Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+13 neviditelných
Ještě jednou mu uvěřila...
datum / id11.11.2017 / 483208Vytisknout |
autorkvaj
kategoriePovídky
zobrazeno700x
počet tipů0
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Ještě jednou mu uvěřila...

     Objal ženu kolem ramen. Už děsně dlouho to neudělal. Položila mu ruku kolem pasu a zavěšeni do sebe prošli křížem krážem areál léčebny. Snad to bylo směšné, protože už nebyli nejmladší. Kašlal na to.
     Vzpomněl si, jak spolu kdysi dokázali chodit městem či krajinou celé hodiny a stále si měli co povídat. Je to už tak dávno, že to ani není pravda. Pravda to ale byla, jen on za ty roky promrhal haldy času a života. Zpustošil, co kdy bylo hezké. Teď chtěl ženě všechno vynahradit. Bylo to beznadějné přání, jako situace, v níž se nacházel, a jako jeho život. Vůbec netušil, jak na to a bál se, že je to jen sentiment. Opět jen ubohá lítost nad sebou samým, ve které se léta utápěl, a přitom nedokázal udělat nic, aby vybředl z pasti, do níž se nořil stále hlouběji.
     To až ona mu pomohla. Jeho žena. Podala mu ruku navzdory všemu, co jí prováděl a čím jí ublížil. Roky přihlížela, jak ničí sebe, svou kariéru, ji, rodinu, trhá předivo jejich vztahů a rozbíjí nádobu její trpělivosti, co už dávno přetekla. Ona mu ale přesto uvěřila, že právě teď to změní, ačkoli od něj slyšela bezpočet planých slibů.
     „Nevím proč, ale věřím, že to dokážeš. A už vážně naposled. Jestli ne, tak s tebou definitivně skončím. Už nemám kde brát sílu. Nemám žádnou rezervu. Pochop to, prosím,“ řekla.
     Znělo to silně i zoufale, ale ne bezútěšně. Byla v tom naděje. Poslední křehká naděje ženy, jež se odvážila spojit s ním celý svůj život, který jí ještě zůstával. Právě s ním! S člověkem, co jí tolik ublížil, který ji tolikrát zklamal a o němž už nemohla mít žádné iluze. 
     Výzvu, která z toho křičela, uslyšel a dojala ho. Málem už pronesl – slibuji, že..., včas to ale spolkl a neřekl nic. Věděl, že dobře zná marnost jeho slibů. Žena věřila, že to dokáže, ale on sám sobě ani trochu. Pochopil jen to, že si nestačí říct – přestanu s tím a spoléhat na svou vůli. Mockrát se už o to pokoušel, ale vždycky do toho znovu spadl. Tentokrát mu ale došlo, že musí hlavně přestat lhát sám sobě. Jak to, že si to uvědomil až teď a nikdy předtím ne? Potřeboval k tomu, aby byl na dně? Aby tam viděl i svou ženu?
     Přestat si lhát se lehko řekne, ale hůř provede. Co to obnáší? Co si konkrétně nalhává? Především, že to není tak zlé. Tohle mu nakonec doklaplo, ale trvalo to. Popsal sešit deníkových záznamů, co si v léčebně museli vést, než přijal fakt, že je opravdu závislý. Co to však znamená? Ne obecně, ale v jeho případě? Další otázka, na níž musel odpovědět, a i k této odpovědi vedla dlouhá cesta, ač se pak dala vyjádřit prostě. Pro něj se závislost stala nejdůležitější věcí na světě. Byla mu partnerkou, a to dominantní. Vlastně s ní konzultoval své kroky. Ještě triviálněji znělo pak východisko z jeho situace – zbavit se té partnerky. Jednou provždy a navždycky. Ať se s ní jiní přátelí, to není jeho věc. Teď už ví, že kdyby se s ní znovu sblížil, brzy bude zase krutým tyranem. Zdejší psychologové říkali tomuto procesu, co se měl odehrát v jeho hlavě, získat náhled. Že se mu to asi podařilo, byl svým způsobem zázrak. Určitě věděl, že většině jeho spolupacientů vůbec nedojde, o čem znalci psyché závislých mluví, když je nabádají, aby získali náhled.
