Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+2 neviditelných
Neblahý konec funkcionáře
datum / id01.08.2017 / 480956Vytisknout |
autorlastgasp
kategoriePovídky
témaHumorné
upřesnění kategorieSouboj s šimlem
zobrazeno272x
počet tipů1
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Neblahý konec funkcionáře

Neblahý konec funkcionáře        

 

Kam až sahají kořeny moci majitelů razítek, do nedozírna.

 

 

Motto: Nejedno vysvětlení je horší, než samotné pochybení.

 

 

          Jednoho dne prohlížel vychovatel Polák na internátě učňů jejich skřínky v šatně. Údajně to byla prevence před škodlivou literaturou. Jak se ale ukázalo později, sám rád zakazovanou pochybnou literaturu četl – Rodokapsy. Je známo z filmů, že si takto počínali kantoři již dávno před tím, než se psal tehdy rok 1950. Přitom důkazy špatného vlivu literárního braku na výchovu mladých mužů stejně nikdy věrohodně dokázány nebyly. Ovšem u skřínky Zdeněčka vychovatel strnul. To co zde našel, ho doslova zmrazilo. Pod srovnanou hromádkou košil vytáhl brožovanou knížku. Nevěřil vlastním očím, protože sám tento ideologický skvost nečetl. Na titulní stránce obalu s šedým podtiskem se vyjímala rudá hvězda s nápisem Dějiny VKS(b). Co znamená písmeno v závorce, pro něho nebylo asi podstatné, ale dějiny předvoje dělnické třídy celého proletariátu, Všesvazové Komunistické strany, to ho ohromilo. Kdo by to do toho blonďatého klučíka řekl.             

      Události samozřejmě dostaly rychlý spád, jak bylo v té době zvykem. Krátce po kuriózním nálezu se stal Zdeněček výchovným referentem výboru svazácké organizace ČSM a krátce na to i referentem pro soutěž o získání čestného odznaku Julia Fučíka a dostal na starost i příruční knihovnu. Tedy pouhý nález brožurky, před kterou zůstal ve zbožné úctě soudruh vychovatel Polák stát, ho rázem vyšvihl mezi první stupínky politické kariéry, ve které mohl slibně pokračovat, kdyby nebylo jednoho dopisu, který obdržel ředitel učňovského domova.  Obsahem dopisu byl nábor do vojenských škol budoucích důstojníků Československé lidové armády. Bez dlouhého váhání byl ve výběru mezi učni, kteří splňovali požadované podmínky, získán také Zdeněček.

       Aniž by mohl ve svých sedmnácti letech odpovědně zvážit tento krok, přihlášku podepsal. Zde je nutno podotknout, že v  té době ještě nebyl plnoletý a tudíž neměl ani občanský průkaz, což je pro vývoj dalších událostí naprosto podstatné. Tehdy se totiž občanské průkazy vydávaly až po dovršení osmnácti let.

       Tak tedy náš Zdeněček se stal brancem a narukoval do vojenské Školy důstojnického dorostu v Liberci. Obdržel vojenský průkaz, který ho provázel s několika obměnami až do konce školní přípravy, kterou skončil v automobilním učilišti v Nitře. Odtud, již jako poručík, vyšel s průkazem důstojníka. Sloužil u několika útvarů, hlavně ve vojenském prostoru na Šumavě, kde onemocněl. Byl posudkovou komisí převeden do zálohy a dostal, tak jako každý branec vojenskou knížku s poučením, aby si vyzvedl na příslušném okrsku Sboru národní bezpečnosti občanský průkaz. Po pěti letech v uniformě a vojenském způsobu života, kdy se o takovéto věci nemusel starat, byl jako civilista úplně bezradný, jako batole v jeslích.

         Přitloustlý příslušník SNB na okrsku Prahy 5, kde se náš Zdeněček ocitl, nejdříve vůbec nechápal, jak je možné, že na něm chce někdo poprvé občanský průkaz, když je mu dvaadvacet let. Dokonce pojal podezření v rámci ostražitosti před pronikajícími agenty ze západu, že má před sebou rafinovaného špióna, který se dostal přes hranice a chce provádět v republice podvratnou činnost. Stále převracel v ruce vojenskou knížku, listoval v ní, jakoby nic nechápal, občas odbíhal poradit se s ostatními příslušníky o tomto zvláštním případu. Dostal radu, aby se zeptal, jestli je Zdeněček československý občan. Zdeněček ho samozřejmě ujišťoval, že opravdu je československým občanem, ale příslušníkovi to nestačilo. Chtěl to mít písemně. Zdeněček na příslušníka vyvalil oči a přihlouple se ptal, kde písemné potvrzení o svém státním občanství dostane. To ovšem příslušník sám přesně nevěděl.  

