galerie

dialog

ten stůl řekl
budu půl roku na –
snad jednou za měsíc budu mít signál
slib, že mě nebudeš psát

ta židle řekla
já tě přece nikdy nepíšu

znám jen tvůj protisměr
vzpomínám – přišel jsi zády a řekl
mám čtrnáct očí
patnácté jsem ztratil za klikou
vím, že bude celé bílé
že se nikdy nepotkáme

co jsem mohla? rozumět?

možná se nevrátím
jako já
jako ty
řekl on a odešel zády

ona stojí na rozhledně –
je vítr zhuštěný ve dřevo, jazyk
skřípe a uniká

 

martin a paula I. (stěhování, co vede ke konci)

1
začalo to dveřmi
zadrhávaly při pohybu
nikde rovná spojka

paula potřetí potratila
měsíc trávila v bílé košili
z očí trčely mazací tužky
hlavou se točila ořezávátka

martin se nemohl vyprázdnit
nemohl nevidět svítící sopel
v nočních ulicích
nemohl se narovnat
paula poprvé křičela

nemohl

než se vrátil z nemocnice
odstěhoval se dům

 

2
martin hledal –
hledal omylem
smazanou zprávu

země se otáčela
kolem visely včely
hranaté jahody z olova
obrazovky bouřily ve větvích, kanály táhly
do plic
kluci si kopali
míč za obzor

martin se zapíral
o plot
přál si stát rovně
zemi navzdory

s provinilým úsměvem
nevěřil

 

3
paula pracuje v sekáči
martin jede sedmnáct hodin
aby si ji pozdravil a vyfotil
veze plyšového osla a chřipku
k narozeninám
termín si nepamatuje
střízlivý

na místě se ztrácí
v parku
nemůže najít metro
nemůže vyslovit jméno
stanice

 

4
dům: modré skvrny mezi okny zelené dveře od hlíny
paula: zdá se mi, že mám vlasy dlouhé červy
nemůžu s nimi spát

martinův příjezd ji zmátl
pod vítězným obloukem telefon
zatočily se jí nohy

usedli v akváriu
kleště vytáhly plod
specialitu dne
paula se rozplavala
voda praskla

z bot se zvedly velké ryby
hosté začali tleskat

 

5
paula myslí –
nemám žádné myšlenky
to ony mě

usmála se
vzala plyšového osla
zalepila paměťovou kartu
předraženým pudinkem

všimla si netopýra
zaháčkovaného na umělé kytce
na volném stole

blesklo jí hlavou, že do rána uschne

 

6
vezmu tě na schody
ale vypni blesk
tohle je důležité

ty neposloucháš
proč jsi přijel, když neposloucháš

 

7
paula vypráví včerejšek
hlas jí zmizel do výtahu
tvůj na stůl
sklapnutý se prokousává
ostrou mlhou

oknem projíždějí auta
paula nervózně žmoulá
klíč od masožravého květináče –
musí ho ustlat a uspat
ještě než přijde

přeje si, abys rozuměl –
jenže má na sobě příliš krátkou sukni
a rty naléhají o hladinu
jen o hladinu, o samou hladinu

 

8
-jsem z tebe únava
-ne, to já
-jsem z tebe sklo
-ne, to já

někdo se musí ztratit první

na stůl padá hlína
zánět z umělé kytky
nad městem

okna se zavírají
paula visí jako tma na tmě

 

9
náplastí se strhneš k sobě
aby ses mohl znovu vzdálit

k nenalezení v autě
za krajnicí
(„z posledního tripu se už nevrátil“)

to nejsi ty, jen se ti to nezdá
naboural ses do zvyku
který ti vleče matku uchem jehly

co jsi, je kolem tebe
myšlenky, obrazy, zločiny, sny
které se nakonec všechny stanou
a budou viset

 

v galerii I. – IV.

I. (antistrakapoud)

chceš jít k sobě, nebo k věcem?
nebo, dotknout se okna znamená
nedotknout se okna?

zadržíš dech – a když dýcháš
drží tě on

na počátku bylo ticho
nebo řev dítěte

nemohu se rozhodnout

paměť je nemocná
plná světla

 

II. (hovno je tvor)

hovno vidí a chce
aby i po něm něco zůstalo

nemůže spát
kolem něj ubíhá ohňostroj
vlci se mění v pudly
prchají do ráje
slev na falešné zuby
a na jiné dekorace na hrob

hovno je smutné
chce pracovat a založit rodinu
chce platit nájem a dluhy a zdravotní
a sociální a chce se vzdělávat a kulturně žít a
pomáhat a chránit a umět usínat a umět se probouzet
a tak dále a tak podobně

místo toho se opatrně rozhlédne
jestli kolem nejsou jiná hovna, a když žádné neuvidí
začne pronášet řeč k lídlu
a je to velká řeč
plná lidství a naděje

 

