Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+16 neviditelných
Démoni
datum / id17.08.2017 / 481279Vytisknout |
autorjustletters
kategorieOstatní nezařaditelné
témaPsychologické
zobrazeno146x
počet tipů1
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Démoni

Buch buch, buch buch, tlukot srdce ho donutil otevřít oči. Tmu v místnosti narušovalo jen blikající světlo nabíječky mobilního telefonu. Bušení srdce bylo stále intenzivnější, doprovázené hlubokým dýcháním. Buch buch, buch buch, stále silněji znělo v místnosti.

 
„Au, ta proklatá záda,“ pomyslel si, když se pokusil pohnout. Fyzickou bolest kostrče s příchodem první myšlenky nahradil tlak na hrudi, jakoby ho obrovská ruka pomalu svírala, mačkala. Nemohl se nadechnout. Jen ležel, mrkal v rytmu světla nabíječky, snažil se odehnat své myšlenky, ale silná ruka osudu ho dál drtila.


„Sakra vstávej, dělej něco, nevzdávej to. Ještě není tvůj čas“, opakoval si naučené fráze. „ Mysli pozitivně, nikdy nebylo tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř. Raduj se z toho, co jsi už dokázal, nesmutni z toho, co se ti nepovedlo. Vstaň, běž, hned teď,“ snažil se přinutit vstát a vymanit se tak z každodenně opakujícího se ranního ukotvení v depresi.


„Tati,“ ozvalo se z vedlejšího pokoje a narušilo tak postupně utahující se smyčku kolem jeho hrudi. Vyskočil z postele a šel za hlasem. „Asi se mu něco zdálo“, řekl si a přikryl tří letého syna.

 
Postavil vodu na kávu a šel do koupelny. Pohlédl do zrcadla: „Kurva, to je pohled. Ve vlasech se mi podezřele často objevuje stříbrná, ksicht vypadá jako zmačkaná a značně opotřebovaná houba na nádobí. Pod očima mám pytle veliké jako sáčky od mléka. A to mi nebylo ještě ani pětatřicet. Udělám krok zpět, abych viděl i zbytek těla. Ksicht už nevypadá tak děsivě, protože se ponořil do stínu, za to ten třicetikilový záchranný kruh kolem pasu, to je teda dílo. Bohužel tento kruh ve vodě plní opačnou funkci“, konstatoval.


Pískání konve ukončilo tuhle smutnou, ale pravdivou osobní chvilku. S horkou kávou se posadil na terase do svého oblíbeného křesla a bilancoval. „Co jsem v životě stihl? Když mi bylo dvacet čtyři, opustil jsem rodný dům – no spíše dvoupokojový byt. V sedmadvaceti jsme s přítelkyní, kterou jsem klofl, když mi bylo 18, postavili dům. Na hypotéku. V osmadvaceti jsme se do něj stěhovali. O rok později jsme státu upletli nového daňového poplatníka. Než přijel z porodnice, čekal ho doma už nezaplacený šek za popelnice. Využili jsme nabídky a dočasného pominutí vlastních smyslů a synovi, jako formu spoření, koupili dům. Na hypotéku. Tři roky na to jsme usoudili, že je stát každým dnem více a více zadlužený a tak jsme se rozhodli podat pomocnou ruku. Spíše dvě ruce. Upletli jsme tak dalšího plátce. A roky přibývají. Hypotéka ubývá, ale neúměrně s přibývajícím věkem. Já stojím každé ráno před zrcadlem a říkám si, je to to, co jsem chtěl? Tohle jsem chtěl v životě dokázat? Postavit dům, naplnit ho dvěma řvoucími tygry a uvázat se na zbytek života v zapadákově o 17 tisících obyvatelích a každý rok doufat, že ten další zbydou drobné na to vypadnout někde k nějaké louži, nechat tam dvě výplaty a za 7 dní se opět vrátit před zrcadlo?

 
To teda NE!

Oblekl se, nasedl na kolo a vyrazil. Říká se, že sport je lék, člověk si může urovnat myšlenky nebo přijít na jiné. Po několika kilometrech ho ale vlastní démoni opět dostihnou. Snaží se je zahnat hlasitější hudbou ve sluchátkách. Zrychluje. Ať udělá cokoliv, má to jen dočasný efekt. Jeho démoni jsou vytrvalí a rychle se přizpůsobují. Snaží se ujet, proto přidává, tlukot srdce je na svém maximu, hudba taky…když nemůžeš, přidej víc, zpívá se v jedné písničce. Najednou prudce zastavuje, z vlastního souboje odehrávajícím se hluboko v mysli, je tlakem vzduchu katapultován do reality. Za hrozivého zvuku klaksonu procitá. Jenom otočí hlavu a čeká, co bude. Před ním se závratnou rychlostí prožene tisícitunová vlaková souprava. Tentokrát to vyšlo. Neodvažuje se ani pomyslet na to, kdyby zabrzdil o vteřinu později.

V tomhle úhlu byli démoni malou starostí. Domů už se vracel s představou zcela jinou. Co kdyby?


A tak ulehá ve své ložnici s vidinou lepšího zítřka.
Buch buch, buch buch, tlukot srdce ho donutil otevřít oči.


A tak ulehá ve své ložnici s vidinou lepšího zítřka.
Buch buch, buch buch, tlukot srdce ho donutil otevřít oči.


A tak ulehá ve své ložnici s vidinou lepšího zítřka.
Buch buch, buch buch, tlukot srdce ho donutil otevřít oči. Co kdybych dnes nezabrzdil?

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)



K tomuto dílu není zatím žádný komentář.


Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.