     Žena odjela, neděle se rozpustila do noci a jeho ve spánku navštívil filozof Empedoklés z Akragantu a řekl: „Jednou veškery věci Láskou se spojují v jedno, podruhé všechno zase rozdělí Nenávist sváru!“ Zahřměla v tom síla poznání. Proč ale tenhle řecký eklektik přišel právě nyní a vyslovil ústřední myšlenku svého hloubání o řádu světa? Neměl ponětí a nechápal, jak to souvisí s ním a jeho stavem. Zapsal snový výjev do deníku.
     „Ono se to ozřejmí! Počkejte! Možná chybí ta pokora a trpělivost?!“ podotkla k tomu psycholožka.
     „Netrpělivý jsem a nepokorný ještě víc. Proto v životě často prohrávám,“ odpověděl.
     Psycholožka se trefila. Ozřejmilo se to brzy. Empedoklés se neozval ze Sicílie přes propast staletí pro nic za nic. Při vizitě primář podotkl, že se ve své závislosti nevyzná. To ví. Netuší ale, co se v jeho zmatku odráží? Často deklaroval skromnost a jak si je vědom svých nedostatků a omylů, ale přitom se opájel přesvědčením, i když to neříkal, že všemu rozumí, všechno ví. Byl pyšný až hanba a zatím křičel a stále křičí jen na poušti.
     Při skupinové relaxaci zněl do ticha hlas psycholožky o klidu a uvolněnosti, o odpoutání se... Zatím nechápal, čemu ta slova slouží, jak mu pomohou překonat závislost. Dnes mu ale naléhavě pronikla hluboko do mozku, zobrazila se v nich celá bída jeho situace, ale i naděje! A ten hlas! Byl tak monotónní, ledový, a přesto z něj zněla síla. A on se rozbrečel, jenže pouze vnitřně. Škoda, že se jeho slzy nevyvalily na povrch.
     Rád o sobě tvrdil, že je individualista, ale byl jen osamělý mezi lidmi a přáteli a věrně sloužil své paní Závislosti a zároveň ubližoval těm, kteří se mu snažili pomoci a on je svými zoufalými činy za to trestal. A právě to na něm bylo závislé. „Dvojí ti vyložím věc, z mnohého jedno vyvstane...,“ napsal Empedoklés v úvodu svého traktátu. Na jeho konci dospěl k zmíněnému: „Jednou veškery věci Láskou se spojují v jedno, podruhé všechno zase rozdělí Nenávist sváru!“ Vtom se mu rozbřesklo. Jak si to člověk uvědomí, dostaví se jednota se světem. Láska, s níž přichází svoboda. Když sedí proti flašce a pitím s ní rozmlouvá, je to svár a zuří mezi nimi nenávist. A je to otroctví a osamění!
     Chtěl svobodu a z toho, že ji nemá, vinil hlavně svou ženu a utíkal od ní do otroctví a osamění. Zdálo se, že se už nemůže na cestě do záhuby zastavit. Ale žena, kterou trápil, obviňoval a prchal od ní, mu právě v té chvíli uvěřila, že to dokáže zvrátit, ačkoli tomu nic nenapovídalo. Láska, která nemá logiku, její láska nakonec způsobila, že tomu uvěřil také on. Díky tomu se nyní mohou s ženou radovat a žít spolu obyčejné dny, všední chvíle, co jsou zázračné už jen tím, že vůbec jsou.

