Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+13 neviditelných
Dívka jako Picassův Sen
datum / id13.09.2017 / 481792Vytisknout |
autorkvaj
kategoriePovídky
zobrazeno695x
počet tipů7
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Dívka jako Picassův Sen

     Projížděl podél nově opravené kubistické zdi ďáblického hřbitova, krátce na ni mrkl a hned mu hlavou bleskla temná asociace. Jel za Lili a věděl, že až se od ní vrátí, musí mít už připravenou výmluvu pro manželku, proč s ní nemohl strávit sobotu. Na to ale teď nemyslel, protože za Lili dnes zkrátka musel, když mu volala, že jí diagnostikovali rakovinu. Zdálo se mu absurdní, že tentokrát vlastně nemíní svou ženu podvádět, a stejně musí tajit, že bude s Lilianou.
     „Ahoj, strejdo,“ pozdravila Lili se strachem v hlase, když už stál ve dveřích jejího bytu. 
     „Lili,“ řekl bezbarvě.
     Vrhla se mu kolem krku a rozplakala se. Nemluvili a on ji jenom hladil po vlasech. Místo slov se pak na sedačce v pokoji líbali.
     „Mám hrozný strach,“ řekla, když s tím skončili.
     „Dáme si cigaretu?“ zeptal se.
     Vděčně se na něj usmála, že ji neutěšuje, a zapálila oběma.
     „Neměla bych teď kouřit.“
     „Dokážeš s tím hned seknout?“
     „Asi ne,“ zavrtěla hlavou.
     „A postupně to omezovat?“
     „To bych mohla zkusit.“
     „Tak se s tím teď netrap.“
     Když potom stáli na balkóně s cigaretami, ptal se, jak se cítí. Tvrdila, že docela dobře, ale než přišel, že měla bolesti, teplotu, byla celá malátná, ale že horší než bolesti jsou obavy z toho, co s ní budou doktoři dělat, jak na to její tělo bude reagovat, jak to bude zvládat a jestli ta léčba bude vůbec něco platná. 
     „Mám jít na nemocenskou,“ oznámila, když se zase vrátili do pokoje. „Ale já teď nemůžu, v práci mě potřebujou, jsme tam teď úplně zavalený. Co myslíš, strejdo, dalo by se to léčit ambulantně?“
     „Blázníš? Co ti říkali doktoři, Lili?“
     „Že si mám nechat u praktický lékařky napsat nemocenskou.“
     „Tak o čem dumáš? Na práci se vybodni. Budou se bez tebe muset nějaký čas obejít.“
     „Ale já je nemůžu nechat ve štychu.“
     „A oni by tě nenechali ve štychu, kdyby chtěli, abys dál pracovala a nešla se léčit?“
     „To máš pravdu,“ něžně se na něj usmála.
     „Jasně, že mám. Nedostala jsi přece nějakou chřipku. Teď musíš dát všechny síly do toho, aby ses uzdravila. Do telefonu jsi mi povídala, že máš nadějné vyhlídky.“
     „Ta doktorka to říkala. Jistě to prý tvrdit nemůže, ještě musejí udělat nějaký testy, ale že by se podle jejích zkušeností ten nádor mohlo podařit zničit. Jestli už nemetastazuje.“
     „No tak, Lili. To je snad dobrá zpráva. A teď musíš bojovat, nesmíš upadnout za žádnou cenu do nějaké deprese. Vyžeň si z hlavy strach, mysli dopředu, protože ty se uzdravíš. Vůbec si nepřipouštěj, že by to mohlo dopadnout jinak.“
     Hustil to do ní a čím víc naděje do svých slov vkládal, tím rostl jeho vlastní strach o ni. Zdála se mu vždycky bezbranná a křehká, a tomu nedokázal odolat, i když byla o tolik mladší. Koukal na ni a přistihl se, jak myslí na to, že v uvnitř toho krásného těla roste nádor, který ho stravuje. Chtělo se mu řvát beznadějí a vztekem. Proč zrovna ona? Tak mladá a nádherná. Má přece všechno ještě před sebou. Uvědomoval si dobře, že podobné myšlenky nedávají smysl a ty otázky nemají odpovědi, ale ubránit se jim nemohl.
     „Jsem děsně ráda, že tě mám. Jsi můj moudrej strejda. Málem jsem tu zešílela strachy, než jsi přišel. Teď ale začínám věřit, že to dopadne dobře.“
     „Samozřejmě, že to dopadne dobře. Jsem tu s tebou, jsem tu pořád pro tebe,“ ujišťoval ji, ale v duchu si říkal – kdybys věděla, Lili, jak hrozně se bojím, že mi umřeš.
     „Jak můžeš být se mnou, strejdo, a být tady pořád pro mě, když máš ženu a nechceš, aby se o nás dověděla?" 
     „Liliano,“ zatvářil se nešťastně, ale jen na okamžik. „Pojď ke mně,“ usmál se a sám se k ní na sedačce přisunul a objal ji, jako by ji chtěl ochránit nejen před nemocí, ale před vším nebezpečím světa.
     „Teď je mi dobře,“ řekla a důvěřivě se k němu tiskla.
