Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+2 neviditelných
DVOJÍ KREV 7.kapitola
datum / id11.10.2017 / 482222Vytisknout |
autorŠumavka
kategoriePróza na pokračování
témaFantasy
zobrazeno314x
počet tipů0
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
DVOJÍ KREV 7.kapitola

                                                 7.kapitola

 

        Zavrzaly dveře. Do místnosti vstoupila prošedivělá žena. Šaty měla potrhané, potřísněné starými skvrnami, ale vrásčitý obličej a upřímné tmavé oči dodávaly její osobě krásu. V dlani svírala hliněnou misku. Přistoupila k lůžku, na kterém bezvládně odpočíval důstojník. Opatrně mu odkryla rameno. Zkrvavená rána se zdála být zacelená. Žena sáhla do misky a nabrala bylinkovou mast. Jemnými tahy ji vmasírovala do rány.

      William se pohnul. Žena ucukla rukou, ale zůstala sedět na lůžku. Párkrát zamžikal zavřenými víčky a pak se zcela probral. Ohromeně vytřeštil oči a snažil se posunout, co nejdál, od přízraku démonické ženy. Rychle se pokřižoval a zmateně zamumlal. ,,Bože, ochraň mě před démonem v lidské podobě! Odstup, pohanská ženo! Jsi Ďáblovou nevěstkou. Nechť mi dá Bůh sílu zasáhnout proti tvému čarování. Ať pocítíš sílu svěceného meče. Pokorně poklekni a svou duši odevzdej Bohu, hříšná ženo!" křičel. Nepříčetně kolem sebe mlátil rukama a přitom se horlivě křižoval. Byl smyslů zbavený, omámený kouřem z bylinkových plamenů, pobouřený jejím vrásčitým obličejem posetým drobnými jizvami. Její tmavé uhrančivé oči v něm vyvolávaly dojem, že jsou ďábelsky černé. Cítil, jak ho propalují pohledem. Jejich pohled, vypaloval do jeho duše pekelnou beznaděj. Hrdlo se mu sevřelo úzkostí. ,,In nomine Pater, et Filii, et Spiritus Sancti," šeptal s křížem na prsou. Těžce se mu dýchalo. Pociťoval únavu, víčka mu ztěžkla a nakonec hlavou sklouzl k rameni. Pod vlivem bylinek usnul.

      Žena vhodila do ohně další listí, které v ohni zasyčelo a z krbu se vyvalil hustý dým. Usedla vedle muže, prst namočila do oleje a s odříkáváním modlitby tvořila na jeho čele magické kruhy. Místnost prostoupil hustý dusivý dým. Její slova sílila. Vzduch houstnul. Vše kolem bylo zahaleno do šedého závoje překrývající stopařovo tělo. Žena stále dokola opakovala ochranné formule v germánském jazyce. Oči měla zavřené, pohupovala se v pomalém rytmu a prstem vtírala do čela posvátný olej. 

     V krbu procitl plamínek ohně. Listí shořelo na popel a pokoj se nepatrně vyjasnil. Žena utichla. Stopař ležel nehybně se zavřenými víčky a pravidelně oddychoval. ,,Budeš žít, cizinče, ale nesmíš se postavit do cesty Vlkům. Máš sílu a odhodlání, ale Vlka nepřekonáš. Zabije tě," promlouvala do jeho duše.  

