Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+3 neviditelných
Kapucínský poklad
datum / id18.09.2017 / 481936Vytisknout |
autorlastgasp
kategoriePovídky
témaHumorné
zobrazeno322x
počet tipů1
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Kapucínský poklad

Kapucínský poklad.               

 

Motto:

Kapucínský klášter míval i ve své minulosti různá tajemství. O některých skutečnostech nevěděli sami řádoví bratři, ani představený řádu.

 

 

 

        Vrátný Kapucínského kláštera Vaněček trávil na toaletě již hodný čas praním kalhot, když uslyšel za zdí silnou, křaplavou ránu a výkřik z chodby v prvním patře, kde pracovali elektrikáři na rekonstrukci elektrického vedení. Při prosekávání drážky ve zdi jim najednou prolétl sekáč skrze zeď a zmizel v jakési dutině. Bylo jim divné co je za tou zdí a začali opatrně otvor rozšiřovat. Po chvíli jim bylo jasné, že jde o zazděný rohový prostor mezi oběma záchody.

          Překvapení nebralo konce. Když otvor natolik rozšířili, aby si mohli posvítit dovnitř, zůstali ohromeni. I Vaněček nevydržel a bez kalhot, jen v trenýrkách, vyběhl ze záchodu a z moci svého postavení závodní stráže bedlivě přihlížel dalšímu bourání zdi.

               Bylo to jasné, Vaněček zařval:

             „Ježíšmarjá, to je poklad, - to ty potvory mnišský tady někoho zazdily!“

          Jeho fantazie přerůstala v představy zazděné, zneužité jeptišky Serafíny, o které se kdesi dočetl ve starém katolickém kalendáři.  Když byl za přísného dohledu Vaněčka, stále stojícího jen v pruhovaných trenýrkách, probourán dostatečný otvor a jeden z elektrikářů se snažil vlézt dovnitř, Vaněček rázně zakročil, rozepjal ruce a zařval:

             „Stát, zpátky, zavolejte příslušníky, zavolejte esenbé!“

          Stál před vybouraným zdivem s rukou zdviženou a rozkročenýma chlupatýma nohama a rozhodně odmítal seběhnuvším se úředníkům byť jen nahlédnout do tmavé díry. To vzbuzovalo jen větší zvědavost a dohady co se to vlastně našlo. Vědělo se, že kapucíni v dubnu 1950 museli v rámci akce „K“ z kláštera odejít a veškerý movitý a nemovitý majetek jim byl zabaven. Část majetku a cenných věcí se jim podařilo zazdít do tajné komory.

          Příslušníci Sboru národní bezpečnosti skutečně po chvíli přijeli, z chodby vytlačili všechny čumily a začali s prohlídkou zazděného prostoru. Odpoledne přijela dvě nákladní auta, která pak postupně odvezla za účasti Náboženské matice různé votivní předměty, zlaté svícny, monstrance, kalichy, obrazy, kněžská roucha, dřevěné sochy svatých, zdobené kleriky, ale i náhradní díly na auta, veliký keramický hrnec sádla, staré knihy a mnoho dalších drobností.

              Vaněček byl trochu zklamán, když mu bylo řečeno, že žádná zazděná, zneužitá jeptiška tam nalezena nebyla. V jeho mysli však tento nápad zůstal a po nocích chodil vytrvale po chodbách, opatrně ťukal tu a tam do zdí a naslouchal. Další poklad však nenašel. Oba elektrikáři byli později odměněni za nález pokladu značné ceny spíše symbolickou částkou peněz. Nejdéle zůstával slavný Vaněček, který se ukázal jako přísný strážce pokladu. Jeho směšná, páchnoucí postava v trenýrkách zůstala ve vyprávění dlouho námětem vzbuzujícím úsměv.

            Nejčastějšími jeho posluchači byli řidiči Tonda s Karlem, kteří trávili dost času na vrátnici. Bylo zajímavé, jak postupem času Vaněček své vyprávění obohacoval o nové momenty překvapení a dramatizoval zejména chvíle, kdy musel vlastním tělem chránit nalezený poklad. Líčil i své noční pochůzky a podezřelá místa dutých zvuků na chodbách. Rozvíjel svou fantazii představou, jak prchající mniši zazdívali cennosti kláštera a jak mistrně využili složitého labyrintu chodeb. Závěr jeho vyprávění vždy vyústil do překvapivého zjištění, že vlastně jeho případ umazaných kalhot vedl k tomu, že poklad objevil on sám.