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

27.11.2017 18:57:26zapomenuté heslo

Nevím, v čem je problém - bylo nějaké téma "zázraky se dějí", které tě zaujalo. Ano, nikdo tě do toho nenutil. Každopádně u zpracovávání tématu zadaného zvenčí se dá pochopit, že se výsledek třeba až tak nepovede. Nebo, já to tak beru. Takže jsem k tomu chtěl přistoupit... s ohledem na to. Nemůžu ale nad tím textem jásat, promiň. Na druhou stranu od začátku nepopírám, že má i kladné stránky, například je z něj znát, že dal nějakou práci... Proti obsahu (který je podle mě rozhodně širší než pouhé "zázraky se dějí", což je dobře) nemám nic. Tu kostrbatost jsem ti chtěl nastínit už v prvním komentáři, na konkrétních úsecích. Téma je na román a tohle vypadá spíš jako skica (ale pro skicu je charakteristická lehkost a ta tady chybí). Samozřejmě záleží, jakou si sám nastavíš laťku. Pokud bych to porovnával s nějakou nucenou středoškolskou slohovkou, je to asi dobré. Je v tom znát, že tě ta situace skutečně zajímá, snažíš se vykreslit hrdinu a jeho "boj", místy se to daří víc, místy míň, je v tom nějaká kostra, jasná pointa. Zároveň ale zpracování na mě budí dojem něčeho neživotného, nebo zploštěného, což je podle mě i tím, že jsi toho chtěl říct strašně moc. Ten výsek je až moc velký, prostor pro něj příliš malý a pak to nepůsobí dobře. Na mě. Pokud ten příběh pro tebe něco znamená, tak by mi opravdu přišlo smysluplnější napsat si ho jinak, zjišťovat si jeho možnosti... Napsat si jen tak pro sebe třeba jeden den toho hrdiny, jak teda uvažuje, co zažívá... Nebo to zkusit omezit jen na obraz, děj (bez těch sebezpytných úvah), zkoušet, co se tím dá vystihnout... Nebo se naopak zaměřit na ten vztah se ženou, co je viditelné... A to podstatné, ten boj se závislostí a se sebou, nechávat částečně zastřený jako pozadí vztahu... Nebo něco úplně jiného, to je jedno. Myslím ale, že není možné tolik věcí skloubit na tak malém prostoru, je asi nutné vybrat si nějakou přesnější vizi a po té jít. Zatímco tady, zdá se mi, je spojený jak nástin jakéhosi sebezpytu, tak nástin vztahu, nástin okolí (psycholožka, terapie), zjevování "filosofické pravdy" ve spánku... Nevím, je tam toho moc a jako by nic nebylo úplně. Pak mi taky přijde, jako bys tu nedotaženost chtěl dohnat zdůrazňováním emocí a "velkými slovy". Jako by to mělo přidat autenticitu, což podle mě nepřidá. Ale můj názor je samozřejmě jen subjektivní, to už jsem ostatně taky psal, není třeba to hrotit, je to prostě jen názor, nemusíš si z něj nic vzít, je to vcelku jedno.

24.11.2017 19:43:02kvaj
redaktor prózy

Takže jsi nezměnil názor? To je mi líto. Už jsem se domníval, že jsi dokázal zapřemýšlet o povídce jinak. Zřejmě jsem se mýlil.

Ten poslední odstavec - co to jako má být? Jednak jsem napsal, že povídka byla napsaná pro soutěž na téma "zázraky se dějí", což je zcela něco jiného než psát na zadané téma. Nikdo mě nenutil se soutěže zúčastnit, a jestli jsem tak učinil, znamená to, že mě téma zaujalo.

Víš, když čtu formulace "jsou to takové trochu kostrbaté reflexe, které příběh i hrdinu jaksi odživotňují", nevím si s nimi rady. Slova jako "kostrbaté" nebo "odživotňují" vyjadřují velice subjektivní dojmy či pocity a každý pod nimi může vidět něco jiného. V zásadě lze něco takového prohlásit o čemkoli. Máš pravdu, že jsem tu povídku vystavěl na jakýsi sebezpytných úvahách hrdiny, kterými se snažím zobrazit, jakým způsobem si uvědomoval, že musi s alkoholem. A zdá se, že to dost čtenářů pochopilo a přijalo příznivě.

Chybu jsem opravil, dík za upozornění a máš pravdu, že jsem to měl důkladně zkontrolovat.

24.11.2017 15:04:24zapomenuté heslo

Láska a naděje atd... No, možná právě proto, že jsi trochu zjistil, co obnášejí, jak píšeš, bys ta slova mohl používat trochu s větším respektem. Když vidím věty jako "Znělo to silně i zoufale, ale ne bezútěšně. Byla v tom naděje. Poslední křehká naděje ženy, jež se odvážila spojit s ním celý svůj život, který jí ještě zůstával. Právě s ním! S člověkem, co ji tolik ublížil..." ... atd. (mimochodem, máš tam "ji ublížil" asi kvůli tomu, že pak je "tolikrát zklamal", ale není to dobře. Nebo: "Potřeboval k tomu, aby byl na dně?" - jasně, je to drobnost, že něco někde vypadne, ale ve mně to pak vyvolává otázku - proč si autor svůj text nepřečte pořádně?)