          Když se po strastiplném pátrání dozvěděl, že se potvrzení vydává na národním výboru a stanul před příslušným referentem, byl znovu ohromen. Referent mu podal formulář žádosti, ke které bylo nutné přiložit rodný list. Protože tento dokument na Zdeněčkovi nikdo nikdy nechtěl, chudák ani nevěděl, jestli ho má, a když, tak kde se vůbec nachází.

          Nakonec se jeho Geburtsschein, neboli česky Křestní list, který viděl poprvé a z něhož zjistil, že je pokřtěn, jako Jan, našel u rodičů, kteří mu ho nechali vystavit za války na faře v pražských Vysočanech. Tak se tedy konečně dostal k tomu, že mu úřad vystavil potvrzení, že je československým státním občanem. Odtud již nemělo být tedy pochyb, že není žádný špión a toužebný občanský průkaz mu bude vydán.

           Tak jednoduché to však stejně nebylo. Obtloustlý příslušník konečně uznal, že nic nebrání tomu, aby Zdeněček občanský průkaz dostal. Vydal tedy Zdeněčkovi několikastránkový formulář žádosti o vydání občanského průkazu, který byl pro něho složitou záležitostí množstvím rubrik a kolonek, které musel vyplnit. Když se konečně dostavil i s fotografiemi zpátky na okrsek SNB, byl podroben znovu dotazům, jak je možné, že dosud neměl občanský průkaz, když je již tak starý. Podezřívavost příslušníků přetrvávala a tak Zdeněček dostal sice občanský průkaz, ale ne tehdy obvyklý v plátěných červených deskách, ale jen průkaz prozatímní v deskách šedivých. To mu ale nevadilo, protože ani nevěděl, že jsou občanské průkazy různé barvy.

              Po této anabázi se základním dokumentem osvědčujícím, že opět existuje, jako řádný občan optimisticky vykročil do ulic, aby se vzpamatoval z tohoto úřednického kolotoče, na který nebyl celých pět let vojenské služby zvyklý. Jeho trápení ale nebyl konec. Sehnal si zaměstnání v družstvu Autoslužba, kde byl ředitel bývalý voják, shodou okolností také absolvent onoho Automobilního učiliště v Nitře. Ochotně ho přijal na místo normovače a poslal ho na odbor pracovních sil národního výboru pro povolenku. Protože sídlo Autoslužby bylo na Praze 2 a Zdeněček bydlel na Praze 5, příslušná referentka na něm chtěla převodku z odboru pracovních sil národního výboru Prahy 5. Zdeněček si již pomalu začal zvykat na to, že je posílán stále pro nějaká potvrzení a tak se vydal na příslušný referát. Domníval se, že je to jen jednoduchá záležitost, ale nebyla.

             Vystál si dlouhou frontu přede dveřmi pracovního odboru a po vstupu a vyslovení své žádosti o převodku z Prahy 5 na Prahu 2 dostal ohromující dotaz. Kde máte trvalé bydliště, ptal se ho suchý úředníček autoritativním hlasem. Zdeněček odpověděl, že bydlí u rodičů své dívky. To ale úředníčkovi nestačilo a vyhrkl na nechápavého Zdeněčka, aby mu předložil dekret na byt, aby osvědčil, že skutečně bydlí na Praze 5 oprávněně. 

               Zdeněček to pochopil jen jako další zdržení ve své snaze dostat práci a tak úředníčkovi sdělil, že žádný dekret na byt nemá. Zeptal se naivně, kde tedy ten dekret dostane. Myslel, že to proběhne podobně jako vydání potvrzení o občanství. To se ale mýlil. Úředníček mu odpověděl, že dekrety na byt vystavuje bytový odbor o patro výše, přičemž se potutelně usmíval a myslel si, že má před sebou naprostého blba, který utekl z Bohnic.

             V dalších dnech Zdeněček trpělivě postával ve frontě všelijakých lidiček na chodbách a schodech, mezi pobíhajícími dětmi i belhajícími se starci. Mezi těmi lidmi se zoufalými výrazy a urputným mručením se necítil dobře. Jednoho dne se však na něho štěstí usmálo a vyšla na něj konečně řada dříve, než skončily úřední hodiny. Vstoupil do kanceláře již jako zkušený žadatel a přímo na staršího referenta vyhrkl svoji žádost, že si jde pro dekret na byt, který potřebuje pro odbor pracovních sil o patro níže, aby mohl od nich dostat převodku na odbor pracovních sil Prahy 2, kde má nastoupit v Autoslužbě jako normovač.

             Referent zůstal ohromen a chvíli mlčel. Přestože byl na tomto místě zvyklý na všelijaká zdůvodnění jak se dostat k dekretu na byt, nebo vůbec k bytu samotnému, podobný nesmysl ještě neslyšel. Aby se vzpamatoval, napil se kafe z velkého hrnku a zapálil si cigaretu.   O tom, že existuje nějaký pořadník, neměl Zdeněček samozřejmě ani tušení. Dokonce nevěděl ani, že v Praze je žádostí o byt a tedy o dekret několik desítek tisíc. Bylo mu vysvětleno, že si musí podat žádost a bude do mnohatisícového seznamu žadatelů zařazen. Zdeněček začal tušit, že tentokrát to tak lehce nepůjde, jako když dostal státní občanství. Referent ho hlavně zpovídal, jak se vůbec do Prahy dostal, a kde měl poslední trvalé bydliště, a proč chce žádat o byt v Praze, když skončil svou vojenskou službu někde na Šumavě. Rutinně mu vysvětloval, že pohraničí přece potřebuje lidi a Praha nemá byty ani pro své občany. Nakonec mu tedy poradil, aby si žádost podal, ale dekret mu samozřejmě žádný nedal. Navíc od něho požadoval, aby přinesl písemnou žádost od rodičů dívky, u které bydlí, že pro něho žádají povolení k vydání dekretu na podnájem. Panu otci se podobný postup sice zdál trochu podivný, ale po pěti pivech po večeři přece jen usedl ke stolu a potřebnou žádost napsal. Přitom pronášel slova, za která někteří lidé ve výchovných táborech těžili uranovou rudu v Jáchymově.

               Následující den se s tímto papírem vesele vydal zpátky na bytový odbor, kde opět po několika dnech trpělivého postávání ve frontě na schodech a chodbě úřadu mohl vstoupit k neoblomnému referentovi. Ten si prohlédl papír a pronesl, že on by tak podezřelému individuu jako byl Zdeněček nikdy svůj souhlas nedal, ale když tedy rodiče té dívky nic nenamítají a souhlasí, že si ho do bytu velikosti kuchyně a pokoje bez příslušenství nastěhují, dal na papír několik razítek a zasunul ho jednoho z tlustých šanonů, kterými byl obložen. Vyplnil nový formulář, kterým byl pobyt v podnájmu u rodičů té dívky úředně povolen. Opětně ho několikrát označil razítky, ale než ho dal do ruky Zdeněčkovi, musel mu podepsat místopřísežné prohlášení, že v případě, že se s onou dívkou ožení, nebude žádat zdejší bytový odbor o přidělení odpovídajícího bytu. Zdeněček nad touto podmínkou ani nepřemýšlel a chvatně papír podepsal. Dekret tedy nedostal, a na odbor pracovních sil si pro převodku na Prahu 2 raději již ani nešel.

                Tím skončila Zdeněčkova anabáze snahy začít svůj civilní život v prostředí, kde se narodil a žil před tím, než začal svoji nedokončenou kariéru funkcionáře svazu mládeže. Kdyby místo brožury Dějin VKS(b) našel vychovatel Polák otrhaný výtisk Rodokapsu s románem Kolty u pasu, nebo Ve smyčce lasa, zůstal by asi jen prostým zámečníkem, ale mohl si ušetřit marný souboj s byrokratickou mašinérií padesátých let minulého století. Co se odehrálo se Zdeněčkem dále, nevíme. Protože se pohyboval v následujících dnech často na nábřeží u Vltavy, má se za to, že se pravděpodobně utopil.

 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

03.08.2017 10:36:23agáta5

nechceš nějakou povídku přihlásit do soutěže měsíce? dostaneš víc odezev aspoň... tedy jestli máš nějaké ambice psát líp třeba nebo mít víc čtenářů ... napiš

02.08.2017 11:13:54lastgasp

Děkuji za přečtení a bonus. Příběh vychází z předpisů a situace padesátých let minulého století. Promiň, když to tak nazvu, ale tehdy se člověk nemohl ani uprdnout u soueda. Musel na to mít povolení a dekret.

 

02.08.2017 08:36:38agáta5

chudák Zdeněček....

vtipně napsané...  nevím jak ty, ale já zjistila, že ta byrokracie trošku ustoupila.. třeba občanky hezky odsýpaj, vezmeš si lístek, jukneš v budce do foťáku a za týden si vyzvedneš hotové lejstro.. super, taky se mi líbí, že můžu všechno vyřizovat z domova, výpisy, platby atd. v bance jsem nebyla ani nepamatuju.. dokonce udělali bankomat nejen na vydání peněz, ale i jejich sběr ... nakoupím, postavím se ke krabici a pošlu peníze kam potřebuju... tohle se mi moc líbí...

nelíbí se mi, jak po nás chňapou a zahlcují nabídkami ihned, jakmile se někam jukneš jedním okem... a mrzí mě, že i důchody posílají na účet... až totiž půjdu do důchodu, zmizím z virtuálu a budu si užívat poustevnicství... včera jsem zrovna dostala skvělou nabídku a hodlám ji dotunit... mám uplést sluníčko sousedce do pergoly a ona mi za to dá králíka... myslím, že budu mít skvělej život :))))

 

tobě *


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.