             Jednoho dne, nedlouho po této vzrušivé události přišel za Karlem a Tondou garážmistr a přinesl jim nabíječku na autobaterie, kterou jim již dlouho sliboval. Měli si ji nainstalovat někde v garáži na dvoře.  Oba byli celkem šikovní a našli si místo na boční zdi, kam chtěli nabíječku upevnit vedle zásuvky. Hoši se chopili díla a začali vysekávat otvory pro dřevěné špalíky, na které chtěli nabíječku přišroubovat. Hned po několika úderech kladivem sekáč Karlovi prolétl skrz zeď a zmizel v otvoru za ní. To byl šok.

             „Ty vole - ,“ vzrušeně zavolal Karel, „ to bude další poklad!“

          „Pamatuješ, co říkal Vaněček, ty jeho dutý rány, tady musí ještě něco bejt,“ neodbytně a přesvědčivě ho utvrzoval v jeho názoru Tonda.

             Obou se zmocnilo hledačské vzrušení podpořené opakovaným vyprávěním Vaněčka o pokladu v horní chodbě kláštera. V duchu se již viděli, jak přijímají gratulace a tučnou odměnu za nález. Vzniklý otvůrek na ně působil jako muleta na rozzuřeného býka.

            Karel chtěl hned dírku rozšiřovat, ale Tonda navrhl, aby si napřed tím otvorem zatím nějak posvítili. Myslel, že tím zmírní Karlovu horlivost, ale to se mýlil. Karel přece jen o něco původní dírku rozšířil, nedal se odbýt a ve svém úsilí pokračoval. Tonda mezitím našel malou žárovku, přiletoval k ní kablík napojený na autobaterii. Žárovku provlékl dírou a snažil se do dutina prohlédnou. Nic zřetelného v jakémsi zaprášeném šeru stejně neviděl.

             Od dalšího záměru Karla již nic neodradilo. Vzal velké kladivo a začal bušit do zdi pod otvorem ránu za ranou. Zeď se postupně bortila pod mocnými údery chtivého Tondy.  Najednou se vyvalil takový kus zdi, až se oba lekli. Když na hromadu cihel usedl zvířený prach, byly vidět vzniklou dírou zaprášené regály s plynovými maskami, bednami s municí a granáty, vojenské přilby a další výstrojní součástky. Vedle stály vojenské polní kuchyně, agregáty a velké balíky přepásané koženými řemeny. Místo pokladu vojenský sklad, o kterém neměli ani tušení.

             Do smíchu jim nebylo, i když Tonda prohlásil zklamaně:

           „Ty vole, za tohle jedem voba do lochu.“

        Vtíravá touha po nalezení pokladu, inspirovaná a každodenně přiživovaná Vaněčkovým vypravováním se změnila v okamžitou snahu zeď nějak opravit. Příležitost k tomu dostali až po výslechu u vojenské policie.  Vaněček pak mohl své vypravování rozšířit a obohatit o další historku jak dva blbci v klášteře poklad málem našli. Sám byl ale rád, že při svých nočních pochůzkách a poklepávání na omítky chodeb, na tuto zeď nepřišel. Od té doby také svých průzkumů prostor kláštera zanechal. 

            „To jsou ale průseráři,“ komentoval neúspěch Karla a Tondy krejčí Kozelka.

            „Já se z nich snad poseru,“ dodal zcela vážně Vaněček.

          „Ale jen venku, - jen venku, ty starej posero,“ protestoval vehementně Kozelka, obávaje se, že to Vaněček opět provede doopravdy na vrátnici.

 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

26.10.2017 11:28:21lastgasp

Díky za přečtení. Snad ti zvednu náladu příště.

25.10.2017 13:50:08Lakrov
redaktor prózy

Dojem, že se bude jednat o jednoduché, veselé vyprávění, je trochu pokažený  tím suchým koncem, po jehož dočtení se tušená humorná nálada vytrácí a zůstává  jen zprvu nevyřčené tajemství, že kalhoty se Vaněčkovi umazaly zevnitř.  Možná by se s tím ještě dalo něco udělat, mělo-li to být humorné --  víc přehánění, nadsázky by tomu snad prospělo...  

21.09.2017 11:07:16lastgasp

Děkuji za přečtení a koment. Připomínku zvážím, není to špatné.

20.09.2017 15:55:49Keith_Sullivan

Mnohem lepší, než "Ruky podání". Tady je těch balastních informací minimum.

Je tam vidět přechod mezi dvěma dějovými liniemi - první poklad a druhý poklad. Napadá mne, zda by nebylo lepší, kdyby celá první část byla podána jako Vaněčkovo vyprávění Karlovi s Tondou. 


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.