                                          ***

       Chroptění se změnilo v řev. Worhan pozoroval mihotající se stíny v jeho blízkosti. Pohybovaly se velmi rychle, hbitě a neslyšně. Škubl dýkou a vytrhl ji z hrudi podivného stvoření. Tmavé bahnem ptřísněné tělo bahenního skřeta leželo nehybně v kaluži mazlavé tekutiny. Bylo jich víc a svým chrčením naháněli strach. Šepotání větru a šustění větví prořízl dívčí výkřik. Worhan se okamžitě rozběhl k místu, kde zanechal Miranu. Po paměti se prodíral houštím až k borovicím, kde se schovávala. Místo bylo prázdné. Za zády uslyšel zachrčení. Ze tmy se vyřítil další ze skřetů. Vrhl se Worhanovi na záda a zvedl nad svou ohavnou hlavu ocelovou štíhlou hůlku s ostrou špicí. Worhan sebou začal smýkat, prudce se ohánět rukama, prsty se snažil nahmatat skřetovy pazoury a zbavit se jeho bolestivého sevření. Po krátkém a vyčerpávajícím boji se mu konečně podařilo drapnout skřeta za krk a škubnout jím před sebe. Stvoření přelétlo přes jeho rameno a dunivě dopadlo na zem. Ve tmě se zaleskl ocelový oštěp. Skřet se podivně zachechtal, oklepal ze sebe jinovatku a s vrčením se vrhl na lovce. Mladík v pokleku obkroužil ostřím své dýky ochranný kruh. Šeptem odříkal ochrannou formuli. Pak pozvedl oči ke skřetovi a nehybně ho pozoroval. Ve tmě viděl jen dvě nažloutlá světýlka mihotající se ze strany na stranu.  Uslyšel zachrčení, ale útok nepřišel. Šustění zmrzlého listí, křupání větviček a dupot noh ho přimělo vstát. Byli pryč a s nimi i Mirana. Pozvedl oči k černé obloze poseté hvězdami. Osvětlené nebe bylo předzvěstí mrazivé noci. Musel Miranu najít hned teď. Do rána by byla mrtvá. Skřeti byli nelítostní zabijáci. Ledový povlak mu křupal pod nohama, když utíkal do hlouby lesa. Dýku pevně svíral v dlani připravený zabíjet. Myslí mu prolétla myšlenka na dětství. Bylo mu sedm let, když ho vzal otec poprvé na lov. Prodírali se houštím, nohy se jim bořily do bahna, v dlaních svírali své dýky.  ,,Chlapče?" zašeptal otec. Byl to vysoký svalnatý muž ostře řezaných rysů, opálené pleti a černých vlnitých vlasů sahajících až k lopatkám. Jeho černé oči přísně hleděly na malého vyděšeného chlapce připraveného nezklamat vůdce Vlčího společenství. Široká ramena měl zakrytá kožešinou z buvola a sepnutou velkou kulatou sponou ozdobenou rytinami. ,,Podívej se na mě. Jsi lovec a tohle je tvá kořist." Ukázal na srnku stojící jen pár kroků od nich.

       Worhan se zadíval svýma dětskýma očkama na bezbrannou zvěř a zamrkal, aby uvolnil slzu lítosti. Roztřeseně zaujal bojovou pozici a tiše se blížil k srně. Opatrně našlapoval, tajil dech a vyčkával na ten správný okamžik. Pak zaútočil. Jediným hbitým skokem se vynořil zpoza stromů a švihem ruky zabodl dýku do krku mladé srny. Ostří čepele projelo sametovou srstí lehce, jako by bodl do hromady listí. Srna vypískla bolestí a svalila se na zem. Chvíli sebou škubala, chrčela a lapala po dechu. Nozdry měla rozšířené, jak se snažila vdechnout alespoň nepatrné množství kyslíku. Poslední škubnutí nohou a Worhan spatřil něco, co ho rozplakalo. V krásných velkých očích měla slzy. Chlapec vzhlédl na otce. ,,Ona pláče," vzlykl.

        ,,Ano pláče, protože byla slabá. Jen slabí jedinci pláčou. Pamatuj si, Worhane, nikdy neukaž nepříteli, že jsi slabší. Nikdy nesmíš ukázat strach. Jinak skončíš jako ta srna. Jsi bojovník, jsi Vlk, jsi vyvolený.Pamatuj si to, chlapče!" domluvil s přísným pohledem do jeho očí. Spokojeně mu položil dlaň na rameno a Worhan poprvé spatřil v jeho tváři pýchu. Opravdu byl na svého syna pyšný a poplácáním přes rameno mu to dal najevo. ,,Bude z tebe skvělý bojovník. Jednou až budeš připravený, staneš se vůdcem všech Vlků," domluvil muž a trpce se ušklíbl. ,,To už tu nebudu," vzdychl.

        Opodál zašustilo jehličí. Worhan zpozorněl s očima upřenýma do tmy. Přikrčil se pod větve malého smrčku. Před ním se něco hýbalo. Malé, shrbené stvoření klopýtalo přes kořeny mohutných jehličnanů. Ve svitu měsíce se rýsovala jeho nezvyklá postava. Hubené, kostnaté tělo potažené bahnitou kůží s ohnutou páteří do oblouku se sotva drželo na dvou pokřivených nohou, na kterých trčely cáry látky. Worhan se rozhodl podivného tvora pronásledovat až k bažinám. Nechtěně mu tak ukáže cestu k Miraně.  Potichu se kradl za ním, aniž by si skřet čehokoliv všiml. Worhan se vyznal v pronásledování kořisti. Otec ho naučil neslyšnému našlapování, rychlím pohybům mezi stromy i klidnému dechu, který ho udržoval při smyslech. Díky tomu se pohyboval lesem, tak lehce jako nikdo jiný. 