III. (strakapoud)

byla zima a většina ptáků byla na tripu
omylem jsi zabil vránu
kamenem, se kterým jsi usnul
chtěl jsi, ať ji pohřbíme
já jsem chtěla, ať ji dáme do mrazáku
nakonec jsi souhlasil

v mrazáku máme už spoustu
ptáků nebo jejich částí
některé jsi omylem zabil
kamenem ve spánku
jiné zabilo naše druhé okno

mám ráda naše druhé okno

dnes jsem se tě zeptala, jak dlouho už trvá naše druhé okno
řekl jsi, že žádné okno nemáme
chvíli jsi mlčel a pak to opravil na „nemám“
odešla jsem přemýšlet do kuchyně

nějaký čas jídlo jen kreslíme
je to koncept o hladu
ale ve skutečnosti nemáme hlad
hlad mizí po třech dnech odloučení

jídlo dáváme na talíře
na stoly, na šňůry na prádlo
pod postel, do desek, na zdi
na podlahu

je někdo s námi, nebo jsou mrtví?
šárko? (myslela jsem na šárku a dovnitř
vletěla bílá můra a tři dny poté druhá)

je světlo s námi, je tma s námi

pohřbíme ty ptáky a odstopujeme na jih
protože čas není a nikdy nebyl

na stole rozmrzl strakapoud
pohnul se, vydal ze sebe tón
mnohem hlubší, než si vzpomínám

odnesli jsme ho na zahradu
nikdy jsme neviděli zahradu

 

IV. (sen o zahradě)

včera vjel do zahrady vlak –
plivl jsem na něj a pak jsem běžel
jako by nic jiného neexistovalo

měl jsi strach?

neměl, strach zůstal v domě

kam jsi běžel?

propadl jsem se nafukovacím bazénem
do budovy designového centra
nikde nebyl východ a chodby se neustále otáčely
vzduchem létaly kusy ponorek

každý člověk měl židli a vařič
jeden vařič měl spálené oko
utekl jsem před ním do skříně
a tam potkal matku
mávala mi oslí hlavou
na věšáku černá puma
mávala matčinou rukou

třásl jsem se a vlezl do prstů a probořil se stropem
pod prostřený stůl
pak jsem se vyzvracel a usnul

teď nevím, jestli jsem ve snu
ale jestli jsem ve snu a ptám se, jestli...
tak to znamená, že se brzy probudím

ale dřív, než se probudím odtud
jsem se probudil zpod stolu
do lesa z vodovodních trubek
mezi nimi běžel pes a já běžel za ním
a běželi jsme za světlem, které běželo před námi
až na konec – k zrcadlu
a zrcadlo bylo plné vody

 

martin a paula II. (stěhování, co vede ke stěhování)

1 (vzpomínka na Carausius morosus)

začalo to vzduchem
v mrtvole léta
spustila sekačka
za okny příbory, rozeřvané dítě
politická debata
vybuchující knedlík – sousedka
klidná zelená v kopřivách

„ona je ve dne strohá, abstraktní
tvar – a v noci ožívá, stává se
tvorem.“

zdá se ti, že dýcháš ve druhém dechu
sám zrcadlo

„líbí se mi, že je vegetariánka
a že nepotřebuje samečka k ničemu
...samečci jsou ostatně strašně vzácní.“

jdete zahradou
tělo obměňuje buňky
voda se pne k zemi a vzduchu

začalo to
jako nikdy

 

2
paula se stěhuje do vnitrozelí
s martinem navštěvují zelný trh
sdílí víru v létající myši

on cvičí na cello
celé noci v tichém režimu
pro ni vymýšlí hru
na trpný rod

jak je střídmá, jak je plovoucí
jak je podlaha...
nepotřebuje nový zapalovač

 

3
paule není jasné
kdy a kde se narodila poprvé

říká, že před sedmi lety
pod vylomeným rozcestníkem
mezi via pakistan a via germania

musela se rozhodnout

zlobila se na sebe, ale přesto
vyrazila ulicí prasklých lamp
k vatě na obzoru

našla spánek na kruhovém objezdu
zdálo se jí, že se kutálí
mezi auty, že je odevzdané jablko

prach se rozvířil a klesl
vzduchem se nelze stát

 

4
paula říká, že kdysi žila
v domě, kam se nedalo dostat bez porušení hranic
jedinou cestu si rozebrali čtyři sousedé
zbytek vesnice se rozhodl pro paulu
jako reprezentativní vzorek
naléhal, ať ve jménu všech
přesvědčí starostu o obnovení komunikace

odmítla

někdo jí zapálil plot
začala kolovat slova
pozdravy, úsměvy
změnily barvu

 

5
paula je poprvé v naději
klepač koberců na zahradě zlátne
kdo do něj vejde
tomu hlava koštětem

martin je štěstím bez sebe
štěstí bez něj spřádá plány

bude mít dva jazyky
dvě hole
pomůžou mu dvakrát vyrůst

dřív, než se měsíc obrátí
je jasno
má jméno bez člověka

 

6
někdo tě přivádí
po stromech značkovaných knihou
na hraniční stranu

je nutná právě tato krajina
která se zakousne
do kůže vyvrhne kořeny

jsi po převratu
jsi
na začátku zimy
tak rozměrné, jak jen budeš nevěřit

 

7
pořád se ti zdá o výletě
který tě ztratil na poušti

vedeš paulu a bílý šátek
hledáte sochu svatého psiska
kde má být informační centrum

vidíš fontány – neustále mění místo

paula blouzní o vodě
chce počkat, až ji přinesou papoušci

zdá se ti, že jsi ve válce
ve které máš jen jednu botu

---