Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

DVOJÍ KREV 9.kapitola

20. 11. 2017
0
0
652
Autor
Šumavka

                                     9. kapitola

 

                          John z Kentu  

     ,,Sire?" oslovil důstojníka královského vojska mladý panoš. Muž seděl za stolem, držel husí brk a cosi zapisoval na listinu. Po oslovení pozvedl oči od rozepsaného listu a s jedním přivřeným okem zjizveným dlouhou znetvořenou jizvou se zaměřil na mladíka stojícího u dveří. 

     ,,Sir Wolder dorazil. Sedí v krčmě a je netrpělivý."

      ,,Však on neodejde," lhostejně mávl rukou sir John. ,,Ví, že pro něho mám důležitou zprávu," dodal a v klidu dopsal poslední slova. Sroloval listinu, na konec jedné strany nakapal rozehřátý vosk a vtiskl svůj pečetní prsten. Zapečetěné psaní vložil do koženého pouzdra a podal ho panošovi. ,,Vyřiď siru Wolderovi klidnou cestu," pokusil se o úsměv, který se proměnil ve zkřivený škleb. Chlapec převzal pouzdro, přikývl a zmizel za dveřmi. Sir John ještě nepatrnou chvilku hleděl na dveře, pak vstal, přistoupil k oknu a zahleděl se na cestu před hostincem. Včera večer se touto cestou vydal druhý z poslů královského vojska na jih. Do Avignonu sídla papeže Klementa VI, aby ho informoval o naléhavé prosbě jednat v jeho jménu. Byl přesvědčen, že po zmínce o démonických bytostech měnících se ve vlky, papež přistoupí na jeho prosbu a podepíše souhlas k útoku. Je si vědom jejich síly a proto se i dnes vydá na cestu sir Wolder pro změnu do Anglie ke královskému dvoru, aby požádal o posilu. Stopař o sobě už dlouhou dobu nedal vědět, proto se musí spolehnout na svůj instinkt a jednat rychle. 

     Pod okny byl slyšet dusot koňských kopyt. Po kamenité cestě klusal kůň s poslem. Sir Wolder pobídl ostruhami koně do slabin. Jeho černý plášť se nadmul větrem, zavlnil se na rozloučenou a společně s černým koněm i jezdcem královského vojska zmizel za hradbami města. Sir John vzhlédl k obloze. Zachmuřená a plačtivá nebesa slibovala sněhovou vánici. Pod mraky kroužilo hejno havranů. ,,Šťastnou cestu, sire Woldere," pronesl trpce John. Jeho rty se pevně semkly v rovnou úzkou linii. Věděl, že se jeho cesta ubírá správným směrem. Cítil jejich blízkost. Touhu mít nad nimi moc. Z nebes začínal poletovat sníh. Další zachmuřený den strávený za okny téhle smrduté hospody, nevěstince nebo co to vlastně bylo. 

     ,,Snídaně, sire," zahlaholil jemný dívčí hlas za jeho zády. John se prudce otočil. U stolu stála drobounká, tmavovlasá, sotva desetiletá dívenka s dřevěným tácem v rukou. Ramena se jí chvěla strachy při pohledu na jeho zjizvenou tvář. Opatrně položila tác na stůl a udělala krok zpět. Sir John si dívenku pečlivě prohlédl. Šaty měla z hrubé hnědé látky na několika místech děravé a umaštěné. Levé rameno měla odhalené, rukáv svěšený o něco níž než pravý, šněrování na prsou rozevřené. Pod šaty jí prosvítala kdysi bílá plátěná tunika. Nyní byla propocená, zaprášená, místy od krve. Dívenka sklonila oči a chystala se odejít. Ve světle krbového ohně se jí na tváři zaleskly šmouhy nebo to snad byly modřiny? John zvážněl ještě víc. Jeho oči spočinuly na rukou dítěte. Kostnaté zápěstí pravé ruky odhalovalo zarudlé otlaky od provazu. Nemá to lehké, ale takový je život, povzdechl si v podvědomí. 

       ,,Budeš si ještě něco přát, sire?" Vylekaně se přitiskla ke dveřím.

       ,,Ne," odpověděl stroze bez žádných emocí. Neměl ve zvyku někoho litovat. Neuměl projevovat city. Byl vojákem a ten nemá slitování s nikým. Jeho přítelem je věrný kůň, jeho bratrem válečný meč. Ušlechtilá ocel kovaná žárem rudých ohnišť a kladivy nejlepších mistrů kovářského umění. 