     Seděli tak dlouho. Lili se mu choulila v náručí. Snažil se být klidný, aby nic nepoznala, ale ten děs, který cítil, nebyl k vydržení. Aby přišel na jiné myšlenky, začal radši dumat o tom, jak ho Lili oslovovala důsledně strejdo, i když byli spolu sami a dokonce i v intimních chvílích. Sice to poněkud neutralizovalo jejich sexuální touhu, ale nechtěla se splést hlavně před svými rodiči a jeho ženou. On byl totiž skutečně jejím strýčkem, protože jeho manželka a Lilianin otec byli sourozenci. A Lili nechtěla riskovat žádný skandál, i když se vídala se svými rodiči málo, a s tetou, tedy jeho ženou, se neviděla už dávno. S ním se sblížila potom, co se náhodou potkali v Praze na výstavě kubismu. Byl celý paf z toho, že se zajímá o tento malířský směr a ještě víc z její krásy.
     „Přemýšlel jsem o tom a nevidím jiný řešení,“ pronesl pak nečekaně do ticha.
     Zvedla hlavu a zvědavě se mu dívala do očí: „Jaký řešení?“
     „Musíme se rozejít.“
     Vyskočila, jako by jí vymrštila pružina a vykřikla: „Filipe!!!? Tohle nemyslíš vážně!“ Snad poprvé v životě mu řekla jménem. „Vykládal jsi, že tady jsi se mnou, že tady budeš pořád pro mě.“
     „Právě proto se musíme rozejít, nemůžeme zůstat spolu. Ale tvůj strejda budu pořád. Řekneme to i tetě. Jako že jsem tě náhodou potkal, ty jsi mi všechno pověděla a já jsem zůstal dneska s tebou, a pak tu pro tebe budeme oba, já i teta. Postaráme se o tebe, když máš rodiče na druhým konci republiky. Teta se ale nesmí dovědět, že jsme ji podváděli. Začala by strašně zuřit a vyčítat, a to my teď nepotřebujeme. Musíme se soustředit na to, aby ses uzdravila,“ nejistě se usmíval.
     Sypal to ze sebe připadal si sám sobě odporný, jak se jedním vrzem zbavuje nemocné milenky, problému s manželskou nevěrou, a ještě využil její nemoc jako výmluvu na dnešní den. Liliana na něj zírala jako na zjevení. Vůbec se jí nelíbilo, co jí právě vyklopil, a byla z toho zmatená. Už už se chystala vybuchnout, ale neměla na to sílu, protože se jí vracely trochu bolesti. 
     „Asi máš zase pravdu, Filipe,“ řekla pak váhavě, když jí přešel vztek z toho, co jí navrhoval. „Ale stejně nechápu, proč se musíme rozejít. Nebudeme spolu spát, ale jinak to může zůstat, jak to je. Nebo ne? A co my dva, až se uzdravím?“
     „Takhle mluv pořád – až se uzdravím. Neopovažuj se říct – jestli,“ přikazoval Filip. „No a my dva potom. Co by. Já budu pořád tvůj strejda, a ty si najdeš hodnýho chlapa a budete spolu šťastný. Ale my dva už nemůžeme být spolu jako teď. Rozumíš?“
     „Nerozumím. A takovýho, jako ty, už nenajdu,“ protestovala Lili.
     „Ale najdeš. Mysli pozitivně. To ti taky pomůže.“
     Smutně se usmála a znovu se mu schoulila v náručí. S rukou kolem jejích ramen se opíral o polštář sedačky a civěl před sebe na zeď, na které visela reprodukce Picassova obrazu Sen. Blonďatá dívka v bílém s jakousi modrou sukýnkou na něm spí v červeném křesle s hlavou vyvrácenou k pravému rameni a s rukama sepnutýma v klíně, kolem krku barevné korále, levé ňadro napůl odhaleno, za křeslem hnědý závěs s květinami v kosočtvercích geometrického vzoru na zelené stěně. Stín kolem nosu roztíná hlavu dívky vedví a vystupuje z ní přímo do spár obložení stěny. Barvy figury i křesla jsou jasné až jásavé, pozadí tlumené.
     Filip pomyslel na to, že obdiv ke kubismu byl tím hlavním, co ho s Lili sblížilo. Neznal mnoho mužů, kterým by se tento malířský styl líbil a ženu vůbec žádnou. Lili byla jediná. Pablo Picasso je synonymem kubismu. Úžasný, skvělý malíř a hnusný člověk, co se tak o něm dověděl. Připadal mu takový hlavně kvůli malířovým vztahům s mladými holkami. Když bylo Picassovi sedmdesát, tak si údajně uvědomil, že už není pro mladé ženy tolik atraktivní a vypadá vedle nich spíš směšně. Namaloval pak několik kreseb znázorňujících ošklivého trpaslíka a krásnou mladou ženu. A přesně tak se Filip právě cítil.
     Obrátil oči k Lili a zjistil, že spí. Opatrně, aby ji nevzbudil, položil dívku na sedačku. A ještě, než došel pro deku, kterou by ji přikryl, díval se na ni stejně zálibně jako zoufale, a v jeho představách se proměnila v onu ženu z Picassova Snu. Teď byla Lili ještě nádherná a v jásavých barvách. Zatím.

Pablo Picasso - Sen (1932)

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

23.02.2018 23:25:32kvaj
redaktor prózy

Asi tak. Já jsem celkem chápal a akceptoval, že ho úvod znudil. Mně se to stává dost často, že přečtu pár úvodních začátečních řádků textu a nečtu dál. Považuji to však za svou věc, že mi jako určitý styl psaní nesedí. Byly však doby, kdy jsem musel přečíst každý text od začátku do konce, ať mě to bavilo nebo ne, abych se rozhodl, jestli ho dát do novin, nějak s ním pracovat nebo ho odložit.

23.02.2018 22:55:16lastgasp

Chápu, člověk si má stát za svým. Když neví o co jde, nemůže si sát za ničím a ztrácí tu čas.

23.02.2018 10:35:00kvaj
redaktor prózy

Ještě více argumentačních klamů? :-) Já jsem vlastně stále jen opakoval, že když se chce Zdenda k něčemu vyjadřovat, musí si to napřed přečíst.

23.02.2018 09:57:30lastgasp

Byl jsi výborný. Příště využívej více argumentačních klamů. To rozhodí i stoika.

23.02.2018 00:24:05kvaj
redaktor prózy

Díky. Musel jsem si znovu přečíst, jak jsme se se Zdendou hádali. Už jsem to dávno zapomněl Já jsem to ale původně nijak rozvíjet nechtěl. Svou první odpovědí jsem to považoval za vyřízené, ale on do toho dále šťoural, takže se strhla hádka.

22.02.2018 22:06:13lastgasp

Přečetl jsem si na tvé doporučení tuto povídku. Na rozdíl od Zdendy, který i mě tvrdě poučil jak psát, a jak nepsat (mimochodem, on se nudí často), mám na začátek jiný názor. Rozumím nyní tomu pokračování s čokoládou lépe. Chodím na PP málo, ale rád sleduji a učím se na takových duelech, jaké jste uspořádali se Zdendou. Oběma klobouk dolů, jste borci. /T

13.11.2017 23:45:21kvaj
redaktor prózy

Já bych asi moc nerozebíral, jak kdo zareaguje, když zjistí, že má rakovinu. Měl jsem pro tu dívku předobraz své skutečné neteře (akorát, že jsem s ní nikdy nic neměl), a ta reagoval ohledně práce právě takto. V povídce jsem tím vztahem celou věc hodně zkomplikoval. On ji opouští jako partner, ale zůstává jí jako strejda. Může jí tedy pomáhat a zároveň se zbavuje nevěry, takže z toho vychází jako amorální člověk, ale ne úplně. Na ten příměr k obrazu lze také hledět různě, jak jsi ostatně popsal. Je to prostě taková kubistická povídka.

Díky.

13.11.2017 23:03:57K3
redaktor prózy

Mě se to dost špatně hodnotí. Nezdá se mi, proč chtěla dívka za každou cenu do práce. Vím co je odpovědnost a při chřipce bych to třeba udělal taky, ale při takovéto nemoci? To bych hodil všechny starosti za hlavu. Vlastně také mě překvapuje to, že ji opouští, když ona ho nejvíc potřebuje. Dialog mezi nimi je dobrý, ke konci se mi ale zdá, že příměr k obrazu, ta rozpolcenost náleží spíš jemu. I když ona to vlastně není rozpolcenost, nýbrž pohled z profilu a z předu, takže se to hodí, ty dva pohledy.

Když se dívám na obrázek, to za křeslem je jako z jiného obrazu... Možná by se mi to líbilo i u povídky. Nějaké odlišné pozadí. Ale to už jsem asi fantasta. T.

11.11.2017 10:18:20CHT

​Zrovna dávám do antikvariátu Příběh o lásce a smrti od Jamese Kennawaye.....

Kdysi jsem si to koupil v pražském antikvariátu, připomínalo mi to mé vlastní neuskutečněné touhy. Nebo napůl uskutečněné. Pražanda byla národnostní výjimkou. Táhne mne to na Východ. Poslední platonické vztahy byly mírně analogické výše zachycenému. Muži jsou zbabělí, jak píše Jiří Kolář. A někdy odpovědní......

10.11.2017 23:49:05kvaj
redaktor prózy

Díky. Moc však nerozumím smyslu pojmů "konvenčně zpracovaná" a "prostě bezbarvé věty".


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.