Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Popi

09. 09. 2017
10
21
900
Autor
Arnica

Je to už sedm let, co jsem tohle napsala - nebo spíš: zapsala. Dneska jsem v parku slyšela další takový příběh, prolévaný pivem, a vzpomněla jsem si, prohledala svůj archiv... a vlastně byla docela překvapená a dostala chuť sdílet, tak sdílím...

Srpen 2010, Košice, 35°C ve stínu

   Lavičky v košickém parku jsou špinavé stejně jako v každém jiném. Slunko je ještě hodně vysoko, ale přece jenom trochu pofukuje. V nádražní hale bylo na umření.

   S batohem na zádech si připadám, že se mi zmenšily nohy, že se pod tou tíhou zasunuly kosti do sebe. Ale ve městě je batoh vždycky děsně těžký.

   (Možná jsem neměla brát tu druhou mikinu, říkám si; jako by něco vážila.)

   Posadila jsem se na lavičku u fontány, do klidného stínu, trochu bokem od lidských pohledů, od hlavních průchozích cestiček.

   Ještě tolik času.

   Opřela jsem se o batoh, vytáhla z horní kapsy tenoučkou knížku. Je už několikrát přečtená, ale má atmosféru karpatských hor, kterou teď potřebuju nasát, abych nepodlehla horku a únavě, obavě z toho, na jaké cesty pošle osud mě a kluka, na kterého tady čekám. Kterého skoro neznám; a už si ani nejsem jistá, jestli znát chci.

   „Proč se tváříš tak smutně?“ uslyším nad sebou.

   Ale ne, povzdechnu si pro sebe. Tohodle týpka jsem si všimla už před chvílí, seděl na trávě, podle všeho trochu přiopilý. Že já vždycky přitahuju tyhle lidi…

   „Já? Netvářím,“ řeknu. Protože já neumím říct člověku, který na mě mluví mile, ať jde do háje. I když bych si to zoufale přála.

   „Kam jedeš?“ ptá se a ukáže na moji velikou krosnu. „To uzvedneš?“

   „Jasně,“ přikývnu. A usměju se, protože myslím na to, jak jsem s báglem zápasila při každém nahazování. Nadzvednout, koleno, nadhodit, jedno rameno, nadhodit… Umřu, říkala jsem si. Upadnou mi ruce od ramen. „Když už je na zádech, tak ho unesu v pohodě.“

   Taky se usmál.

   „Jedu na Ukrajinu. Do Karpat.“

   „Sama?“

   „Ne,“ zasměju se. „Kamarád teprv přijede. Za dvě hodiny.“

   Přikývne. „Jsem Popi,“ řekne a natáhne ke mně ruku.

   A já mu ji stisknu. Jak jinak, to jsem celá já: „Lucie.“

   „Proč nejel s tebou?“ zeptá se a zkoumavě se na mě podívá.

   „Byla jsem teďka týden tady na Slovensku. A on jede z Čech, sejdem se tady.“

   „To je smutné,“ řekne.

   „Smutné? Proč?“

   „Že nejedete spolu.“

   „Ale on přijede a pak už pojedeme spolu.“

   „Ale že nejedete spolu od začátku.“

   Neříkám už nic, tohle nemá cenu. Poposednu na lavičce. Proč jsem říkala, že až za dvě hodiny?

   A on, jako by četl moje myšlenky, se zeptá: „Za jak dlouho jsi říkala, že přijede?“

   „V šest nula tři,“ přiznávám. Teď už to je stejně jedno.

   „To je smutné,“ řekne znovu.

   Pak se mě ptá, odkud jsem, co dělám. Líbí se mu, že studuju. Taky by chtěl studovat, ale je na to hloupý, přiznává sebekriticky. No jo. Tak dělá v pekárně. Nic moc, je málo peněz.

   „Když si v Košicích koupíš rohlík, je ode mě,“ říká. A já se směju. Že rohlíky jíst nesmím, mu radši neříkám.

   „A ten, kdo přijede, je tvůj kluk?“ ptá se.

   „Ondra,“ říkám. „A není… anebo ještě nevím.“ (Nebo spíš už nevím.)

   Přikývne. „A je na tebe hodný?“

   „Jo, je,“ říkám váhavě. „Jasně že je.“

   „Tak to je dobře. Jenom je smutné, že jste nejeli spolu.“

   Pokrčím rameny.