       Dívenka zmizela za dveřmi a on zůstal v pokoji sám. Opět se otočil k oknu. Fujavice sílila, poryv větru prohnal kolem okna závoj sněhových vloček, zahučel ve škvíře pod zárubní a John ucítil na své levé ruce studený dotek mrazu. Na chvíli pocítil úlevu, že může být v teple, ale ihned tuhle kladnou myšlenku zahnal vědomím, že tam někde venku jsou vlci. Posel odjel sám. Jestli podlehne mrazu nebo vlkům, úkol se opozdí nebo v horším případě zhatí zcela. Čas se krátí, nezbývá moc dní. Až nastane pravá severská zima, nebude moct vstoupit do hor. Oni ovládnou hory, oni přinutí jeho i ostatní pronásledovatelé prohrát bitvu. ,,Proklatý stopař!" rozezleně zavrčel. Když Williama viděl prvně, připadal mu jako schopný, ctižádostivý a odhodlaný mladý muž, ochotný udělat cokoliv, aby mohl projevit náklonost nejvyššímu veliteli královského vojska. Po několika letech se opět setkali, aby ho John vyslal jako stopaře do nehostinných míst na severu. Nyní neví, zda je William naživu nebo podlehl horám. Tam nahoře musí být krutě. Bůh vztáhl na hory až příliš brzy svou ledovou ruku, pomyslel si John. Z nebe se snesl oslepující blesk následován hromovým dozvukem, který rozechvěl skleněnou výplň okna. John pozvedl oči k pekelným mrakům ženoucích se od hor. Husté šedé mračno, vichr, sníh. ,,Pekelná bouře!" zahromoval hlubokým hlasem. Měli se tu sejít už včera. Dal mu jasné příkazy. Stopař se nedostavil, tudíž s ním už nelze počítat. Tohle pochmurné místo je poslední možnou zastávkou před vkročením tam, kde vládnou šelmy a vzdušní dravci. 

       Bouře sílila, okenice mlátily do kamenných zdí, oheň v krbu zlostně prskal jiskry. John natáhl dlaně nad plamen, aby se ohřál. Dírami pod trouchnivějícími okenními rámy pronikal do místnosti chlad. ,,Proklatá zima! Proklatí vlci!" zahoroval. Zachmuřeně pozoroval kmitání plamene.

       ,,Sire! Sire!" vyděšeně vběhl do pokoje mladý panoš. ,,To.....to.....musíš vidět. Je to hrůza. Ry.....rychle," koktal mladík s rukou nataženou směrem ke schodišti. Jeho slova a vyděšený obličej sira Johna znepokojily. 

        Vtrhl do krčmy následován chlapcem. Pohled, který se mu naskytl, překvapil i dlouholetého vojáka zvyklého na různě znetvořená těla. Vždyť i on sám dokázal bez jediného mrknutí setnout hlavu nebo uťat jakoukoliv jinou končetinu protivníka. Lámal prsty jen proto, aby se dozvěděl pravdu. Drtil kotníky zajatcům, aby nemohli uprchnout. To co nyní leželo na zemi, nepřipomínalo nic z lidské bytosti. ,,Kde jste ho našli?"

       ,,Průskumníci, co obcházejí okolní pláně, ho přitáhli na prknech. Hlídka ze strážné věže je viděla. Měl štěstí, že ho v tomhle nečase vůbec někdo našel."

       ,,Kdo je to?" vyslovil další otázku John.

       V davu to zaševelilo. ,,Cizinec, sire," kdosi odpověděl.

       ,,Je vůbec ještě naživu? Zjistil někdo, jestli žije?" hučelo to kolem. John přiklekl k zuboženému tělu. Tvář měl zarostlou prošedivělým plnovousem, znetvořenou hlubokými škrábanci. Rty oteklé a popraskané omrzlinou, vytržený jazyk, vymlácené zuby. Vlasy zkrvavené, na několika místech vyrvané z kůže. Pod chumáčem vlasů mu chybělo pravé ucho. Prošívaný kabátec byl rozřezaný na cáry něčím velmi ostrým. Pod ním zohavené tělo. Krvavá šmouha se táhla od vchodu a vytvářela kaluž vsakující se do podlahy. Prsty bez rukavic měl zkřivené mrazem. 

       John si něčeho všiml. Na levé ruce mu chyběly dva prsty. Jen úzké bílé kůstky potřísněné krví trčely z rudé dlaně. Ruce nehybně ležely podél těla na studené podlaze. Hrudník se nehýbal, srdce netlouklo. Život z něho už dávno vyprchal.

        ,,Pater noster, qui es in caelis....," začal se modlit John.

        Všichni přítomní poklekli, sepjali ruce a šepotem se modlili k Bohu za zemřelého. Místnost jako by potemněla. Strach se usídlil v celém domě. Zvěst o zmrzačeném těle se během chvíle rozšířila do všech zákoutí a lid se začal shromažďovat před hostincem. Zvědavost, strach, hrůza, to vše vyzařovalo z očí přihlížejících. Nedbali na sníh ani mráz. Chtěli vědět příčinu toho vražedného činu.

       V krčmě nastalo ticho. ,,V tomhle období ho nelze pohřbít," promluvil krčmář a přerušil tím mlčení. 

        ,,Bude lepší ho vyvést za město, ať se o něho postará hladová zvěř," odpověděl stroze John. ,,Byl to jen pocestný, kterého přepadli možná loupeživí lapkové nebo....."

        ,,Nebo Vlčí bojovníci," vykřikl mladý panoš.

        ,,Bernarde!" okřikl ho John. Jeho varovný pohled přimrazil mladíka k židli.

        ,,Vlčí bojovníci? Kdo je to?" vyděšeně se ozvalo z davu.

        ,,Je to jen blábol vyděšeného kluka," řekl John a zamračeně vzhlédl na hocha. ,,Pomatenče!"

         Bernard vyskočil ze židle a úprkem se hnal z krčmy. Věděl, že ho čeká trest za jeho zrádný jazyk. Jen co rozrazil venkovní dveře zaryl se mu do tváří ledový sníh. Zalapal po dechu, ale neustoupil. Přehodil si přes hlavu kápi od pláště a zmizel ve sněhové vánici. 