Pro mě to jsou takové trochu kostrbaté reflexe, které příběh i hrdinu jaksi odživotňují, zatímco ty jsi to na nich zřejmě chtěl celé postavit. Otázka je, proč se nutit do stylu, který ti není blízký.

Nevím, podle čeho usuzuješ, že jsem změnil názor, říkám pořád totéž, což ti asi nic nepřináší, tak už jsem to chtěl uzavřít... Trochu mě zamrzelo, že ta povídka byla psaná na zadané téma... a ještě na takové téma, které mi přijde jako omleté heslo. Co se na takové téma asi dá napsat smysluplnýho. Ale beru, že když se píše povídka na zadání, tak to nese větší riziko, že výsledek nebude tak úplně oukej - protože napřed bylo zadané téma a až pak vznikala povídka. Zatímco za normálních okolností si autor vytváří to, co si potřebuje napsat, sám od sebe. I když samozřejmě i z psaní na zadání může vzniknout něco zajímavýho, nebo to může být zábavné jako cvičení... Ale každopádně je to rozdíl - jestli zadání, nebo vlastní nutnost.

23.11.2017 14:46:37kvaj
redaktor prózy

Z čeho usuzuješ, Keithe, že se tě snažím přesvědčit, aby se ti povídka líbila? Jediné, proti čemu jsem argumentoval je tahle tvoje věta: "Pokud je můj názor ojedinělý, tak jsem blbej já. Pokud to podobně jako já vidí větší množství lidí, pak je blbá ta povídka." Vysvětlil jsem, že to takto nemůže platit a své vysvětlení jsem doložil příklady týkající se mé povídky, pod kterou diskutujeme. To je vše.

23.11.2017 14:27:04Keith_Sullivan

Neargumentuj proti mému názoru. Já ti nechci vnutit, že je povídka špatná. Prostě se mi nelíbila (možná je to moje vina, že jsem ji nepochopil). Ale můj názor není žádný etalon kvality. Ale nedoporučuji ti snažit se mě "přivést na víru". 

Ono se prostě nedá diskutovat. Respektive, k ničemu to nevede. Ty napíšeš povídku - my (zdejší čtenáři) ti ji v téhle sekci zkritizujeme, respektive okomentujeme, sdělíme, jak na nás působil atd. Problém je, že v běžné literární realitě nic takového nefunguje. Čtenář si dílo přečte a nebude se s tebou bavit. Prostě se mu líbí nebo nelíbí. Tady je to podobné. Nemůžeš vyplodit argumentaci, která přiměje čtenáře, kterým se tvé dílo po přečtení nelíbilo, aby se jim po diskuzi s tebou líbilo. 

V podstatě si myslím, že jediné, co můžeš korektně odpovědět na zdejší kritiky je "Děkuji vám za názor," tečka.

Můžeš si říci pro sebe: "To je ale blbec, on to vůbec nepochopil." To je naprosto v pořádku. Ale nemůžeš si říct: "Toho musím nějak přimět k tomu, aby to pochopil tak, jak jsem to zamýšlel." To prostě už musí být v textu.

22.11.2017 18:18:13kvaj
redaktor prózy

Tak jsem to s těmi Troškovými filmy nemyslel. Nechtěl jsem tím vyjádřit, že jsou špatné, ale že jsou komerční a zaměřené na masového diváka (ony se ale také netváří, že jsou něčím jiným), a jako takové budou mít vždy velký ohlas, protože se na ně dívají i mnozí intelektuálové. Je to podobné, jako že Blesk čtou i mnozí šachisté, ale časopis Šach čtou jen šachisté a už nikdo jiný. Teď si ale uvědomuji, že to byl blbý příklad. V naší debatě jde o něco jiného.