   „Holky by se nikdy neměly bít,“ řekl pak. „Nebude ti vadit, když si zapálím?“

   Zavrtím hlavou.

   „Kouříš?“

   „Ne.“

   „To je dobře. Chci zase přestat. Víš, že jsem sedm let nekouřil? Ale teď musím, teď musím.“

   Dívám se, jak si zapaluje cigaretu, natáhne kouř.

   „Víš, opustila mě moje žena. Po dvanácti letech…“

   Zírám na něj; a první, na co myslím, je: „po dvanácti letech“? Kolik mu může být? Můj původní odhad byl tak dvacet šest… „To je mi líto.“

   „Máme spolu kluka,“ říká. „Chceš vidět jeho fotky?“ A už tahá z kapsy mobil. „Je mu šest a půl, teď půjde do školy.“

   Z displeje na mě kouká roztomilé děcko, s velkou kšiltovkou, modrýma očima.

   Popi dlouho mlčí, dívá se na fotku. „Teď ho nemůžu vídat,“ špitne pak.

   „Proč?“ zeptám se opatrně.

   A on jenom zavrtí hlavou. „To je na dlouho. Děsně na dlouho. A ty nechceš slyšet takové příběhy. Ty jedeš na hory.“

   Přikývnu. „Je moc hezký,“ říkám a znovu se dívám na malého kluka.

   „Dvanáct roků,“ řekl Popi a zkřivil tvář. „Představ si dvanáct roků. A já ji celou dobu miloval. Já ji nikdy nepodved. A kluka, kluka mám tak rád. A teď ho nemůžu ani vidět, ani na víkend…“

   „A… co je za problém?“ tak nerada se lidí vyptávám; vždycky se cítím svázaná, jako bych se bála. Ale hloupější by bylo mlčet; dívám se na něj.

   A on místo odpovědi začne ukazovat další fotky. Vidím prcka ve vaně, s bílými vousy od pěny, vidím prcka a jeho mámu v Zadielské dolině, nahého prcka s neštovicemi po celém těle.

   „To bylo vtipné,“ říká Popi. „Dostal jsem je od něj. A pak jsme soutěžili, kdo má více teček,“ směje se. Pak ale zase posmutní.

   „Víš, ona se teď ke mně chce vrátit, říká, že všechno stáhne, když se k ní vrátím. Jenomže já už nevím, jestli to půjde…“ podívá se na mě. „A chtěl bych kvůli Maťovi,“ poprvé řekne synovi jménem. „Jenomže to vůbec není tak jednoduché…“ schová mobil do kapsy a hlavu do dlaní. Pak se podívá na mě: „Má tě ten tvůj rád?“

   „Ondra,“ řeknu znovu. „Má. Asi má.“

   „Fakt je smutné, že tady není s tebou.“

   „Za chvilku už tu bude.“

   „Jo, jo,“ řekne trochu nepřítomně, hraje si s korálky na ruce. „Sehnal jsem jí práci,“ začne pak znovu uprostřed. „U kamaráda, on je podnikatel, víš? Vydělává docela dost peněz. A řekl, že ji může zaměstnat. Tak jsem byl rád, peněz je málo, když pracuju jenom já. Chtěl jsem klukovi koupit lepší kolo,“ odmlčí se. „A ona nemohla nic sehnat. Je to na nic, tady na východě,“ povzdechne si. „A víš co pak? Podvedla mě s ním. Jezdila s ním na pracovní cesty, takové ty záminky. Ale já jí věřil, víš?“ zarazí se. „Můžu ti to říkat? Neotravuju tě?“

   „Ne, ne, vůbec,“ zavrtím rychle hlavou. I když malá část mě pořád myslí na útěk.

   „Stejně čekáš, že jo?“ ujišťuje se a koukne po hodinkách. „Ale už se ti to krátí. Už se za chvíli dočkáš. Kam že jedeš?“ ale než stihnu odpovědět, říká: „Jasně, na Ukrajinu, já vím, promiň. Víš, ve mně je to všechno takové… ještě živé, chápeš? A já nemůžu na nic jiného myslet… A teď jsi tady ty, potkali jsme se,“ zadívá se na mě. „Jsi moc krásná. Moc hezká holka.“

   Začervenám se a lehce zavrtím hlavou.

   „Budeš to mít těžké, takhle hezká. Ale ty jsi jiná, jiná než Katka. Ty bys mu nenaletěla… Myslím Josefovi, víš?