       Ve stáji bylo tepleji. Ržání a frkání koní ho přimělo k opatrnosti. Tam až vzadu byl jeho hnědák. Obezřetně proběhl kolem ostatních koní, popadl sedlo a přehodil ho přes hřbet svého hnědáka.Nemůže zde zůstat. Nechtěně prozradil, co neměl. Není hoden stát po boku sira Johna. Raději smrt někde venku než trest od nejvyššího důstojníka královského vojska. ,,Aaaaa!" vykřikl a kopl koně do slabin. Ten se vzepjal a úprkem zamířil k bráně.

      Zima a sníh. Daleko za hradbami Havraní tvrze nebylo nic než pustina. Sněhová krusta praskala pod pokyty hnědáka. Bernard pobídl koně ke cvalu. Vyčerpaný hnědák zachrčel, vzpurně hodil hlavou, vzepjal se. Opět ho pobídl patami.  Kůň sotva pletl nohama. Pak náhle klopýtl, kolena se mu podlomila a společně s Bernardem na hřbetě se svalil do sněhu. Mladíkova noha zůstala zaklíněná pod jeho těžkým tělem. Snažil se vyprostit, ale nešlo to. Volnou nohou kopl koně do boku. Zvíře sebou začalo smýkat, kopat nohama, zvedat hlavu, ale zlomený kotník mu nedovolil vstát. Zaržal a s hlavou položenou na sněhové krustě vzdal boj o život. Jen chrčel, odfrkoval a sípal. Mladý panoš důstojníka královského vojska zatoužil po teple. Cítil, jak mu zimou ochabují končetiny, pálí ho prsty na rukou i na nohou, vlasy mu přimrzají k plášti  a konec se blíží. Kůň přestal dýchat. Naposledy se ještě pokusil vzepřít rukama i volnou nohou do koňského těla a vyprostit tak zavalenou nohu, která ho ukrutně bolela. Teď nebo nikdy. Bernard zařval bolestí. Balvan, ve který se proměnil trup hnědáka, povolil a on z posledních sil vytáhl nohu ze závěje. Se vzlykem se svalil vedle koně na záda a vyčerpaně dýchal.

       V dálce zavyl vlk. Chlapec zbystřil, posadil se a vyděšeně se rozhlédl kolem sebe. ,,Vlci," vyhrkl. Rychle vstal, ale bolest v noze ho srazila k zemi. Musí odsud pryč hned teď. Byla to hloupost opouštět opevnění. Teď to ví, ale jeho mladistvá nerozvážnost  a pokořená hrdost ho nutily jednat. Opatrně se postavil na zdravou nohu a s nádechem vykročil vpřed. Nevnímal bolest ani zimu. Jediné, co ho pohánělo kupředu, byla zoufalá snaha utéct před jistou smrtí. V dlani svíral dýku připravenou k boji. Jestli bude muset, zabije ho. Jestli jich bude víc, ukončí svůj život bodnou ranou do srdce.  Kruté rozhodnutí, ale milosrdná a rychlá smrt. Představa, že jeho tělo trhají na kusy za živa, v něm vyvolávala paniku.

         ,,Húúúúú," děsivý to zvuk se rozlehl planinou. Slyšel to horlivé volání smrti, ale přesto ještě doufal. Spět k opevnění, k bráně, k životu. Docházely mu síly. Sníh ho šlehal do tváře. Nic neviděl, jen planinu pokrytou bílým sněhem. Vánice zahalila okolní svět šedým závojem a pohltila vše živé. Bernard už nemohl. Klopýtal, padal, plazil se. Náhle uviděl v dálce černou šmouhu mihotající se v šedém závoji mlhy. 

       ,,Húúúúú," zaznělo vytí. Mladík zasténal a klesl do sněhu. Černý stín se pohnul. Mihotavě se blížil k němu. S vytřeštěnýma očima se začal rychle křižovat. ,,In nomine Patris, et Fillii, et Spiritus Sancti. Amen." Vlk se blížil. Za ním druhý, třetí, čtvrtý. Byla jich spousta. ,,Pater noster, qui es in caelis....." Slova mu mizela v hrdle. Šeptal, téměř nedýchal, ale s každým dalším slovem modlitby Páně cítil úlevu. S pohybujícími rty zavřel oči, sevřel pevně dýku v obou dlaních a natáhl ruce před sebe. Hrot dýky se leskl jen několik palců od hrudi. .....,,sed libera nos a malo. Amen," vyslovil zřetelně a nahlas, pak bodl. S bolestným výkřikem se zhroutil tváří do sněhu. 

 

                                                        ***

 

       Bothron dokončil modlitbu k Velkému vlkovi a prudce trhl víčky. Se strachem v očích hleděl do palenů zářícího ohně. Měl vidinu, po které mu na čele vyrazily krupičky potu. Viděl svůj rod ležet v krvi. Bojovníky zabité v nelítostném boji, sténající ženy a děti, mrtvé tělo svého syna. ,,To ne," vydechl. Chvěl se při vzpomínce na sen, vidinu, či předtuchu. ,,Worhan nesmí zemřít. On je naděje a spása. On je tím vyvoleným. On je....," zradil ho hlas. Kožešinové stany chráněné vysokými stromy se zachvěly pod větrným poryvem. Nas lesem se přehnala sněhová vánice, ale uvnitř klidně spali děti, ženy i starci. Jen boje schopní válečníci se shromáždili kolem ohně. 