      Bludný, tak se říkalo skřetům z bažin, se zastavil, rozhlédl se a cosi zabrblal. Přes rameno si přehodil mršinu ulovenou před setměním. Worhan ho sledoval orlíma očima. Bludný se šoural i s mršinou na rameni temným lesem. Mezi stromy se linul hnilobný odér. Blížili se k bažinám. Tady musel být obzvlášť opatrný. Stačil by jediný chybný krok a byl by pohlcen bezednou propastí věčného zapomnění. Vzduch byl těžký, páchnoucí hnilobou rozkládajících se kořenů a větví. Dokonce i přes tuhé mrazy byla tahle oblast teplejší a těžko prostupná. Bahno bublalo a vířilo teplou páru stoupající z černé hladiny. Worhan trpělivě a tiše sledoval skřeta. Náhle se mu před očima zjevil přízrak. Planoucí světlo uprostřed tmy. Dým, který vycházel ze země, byl průhledně bílý, mihotal se teplým vzduchem a připomínal lidské tělo. ,,Démon," vyšlo Worhanovi z úst. Kolem vlajícího těla se shlukovali Bludní a cosi ševelili chraplavými hlasy. Worhan přelétl pohledem celé společenství, ale Miranu neviděl. Možná ji drží někde jinde. Možná tu ani není, prolétlo mu hlavou. 

      Miranin přidušený výkřik ho vrátil do bdělého stavu. Dva skřeti ji drželi za ruce a táhli ji k planoucímu světlu. ,,Chtějí ji obětovat," zašeptal. Při rituálu očištění těla od duše, vhazují svou oběť do vroucí jámy, kde podle zvěstí Bohyně ohnivého lůna odejme živé bytosti duši a tělo ponechá skřetům. ,,Upeče se za živa," vydechl Worhan. Čelo měl orosené potem. Horký vzduch stoupal do výšky větví mohutných jehličnanů, kde se střetával s mrazivým a srážel se do krupiček vody, které pomalu kapaly k zemi, jako by stromy plakaly nad nevinou dívkou. 

        Dívčin křik se mísil s chroptěním skřetů. Byla k smrti vyděšená. Trhala tělem zpět, cukala rukama a snažila se vymanit z pevného sevření. Nohama klopýtala přes kořeny. Její výkřiky bodaly Worhana do uší jako ostří šípů. Uvědomil si, že nemá šanci ji zachránit.,,Je ztracená," zněla jeho slova téměř plačtivě. Sklonil hlavu, dlaň pravé ruky položil na pokrčené koleno a začal odříkávat modlitbu Vlků. ,,Ik im wulfs in rigiza. Ik im wulfs liuhada.....," náhle zmlkl s očima upřenýma před sebe. Musí něco udělat. Nesmí dopustit, aby zemřela.

       Mirana, jako by vycítila jeho přítomnost, vzdorovitě švihla rukou vzhůru, tak prudce, až skřetovo sevření povolilo. ,,Lovče!" vykřikla. Její hlas plul mezi jehličím okolních smrků. Silou vůle vzdorovala násilnému stržení do jámy. Celá skupina Bludných ji obstoupila v kruhu. S chrčením a s hrozivým postojem se chystali zaútočit. Mirana ztuhla. V okamžiku před smrtí jí problesklo před očima zářivé světlo stříbrné dýky. Ruce měla volné. Jeden z Bludných se skácel k zemi. Worhan se vymrštil na nohy a bodal kolem sebe stříbrem pokrytou dýkou ukovanou z ušlechtilé oceli a posvěcenou bohy. Skřeti se do něho pustili stříbrnými botci. Mirana vyčerpáním klesla na kolena. Z lesa se ozvalo zatroubení mufloního rohu. Hluboký táhlý tón pronikl mezi skřety. Dívka se rozhlédla kolem sebe. Vtom vyjekla a vytřeštila oči do tmy. Zpoza stromů se vyřítili bojovníci v kožešinách, se stejně zářícími dýkami v rukou, jako měl lovec a zaútočili na skřety. Řev, chrčení a úpění se hnalo lesem. Mirana si dlaněmi zakryla uši, aby zmírnila nával hlasitých zvuků, co jí bodaly do uší a pronikaly až do mozku. Kolem ní se roznítilo peklo. Netušila, kde se tam vzali, ale bez nich by neměli šanci ani ona ani lovec. Srdce jí divoce bušilo. Schoulená do klubka křečovitě tiskla dlaně na uši. Bála se pohnout, otevřít oči, udělat sebemenší pohyb. Dupot kolem jejího těla jí naháněl mrazivý pocit na kůži. Řev, chrčení, bolest, tma.

       Ve svitu měsíce byla vidět spoušť mrtvých těl rozsekaných na kusy. Worhan zvedl dívčino nehybné tělo do náruče. Oči měla zavřené, ústa semknutá a hrudník se jen nepatrně zvedal. ,,Je na pokraji smrti," promluvil Worhan, když k němu přistoupil jeden z lovců. Její hruď se leskla velkou rudou skvrnou. ,,Nedokázal jsem jí ochránit. Ona odchází," zašeptal a čelem se dotkl dívčiny tváře. 

     ,,Bohové si to přejí. Velký vlk si jí bere pod svou ochranu. Nech ji tady, Worhane. Oni jí už neublíží," domluvil muž a vzdušně máchl rukou po mrtvých tělech skřetů. ,,Meli bychom jít, než se objeví další." Položil mu dlaň na rameno. 

       Cítil, jak Mirana chladne, jak z ní vyprchává životní teplo. Srdce sotva tlouklo, dech se jí krátil, rty začínaly blednout. Věděl, že je pozdě. Jemně položil nehybné tělo na tvrdou zem a unaveně vstal z podřepu. ,,I Vlci umírají, Mirano," v jeho hlase byl náznak vzlyku.

        ,,Musíme jít," zašeptal hlubokým hlasem postarší muž s černou bradkou staženou koženým páskem, s dlouhými černými vlasy, ve kterých prosvítaly šediny. Jeho oči měly tmavě hnědou barvu. Byl stejně vysoký jako Worhan, ale jeho tělo bylo poznamenané častými boji. Byl jedním z Vlků, ale nebyl vyvolený. Jeho strhaným tělem proudila nečistá krev. Vrásky kolem očí a rtů ho dělaly starším, než doopravdy byl. Řezné jizvy po soubojích byly znatelné na první pohled. Byl jen z části Vlkem. Matce v těle proudila lidská rudě zbarvená krev. Otec byl Vlčím bojovníkem.  Nyní na pokraji života se stal uznávaným bojovníkem lovců a i přes svou polovičatost dokázal svou silou a odhodláním, věrností a odvahou pojmout břímě odpovědnosti za přežití společenství, ve kterém vyrůstal. Chrabře se vrhal do soubojů s kýmkoliv, kdo se mu postavil. Byl to muž poznamenaný bojem, ale i žalem ze smrti svých bratrů. Vlčí rod byl jeho jedinou rodinou a jakákoliv ztráta byť jediného z nich pro něho bylo to samé, jako by ztratil vlastní krev. Žije bojem a v boji také zemře. Ví to a je s tím smířený. 

                                         ***

       Mirana ležela nehybně na jílovité zemi. Worhan se odvrátil od jejího těla a zahleděl se na muže. Nic neřekl, jen přikývl a společně s ostatními zmizel ve tmě. Nastalo ticho. Bílý závoj vlnící se z jámy dál stoupal do větví stromů. Rozsekaná těla skřetů byly rozsety kolem jejího mrtvého těla. Již nedýchala, srdce jí netlouklo, duše pomalu opouštěla tělo. Mezi stromy se mihl stín. Dvě jasně žlutá očka zamrkala a zpoza stromu se vynořil šedý vlk. Mladá fena majestátně pozvedla hlavu ke sloupu páry vycházející z prolákliny. Pak ulehla vedle dívky a čenich položila na její hruď. Zavřela oči a nehybně odpočívala s hlavou položenou na křehkém dívčím těle. Hustá šedá mlha se snesla svým průhledným závojem nad mrtvoly, aby zahalila hrůznou spoušť zohavených těl skřetů, dívky i vlčice. Měsíc svým ledovým stříbrem jemně prosvítal mezi špičkami stromů. Bohové lesa šeptali modlitbu mrtvých, aby doprovodili dívčinu duši do věčného klidu. Jehličí se chvělo ve větru. Blížil se orkán ledového dechu, jak nazývali lidé zdejšího kraje blížící se mrazivý prudký vítr, který zabíjel vše, co nebylo dostatečně připravené. Během chvíle se přihnala prudká metelice a přehnala se nad hustým lesem. Na místo, kde ležela mrtvá dívka, se snesla nepatrná pokrývka bílého sněhu. Šepot prostupoval do uší vlčice. Fena pohnula vztyčenýma ušima, ale jinak zůstala klidná. S tlamou položenou na hrudi se ani nehnula.

                                           ***

                                       Darya  

     Rozletěly se dveře a do místnosti se vehnal poryv větru společně s přívalem sněhu. V krbu to zapraskalo a z ohniště se vyvalil sloup dýmu. Darya okamžitě přiskočila ke dveřím a tlakem se je snažila zavřít. Svými křehkými teprve dvanáctiletými pažemi přitlačila na dveře. Zárubně zavrzaly a dveře se s rachotem zabouchly. U stolu sedělo pět dalších hladových krků. Tři chlapci ve věku tří, pěti a osmi let. Dvě starší děvčata chystala jídlo. Dřevěnou lžící nabíraly polentu a rozdělovaly ji do dřevěných misek svým bratrům. 

     Na lavici v zadní části ponuré místnosti ležela nemocná stará žena. Chroptěla, kašlala, klela. Její vrásčitý bledý obličej se mihotal stíny od ohně v krbu.  Přes teplo sálající z ohniště se třásla zimou. ,,Daryo!" zachrčela na dívku. Dívenka ihned přiběhla, otřela jí orosené čelo a dala jí napít vody. Žena zachrchlala. ,,Rozdělej pořádně oheň! Je mi zima!" poručila. Dívenka se zahleděla do plamenů. Oheň přímo sálal, svými pekelnými jazyky olizoval polena a plival prskající jiskry. ,,Daryo!" zachrčela žena. Ochablou rukou pleskla dívku přes bok. Darya leknutím ucukla a popoběhla k hromadě polen. Jedno uchopila a opatrně ho vhodila do ohniště. Zaprskalo to v něm a jedna z jisker jí zatancovala po předloktí. Darya sykla bolestí, ale nikdo si jí nevšímal. Prsty přejela po citlivé zarudlé kůži. Ohlédla se po ostatních, ale bratři i sestry seděli u stolu a pomalu s trpkými úšklebky pojídali kaši. Nechtěla jíst pořád jenom polentu, mazlavou kaši, která se lepila na jazyk a dusila v krku. Toužila po pečeni. Jíst vybraná jídla a pít čistou pramenitou vodu. Jejich voda z městské kašny byla kalná a zapáchala hnilobou. Není divu, že jejich babička onemocněla.