   Ale i já mu naletěl, myslel jsem si, že je na nás jenom hodný. Ale pak mě to napadlo, ty přesčasy a tak… Víš, jak zapírala? Prý vůbec nic, nic, říkala. Prý jsem pitomě žárlivý, vztekala se. A nadávala mi, před malým. Říkal jsem jí, ať je ticho, Maťa brečel a ona byla sprostá…“

   Jenom tiše přikyvuju, klopím oči.

   „A já jsem jí tu práci sehnal, chápeš? A Josef – prý kamarád. Kokot. Zašel jsem za ním. Protože jsem to potřeboval vědět. A on že jo, ještě se mi vysmál, chápeš? Do očí, prý co si myslím, co jsem jako čekal?

   Tak jsem mu pořádně vrazil, čurákovi. Zavolali na mě pak policajty. Byl jsem tam celou noc.

   Zapálím si ještě jednu, nevadí?“

   A já zavrtím hlavou. „Vždyť už ses ptal…“

   „Já vím. Ale tohle už je druhá. Ale já musím… teďka. Přestal jsem kouřit kvůli kluka, víš? Od chvíle, kdy mi Katka řekla, že je těhotná, tak jsem si nezapálil. Až teď.“

   Přikyvuju.

   „Teď je všechno úplně jinak,“ řekl. „Ona teď chce, abych se k ní vrátil. Chápeš, po tom všem. Ty bys to odpustila?“

   „Nevím, záleželo by… Ale mysli na Maťu.“

   Mne si čelo. „Já vím, já vím. Jenomže po tom všem… Takže ty bys odpustila?“

   „Asi jo.“

   „Jsi hrozně hodná,“ řekne mi. „Víš, já ji tenkrát praštil. Ne moc, ale ženy by se bít neměly, to ne… Nikdy dřív jsem to neudělal. A už bych to nikdy neudělal. Ale víš, co ona udělala, když jsem jí řekl, že všechno vím? Začala mi to dopodrobna popisovat. Jak se vždycky ztratili z práce, kde všude to dělali.

   Řekl jsem jí, že je kurva. Že je děsná kurva.

   Já nikdy žádné holce neřekl, že je kurva.

   Ona po mě začala taky sprostě řvát, byl tam Maťa, všechno to slyšel, všechno to viděl. Říkal jsem jí, ať už drží hubu. A ona, že si může říkat, co chce. A že mě už nikdy nechce vidět a že kluka už nikdy neuvidím. Tak jsem ji jednu vrazil; ne moc. Ale kluk to viděl, chápeš? Viděl to.“

   Rozbrečel se. „Promiň, já jsem opilý, já to vím, promiň,“ šeptal a otíral si oči. A já ho pohladila po ruce, cizího člověka v cizím městě, v tak podivně cizím světě.

   Pak mi povídal, že na něj podala trestní oznámení za napadení. Ale že potom ji Josef nechal; to mu neřekla hned, až po pár dnech. A teď ho prosí, chce se vrátit. Jenomže on neví, protože on není tak hodný jako já, on to neumí odpustit. „Už jí nikdy nebudu moct věřit,“ říká.

   „Kdybych tak mohl zůstat jenom já a Matěj, to by byl ráj. Bez ní. Chápeš? Snažím se ji mít zase rád… Teda chápeš, miluju ji, jakože tady,“ ukáže si na srdce. „Ale tady ji nesnáším,“ dotkne se čela. „Jenomže jsem to všechno zkazil. Všechno…“

   Pak se znovu rozbrečí. Že už nemá vůbec proč žít.

   „Ale máš,“ říkám mu. „Máš přece Maťu, pro něj přece chceš žít.“

   Zvedne ke mně oči; a usměje se, zvláštním, něžným úsměvem. „Já vím, já vím. Půjde teď do školy. Koupil jsem mu aktovku se Spidermanem. Miluje Spidermana.“

    Taky se pokusím usmát.

    „Dokonce si mě chce vzít. Nikdy jsme nechtěli svatbu a teď si mě chce vzít. Po dvanácti letech.

   Ty bys teda odpustila?“

   „Zkus si s ní promluvit, třeba se to nějak vyjasní… trochu,“ plácám. A je hloupé, že za chvíli přijede vlak. Čas utekl tak rychle.

