Bublinky keců

Mizející hovor

Něco si vysvětlují. Jejich slova nemají otřást světem ani jimi samými, nemají se zapsat do historie, je to jen zanedbatelný rozhovor dvou lidí z kanceláře. Vedou řeč, aby mizela vzápětí a nic po ní nezůstalo. Je v tom něco z východní praxe, vůle k zanikání. Možná potom, co si vše vysvětlí, otevřou láhev rýžového vína a napíší každý své haiku na rozloučenou. Jen tak prstem do vzduchu.

Loupež dlouhých večerů

Soumraky už pomalu připomínají přepadení, loupež dlouhých večerů. A chce se nám křičet o pomoc, ale nic by to nebylo platné, a tak jen bezmocně stojíme červení od oblohy, od listí. A jsme z toho trochu otřeseni a trochu jiní. A obracíme se pak do sebe, jako by právě tam někde uvnitř bylo něco, co nás smíří.

Přítelkyně z ulice smutku

Myslela, že „jí jebne“. Prsatá kamélie jde Opletalovou ve společnosti přítelkyně s kočárkem, cosi jí líčí a k tomu pije z dvoulitrové láhve rybí limonádu. A jak si tak řekne svou, její přítelkyně spustí chechtavou, značně rozpustilou kanonádu. Jít tak s nimi déle, kdo by pak neřekl, že mu z nich „jeblo“.

Bublinky keců

Líčí přítelkyni, co říkal Dušan. A co na to pak říkala ona. Přítelkyně nečeká a říká, co na to zase ona sama. Výpověď střídá výpověď. Dvě mladé ženy v bufetu. Dojedly, z papírových kelímků popíjejí sycené nápoje a prázdnotu v sobě a mezi sebou sytí bublinkami keců.

Žrouti v lásce

Bylo to v únoru tohoto roku, eskalátor mě vezl Andělem a v opačném směru jeli, patrně do kina na nějakou hloupost či rozvernost, dva ještě nedospělí milenci. On držel kelímek, z kterého střídavě vytahovali hranolky. Smáli se a do těch otvorů dobré nálady cpali přesolené jídlo. Přišlo mi tak živočišné.. Začal jsem psát z uraženého vkusu drobný hanopis (hanba mi). Možná z vtíravé samoty vprostřed lidmi přesoleného města. Zůstala mi viset neskončená v telefonu. A oni mezitím byli už dávno doma, pod krepovou peřinou jeho dětského pokojíčku neuměle se k sobě tiskli. A snad už potom spolu ani nebyli, tak jako jejich rodiče, když se o několik měsíců později ta zpráva z eskalátoru vynořila jako stín podivné zimy v mém telefonu. A teď letí ti dva nenasytní žrouti smažených brambor k úplně neznámým lidem, aniž by tušili.   

Nasávat člověčinku

Jde po pachu, stopař par excellence. Vede ho to do diskotéky. Holky mají ruce nad hlavami, vede ho to k nim. Pot víří prostorem, on krčí tvář jak mim. Nasává člověčinku.