       ,,Čekají nás zlé časy. Proměna se blíží, pak budeme silní. Zima je tu a sní i naši nepřátelé. Worhan se musí vrátit. Je s ním jeho vlk. Přivolal smečku dřív, než jsem předpokládal. Vím to, cítím Worhanovu spokojenou duši. Je s ním a chrání ho. Chrání vyvoleného. Chrání Vlčího bojovníka," domluvil klidným hlasem. 

      ,,Je pryč už příliš dlouho, Bothrone. Jestli je naživu...."

      ,,On žije!" vyhrkl Bothron a očima se zaryl do mužových očí.

      ,,Měli bychom pokračovat ke Svatyni. Ne se zdržovat tady a čekat až přijdnou katolíci. Oni chtějí naší záhubu, sám jsi to řekl! Jsou každým dnem blíž a blíž."

      ,,Počkáme ještě jeden den," odpověděl Bothron. Vstal a odešel z kruhu tvořeného lovci. Před stanem se zastavil. Prošedivělé dlouhé vlasy mu vlály ve větru.  Vrásčitý obličej mu potemněl. S povzdechem pozvedl oči k noční obloze. ,,Vrať se Vlku," zašeptal.

      Kolem ohniště sedělo dvacet mužů. Kožešinové pláště jim překrývaly svalnaté paže i ramena. V jejich obličejích se odrážel rudý nádech plamenů. Bronzové spony sepnuté u krku se mihotaly lesklými odlesky a rytiny jako by tančily ve víru žhnoucího plamene. V ohništi to zajiskřilo. Bothron se prudce ohlédl.Zarytě sledoval plamen táhnoucí se k nebi. Lovci odříkávali modlitbu Vlků, vhazovali do ohniště drcené vlčí kosti, vzývali bohy, aby jim dodali sílu vybojovat čest rodu. 

         Vytí vlků přehlušilo jejich hlasy. Blížili se. ozvěny byly delší a hlasitější. Větve mohutných smrků se zachvěly a na Bothronovy prošedivělé vlasy se snesla bílá studená pokrývka. Les divoce zaševelil. Nad hlavami se ozývalo houkání nočního dravce. Fičení větru prolétlo tábořištěm. Ohnivý jazyk planoucí vysoko k nebi se náhle stočil ke straně. Zazněl výkřik, bolest, byl cítit pach spálené kůže. Muž ze sebe strhl hořící kožešinu, svíjel se v bolestech, dlaněmi si zakryl zasaženou tvář. ,,Zlo se blíží," vyslovil Bothron. Vrásčitá tvář starce poznamenaná mnohými boji se nyní chvěla obavami. Tmavé oči pohlédly na divoký plamen zuřící v kamenném ohništi. ,,Pekelný posel o sobě dává slyšet. Zvěstuje zlé časy." Poklekl, levou ruku volně položil na koleno, pravou dlaní se zapřel o zmrzlou zem, sklonil hlavu a se zavřenýma očima se začal modlit. ,,Bohové Nebes, bohové Země, bohové Větru, modlím se k Vám. Obdarujte nás silou boje, abychom byli silní a nepodlehli bázni. Vzývám Velkého vlka, boha a ochránce šelem, vyslyš mou prosbu a naplň dávnou věštbu. Proroctví staré uctívané vědmy, které bylo před staletími vyřčeno a do dnešních dnů nenaplněno. Velký vlku, budiš zván."

     V ohništi to zapraskalo. Ohnivá slza vystupující ze žhnoucích polen změnila zabarvení. Chvějivý nádech purpurové barvy pronikal plamenem a zvěstoval pradávné proroctví. Fialový obrys značil svobodu a nezkrotnost. Divoké černé oči sledovaly a četly v plamenech nejistou budoucnost. ,,Proklatí katolíci!" zaklel Bothron. Hněv a nenávist mocných si podává lstivou ruku s inkvizicí a papežem. Spojenci se chystají prolít krev nevinných. Budou se kochat  pohledem na orly, jak se přiživují na mrtvolách, jak svými zobáky trhají cáry masa, chutné ještě teplé obživy a sytí tak své hladové žaludky. Až jejich životy pohasnou, nastane ticho. Vlci budou výt plačtivým hlasem, ale ten nejsilnější z rodu bude stát po jejich boku. Jeho budou chránit a jeho dovedou k cíli. Tak zní věštba, vidina, či proroctví.

      Starý muž věděl, že se jejich konec blíží. Možná při rozbřesku Slunce, možná při jeho západu. Ten, jehož tvář značí válku, se blíží. Ten, jehož meč je zdobený dávnými rytinami se musí rozhodnout, na čí stranu se postaví. Vlčice po boku Worhana. Prokletí budou svrženi do temnot podsvětí a Bludní budou zatraceni. Stařec měl v hlavě zmatek. Vidina smrti mu vehnala do očí slzu. Byl už starý, ale přesto odhodlaný bojovat do konce svých sil. Z pochvy vytáhl stříbrnou dýku, symbol Vlčího společenství.  Zbraň nad všechny zbraně. Síla, co v ní proudila, měla magickou moc. 

 

                                      ***

 

        ,,Bože, dej mi sílu pokračovat v hledání. Modlím se k tobě ve víře, že jsi spravedlivý a šlechetný. Učiň přítrž vší nepravdě a potrestej ty, co krvelačně vraždí Boží lid. Ti, jenž v tebe věří, pro tebe umírají. Obyčejní lidé trpící v bolestech. Anna Maria byla jedna z nich.  Nemám na vybranou, musím ji pomstít. Musím ji pomstít!" William klečel s lokty opřenými o lůžko. Sepnuté ruce s propletenými prsty měl pevně semknuté k sobě. Čelem se opíral o klouby prstů a šeptal modlitbu. Nenávist k lovcům Vlčího společenství v něm přímo vřela. ,,Budiš prokleti vlčí démoni," zašeptal. Odříkal modlitbu Páně, pokřižoval se a pomalu vstal. Jeho rameno bylo téměř zdravé. Ránu připomínala poze jizva a bolest se jen zřídka projevila. Williama zde už nic nedrželo. Sáhl po opasku ležícím na stole, obepnul si ho kolem pasu a z pochvy vytáhl svůj meč. Natáhl ruce i s mečem před sebe a hrot namířil ke krbu. Díval se na jeho lesk odrážející rudou záři plamenů z ohniště. V jejich žhnoucím světle se podélné rytiny vlnily, jako by splývaly v jeden celek. ,,Bože, posvěť tento meč, ať vykoná spravedlivý trest. Amen." Protočil zápěstí, meč zasvištěl vzduchem, hrotem obkroužil pomyslný kruh, záblesk ocele se mihla ve stínu za ním. Spokojeně zasunul meč do pochvy u opasku. Rameno bylo v pořádku. Paží, stejně silnou jako předtím, uchopil kabátec, oblékl si ho a přes ramena přehodil plášť, který sepnul sponou u krku. 

        Stařena na něho hleděla tmavýma tajemnýma očima. Seděla na trojnožce u krbu, s rukama položenýma na klíně a pozorovala jeho odchod. Nevýrazně, bez emocí, bez pohybu. Vrásčitou tvář měla klidnou, rty semknuté v rovné linii, vlasy skryté pod čepcem. 

        William před ní stál jako Boží bojovník. Ve vysokých jezdeckých botách, v dlouhém kabátci a v dlani držící jílec meče se nad ní tyčil jako pravý lord. Pohled upíral na ubohou stařenu. ,,Ty víš, kdo jsem. Proč jsi mě zachránila, když hledám stopu Vlků. Tvých Vlků." Oči stáhl do úzkých štěrbin. 

       ,,Protože můžeš změnit osud. Můj i všech ostatních. Můžeš se vydat po jiné cestě než po té, po které kráčíš nyní. Ta dívka je mrtvá, ale není vždycky všechno, tak jak se zdá být."

      ,,Kdo?" naléhal William. Poklekl před ženu, dlaněmi semknul její stařecké ruce a tázavě se jí zadíval do temných očí. 

        ,,Ta, kterou jsi sem přivedl," zašeptala.

        ,,To nemůže být pravda! Lžeš!" vykřikl. Zlostně se napřímil a švihem tasil meč. Hrotem se lehce dotkl jejího vrásčitého krku. ,,Ona patří mezi vás. Není člověk, ale ani Vlk. Zná vaší řeč. Nemůže být mrtvá. Ona je....je," suše plkl. Očima zamžoural do plamenů. 

      Stařena se  ani nepohnula. Trpělivě snášela vtisknutí hrotu do kůže v krční jamce a smutně hleděla Williamovi do blankytně modrých očí. 

      ,,Do pekel s vámi se všemi!" zaklel hlubokým hlasem. Prudce zasunul meč do pochvy a rázným krokem vyšel ven do fujavice. 

       Žena hleděla do prázdné díry, kde bývaly dveře. Vítr s nimi mlátil o venkovní zeď. Sněhová vánice se valila do teplé světnice a rychle tála na podlaze. ,,Jsi na správné cestě, cizinče. Je čas se rozhodnout," zašeptala. Rty měla vrásčité, suché, popraskané, ale přitom její úsměv vyvolával pocit klidu, naplnění snů, víru v lepší žití.

       Bez koně, bez doprovodu, sám, se brodil hlubokým sněhem sahajícím až po kolena.  S kápí staženou přes čelo až k očím se nemotorně hnal plání k lesu. Síly ho pomalu opouštěly, ale neoblomnou vůlí pokračovat k cíli nedovolil svalům, aby ztuhly, přestaly dodávat krev do žil, podlehly křečím. Z lesa se ozvalo kvílení vlků. William se zastavil. Udýchaně zvhlédl k lesu. ,,Jen pojďte, vlčí krysy! Ukažte se! Vzhlédněte do ostří tohoto meče!" křičel ze všech sil, ale hlas se ztrácel ve větrném hukotu. Jílec meče pevně svíral v dlaním natažených paží před sebou. S bystrým kmitáním očí a v pevném postoji vyčkával, až se na planině objeví první černý stín. Vítr sílil, hukot mu nepříjemně vnikal do uší. Mrazem ošlehaná tvář zrudla a nepříjemně štípala ostrou bolestí. 

        Vytí ustalo, vítr se zklidnil, ledové vločky poletovaly po zasněžené planině. Osamělá chatrč zůstala daleko za jeho zády. Stopař se opět vydal na cestu. V hlavě mu stále zněla věta staré bylinkářky. ,,Ta dívka je mrtvá, ale není vždycky všechno, tak jak se zdá být." Co tím myslela? Kým tedy je? ,,Není vždycky všechno, tak jak se zdá být." Něco se změnilo. Nemá snad věřit tomu, že je mrtvá? William se zastavil. Tok myšlenek se ubíral jiným směrem než by chtěl. Neměl by přemýšlet nad nějakou venkovankou. Měl by se soustředit na svůj úkol. Musí se dostat za hradby Havraní tvrze a podat nejvyššímu důstojníkovi podrobné hlášení o stopách vedoucích k Vlkům. 

