Flegmatik aneb Hotelové peklo

Přes okna v jídelně sledujeme, jak se po obloze ženou temně fialová mračna a v dálce pod nimi bledě poblikává podivně nazelenalý měsíc. Chápu mého přítele, že mu to připadá poněkud zneklidňující.

Mám po večeři vyhlédnout ze svého pokoje a prý uvidím cestu lemovanou hroby. Snažím se odporovat, že jím avizované aleje křížů pod okny zdejší hotel určitě nemá, budou to spíš na tyčích vyvázaná rajčata v místní bylinkové zahradě.

A ten concierge se nám nesnažil svými drápy vyškrábat oči, dle mého jen nešikovně gestikuloval směrem k výtahům. Ano, přitakávám, víno zde mají trpké, ale opravdu v něm necítím železitou chuť krve. Maso je příkladně zamřelé, ne hnijící či těžce páchnoucí hlínou, jak dí můj pobledlý druh.

Jdeme chodbou ke svým pokojům za příjemného svitu hořících svící. S gustem obdivuji netradiční drapérie na stěnách a všudypřítomnou krajkovou výzdobu. Můj přítel však s odporem drapérie míjí a o krajkách prohlašuje, že jsou to pavučiny obalené letitým prachem. Dle mého nespravedlivý soud.

Uléhám na lože, kde zatížen péřovou duchnou poslouchám uklidňující průvan v komíně. Za zdí slyším vykřikovat svého přítele, že ho pronásleduje kvílení umučených duší, a nepříjemné klepání umrlčích hnátů na okenní tabule děsí. Jsem si jist, že před oknem stojí stará hrušeň a občas svými větvemi zašmátrá, což také skrz zeď na vysvětlenou křičím a pak se poddávám spánku.

Uprostřed noci se probouzím s bolestí v noze. Studuji tvar a krvácivost rány na stehně, kam mě něco studeného a vlhkého kouslo a s kusem mé svaloviny v ústech to uteklo pod postel. Přikládám si na ránu froté ručník a formuluji si předem stížnost na ráno.

V tu chvíli se rozrazí dveře a do pokoje vbíhá můj přítel. Snaží se mi poněkud narychlo vysvětlit, že nemá štěstím rozzářený pohled, ale je šílený strachy z pekelného démona, jenž se právě vyloupl zpoza zárubní. Jemně příteli stisknu rameno a chci poukázat na sako s visačkou, jež má postava na sobě, jedná se o personál hotelu, není se čeho bát.

Ale nemohu vyslovit ani slovo, podlaha pod námi s rachotem puká a my padáme nekonečným prostorem za chechotu zatracených existencí do pekelného kotle mezi hříšníky, což mě trochu zaskočilo, protože jsem na peklo nikdy nevěřil.