V minulém příspěvku jsi napsal: "Pokud je můj názor ojedinělý, tak jsem blbej já. Pokud to podobně jako já vidí větší množství lidí, pak je blbá ta povídka." Takhle to vypadá logicky. Teď použiji místo slova blbej slovo pravda. Takže: "Pokud je můj názor ojedinělý, nemusí být pravdivý. Pokud to podobně jako já vidí větší množství lidí, pak ten názor pravdivý je." Z toho by plynulo, že pravdivým se názor stává, jestliže ho sdílí určitý nebo větší počet lidí. Pravda však nezávisí na tom, kolik lidí ji hlásá. Například Země se vždy točila kolem Slunce, ačkoli si v minulosti většina lidí myslela opak. To však není podstatné. Literatura je oblast, kde nejsou žádná všeobecně platná kriteria. Jako čtenář máš svaté právo vybrat si, co budeš číst, co se ti bude líbit, co ne a proč ne, a nemusíš to nijak zdůvodňovat. Jakmile však začneš svůj názor zobecňovat, vystavuješ se nutnosti vysvětlit, podle jakých kritérií je něco dobré nebo špatné.

Když ale přistoupím na konstrukci tvé úvahy o tom, kdy může být blbej čtenář a kdy už musí jít o blbou povídku, pak mohu uvést, že jsem se s touto povídkou účastnil soutěže, kde obsadila 2. místo a v porotě bylo šest lidí, z toho dvě spisovatelky a jeden scénárista. Kromě toho mám poměrně kladné odezvy na povídku z jiného litwebu. V závěru je uvádím. Proti tomu stojí záporné názory Zdendy, tvůj a napůl zapomenutého hesla a Gory. 

Slíbené názory:Psychologická témata mě zajímají a baví, stejně tak Empedoklésovy citáty, ale nejen ty jeho... Šťastný závěr příběhu jsem tak brzy nečekala, ale nevadí...

Pre mňa to bolo neskutočne silné potiaľto: Aby tam viděl i svou ženu? Práve táto otázka akoby všetko obsiahla, celé to poznanie, ktoré ďalej rozvíjaš a mne ho nejako nebolo treba. Ani Empedoklésa. Aj to ostatné v texte nie je zlé, ale po tú otázku vrátane nej - skvelý text, výborný.

Nejlepší oporou člověka může být zase jen blízká bytost. Bohužel právě toto nejčastěji zklame. Napsané je to životně a poutavě.

22.11.2017 15:55:51Keith_Sullivan

Napadlo mě, že se diskuze může stočit tímto směrem. A vlastně je to tak. Já si sice nemyslím, že Troškovy filmy patří k vrcholu kinematografie, ale mám pochopení pro takový názor.

On problém může tkvět spíše v tom, že Troškovy filmy shlédne řádově více lidí než jiné dílo, které by si dle názoru "intelektuálů" zasloužilo minimálně stejnou pozornost.

22.11.2017 09:53:32kvaj
redaktor prózy

Jasně. Pokud převedu tvůj obecný názor do oblasti kinematografie, patří Troškovy filmy k těm nejlepším, co se u nás vyprodukovaly. :-)

22.11.2017 09:42:43Keith_Sullivan

Ano, není nikde psáno, jak má být příběh staven a vyprávěn. V podstatě jediné hodnotící kritérium, jestli jsi to napsal dobře nebo špatně, je ohlas čtenářů. Mě to přišlo kostrbaté, forma se mi nelíbí, nečte se mi to dobře...

Pokud je můj názor ojedinělý, tak jsem blbej já. Pokud to podobně jako já vidí větší množství lidí, pak je blbá ta povídka. To je můj obecný názor na kvalitu literatury.

22.11.2017 08:53:43kvaj
redaktor prózy

Všimni si Keithe, že "zapomenuté heslo" změnil poněkud názor, když se dověděl, že povídka byla napsaná na téma "zázraky se dějí". Proč asi? Beru, že pro tebe není povídka atraktivní. Píšeš, že je příběh upozaděn a věnuji se vnitřním běsům hrdiny. To ale moc nesedí. Povídka vypráví o tom, jakými cestami a prostřednictvím čeho dospěl její hrdina od závislosti na alkoholu k abstinenci - to je ten příběh. A vnitřní běsy hrdiny? Nevím, co tím myslíš. Má jedininý běs - závislost na alkoholu a snaží se pochopit, v čem ona závislost spočívá.

Není přece nikde dáno, že příběh musí být vyprávěn pouze pomocí akčních prvků (šel z místa A do místa B, udělal to a to...), aby to byla povídka.


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.