel, i když bylo třeba se ozvat. A tak zatímco já jsem klesal dolů, on sklízel úspěch. Stal se ředitelem školy. S lidmi začal mluvit docela jiným tónem, uměle upravoval hodnocení žáků, aby škola pod jeho vedením navenek vypadala lépe. Občas spával s ambiciózní hloupou angličtinářkou, ale mohl si to dovolit - byl na vrcholu. Když se jednou na pedagogické radě namísto utrápené učitelky zastal dítěte vlivného komunálního politika, přestal jsem si ho definitivně vážit. Zeptal jsem se ho přede všemi, jestli se nezbláznil, ale odpověděl, že stejně nic nezměníme a nezbývá, než plout s proudem. Ostatní souhlasně mlčeli. To bylo naposled, co jsme spolu mluvili. S trpkostí jsem vzpomínal na náš pokoj na kolejích, kde mu nad postelí visel plakát Gándhího a kde po večerech maloval své první skici. Vytratil se z něj pocit věčnosti.       

Asi před čtrnácti dny se rozhodl, že ještě jednou v životě překoná sám sebe. Vypravil se na Kavkaz zdolat jeho nejvyšší horu, majestátní Elbrus. Těsně pod vrcholem se s ním utrhla skoba a rozrazil si lebku o skalní převis.

Teď čtyři havrani v černých oblecích spouštějí rakev do jámy. Z kvílejících kytar vychází Hlas duše a všichni do jednoho pláčou. Jen jeho žena má tváře suché a v obličeji nehybný kamenný výraz. Přichází konec jednoho života. Nebo jeho vrchol? Ale pozná vůbec člověk, že je na vrcholu?   

Zpátky jsem se chtěl projít, a tak jsem se vydal cestou přes les. Zatáhlo se. Na mýtině, kde se střetávají čtyři lesní pěšiny, mě dohnal déšť. Nebylo kam se skrýt. Opřel jsem se o stařičký habr, zavřel oči a poslouchal kapky dopadající na listí. Byla to jedna z těch chvil opravdovosti a autenticity, kdy není žádná volba, není kam utéct, není co vykonat - jen se podvolit a nechat do sebe vstupovat život. Během takových okamžiků odosobnění se od okolního světa se člověk projevuje ve své nejčistší lidské podobě a jak se mu hruď plní životem, chce se mu najednou křičet. Zde je duše člověka.

Když přestalo pršet, vykročil jsem směrem k domovu. Ve vlahém ovzduší byla intenzivně cítit vůně vypařujícího se lesa. Poklidně jsem klesal dolů do údolí. Bylo mi skvěle. Nad vsí kroužilo hejno racků.

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

18.08.2017 14:44:57Lakrov
redaktor prózy

Líbí se mi začátek, poszději, asi od slov ...Vzal si nakonec jinou...,  mi to přijde trochu schematické.  Čte se to ovšem dobře, jen z toho ve druhé polovyně vyprchá jakýsi "cit",  který mě provázel při čtení poloviny první.  

26.07.2017 11:24:41Zdenda
Je to osvezujici. Misty zajimave. Skoro dobre. Co mne vadi: Na vse se divame vypravecovyma ocima, pritom o nem nic nevime, vety jako 'citil jsem se skvele' jsou pak bezpredmetne. Doporucoval bych vypravece bud zvyraznit, nebo potlacit.
26.07.2017 08:09:51Gora
redaktor poezie a prózy

Jako celek to povídka není, mne zaujalo několik míst, předně to s farářem, který skončil v Jáchymově, symbolika pohřebního průvodu, závěr v lese. Nezdají se mi "úvahy/předpoklady", proč si spolužák vzal tu, kterou si vzal, zda je na vrcholu či není...to je takové sousedské.

26.07.2017 07:57:26K3
redaktor prózy

Přečetl jsem si to hned dvakrát. Dle mě perfektně vystavěné vyprávění. Zaujalo mě hned několik momentů. Předně rackové. Začínají a uzavírají. Jako symboly pádu jednoho a životaschopnost druhého. Je to jimi jako zarámované.

Farář - Jáchymov. Stačí zmínka a působí o to více, hned se před očima otevře další naznačený osud. Vzpoměl jsem si přitom na politika Kalouska na něhož se taky dost často nadává. Mimochodem píše poesii. Nynní vydal knihu na vlastní náklady právě o osudech kněží, čímž u mě stoupnul v ceně.

Je to celé moc pěkné. Pro mě nejsilnější první a třetí třetina. Symbolicky začátek a konec. Jako by to vyjadřovalo osu celého příběhu.

Docela by mě zajímalo jak by si autor poradil s opravdovou povídkou. Tím ale nechci snížit vyprávění spíš naopak je to zvědavost.

 


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.