       Hory se tyčily nad lesem jakobílé ledové království. Bylo chmurné zimní poledne. Už několik hodin se brodil nekonečným sněhem a šedivá obloha slibovala další příval sněhu. ,,Proklatá zima!" zaklel s očima upřenýma k nebi. Vzpomínal na Sluncem zalitá léta strávená v Itálii. Horké dny trávené modlitbami v chladné kapli a večery, při kterých sledoval rudě zbarvený západ Slunce, hvězdy a stříbřitě bílou Lunu. V těchto ledově mrazivých končinách nebylo nic jen sníh, mráz a oni. Z útrob lesa zaznělo vytí. Vůdce svolával své krvelačné druhy na hostinu. ,,Jen pojďte, bestie! Jen pojďte!" odplivl si, když vtom v dálce zaslechl frkání, dusot kopyt a hlasité pobízení jezdce. ,,Heja! Heja!" znělo s ozvěnou. William se přikrčil za velký balvan. Vyčkával, trpělivě sledoval tmavou skvrnu, která se přibližovala, dostávala tvar zvířete a muže zahaleného v kožešinovém plášti. Ještě chviličku, ještě dva kroky, ještě jeden nádech a výdech. Teď! Prudce se vymrštil z podřepu, drapl zvíře za uzdu a prudce škubl. Kůň se vzepjal, vytrhl se mu ze sevření a s doširoka rozevřenýma očima zaržal. Než se stačil jezdec vzpamatovat  ze šoku, drapl ho William za kabátec, škubl a jezdec se poroučel k zemi. Chtěl zaklet, ale jediné na co se zmohl bylo vyděšeně zírat na hrot ušlechtilého meče posetého rytinami. Stopař se nad ním tyčil rozkročmo a s pevným stiskem držel jílec svého meče.

     ,,Potřebuju koně!" rozkázal. Nečekal na vyjádření ležícího muže. Popošel pár kroků ke koni, který zůstal stát opodál, zasunul čepel do pochvy, soustředil se na další krok. Opatrně uchopil hnědáka za otěže, vyšvihl se do sedla, boty zasekl do třmenů a patami pobídl koně do boku. ,,Hejá!" křikl a pobídl koně do cvalu, směr Havraní tvrz.

      Havraní tvrz, nehostinné místo uprostřed pustiny. Už jenom pouhý název v něm vyvolával pocit mrazení. Byl v onom městě, skrytém za hradbami, nedávno ubytován. V krčmě se poptával po lidech žijících v horách. Nikdo mu však nedokázal odpovědět, až na jednoho muže. Vyprávěl mu příběhy o bojovnících v kožešinách. Dozvěděl se o magii krve, o proměně, která se blíží a spojil si tak kusé informace v jeden celek. To, co o Vlcích věděl už z dřívější doby, doplnil dalšími kousky mozaiky a vytvořil neuvěřitelný život jiných tvorů. ,,Nejsou to lidé," řekl mu onehdy stařec žebrající u městské brány, když viděl v jeho prstech stříbrnou minci. Jeho oči byly poznamenané hrůzou zažitou kdysi dávno v níže rostoucích lesích. Na jich od Havraní tvrze, uprostřed hustého lesa za podivných událostí zemřelo několik lidí ukrutnou smrtí. Roztrhaná těla, urvané končetiny, střeva vyrvaná z trupu, ohryzané kosti od hladových šelem. Tuto děsivou zcénu přisuzovali smečce vlků, až do doby, než jeden z poutníků cestující lesem spatřil podivné stvoření podobné skřetu nebo to byl snad démon? Znetvořené tělo, podivně zkřivené končetiny, protáhlý děsivý obličej podobající se vlkovi. ,,Vlk v lidském těle," pokračoval ve vyprávění starý muž. William pečlivě naslouchal a vše si pamatoval. Ještě pořád mu v uších znějí starcova slova: ,,Oni vraždí za temné noci, kdy se Luna ztratí a nastane noc bez hvězd. Pod rouškou tmy se odehrávají orgie, rituál krve, proměna ve vlka. Pak se celá smečka žene lesem, aby ukořistila potravu. Žene je primitivní pud krvelačné šelmy, chuť krve, pocit nadvlády."

 

                                         ***

 

    Vítr přivál vzdálené zavytí vlků. Kvílivý dlouhý tón se oběti zarýval do uší. Pár okamžiků před útokem už věděl, že nastává konec. Muž se zajíkl, stažené hrdlo ho pomalu dusilo. Viděl mihotající se černé stíny rychle se blížících šelem. Slyšel jejich funění, vrčení, štěkot. Poklekl, sepnul ruce, začal se modlit. V očích se mu cosi zalesklo. Slza? Vzpomínal snad na svou ženu, děti, či milenku?