   „Ty už musíš jít, že jo?“ pochopí, usměje se. „Přijede ti ten tvůj kluk. Doufám, že tě má rád. Že ti nikdy neublíží. Já jsem nikdy nechtěl praštit holku, věříš mi?“

   „Věřím.“

   A pak odcházím z příběhu, z otevřeného příběhu, který někde teď běží, někde v Košicích. Prý až zase přijedu, určitě se potkáme. Protože tohle bylo osudové, řekl mi. Tohle bylo osudové, zachránila jsem ho.

   Chtěl mi dát pusu, jestli může. A já očima hledala lidi okolo, asi se červenala. „Tak ne, tak ne,“ říkal. A políbil mi ruku.

 

   V parku se vyrojili komáři, stíny se začaly natahovat. A já jsem odcházela z jeho příběhu hledat svůj vlastní. V nádražní hale se pořád nedalo dýchat a vlak měl deset minut zpoždění.

  Když pak se skřípěním brzd zastavil u nástupiště, našla jsem v davu lidí Ondru. Ondru, který se mnou nejel od začátku. A to bylo smutné…   


21 názorů

CHT
09. 11. 2017
Dát tip

​tady jsem porušil to, co jsem si představoval a teď si přeju, abych to neudělal. ale vzít zpět to nejde.

bakaláře může máma i bábi.


K3
08. 11. 2017
Dát tip

To má cenu zlata, takové odposlechy. Já si kolikrát opisoval takové ty nápisy po zdech třeba, a mezi tou záplavou obscéností, se občas nacházejí skvosty, od srdce. T.


Danny
07. 11. 2017
Dát tip
Pěkně vykreslen příběh manželství, dobrý kontrast světů mladé holky versus toho muže. Tip.

Lakrov
24. 10. 2017
Dát tip

 Tahle fráze  ...atmosféru karpatských hor, kterou teď potřebuju nasát...  mě málem odradila od dalšího čtení  a i dál, ještě tak clou jednu "stránku" mi to přijde takové prázdné.  Pak se to však čímsi naplní, čímsi co sad mohu nazvat smutkem či lítostí  toho připopilého kluka z cizího města, který se potřebuje "vzypovídat" někomu,  ským se ještě nikdy nepotkal a už nejspíš nikdy nepotká.  Slušela by tomu ta dvojjazyčnost, působilo by to autentičtěji,  ale na to by byl potřeba spolupracovník.

 A tady je nějaká nepřesnost:  ...Přestal jsem kouřit kvůli kluka...  


Gora
03. 10. 2017
Dát tip

StvNe, další povídka do soutěže:-)


Arnica
03. 10. 2017
Dát tip

Souhlasím, Goro. A díky :-)


Gora
03. 10. 2017
Dát tip

Arnico, mohla bych tvoji povídku nominovat do soutěže Povídky měsíce za  září? Napiš, prosím, zda souhlasíš.


Arnica
13. 09. 2017
Dát tip

Děkuji, Ivo. Když se podaří zachytit banalita tak, že působí živě, je to radost. Já se kolikrát snažím zachytit drama a vyjde prázdně. Možná bych se mohla učit od té, kterou jsem byla ;-)


Ostrich
13. 09. 2017
Dát tip

Četlo se to samo. On ve skutečnosti žádný příběh není banální, jakkoliv kostry jsou stejné - podstatné je vystihnout jedinečnost člověka. Nemůžu říci, zda se ti to povedlo, (protože mně se toho líbí hodně, možná až moc) ale Popi  na mne působí živě :-)


Arnica
12. 09. 2017
Dát tip

Děkuji za čtení, za slova. Souhlasím s Tebou, Keithe, že začátek je krkolomný. Asi s ním zkusím něco udělat; i když je to zvláštní pocit, zasahovat do něčeho, co jsem psala tak dávno - téměř nepatřičný. Ale zase je možná škoda to neudělat, podaří-li se s citem :) ...Patrio, Ty máš taky pravdu, naprostou, člověk nemůže poradit, pomoct... ale ono stačí naslouchat. Tomu se pořád učím, zdá se to banální, ale není :)


patrio
12. 09. 2017
Dát tip

Člověk jen sedí a poslouchá příběh úplně neznámého člověka, v hlavě se mu honí myšlenka jak se rozplynout, i když ví, že to nejde a také přemýšlí jak mu pomoct a ví, že to také nemůže. Ptá se tě co má dělat, jak se má rozhodnout, ale jak na to vůbec můžeš odpovědět? Nakonec na tom nezáleží. Potřebuje se jen někomu svěřit, odlehčit ten tlak, vystoupit aspoň na chvíli z té všudypřítomné beznaděje a samoty.

