Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+18 neviditelných
Pozdrav zubru evropskému/přerovskému
datum / id27.08.2017 / 481458Vytisknout |
autorkvaj
kategoriePovídky
zobrazeno220x
počet tipů3
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Pozdrav zubru evropskému/přerovskému

     Po třinácti letech života ve středomoravském Přerově se mi toto město dostalo natolik do krve, že jsem tehdy při sčítání lidu váhal, nemám-li uvést moravskou národnost. Hned jsem ale od toho záměru upustil v obavě, jestli by mi z takového kroku nemohly vyplynout případně negativní důsledky. Dnes se asi podivíte, co je to za nesmysl. Jenže tenkrát se psal rok 1991, a náš stát, dosud federace dvou rovnoprávných zemí, se nejen dokořán otvíral Evropě, ale zároveň jím cloumaly národnostní neshody, neboť se federace přežila, jak se zdálo, a navíc se o sebeurčení hlásila také země moravská či moravskoslezská. To tak, řekl jsem si. Nakonec bude Morava nezávislým státem a třeba se už nikdy nekouknu do svého rodiště. Pochopte, demokracie a svoboda byly v oněch časech ještě v plenkách, kdežto totalita naopak zažraná pod kůži.
     A stesk po domově přepadne občas každého, kdo jednou vytáhne paty z rodné vísky. To se potom člověku zjevuje před očima znovu těch pár chalup s doškovými střechami schoulených v údolíčku mezi lesy a oblými kopečky, nad které čouhá jen vížka kostelíka. Zase cítí opojnou vůni sena a chléva, v očích mu třpytne ranní rosa a v uších zazní zpěv kohouta. Abych to zkrátil. Sbalil jsem rodinu a jeli jsme do Prahy; kolíbky mé i hrobu mého. 
     Tedy v tom druhém pádě trochu předbíhám. Co já vím, kde zatřepu kopyty. Vlastně ani kolíbku jsem neměl, jen pitomou postýlku se šprušlemi, které mi hned v útlém věku bránily v rozletu fyzickém i duchovním, korespondujíce tak s tuhou totalitou, do níž jsem se zrodil. Nicméně jsem v těžkých časech, a to už se vracím do roku 1991, potřeboval posílit své vlastenecké cítění, a kde jinde toho dosíci, než v místech, která symbolizují úsvitu českého státu, a kde také odpočívají naši velikáni. Prostě jsme vyrazili na Vyšehrad, kde je rovněž známý hřbitov zvaný Slavín, protože tam holky ještě nikdy nebyly. 
     Cestou jsem jim ukázal svou rodnou podolskou porodnici, která byla z vyšehradské vyvýšeniny dobře patrná. Vykládal jsem děvčatům, jak mě tehdy naštvalo, že jsem přišel na svět a křičel jsem na matku, co mi to zase provedla, a že tohle jí nikdy nezapomenu. Jenže holky na mě koukaly zaraženě a moje žena mínila, že mám přestat šaškovat, neboť se po nás lidé ohlížejí. Byla to pravda. Zřejmě jsem vyprávěl příliš nahlas. Faktem zůstává, že si onu budovu, v níž jsem spatřil světlo světa, již tak detailně zevnitř nevybavuji. Hned pak jsme zamířili na Slavín, kde ani zdaleka nesní svůj věčný sen jen samí giganti našich dějin, chcete-li co vědět. Odpočívá tu třeba i jistý dozorce vězňů, jak zvěstoval potomkům nápis na náhrobku.
     Opustili jsme populární hřbitov a za chvíli už hleděli z vyšehradské skály do Vltavy. Mrkl jsem na rodinu, přehrál si v mysli uplynulé děje a přišlo mi to všechno moc komplikované a chmurné, a na chvíli jsem si přál stát se Šemíkem a skočit do řeky. Počasí ke koupeli moc ale nelákalo, a také bych se asi trefil tomu rybáři dole do loďky, což by nejspíš jeho ani mě nepotěšilo. Nechal jsem tedy Šemíka i s Horymírem pádit k Neumětelům a spořádaně se vracel s rodinou domů. Dcery se pochopitelně motaly kolem své babičky, a já si všiml, že moje rodička má klopu kostýmu ozdobenou rudým přívěškem v podobě jakéhosi ovoce.
     „To jsou třešničky, mami?" otázal jsem se.
     „Blbneš, to je jablíčko!" zděsila se matka při představě, že její přívěšek může někdo mít za symbol jisté strany.
     Potom si ho ale odepnula, prohlédla si ho a konstatovala: „Ono to jako třešničky vážně vypadá. A já se divila, proč na mě lidi v metru tak koukají a znechuceně se odtahují."
     Hned nato promptně věnovala přívěšek mladší z mých dcer. Zbytek výletu proběhl už bez vážnějších incidentů.
     Druhý den měl každý k obědu na talíři tři typické představitele nesmiřitelných národních zájmů, totiž českou vepřovou s moravským zelím a slovenskými haluškami, a zbašlili jsme to na podporu česko-moravsko-slovenské vzájemnosti. Když k tomu připopočtu, že jsme snídali dalamánky – název prý pochází z první poloviny 18. století, kdy vojáci francouzské vojenské posádky usazené v Praze zvali toto pečivo Pain d'Allemagne, čili německý chléb, kdežto na Moravě má údajně bosenský původ, proto se mu tam říká bosňáky – měli jsme z toho v hlavě hotový evropský guláš.
     Oběd nám ale chutnal, měl však jeden vážný nedostatek, chybělo pivo. A že se taková makrobiotická krmě bez piva neobejde, uzná snad každý stoupenec racionální výživy. Inu, vyrazil jsem se džbánkem do blízké hospody. Nad výčepem vévodila mezi kalendářem s nahou krasavicí a plakátem s týmem fotbalistů Sparty cedule „Nekomunistické pracoviště”. V životě mě nenapadlo zkoumat politická přesvědčení a stranické příslušnosti hostinských, kteří mě kdy napájeli tekutým chlebem. Že to však tento zdejší anoncoval tak okatě, bylo krajně podezřelé. Omlouvá ho jen, že v té době patřilo k dobrému tónu vymezovat se vůči této straně negativně, dnes už tolik ne, bohužel. Ať to bylo, jak bylo, pivo měl dobré...
     Cílem naší odpolední vycházky byl Pražský hrad. Do jeho areálu jsme vešli ze směru od Prašného mostu. Druhým nádvořím, Matyášovou bránou, Prvním nádvořím a Hradní bránou jsme se dostali na Hradčanské náměstí. Tam se mé dcery dožadovaly od babičky čerstvého suchého chleba, který milovaly, takže moje matka nosila pokaždé několik krajíců s sebou. Rozdávala jim tu pochoutku zrovna ve chvíli, kdy z Hradní brány vyjel automobil s Václavem Havlem na palubě. Milovaný prezident nám zamával a usmíval se, byv nejspíš uspokojen skutečností, že se prostý lid může dosyta najíst a nestrádá v nedostatku. 
     Následně jsme se začali dohadovat, kam dál. Nakonec zvítězil projekt, který zahrnoval kochání se panoramatem Prahy z vyhlídky na Hradčanském náměstí, návrat do Hradu, jeho prohlídku, sestup po Starých zámeckých schodech na Klárov a odtud návrat tramvají domů. Když jsme míjeli Lobkovický palác, napadlo mě, že patřil původně rodu Pernštejnů, kteří dosáhli největšího rozmachu v 16. století, kdy mezi jejich rozsáhlá panství náleželo i město Přerov. Ten nyní patří mně, vlastně naopak, já patřím k Přerovu. Nemám urozený původ, ani panství. Navíc bych musel mít nějaký erb, a ten nemám. V pernštejnském erbu je zubří hlava s houžví v nozdrách, jež se dostala i do znaku města Přerova také do znaku tamního strojírenského podniku, kde má ale onen vůl v chřípí půlku ozubeného kola místo houžve. Napsal jsem vůl? Jistěže šlo o zubra, to slůvko mi uklouzlo, jak jsem pomyslel na tvůrce podnikového znaku.  
     Největší dojem z celého pobytu v rodném městě ve mně však zanechala má přibližně dvoustá padesátá osmá návštěva zoologické zahrady, která se uskutečnila následujícího dne. Zde, ač jsou zvířata oddělena ploty a klecemi, padají všechny národnostní, politické a jiné schizofrenní bariéry. Žijí tu vedle sebe svorně africké žirafy,  jihoamerické lamy, asijský binturong, antarktičtí tučňáci, australské ježury, arktičtí lední medvědi, severoameričtí bizoni i zubři evropští, asi právě díky těm klecím a plotům.
     Když jsme kráčeli kolem ohrady posledně jmenovaných zvířat, stál jeden zubr schován za keřem, předníma nohama čvachtal v blátě a čumákem se otíral o tyč plotu. Jak jsme ho míjeli, hlasitě frknul či chrochtnul, až moje mladší dcera leknutím nadskočila a ve mně by se krve nedořezal. Jakmile jsem se ale vzpamatoval, chtěl jsem k zubrovu projevu přičinit poznámku v tom smyslu, že se jeho podobia dostala až do erbu šlechtického rodu. Avšak mohutné zvíře mezitím důstojně odkráčelo, jen se na něm huňatá srst natřásala.
     Zmožen zážitky jsem potom na zpáteční cestě do Přerova usnul v přeplněném rychlíku. Vlak ale náhle cukl a já ze spaní hlasitě chrochtnul, nikoli nepodobně výroku mého zubřího kamaráda ze zoo. Spolucestující to zřejmě považovali za nevychovanost. Jenom já dobře vím, že to byla sice bezděčná a opožděná, avšak o to naléhavější odpověď tomu zubrovi, s kterým jsem si tak báječně porozuměl. No vida, přece jen šťastná zpráva všem tvorům dobré vůle na závěr.