     Vůdce smečky v čele, za ním dalších deset zuřivých, hladových tlam plných ostrých zubů. Brzká zima je vyháněla dál a dál za potravou. Obcházeli lidská stavení, vyčkávali skryti v křoví, útočili na slabší. Muž pozvedl tvář v okamžiku, kdy první ve smečce se odrazil zadníma nohama, zavrčel, rozevřel dychtivě tlamu a jediným pohybem předních tlap srazil ubožákovo tělo k zemi. Jeho krvelačné zuby se přitom hluboce zaryly do krku chroptícího muže. Gejzír krve potřísnil vlčí i mužovu tvář. Ostatní se zuřivě vrhli na smýkající se tělo. Tesáky se zakusovaly a hltavě rvaly kusy masa již mrtvého muže.

        William se ohlédl v sedle hnědáka. Zaslechl podivné kvílivé tóny hnané po větru do jeho uší. Vytí, vrčení, výkřik. Stopař věděl, kdo je tou objetí, kdo v zoufalém okamžiku vykřikl, kdo mu zachránil život. ,,Bože, modlím se za klid jeho duše. Ať odpočívá v pokoji. Amen," řekl chvějícím se hlasem. Rychle se pokřižoval, nandal si kožené rukavice a pobídl koně ke cvalu. Sněhová krusta zakřupala pod kopyty. Kůň se vzdorovitě vzepjal na zadních. William přitáhl otěže, přitiskl kolena těsněji k sedlu a zapřel se hrudí proti tělu zvířete. Hnědák zaržal a s poskočením se dal do zběsilého cvalu. Přitažené otěže nutily koně prohnout krk a nedovolily jediné vzpurné cuknutí hlavou. Vyděšené oči, rozšířené nozdry, frkání, rychlý dusot kopyt. Pevně stisknutá kolena, silné paže, bolestivé kopání do boků. Teď už věděl, kdo mu poroučí, kdo udává směr jízdy, kdo se stal jeho novým pánem. Poslušně cválal zasněženou krajinou k Havraní tvrzi. 

 

                                          ***

 

       U úpatí hor byly lesy hustější, nehostinné, nebezpečné. Šero tam vládlo nad světlem. Zrádná křoviska porostlá ostrými trny, hustá a neprůchodná bludiště větví, bludných kořenů a skalnatých propastí byla konečnou cestou pro Worhana s vlčicí. Věrně našlapovala po jeho boku s ušima nastraženýma při každém sebemenším zašustění nebo hlasu lesního dravce ve větvích. Oči mu již přivykly podivnému šeru nahánějící hrůzu. Bystře sledoval okolí, opatrně našlapoval po zmrzlé půdě, prsty měl položené na jílci své dýky. Co zde vlastně hledá? Pomstu? Pravdu? Miraninu duši? Sám si nebyl jistý.

       Spása pozvedla čenich a tázavě se zahleděla jasně žlutýma očima vzhůru do jeho tváře. Lovec věděl, že někde daleko odsud na ně číhá smrt. Poklekl vedle feny, prsty zabořil do jemné srsti za krkem, lehce projel proti srsti a přiložil svou tvář k její hlavě. Zahřála ho na líci, cítil šimrání srsti, pach vlka. ,,Jen klid, Spáso," šepotem klidnil nervózní vlčici. Uši měla nastražené proti zvukům a netrpělivě vyčkávala. Před nimi se cosi dělo. Slyšela to pouze ona. Vnímala neznámý pohyb. Cítila pach velké šelmy.

        Worhan vytáhl z pochvy dýku připravenou k boji. Zvuky lesa ustaly a rozprostřelo se děsivé ticho. Uzamklo je v nejistém prostoru hrozícího nebezpečí. Odkud, kdy, jak zaútočí šelma, kterou slyší, vnímá, cítí vlčí společnice? Kdo je tím neznámým nepřítelem líně se pohybující po zmrzlé zemi? Lovec se ještě víc přikrčil k vlčici a vyčkával na střetnutí. Mezi keři se cosi pohnulo. Spása nakrabatila čenich. Tiše zavrčela, ale konejšivý šepot lovce ji zklidnil. Zbylé listí zašustilo a lehkým klidným plápoláním se sneslo k zemi. Větývky trnovníků se zachvěly. Worhan cítil, jak mu tluče srdce, stahuje se hrdlo, nepatrně se chvěje po celém těle.  Ruku s dýkou měl volně svěšenou podél těla. Lesk stříbrné čepele odrážel nepatrný záchvěv světla. Záblesk čehosi, co změnilo směr a touhu šelmy pokračovat kupředu. Ve zlomku mrknutí se před lovcem objevila mohutná rozevřená tlama plná ohromných zubů. Řev připomínající ďáblův ryk a tmavé velké oči v hnědém kožichu. Výkřik do tmy, švih stříbrné dýky, pád na zem, pevný a bolestivý stisk vlčích zubů do medvědí kůže. To vše se odehrálo během jediného nádechu. Worhan ucítil seknutí ostrých drápů do hrudi. Bolest mu projela celým tělem. Dýkou zasáhl krk mědvěda. Cítil pach krve. Vlčice svými tesáky trhala kusy hnědého kožichu i s kůží. Medvěd se snažil útočit tlamou, mlátil tlapami kolem sebe. Mezi řvoucími zvuky se náhle ozvalo bolestné hlasité zakňučení. Worhan z posledních sil vyrval medvědovi z krvácejícího těla dýku a zasadil mu smrtící bosnou ránu do krku. Znovu a znovu bodal, až do doby než zvíře vzdalo boj o život. Zima přišla příliš brzy a nebohé zvíře nemělo brloch, kam by se mohlo uchýlit a přečkat zimu. Snad doufalo, že se zasytí lidským masem, ukojí hlad a najde jeskyni.