Možná nejsi městská zombí. Možná nevraždíš všechny spolusardinky v MHD zlými pohledy. Možná se díváš, vnímáš, nasloucháš, snažíš se pochopit. Možná proto přitahuješ lidi.Možná. Snad.

 

... jinak pěkně a poutavě napsané. *


Tak konečně se zase zjevila nějaká velmi dobrá povídka, která má náboj od začátku do konce, při které jsem nekoketoval s myšlenkou některé pasáže přeskočit.

Jediné, k čemu bych měl výtku, je úvod. Obecně povídku s dobrým úderným úvodem, aby tady hledal lupou, ale jsem už docela alergický na sdělení typu: Sluníčko svítilo a paneláky zářily v rudé záři končícího dne bla bla bla.

Věta o kostech zasunutých do sebe je sice líbivý a neohraný obrat, ale naprosto zbytečná věta. Povídka by mohla začínat až od věty "Ještě tolik času," a nebo rovnou otázkou: "Proč se tváříš tak smutně?"

Ale možná jen zbytečně rýpu.


Arnica
10. 09. 2017
Dát tip

Já si myslím, že tipy mohou přilákat další čtenáře - prostě si člověk spíše rozklikne něco, co má více tipů. Ale osobně mi na počtu tipů nezáleží, to, že mi napíšeš, co si myslíš, je mnohem cennější, a za to Ti děkuji :) (Debatu o tipech si kdyžtak, prosím, s Gorou někde převeďte :) 


upupa
10. 09. 2017
Dát tip

Tip? Čo sa stane, keď dám tip? Ja tomu systému nejako nerozumiem. Dať tip - to je akože už hodné vydania knižne? Ale tu je spústa vecí oveľa kvalitnejších, než aké sa vydávajú. A aj tak ich nikto nevydá.

Dám tip, ale to by som sa musel vrátiť k mnohým iným prácam. K3 tu má bez debaty knižne publikovateľnú prácu, atď. K básnikom sa nevyjadrujem. Movsar, kvaj...

Len si to porovnaj s náhodne vybraným programom, ktorý práve beží na niektorej komerčnej televízii.


Arnica
10. 09. 2017
Dát tip

Děkuji! Těší mě, jak to na Tebe působí, upupo :) A Goro, díky za upozornění, Zdenda v tom má pravdu, je to mojí ostravštinou. Dneska si na to už snad dávám větší pozor (ale jen když se soustředím:), do tohoto textu jsem nezasahovala, nechala jsem ho stejný, jako jsem ho napsala tehdy (Popi mluvil slovensky, takže to takhle neřekl:). A ten příběh je asi předvídatelný... ale prostě se takhle stal. Není za ním nic víc, než jakási touha/potřeba si ho zapsat. 


Gora
10. 09. 2017
Dát tip

Zdendo, už jsem to někdy zaslechla, proto jsem se autorky zeptala, zda je to takhle úmyslně napsané. Dík za přesnou informaci.


Gora
10. 09. 2017
Dát tip

upupo, a co tip??, keď je to krásne, že.-)


upupa
10. 09. 2017
Dát tip

Ani neviem, čo dodať, je to absolútne krásne napísané, úplne, ako keby som tam bol a počúval vás. Ako dokážeš zapísať príbeh tak strašne realisticky? Ba vlastne lepšie, lebo realita obsahuje aj hluché pasáže.

Pre toho chlapíka by som mal radu: Počkaj si rok, potom sa uvidí.


Gora
10. 09. 2017
Dát tip

S batohem na zádech si připadám, že se mi zmenšily nohy, že se pod tou tíhou zasunuly kosti do sebe - asi - zkrátily nohy, snad se kosti zasunuly pod tou tíhou do sebe:-)

 Je už několikrát přečtená, - tahle věta je složena ze sedmi! dílů, rozdělila bych ji

Přestal jsem kouřit kvůli kluka, víš - to máš úmyslně? Mělo by být  kvůli klukovi

To s bitím bylo předvídatelné, naznačené, spíš povídání opilce. Nicméně příběhy mám ráda. Políbení ruky a úplný - smutný - závěr se mi líbil.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru