Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

On-line

+1 neviditelných
Ruky podání
datum / id25.09.2017 / 482112Vytisknout |
autorlastgasp
kategoriePovídky
témaHumorné
zobrazeno159x
počet tipů2
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Ruky podání

Ruky podání

 

„Tak smysl ztrácí sebelepší věc, když do ruky ji vezme pitomec.“

                                                                 Ivan Andrejevič Krylov

 

           

         Na rozloučenou poseděl chvíli v „Plechandě“, starobylém jihlavském šenku. Snědl několik utopenců a vypil tři Senátory. Stará parta se ten večer na rozloučenou rozhodla pro výjimku z jejich pravidla. I když vypil nejméně, nemusel platit. Prý proto, aby na ně nezapomněl a šířil o nich jen samé veselé a vtipné vzpomínky. Paní Marie, hostinská, ho několikrát políbila a prohlásila, že pro něho bude mít Senátora stále v ledničce připraveného, že může přijít kdykoliv. To kdykoliv, řekla významně a přitom zamrkala s přimhouřenýma očima. Pomyslel si, škoda, že se toho dříve nevšiml. Třeba by měl Senátora někdy zadarmo. Loučení na vojně je tak časté a všichni ho několikrát podstupují, že se to vnímá prostě chlapsky, jako nezvratná událost. Každé loučení předchází novému seznamování. 

         Funkci náčelníka autodílen se zařízením a administrativou předal nadporučíkovi Svobodovi stejným způsobem, jak ji převzal od kapitána Kleina. Velmi stručně a rychle. Předal mu klíče a pečetidlo. O výjimce z denního řádu kvůli vypínání elektřiny mu neřekl. Nevěděl, jestli to není nějaký žrout vojny, který by náčelníka štábu shodil.

        Rozloučil se srdečně se svými dílňáky, kterým musel slíbit, že jim z nového působiště napíše. Oni na oplátku slíbili, že napíší, jak se jim daří pod novým velením dokroutit druhý rok služby. Sbalil si svých pár švestek a propriet do vulkánfíbrového kufru, doplatil činži, rozloučil se s paní bytnou ve statku a šel na nádraží. Do Kolína přijel krátce po obědě a ihned vpadl na kádrové oddělení 8. mechanizované divize, kde se bohužel dozvěděl katastrofální zprávu. Měl převzít velení dopravní čety u 23. tankového pluku v Pardubicích. Původně měl nastoupit jako zástupce náčelníka divizních autodílen v Kolíně. To tedy byla výhra.

          Vznášel námitky proti zařazení na velitelskou funkci, jelikož dostudoval Automobilní učiliště v Nitře jako technik. I jeho hodnost byla technik poručík. Kádrovák, jakýsi dělnický komunistický kádr, na kterého pověsili uniformu kapitána, byl neoblomný. O tom, že bylo studium v Automobilním učilišti rozděleno na tři směry, na velitelský, technický a pohonné hmoty, neměl ani tušení a nehodlal to ani respektovat. Miloš tedy svolil s podmínkou, že po roce požádá o přeřazení na technickou funkci, jinak že podá žádost o uvolnění do civilu.

         Večer se ohlásil v Pardubicích u dozorčího útvaru v kasárnách Na Veselce. Bývalá dělostřelecká kasárna, velmi rozlehlá, obsadil 23. tankový pluk, divizní tankové dílny a prapor samochodných děl. Dozorčí si přečetl jeho povolávací rozkaz a řekl pomocníkovi, aby ho zavedl na svobodárnu, kde se mohl ubytovat. Svobodárna byla v přilehlé budově, kde byl umístěn prapor samochodek. Prošli kolem budovy a v chodbě mu ukázal na jednu z místností. Místnost byla vybavena dvěma kavalci, na které byl zvyklý. Matrace, dvě prostěradla, podhlavník a dvě deky. Skoro jako vězení, ale čisto. K tomu noční stolek a skříň. Okno vedlo do Hradecké ulice proti hotelu Veselka. Zařízen byl rychle. Vyprázdnit vulkánfíbrový kufr chtěl až druhý den. Dal si cigaretu a ulehl. Po cestě a neúspěšném vyjednávání v Kolíně spal tvrdě. 

          Druhý den byl přiveden pomocníkem dozorčího útvaru k veliteli pluku, aby ohlásil svůj nástup služby. Vzpomněl si na ohlášení nástupu služby na Šumavě veliteli pluku Měchurovi, který by ho tenkrát nejraději zastřelil. Jeli v dešti tři v kabině erenky a řidič to prásknul. Tentokrát žádný malér neprovedl a před ohlášením žádnou trému nebo obavu neměl. Vešel do malé kanceláře, kde seděl četař konající službu. Četař ho ohlásil a řekl, že může vstoupit. Vešel do větší místnosti, zčásti obložené tmavým dřevem a tomu odpovídajícím starým historickým nábytkem. Za psacím stolem seděl sehnutý důstojník, který si ho prohlížel jakoby odspodu. Tvář měl v polostínu, takže se jeho výraz nedal odhadnout. Přistoupil blíže, velitel namáhavě povstal a on se zahlásil:

„Soudruhu majore, technik poručík Voříšek. Hlásím nástup služby u vašeho pluku.“.

Velitel natočil trochu hlavu a ve světle byl na tváři vidět překvapený údiv.

            „Znovu!“, řekl tvrdě a rozkročil se, připraven důstojnického bažanta setřít.

Voříšek si pomyslel, že mluvil málo nahlas, a tak přidal:

            „Soudruhu majore, technik poručík Voříšek. Hlásím nástup služby u vašeho pluku!“.

          Skoro křičel. Na jeho „Znovu!“ již znejistěl. Ani potřetí toho majora neuspokojil a začalo trapné ticho. Řekl si, že pro ohlášení učinil dost. Dvě hvězdy byly pro něho major. Po chvíli, kdy na sebe tupě zírali a odhadovali síly svého protějšku, promluvil sám velitel pluku. Poněkud smířlivě, ale nespokojeně řekl:

            „Soudruhu poručíku, vy neznáte vojenské hodnosti? Hodnost štábního kapitána byla přece zrušena“.

Kde se stala chyba, pochopil okamžitě. Zařval, jak bylo zvykem, když určitý povel nebo hlášení mělo být zrušeno:

„Zpět! Soudruhu podplukovníku, technik poručík Voříšek, hlásím nástup služby u vašeho pluku.“

          Jeho tvář se rozjasnila a s úsměvem vykročil kolem stolu k němu s napřaženou rukou. Miloš cítil, že je přímo nutné se za nemilou příhodu nějak odvděčit. Chtěl mu ostudné hlášení nahradit stiskem ruky, aby se ospravedlnil. Každému se netiskne ruka stejně. Stisk ruky může vyjadřovat úctu, obiv, vážnost, upřímnost nebo sympatie. Zde byla na místě omluva.

           Je zajímavé, že ne každý umí podat ruku správně. Většina lidí ví, jak se ruka podávat nemá. Leklá ryba, studená psí packa, nastrčené prsty a podobné hříchy etikety jsou známy. Také stisk nemá vyznít jako ruka ve svěráku a třesení nemá trvat více jak několik vteřin. Třesením je myšleno lehké potřásání loktem a nikoliv celou rukou až po rameno.

            Na etiketu v tomto případě nebylo pomyšlení. Při podávání ruky tu jeho uchopil a ze všech sil stiskl. První chyba, svěrák. Nejen stiskl, ale i mocně potřásl. Druhá chyba.  To neměl dělat. Jak rukou škubl, podplukovník se mírně se ohnul, ruku mu pustil a v předkloněné poloze se přidržoval stolu. Aniž zvedl hlavu, zařval:

             „Službá! Doktorá!“

            Do místnosti se vřítil četař, postavil se do pozoru, jen cvakl podpatky a hned zmizel. Miloš nevěděl, co má dělat, ale ochotně poslechl důrazného rozkazu, k zemi ohnutého podplukovníka, aby rychle vypadl. Co se dělo dál, šlo již mimo něho. Přiběhly saniťáci s nosítky a sanitka podplukovníka Pluskala odvezla do nemocnice s vyhřezlou plotýnkou. Do kanceláře ertézetky, což byla rota technického zabezpečení, kde měl Miloš působit, přinášeli vojáci lahve vodky nebo vína. Někteří dokonce chtěli na vlastní oči vidět toho poručíka, který znehybněl Pluskala a zbavil útvar na čas jeho přísných každodenních kontrol. Na rozdíl od předchozího pluku, zde se uvedl výborně. O jeho slavném nástupu se dlouho nemluvilo. Pluk se připravoval na roční technickou prohlídku a vše bylo v pohybu.

              Podplukovník si v nemocnici nechtěný pobyt užíval. Velet a rozkazovat nepřestal ani na lůžku mezi píchanými injekcemi a zábaly. K jeho úspěšnému vyléčení přispěly i dobré zprávy o výsledku prohlídky. Hned po návratu z nemocnice svolal všechny techniky útvaru, aby poděkoval za vynikající práci a odměnil zvláště úspěšné důstojníky. Byl na svůj tankový pluk hrdý a dokázal přes svoji tvrdost a důslednost projevit i tvář laskavou, řeklo by se otcovskou. Na konci porady přišel mezi techniky a každému zvlášť poděkoval a podal ruku. Přišel až k důstojníkům ertézetky, kterých si vážil nejvíce a srdečně blahopřál za mistrnou přípravu tanků k prohlídce.

             Přišel v řadě až k velitelům čet, kde se na kraji řady mírně krčil Miloš. Podplukovník došel postupně až k němu s nataženou rukou. Když Miloš natáhl také ruku k němu, stalo se něco nečekaného. Podplukovník se lekl a rukou ucuknul zpátky, jako kdyby sáhl na rozžhavené železo.

„Soudruhu poručíku,“ řekl řízným hlasem, „vám ruku nepodám, protože byste útvar znovu zbavil velení, a to nepřipustím. Za dobrou práci děkuju i vám.“

Potom ho poplácal po rameni, a to tak, že mu málem utrhnul nárameník. Miloš lehce zavrávoral a jen velmi hlasitě zvolal:

„Sloužím lidu!“

Skutečně již po celou dobu služby u pluku si ti dva ruce nikdy nepodali.

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

26.10.2017 11:25:38lastgasp

Jóó, to se skutečně stalo.

25.10.2017 13:50:14Lakrov
redaktor prózy

Zpočátku v tom trochu tápu kvůli mylnému dojmu, že z vojny odchází záklaďák,  ale už mám jasno.

Dočteno souvisle. Je to takové obyčejné vyprávění, neurazí  ani nenadchne. A mám dojem, že je to (aspoň v základních rysech) napsané  podle skutečnosti.  

26.09.2017 21:05:23lastgasp

Přátelé děkuji za přečtení. Ještě by se to dalo vylepšovat, ale jsem líná potvora. Zase jsem napsal další blbinu, kterou se skoro bojím sem dát. Určitě do mé připravované knihy nepůjde ("Noční pchod")

 

25.09.2017 14:14:49Keith_Sullivan

Je to rozhodně lepší, než předchozí verze. Přiznám se, ale že mi tam teď kapku chybí ta úvodní věta, kdy je nastíněno, že Miloš mívá problémy s děláním prvního dojmu. Ale ono by vlastně stačilo odstranit větu: "Narozdíl od předchozího pluku, zde se uvedl výborně."

Ale promiň, že pořád rýpám. Je to tím, že se mi příběh líbí. Nad něčím beznadějným bych netrávil čas spekulacemi, jak to vylepšit. Navíc sám literatuře moc nerozumím, takže mě vlastně raději neposlouchej :-D

25.09.2017 12:36:15agáta5

:))) moc pěkné vyprávění... jj, Milošovi tutově ruku nepodám... takovej stisk měl můj strýc Němeček, děti neděti, všichni jsme od něho utíkali...


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.