      Byla zvyklá hned od brzkého jitra odcházet z domu se džberem v ruce k potoku daleko za městem, aby měli co pít. Bála se procházet kolem krčmy, odkud se linuly prapodivné zvuky, ale neměla na vybranou. Bahnem a výkaly pokrytá cesta mezi kamennými domy byla jedinou možností, jak získat pitnou vosu. Musela ujít dlouhou cestu plání a potom sejít z cesty kolem rozbořené zdi bývalé tvrze tyčicí se nad městem. Seběhnout kopeček a prokličkovat téměř míli dlouhou alejí ovocných stromů. Pod kopcem se táhl hlučný potok. Dnes musela také, ale později než jindy. Po poledni, spíše k večeru, se zahalila do starého kabátce a v děravých kožených botách po otci se vydala na cestu. Přes pláň pokrytou sněhem nad kotníky a z kopce dolů podél zdi až k aleji. Napadl sníh, mohla ho rozpustit v kádi nebo v kotlíku nad ohněm, ale Darya toužila po svobodě a cesta pro vodu jí na chvíli umožnila utéct od kruté pravdy a dívání se na umírající babičku. Zrezavělá brána od zdi byla otevřená.  Darya se zastavila a zvědavě nahlédla za zeď. Nikdy si nebyla vědoma, že by tam nějaká brána byla. Sice to byla pouze malá branka vedoucí do útrob polorozpadlých zdí, ale Darya se zamyslela. Ne! Určitě tu nikdy žádná branka nebyla nebo si jí nikdy nevšimla. Možná byla zavřená a při fujavici povolily zárubně a branka se uvolnila. Zachvěla se zimou. Toužila slyšet proud vody. Tekoucí vodu narážející na kameny, hladící je svou průzračnou rukou a spokojeně bublající u kamenitých okrajů. Celou cestu se vyděšeně ohlížela, jako by čekala útok od věže. Divné tušení, chvění a zrychlený dech ji nutil k běhu. Už, aby byla u potoka, nabrala vodu a zmizela za kmeny stromů v aleji. Sněhové vločky vesele poletovaly a snášely se na dívčinu zrudlou tvář. Mráz nabýval na intenzitě, havrani krákali v ruinách a Daryu obehnal chlad. Rychle se rozběhla z kopce dolů. Alej byla zasypaná sněhem. Koruny stromů praskaly pod jinovatkou. Oči upírala k nebi. Na šedé obloze kroužilo několik dravců. Černé hejno havranů prolétlo nad alejí a zamířilo k ruinám tvrze. Zastavila se, ohlédla se za nimi a přemýšlela, jaké by to bylo umět létat. Být svobodná, moct letět kam by se jí zachtělo a přitom hledět na krásy lesa, luk i plání pod jejíma nohama. Zasněně zavřela oči a zaposlouchala se do hlasitého krákání. Byla téměř u cíle. Hukot vodního toku jí ševelil do uší. 

     Od potokase se ozvalo zaržání a dusot kopyt. Darya zbystřila, přitiskla se k omrzlé kůře stromu pokryté ledovkou a očima vyděšeně kmitala po okolí. U potoka se objevili tři muži na koních. Vpředu jel muž celý v černém. Černý plášť měl těsně obepnutý kolem těla. Černé kožené rukavice, černé přiléhavé kamaše a černé jezdecké boty. S kápí staženou do čela, aby nebyl vidět obličej, pobídl koně do klusu.  Za ním jeli dva muži ve zbroji. Kratší pláště než měl černý jezdec, jim vlály ve větru. Poznala, že patří ke královské gardě. Doprovod tajemného cizince.

     Daryu překryl temný stín. Muž v černém zastavil koně přímo před ní. Dívka vyděšeně vzhlédla na obra tyčícího se až k nebesům. Vysoké, štíhlé, ale svalnaté nohy hnědáka netrpělívě podupávaly na místě. Muž pootočil hlavu k Darye. Stále mu neviděla do tváře. Pod černou kápí jen černota. ,,Hledám nocleh," promluvil hrubým hlasem. Jeho hlas jí připomínal otce. Darye se roztřásla natažená ruka. Ukázala na vrchol kopce, za kterým se nacházel hostinec "U jelena." Muž pokynul, aby šla blíž. Bála se pohnout. Jílec dlouhého meče u jeho pasu byl pokrytý stříbrnými rytinami. Zlatá slza se leskla na záštitě. Právě ta slza Darye připomněla dávnou vzpomínku na otce. Býval členem královských rytířů až do doby než v sebeobraně zabil jednoho z královské gardy rudých plášťů, což byla nejvyšší stráž samotného krále. Za spáchaný zločin byl odsouzen k smrti. Se slzami v očích musela sledovat kata, jak zvedá sekeru s dvojím ostřím a jedním prudkým pohybem uťal jeho hlavu. Nyní se zachvěla, když poznala zlatou slzu patřící všem důstojníkům vyššího postavení. Přitulila se k lemu kabátce a vzlykla. 

      Muž si stáhl kápi z hlavy. Darya leknutím couvla. Mužova tváž byla zjizvená. Přes pravé oko až k lícní kosti byla zřetelně viditelná jizva od dýky. Nad levým okem byla ještě jedna kratší za to klikatější napůl schovaná pod tmavými vlasy. Tvář měl zarostlou několikadenním strništěm. Kožené boty měl od bahna. Muž na ni pohlédl tmavě modrýma očima. Spíše levým, protože to pravé zjizvené měl přihmouřené jen na půl otevřené. Darye připadalo, jako by ho ani neměl. ,,Ukaž nám cestu," promluvil vlídnějším hlasem. 

