Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+1 neviditelných
Oči
datum / id10.11.2017 / 483179Vytisknout |
autormiromurka
kategoriePovídky
témaHorror
zobrazeno306x
počet tipů1
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Oči

Oči


 

    Hosanna! Hrůzné nigromantovo tělo bylo jest rozřezáno a porůznu pohřbeno po kraji. Klúb bedrní, játry, chřbetnicě i hnáty!

opat Gieselbert roku 1265




 

    Hlas posledního či, přinejmenším jednoho z posledních, Prastarých, nelidského stvoření jménem Tammird’h’b, jsem začal slýchat pár dnů po svých třicátých narozeninách. Stále si vybavuji pár drobností ze své první noční můry, tehdy jsem svůj hrůzný zážitek bral za výplod

bujné představivosti podpořené pitím a bujarým životem starého mládence, a po překonání určité úzkosti, kterou ve mě sen vyvolal, jsem se zneklidňující noční epizodou dále nezabýval. Nevěděl jsem, že pomocí snů promlouvají Starci do lidského podvědomí.

    Za nějaký čas se mi zdála další noční můra. Tammird’h’b ke mě znovu promluvil. Proč si vybral právě mě? Nevím. Snad náhodou. Snad že jsem byl samotář, samolibý cynik, kterému na nikom jiném nezáleželo. Prostý úředníček bez rodiny a přátel.

Hrůzných snů den za dnem přibývalo. Děs a nevypovězené zlo nočních můr mě již neopouštělo ani za denního světla.

Při práci v úřadě jsem se nedokázal soustředit, dlouhé hodiny jsem tupě zíral do papíru, aniž bych byl napsal jedinou řádku. Jindy jsem zas v jakési vnitřní eufórii popsal celý stoh lejster. Následujího dne jsem své poznámky pročítal, ale téměř ničemu jsem nerozumněl. Písmo bylo mé, slova jsem však nepoznával. Jednalo se o krátké útržky ze snů, nejasné vzpomínky a téměř dětské čmáranice bez valného smyslu.

“Nemohli jsme si nepovšimnout... vaší… náhlé nezpůsobilosti,” řekl vedoucí kanceláře. “Vzhledem ke skvělé práci, kterou jste až dosud odváděl… ehm...  navrhuji, abychom se spolu dohodli na měsíčním indispozičním volnu.”

Zůstával jsem ve svém bytě, ven jsem vycházel jen zřídka.

    Každá má noční můra začínala blouděním ve tmě, ach ano, muselo jít o hustý les, šel jsem po zarostlé pěšině či po staré obchodní stezce, trmácel jsem se skrz hustá křoviska a holýma rukama jsem odhrnoval ostré větve. V průběhu cesty jsem se vždy krátce zastavil, abych si při svitu měsíce prohlédnul svoje rozdrásané dlaně. Pohlédnul jsem vždy také na nebe křižované pahýly suchých stromů a v primitivním strachu jeskynního muže jsem se třásl před svitem hvězd.

    Potácel jsem se mezi širokými kmeny s popraskanou kůrou, dokud jsem nenarazil na palouk porostlý vysokou travou, v jehož středu stála zřícenina drobné kaple s výklenkem. Mezi zašlými kameny ležela socha sv. Františka s rozbitou hlavou. Odvalil jsem Františkovo otlučené torzo stranou a začal jsem se přehrabovat v troskách sakrální stavby. Poodsunul jsem několik těžkých balvanů a rukama jsem hrabal v zemi. Nabíral jsem plné hrsti mokré hlíny a házel je za sebe.

Nad hlavou mi žalostně zaskučel vítr pohrávající si s nažloutlým podzimním listím.

Moje umatlané prsty s černým blátem za nehty konečně narazily na dřevěné víko. Odkryl jsem starou truhlu z vyřezávaného palisandru. S námahou jsem truhlu otevřel a z jejíhu vnitřku jsem viňal pár očí. Oči jsem vzal do dlaní a vracel jsem se s nimi zpátky skrz les. Zde sen často končíval, jindy jsem prošel lesem a močálem až ke břehu jakéhosi ponurého jezera.

Děs a hrůza obsažená v mých nočních můrách se po zápisu na papír vytrácí.

Hrůza byla obsažena v nálehavém pocitu nevyhnutelnosti, s kterým jsem hrabal v troskách kaple.

Hrůza byla v prastarém zlu, které les a mohylu obklopovalo.

Hrůza se vznášela v temném oparu mezi pokroucenými stromy.

Hrůza a hanebnost byla v každém mém pohybu.

A hrůza mě přepadala při pohledu na pár očí hledících z útrob nahnilé skříňky.

Sny se stávaly den ode dne skutečnějšími. Podrobnosti ze sna se mi vracely v nekonečných variantách. Nedokázal jsem se již věnovat žádné domácí práci, neboť každá činnost mi něčím připomněla ono trýznivé hrábání se v zemi. Bál jsem se usnout. Prochodil jsem po bytě celé dlouhé noci, abych pak vysílením usínal v těch nejnemožnějších hodinách a na těch nejnemožnějších místech.

Uplynul měsíc a můj stav se nelepšil, spíše naopak. Chtěl jsem se jít omluvit do kanceláře, neboť končilo moje zdravotní volno, ale poté co jsem v zrcadle uviděl svůj nuzný zevnějšek, jsem od svého plánu upustil.

 

Stal se malý zázrak a jednoho dne jsem se probral z ničím nerušeného klidného spánku. Po mnoha a mnoha týdnech jsem se cítil odpočatě a svěže. Cítil jsem se jedním slovem skvěle. Bylo pár minut po půlnoci. Teple jsem se obléknul a obul jsem si pevné boty. Vzal jsem si svítilnu, zavírací nožík a pár drobností. Vydal jsem se na cestu.

Přišel jsem na kraj města a bez dlouhého přemýšlení jsem zamířil do kopců na jihu. Ušel jsem několik kilometrů, aniž bych byl uviděl lidské stavení či projíždějící automobil v dálce.

Vzhlédnul jsem k noční obloze

V dálce zahoukala sova.

V údolí se převalovala hustá šedivá mlha.

Vešel jsem do lesa a vše se odehrálo tak jako ve snech.

Palouk byl obklopen ponurou hradbou stromů.

Kaple ležela na palouku u staré zarostlé cesty.

Rozbité torzo sv. Františka leželo mezi kameny.

Skříňka z palisandru se skrývala v zemi.

Pár hrůzostrašných očí svítil ve tmě.

Ach ano. Přesně jako ve snech.

S párem očí v dlaních jsem šel dále po staré cestě.

Svítalo.

Vyšel jsem z lesa a plahočil jsem se kolem smrdutého močálu. Nikdy dřív jsem ještě nebyl na jihu od města, neboť na jihu nebylo nic než husté lesy, jezera, prastaré obchodní stezky a divočina. Nad hlavou mi kroužila hejna mušek a komárů. Čvachtal jsem blátem. Na mnoha místech jsem do smradlavého bahna zapadnul až po kotníky.

Nervy čnějící z cizích očí mi začaly pulzovat mezi prsty. Jaksi jsem cítil, že oči žijí, vnímají a vidí. Natočil jsem je v dlaních tak, aby čočky mířily přede mě.

Procházel jsem kolem dřevěné chatrče, nebyl to ale cíl mojí cesty. Z boudy vyšel rozložitý člověk v rybářském plášti a zamířil na mě koltem. Zcela jistě to byl gauner, který se v močálu skrýval, snad zloděj anebo vrah.

“Co tu pohledáváš?” osopil se na mě pronikavým hlasem, jenž zněl jako velká rezavá vrata. Cosi jsem zahučel namísto odpovědi. Chlap si mě prohlížel a nevěřícně hleděl na oční bulvy v mých dlaních. “Co je to… sakra… zmiz vodsáď, blázne...”

Šel jsem dál po stezce. Cítil jsem, jak se mi oči v dlaních mazlavě otáčejí a rozhlížejí se kolem. Byl jsem blízko. Zbývalo posledních pár set metrů.

Obešel jsem zapomenuté jezero skryté mezi vzrostlými stromy. Staré větve ležely v kalné vodě nehnutě a jaksi schlíple. Okolí jezera působilo nesmírně temným dojmem, jenž byl umocněn mrtvolným tichem. V jezeře nic nežilo, nic krom odporného hmyzu, jenž tiše přecházel po stojaté vodě a neslyšně poletoval mezi vlajícími cáry pavučin.

Mezi dvěmi či třemi vrbami stála rybářská chatrč. Nohou jsem několikrát kopnul do dveří. Zevnitř zarachtal pohyb dubové petlice. Dveře se skřípotem otevřely a přivítal mě muž ve středních letech, obyčejný člověk v prosté košili a plátěných kalhotách.

“Pojďte, příteli,” řekl. “Jistě jste měl těžkou cestou. Pojďte si na chvilku sednout. Napijte se.” Usadil jsem se ke stolu a osvěžil jsem se pohárem studené vody. A to už mě rybář táhnul ven z chatrče. “A teď pospěšte, příteli. Pojďme k ostatním, Tammird’h’b se již nemůže dočkat svých očí.”

Vyšli jsme z chatrče a ušli jsme pár desítek metrů směrem od jezera. Vlezli jsme do úzké průrvy ve skalisku a dlouhou skalní chodbou jsme vešli na kruhový plácek, jenž byl ze všech čtyř stran obklopen skalami a zhora byl částečně zakryt kamenným převisem.

Uprostřed plácku byl plochý kamenný oltář a na oltáři leželo hrůzné tělo jakéhosi nelidského stvoření. Kolem oltáře postávalo deset či dvanáct osob, vážných mužů v ošuntělých hábitech. Muži tiše hovořili, někteří si pobrukovali jakousi ponurou melodii beze slov.

Dav se zadíval do mých dlaní, v nichž jsem svíral pár očí, a ztichnul. Muži se rozestoupili, abych mohl přijít nejkratší možnou cestou k oltáři.

Kráčel jsem zvolna, důstojně. Nad hlavami nám přelétlo hejno netopýrů.

Zbývalo pouhých pár kroků. Zafoukal vítr a v koruně vzrostlé břízy zašumělo listí.

Monstrum na oltáři leželo obličejem vzhůru. Tmavé žilnaté tělo bylo zvrásněno hlubokými jizvami a vypálenými ornamenty. Rozložitý hrudník porostlý černými chlupy se vypínal do výše a šlachovité ruce a hnáty visely dolů z plochého oltáře.

Naklonil jsem se nad tvář toho temného tvora, jenž se nepodobal ničemu, o čem jsem kdy slyšel či o čem jsem kdy četl. Hleděl jsem do tváře nadpozemského démona, zíral jsem do prázdných očních důlků, a temnota mě pohltila, hleděl jsem do ďábelské tváře bez očí. Tvář byla neúplná.

Kterýsi z mužů z protější strany plácku přistoupil k oltáři a přiložil k démonově hlavě pár uší připomínající dva ohořelé kornouty z kůry umírajícího dubu.

Všimnul jsem si, že další muž třímal démonův černý jazyk, jenž se mu v rukách kroutil a mrskal sebou ze strany na stranu. I tento muž přistoupil blíže a vsadil jazyk na své místo v ústech hrozného démona.

A pak já! Do prázdných očnic jsem vložil bulvy, které jsem až dosud střežil v dlaních. Poodstoupil jsem dva anebo tři kroky.

Bylo třeba učiniti poslední krok. K oživení Prastarého zbývala lidská oběť.

S pěti anebo šesti dalšími uctívači jsme se vrátili k rybářské boudě, u níž jsem potkal gaunera, co na mě mířil zbraní. Tiše jsme se k chatrči proplížili. Vtrhli jsme dovnitř. Skočili jsme na toho mordýře, jenž zrovna seděl u stolu a jedl chléb s uzeným masem. Gauner se s námi pral jako divoká šelma. Porazil mě svou medvědí pazourou na zem, druhý uctívač skončil s nožem v břiše. Znovu a znovu jsme na svou oběť útočili, házeli jsme věcmi, oháněli jsme se zbytky rozbitého stolu. Gauner slábnul. Sil v jeho úderech ubývalo. Vyvlekli jsme ho před chatrč a tam jsme ho řádně ztloukli. Dobité tělo jsme pak dotáhli až na mýtinu.

Podrželi jsme sýpajícího gaunera nad oltářem a kněz mu přeřízl krční tepnu. Horká krev stékala po černém těle našeho pána i po prastarém kameni.

Mrtvé cukající se tělo jsme pustili na zem a poodstoupili jsme pár kroků vzad.

Hlasitě jsem zvolal: “Vstaň a choď, Prastarý! Vstaň a choď!”

Stál jsem v kruhu ostatních mužů a společně jsme volali: “Tammird’h’b! Tammird’h’b!”

Černé tělo se klátivě zvedlo a rozhlédlo se kolem.

“Vítej, Prastarý!” zvolali jsme v nadšeném sboru.

“Tammird’h’b žije! Tammird’h’b vidí!”

“Ať žije, Prastarý!”

 
Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

13.11.2017 18:27:36miromurka
Díky za komentáře.

Snažil jsme se o prostou žánrovou povídku se snovou atmosférou. O děj mi moc nešlo. Spíš taková tajemná blbůstka.
Klišé - ano jsou, a řekl bych, že do podobného textu patří, ale určitě bych si s nima mohl víc pohrát, ozvláštnit je a podobně.

Psaní mě bavilo a to je podstatný.
12.11.2017 16:50:47upupa

Tento druh literatúry nemám rád, ale asi mi aspoň spočiatku pripomínal Dostojevského, tak som čítal a bolo to fajn. Tie popisy pocitov a desov, to je veľmi dobré. Neopakujú sa, čo je pri tomto druhu písania časté, vždy akosi vedia zaujať. Samotný záver, ten trocha sklamal. Dúfal som, že sa to skôr bude odohrávať v ňom samom, že "živý" sen ho dovedie do nepríjemnej reality. Ale záver je vyslovene mystický.

11.11.2017 20:53:33Zdenda

Já nevím, připadá mi, že by to mělo být konkrétnější, aby to opravdu zapůsobilo. Nějaké detaily z vypravěčova života, jeho postupné pustnutí... o čem vlasntě byly ty noční můry a tak.

Takhle je to takový nějaký bezobsažný. Jazykově by to chtělo asi trochu pročistit. Třeba věta

Nad hlavou mi žalostně zaskučel vítr pohrávající si s nažloutlým podzimním listím.

mi připadá, že trošku nešťastně spojuje dvě klišé - vítr, který skučí, a vítr, který si pohrává.

Dávám tip.


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.