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

09.10.2017 09:54:41kvaj
redaktor prózy

Ok, Lakrove.

05.10.2017 12:54:45Lakrov
redaktor prózy

Z počátku mě to baví, ale postupně se z toho (aspoň dle mého) stává jakási  "sbírka rekvizit" z časů minulých. A ač trochu pookřeju při čtení závěrečného  odstavce o návštěvě zoo, ten lehce humorný nádech onoho srovnání  už můj celkový dojem, že netuším, proč to bylo napsáno, nezachrání.

29.08.2017 14:14:19kvaj
redaktor prózy

Děkuji, Agáto.

29.08.2017 12:37:39agáta5

:) hezký čtení

27.08.2017 21:14:46Gora
redaktor poezie a prózy

Víš, divím se, říkám si, zda to má zapotřebí:-((

27.08.2017 21:13:23kvaj
redaktor prózy

Díky, Irenko. Ta hospoda, jak o ní píšeš, má zajímavou metodu lákání hostů. :-) Zřejmě jde putykáři jen o určitý typ návštěvníků.

27.08.2017 20:41:13Gora
redaktor poezie a prózy

Pobavila jsem se, nejen v zoo a následné reakci se zvukovým efektem, ale hlavně v restauraci - nestranické. Nedávno jsem prošla Krumlovem a zarazila mne cedule jak vrata na předzahrádce známé hospody na hlavní třídě: Zeman opět na Hrad - sbíráme podpisy pro prezidentského kandidáta. Nikdy jsem tam jako host nebyla, a také již nebudu:-)


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.