       Spása ležela na boku. Mezi chlupy na břiše prosvítala rudá krev. Skvrna se zvětšovala a pomalu stékala po pramíncích na ledovou tříšť pod vlčím tělem. Worhan neměl sílu vstát. V bolestech se plazil k vlčici, aby ji utišil. Snažila se vstát, ale dech ji opouštěl. Srst měla slepenou krvavým chuchvalcem. Zachránila mu život. Ona nesmí umřít. Musí vydržet. Udýchaně, v křeči a bolesti poklekl nad její tělo. Dlaň přiložil na ránu, zavřel oči a začal odříkávat modlitbu vlků. Rozdrásaný hrudník ho pálil, štípal a pociťoval horkost pod zasychající krví. On přežije, to je jasné, ale vlčice? Její dech se krátil. Jen povrchově oddychovala, přivírala oči, čenich měla položený v jeho dlaních. Klečel u její hlavy, hladil sametouvou srst, promlouval k její duši. Z hluboké rány na břiše stále vytékala krev. ,,Spáso," zašeptal. Mdlýma očima hleděla kamsi do dáli. Snad viděla volnost zasněžených plání. Možná teplo slunečních paprsků. Nehybně se dívala skrze stromy, do hlouby lesa, k místům kam za chvíli vykročí lovec, aby dostál svému slibu. Lehce položil mohutnou hlavu vlčice na ledem pokrytou zem. Její konec se blížil, duše odcházela k Velkému vlkovi, tělo pomalu chladlo. Nádech, výdech - srdce přestalo tlouct. Tělo zůstalo nehybně ležet. Ze žlutých očí vyprchal život  a duše opustila tělesnou schránku, aby následovala Velkého vlka do nekonečných dálek věčného snění.

      Dlouhou dobu klečel nad ztuhlým tělem jeho věrné Spásy. Nemohl odejít. Ochablýma rukama hladil srst. ,,Zklamal jsem. Nemám sílu pokračovat. Je mi to líto, Spáso," šeptal jí do ucha. Věděl, že se musí vrátit do osady. Musí stát po boku svého otce a přijmout prokletí Vlků. Luna pomalu mizela. Téměř celá se zahalila do tmy. Jen nepatrný kousek zbýval k proměně.

     V dálce kdesi u horizontu bylo slyšet sténání vlčího vytí. Oni věděli, že je Spása mrtvá a svým tesknivým vytím ji doprovázeli na věčnost. Nekončící plačtivé vytí smečky trhalo ušní bubínky všem v okolí. Lidé se hrozili vědomím, že jsou v blízkosti vlci. Jejich nářek se rozléhal po planině až k horám a dolů do nížin, podél potoků i dřevěných obydlí chudiny. Doléhal až k hradbám Havraní tvrze. Hlídce na ochozu zamrazilo v zádech. Vyděšenýma očima pozorovali okolí brány. Byla noc, město bylo v bezpečí uzamknuté brány, ale přesto vlčí jekot nedal klid nikomu, kdo slyšel tohle ďábelské představení. 

     Smečka se rozprchla do černého lesa. Worhan vzhlédl na krví potřísněné ruce. Zaschlá krev na nich tvrdla a páchla. Celé své tělo měl pokryté mokrým a studeným blátem. Unaveně vstal z podřepu. 

      Mezi stromy se mihl stín. Dvě žluté oči, šedá srst, mohutné tlapy. Stál tam vůdce smečky. Stín jeho minulosti. Průvodce jeho budoucností. Worhan váhavě pokročil dopředu. Vlk stál nehybně, jako by svýma očima přitahoval jeho pozornost. Snad mu četl myšlenky, snad promlouval do jeho duše nebo naslouchal chvějivému dechu, ale po chvíli strnulého pohledu do očí pohnul hlavou vzhůru ke špičkám jehličnanů. Smrky se klátily ve větru. Worhan se zadíval do větví. Černé nebe ukusovalo Měsíc velkými sousty. Jen pouhý srpek čněl zářivě na temné obloze, špičky měl ostré a barvu ledově stříbřitou. Worhan tuši problémy. ,,Je čas," hlesl s očima upřenýma k nebi. Vlk prošel kolem mrtvé vlčice a bokem se otřel o lovcovo stehno. Byl největším vlkem, jakého kdy viděl. Ušlechtilý postoj, mohutné tělo, zářivě žluté oči. Stříbřitě šedá barva značila, že pochází z hor. Vlci lesa byli černí, ne tak velcí, ale mrštní, hladově dychtící po kořisti. ,,Jsi jako šedý stín proplouvající černotou," řekl klidným hlasem. Vlk stál po jeho boku jako věrný bojovník, aby ho doprovodil k cíli společné cesty. Ne vždy po jeho boku, ale stále v jeho blízkosti.

 

      Smečka vlků se hnala bílou plání. Horká pára jim unikala z tlam a bílé tesáky odhalené a připravené zaútočit, čněly výhružně z děsivých zarudlých dásní. Hladový, dychtící po kořisti, cítící potravu, odhodlaně následovali svého vůdce. Kam se bezhlavě řítí? Kdo bude chutnou kořistí šelem? Čí krev a maso nasytí smečku?

 

          

 

                                                

 

          


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru