Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+10 neviditelných
Dostanu jedničku z tělocviku?
datum / id11.11.2017 / 483199Vytisknout |
autorkvaj
kategoriePovídky
zobrazeno435x
počet tipů6
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

Opět se touto krátkou povídkou vracím do svých studentských let. Je to už tak dávno, že tento příběh můžete brát jako takové předsmrtné nesouvislé povídání.

Dostanu jedničku z tělocviku?

     Spolužák Bohumil Prášek mi oznámil na začátku našeho maturitního školního roku, že byl o prázdninách v Jugoslávii a řekl to bez náznaku vytahování. A pak se zeptal: „Na koho myslíš, že jsem tam hned narazil?"
     „Nemám tušení."
     „Na Smolíka! Chápeš to? Jedu třináct set kilometrů daleko, abych si od něj odpočinul a první člověk, kterého v Jugošce potkám, je Smolík."
     Napadlo mě sice, že k Jadranu jel i z jiných důvodů než jen kvůli odpočinku od Smolíka, nicméně jsem spolužákovo rozhořčení chápal. Smolík byl totiž náš tělocvikář, asi padesátiletý, malý, šlachovitý muž, který se vyznačoval vášnivou láskou k běhu na delší tratě a kupodivu i k basketbalu. Navíc často prohlašoval, že pouze sportu vděčí za to, jak ve svém věku vypadá, čímž jistě myslel, že dobře, ač se všem zdálo, že mu do důchodu chybějí jen měsíce.
     Kondičku ovšem měl. Projevila se třeba tím, že nás jednoho slunného podzimního dne vyhnal při hodině tělesné výchovy před školu a na svahu kopce Petřína vytyčil zhruba kilometrovou trasu vedoucí stále nahoru, občas trochu dolu, pak zase nahoru, a nakonec dost strmě dolů do cíle, zadal nám uběhnout ji třikrát s tím, že přidat si nějaké to kolečko navíc můžeme, a sám hned vyběhl. Než jsme se stačili připravit na start, měl Smolík za sebou asi tak půldruhého okruhu. Běželi jsme většinou zvolna, jenom spolužák Josef Skokan, jemuž jsme všichni říkali Rosnička Joe, pádil usilovně ve snaze Smolíkovi stačit, ačkoli k běhu neměl talent, plíce ani svaly. Cílem druhého kola, po kterém jsem to zabalil, jsem shodou okolností probíhal společně s Rosničkou.
     „Ty... neběžíš... třetí... kolo...?" zahekal na mě udiveně.
     „Ani mě nehne."
     Rosnička Joe mávl rukou a vyrazil skutečně znovu na trať. Nedaleko před cílem svého třetího okruhu Skokan srovnal krok se Smolíkem, jenž rytmicky jak metronom dokončoval své již zhruba sedmé kolo. Asi sedmdesát metrů před čárou startu a cíle nasadil Rosnička k finiši v domnění, že Smolík už také skončí. Dal mu tím spurtem na frak a protrhl vítězně pomyslnou cílovou pásku úplně schvácen.
     „Ty neběžíš vůbec žádné kolečko navíc?" zeptal jsem se ho nevinně.
     „Serůůů..." vydechl Rosnička.
     K tomu, aby řekl ještě zbývající slůvka »na to« a dokončil výrok, se mu již nedostávalo sil a zřítil se na zem. S úžasem pak sledoval, jak Smolík stále nezměněným tempem vbíhá do svého osmého okruhu, a kdyby vyučovací hodina tělocviku nebyla časově ohraničena, kroužil by tam jistě dodnes.
     To by ovšem byla velká škoda, neboť by tělocvikář nemohl založit kroužek basketbalu, kam jsem se vážně s chutí přihlásil. Mám rád tuhle hru, ačkoli k ní nevlastním odpovídající postavu. A tak se jednou stalo, když nás přišlo pouze devět a nemohli jsme tudíž sestavit dva plnohodnotné celky, že jsem dostal za úkol hlídat maličkého Smolíka, který doplnil soupeřův tým. Měl jsem Smolíkovi zabránit, aby si při hře sáhl na balón. S gustem jsem pro tentokrát vypustil zápas i starost o jeho výsledek a blokoval tělocvikáře tak dokonale, že se k míči dostal jenom při vhazování ze zámezí po autu nebo koši.
     Smolík napřed znervózněl a později, když pochopil, co jsme proti němu zosnovali, stále víc propadal hněvu, který jen těžko skrýval. Všechno marné, k balónu jsem ho nepustil. Až chvíli před koncem se vzteky bílý Smolík přece jen míče zmocnil, divoce se uvolnil a rychlým driblinkem se hnal na náš koš se mnou v závěsu, zatímco zbytek jeho i našeho družstva pobaveně přestal hrát. Když se Smolík pokusil o dvojtakt a elegantní koš, přibil jsem ho rukama za ramena k parketám tělocvičny. Míč mu vypadl z rukou a odskákal neškodně do zámezí.
     Rozčílený tělocvikář nepříčetně zařval – faul, v mžiku se transformoval z hráče do role rozhodčího a vyloučil mě do konce utkání.
     Potom přišel čas rozhodování o známkách na vysvědčení. Smolík za mnou přišel a řekl: „Ty se hlásíš se na vysokou školu, že. Tak víš co, já ti tu jedničku dám. Vím sice, že jsi pěkný číslo, ale ten tělocvik a sport máš rád."
     Nevzpomínám si už, jestli se k přihláškám na vysokou dokládaly známky ze střední školy, pokud však ano, určitě mezi nimi nefigurovala známka z tělesné výchovy. Ale i tak bylo od Smolíka hezké, že se dokázal přenést přes ten basketbalový zápas, který jsem mu dokonale znechutil.

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

21.12.2017 09:59:31Lakrov
redaktor prózy

Jo, čím jsme starší, tím jsou pro nás postavy někdejších učitellů zajímavější -- snad proto, jak se z té tehdejší mladické opozice čím dál tím víc ocitáme na "jejich břehu řeky".

20.12.2017 15:42:25kvaj
redaktor prózy

Myslím, že nic objevného na té vzpomínce není. Také jsem tím nic objevovat nechtěl, jenom vykreslit jednu zajímavou postavu, které v sobě skrývala řadu komických prvků, což jsi ovšem postřehl. Díky.

20.12.2017 14:54:40Lakrov
redaktor prózy

 Někdo možná řekne, že není nic objevného na téhle vpomínce na školní léta,  mně ovšem přišla odlehčující, bez snahy o stylizaci a dobře se četla.  Navíc mi přopmněla jeden z mála momentů v mé dlouholeté školní  docházce, kdy mě okolnosti přiměly nesouhlasit se známkou na vysvědčení.  Tip.  

12.11.2017 19:47:40kvaj
redaktor prózy

To je fakt, ale tam už nebyl nikdo, kdo by mu tu technickou dal. Ten faul nebyl ani tak surový, jako ho spíš udivil. :-)

12.11.2017 19:46:14kvaj
redaktor prózy

Máš pravdu. Akorát si myslím, že bych se nemusel vracet ani tak k Jugošce, jako spíš k tomu spolužákovi Práškovi. Objeví se jen na začátku a pak zmizí. Měl by tam mít nějakou roli.

12.11.2017 19:44:22kvaj
redaktor prózy

Koukám, že takových tělocvikářů je spousta. My jsme ale z toho chlapa, který byl předobrazem Smolíka v povídce, měli spíš srandu - viz ten basketbalový zápas.

12.11.2017 19:35:15Yan73

Přijde mi, že to sice možná byl hodně surovej faul, ale neměl, co řvát, dal bych mu technickou:)  Y.

12.11.2017 17:06:35upupa

Pekná spomienka. Len mi chýba dovetok, návrat k tej Juhoslávii. Ňou to začalo a malo by vari aj skončiť.

12.11.2017 11:11:18Alissa

Vím přesně, jaký typ tělocvikáře máš na mysli, taky mám své zkušenosti. Obzvlášť ráda vzpomínám, jak jsme poprvé hrály basketbal - telocvikářka nám nošalantně hodila míč řkouc, že máme nějak hrát, a když porušíme nějaké pravidlo, tak ona ho odpíská a vysvětlí v průběhu :)

11.11.2017 16:55:26kvaj
redaktor prózy

No oni sportovci jsou často fanatici.


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.