     ,,Já ..... já ..... musím pro vodu," vyjekla a rozutíkala se dolů k potoku. Udělala jen několik kroků, pak nohama zakmitala ve vzduchu, džber jí přitom vypadl z ruky a zaduněl o kameny na cestě. Něčí velká ruka ji uchopila v podpaždí a vymrštila její křehké tělo vzhůru do sedla. Začala sebou smýkat, chtěla křičet, ale než stačila vydat hlásku byla utišena dlaní v rukavici. Cítila zápach špíny, krve a kůže. Přestala naříkat. Muž odsunul ruku v černé rukavici z její tváře. Darya se zhluboka nadechla čerstvého vzduchu. Připadala si tak maličká proti jezdci v černém. Jeho ruce byly velké, paže svalnaté a ramena široká. Levou rukou ji držel kolem pasu. Pravou svíral otěže volně svěšené podél krku klidného poslušného hnědáka.  Kůň postupoval krok za krokem k vrcholu kopce. Za ním tiše kráčeli dva další koně s jezdci ve zbroji. Darya sledovala meč lehce se pohupující u pasu jezdce. Byla tak blízko, jen se ho dotknout, uchopit jílec a prudce trhnout. Očima kmitala ke straně.

    ,,Nech toho!" procedil skrze zaťaté zuby. Ještě pevněji ji přitiskl k sobě. Darye se chtělo plakat, ale nebyla schopna vydat ze sebe ani hlásku. Se staženým hrdlem pokorně seděla v sedle a hleděla na hustou hnědou hřívu. 

     ,,Máš strach?" promluvil po chvíli jezdec. Darya zavrtěla hlavou. Mlčky pozvedla paži a prstem ukázala k tvrzi tyčící se nad údolím. Město pod ní bylo opevněné hradbami s jednou vstupní branou. 

      ,,Jak se tohle místo jmenuje?" pokračoval klidným hlasem.

      Darya se neklidně zavrtěla v sedle. ,,Havraní tvrz," špitla. Snažila se naklonit hlavu, tak aby viděla na muže sedícího za jejími zády. Pohled měl upřený ke kamenné polorozpadlé stavbě. Její strážní věže se tyčily nad údolím jako bystré oči letícího dravce. Z vrchu bylo vidět až míli daleko, přes hustý les, k dalšímu opevněnému místu a jeho strážné věži. Pak už byly jen hory. 

     ,,Dobře," hlubokým hlasem dodal na intensitě toho jednoho jediného slova.

     Darya se přestala bát. Věděla, že jí nechce ublížit. V jeho pohledu byla nedočkavost, která ho hnala kupředu. 

     ,,Hory," vydechl ještě hlubším chraplavým hlasem. ,,Vlčí hory. Cíl mé cesty," hlas se mu nepatrně zachvěl.

      Darya pozvedla hlavu ke klenbě vstupní brány, kterou právě projížděli. Široká kamenná klenba s dřevěnou bránou zpevněnou železným kováním, která se na noc uzavírala železnou petlicí. Dunivý zvuk kopyt zněl jen chviličku, než se opět zabořily do sněhu. Začínalo se stmívat. Uličky byly již prázdné. Vítr sílil. Sněhová fujavice se přehnala přes hlavy jezdců. Černá kápě se důstojíkovi svezla z hlavy. Darya si dlaněmi zakryla obličej. Kabátec ji sice chránil před zimou, ale pocit strachu ji opět ovládl. Kůň se zastavil. Muž seskočil z koně, uchopil dívku pod paždí a sundal ji ze sedla. Darya pozvedla hlavu k důstojníkovi. Jeho tvář opět halila černá kápě. Do očí jí vnikaly studené mokré vločky. Zamžourala do šera, do poznamenaného obličeje bojem a krutostí válek. Muž se vyšvihl do sedla. ,,Kudy."

     Darya ukázala nataženou paží do temné uličky. ,,Tam."

    Patami kožených bot pobídl koně a ten se poslušně dal do kroku. Darya strnule stála s očima upřenýma na odjíždějícího jezdce. V hlavě měla plno otázek, ale ani jednu odpověď. Kdo je onen černý jezdec? Proč spěchá do hor? A čeho se tam bojí? 

 

       

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)



K tomuto dílu není zatím žádný komentář.


Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.