Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+10 neviditelných
Poslední naděje
datum / id12.11.2017 / 483237Vytisknout |
autorkvaj
kategorieMiniatury prozaické
zobrazeno376x
počet tipů3
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

Následující text je variantou povídky „Ještě jednou mu uvěřila“, kterou jsem zde uveřejnil nedávno. Vlastně se jedná o stejný text, jenom o více než polovinu zkrácený. Vznikla tak jakási prozaická miniatura.

Poslední naděje

     Objal ženu kolem ramen. Už děsně dlouho to neudělal. Položila mu ruku kolem pasu a zavěšeni do sebe prošli křížem krážem areál léčebny. Snad to bylo směšné, protože už nebyli nejmladší. Kašlal na to.
     Vzpomněl si, jak spolu kdysi dokázali chodit městem či krajinou celé hodiny a stále si měli co povídat. Je to už tak dávno, že to ani není pravda. Pravda to ale byla, jen on za ty roky promrhal haldy času a života. Zpustošil, co kdy bylo hezké. Teď chtěl ženě všechno vynahradit. Bylo to beznadějné přání, jako situace, v níž se nacházel, a jako jeho život. Vůbec netušil, jak na to a bál se, že je to jen sentiment. Opět jen ubohá lítost nad sebou samým, ve které se léta utápěl, a přitom nedokázal udělat nic, aby vybředl z pasti, do níž se nořil stále hlouběji.
     To až ona mu pomohla. Jeho žena. Podala mu ruku navzdory všemu, co jí prováděl a čím jí ublížil. Roky přihlížela, jak ničí sebe, svou kariéru, ji, rodinu, trhá předivo jejich vztahů a rozbíjí nádobu její trpělivosti, co už dávno přetekla. Ona mu ale přesto uvěřila, že právě teď to změní, ačkoli od něj slyšela bezpočet planých slibů.
     „Nevím proč, ale věřím, že to dokážeš. A už vážně naposled. Jestli ne, tak s tebou definitivně skončím. Už nemám kde brát sílu. Nemám žádnou rezervu. Pochop to, prosím,“ řekla.
     Znělo to silně i zoufale, ale ne bezútěšně. Byla v tom naděje. Poslední křehká naděje ženy, jež se odvážila spojit s ním celý svůj život, který jí ještě zůstával. Právě s ním! S člověkem, co ji tolik ublížil, tolikrát zklamal a o němž už nemohla mít žádné iluze. 
     Výzvu, která z toho křičela, uslyšel a dojala ho. Málem už pronesl – slibuji, že..., včas to ale spolkl a neřekl nic. Věděl, že dobře zná marnost jeho slibů. Žena věřila, že to dokáže, ale on sám sobě ani trochu. Pochopil jen to, že si nestačí říct – přestanu s chlastem a spoléhat na svou vůli. Mockrát se už o to pokoušel, ale vždycky do toho znovu spadl. Tentokrát mu ale došlo, že musí hlavně přestat lhát sám sobě, že to není tak zlé. Jak to, že si to uvědomil až teď? Potřeboval k tomu, aby byl na dně? Aby tam viděl i svou ženu?

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

19.11.2017 08:40:25kvaj
redaktor prózy

Nechtěl jsem, abys to převyprávěl. Přesto ti za tento příspěvek děkuji.

19.11.2017 02:44:06zapomenuté heslo

Takže ty po mně chceš, abych ti převyprávěl tvoji převyprávěnku jen proto, že se mi nelíbí. :) A proč to nechceš i po těch, kterým se líbí? A proč to vůbec po někom chceš? No ale budiž, tak zhruba:

Je tu sebelítostivý pán závislý na chlastu, chce napravit své chyby, vyrovnat se sám se sebou, a zároveň se bojí, že toho není schopný. Přemýšlí o své ženě, jejíž "nádoba trpělivosti dávno přetekla", přesto však uvěřila, že muž se konečně změní a všechno bude dobré. On si uvědomí sílu její lásky a vidí - jak je možné, že v sobě ještě vykřesala naději a uvěřila mu - vždyť on sám má vůči sobě tolik výhrad a se sebou je mu tak těžko, a ona přesto, přes to všechno, co jí a sobě způsobil, mu ještě věří a je tady pro něj..., byť ji to ničí a "už nemá žádnou rezervu". A tato její síla ruku v ruce s křehkostí ho zasáhne a on v sobě dospěje k vnitřnímu přerodu - uvědomí si, že svůj problém musí skutečně, pravdivě, konečně! začít řešit a že pokud ho neřeší, ubližuje jim oběma. Zde text končí a otvírá možné nadějeplné a láskyplné směřování příběhu. (Předchozí text to ještě dál rozmazává.)

No a vzhledem k tomu, jak je to napsané, mi to přijde jen jako klišovité převyprávění emotivní životní situace. Není tam moc prostoru, kde by mohlo něco vzniknout, text mi pořád (a takovým "slohovkovým" způsobem) říká, jak mám ty lidi vidět. Navíc, uvažovat ve smyslu "teď ti ještě věřím, ale jestli mě zklameš, je konec" to je takové běžné schéma buď-anebo, což nemá podle mýho názoru s pravdivým vnímáním nic společnýho. Pokud tohle žena řekne, tak mu nevěří, jen mu dává jakési ultimátum. A chce, aby on uvěřil, že ona věří, ale ve skutečnosti je to nesmysl. Stejně tak je nesmysl, že jemu takové uvažování přinese naději. Je to zase jen jakési klišé.

Jinak je hezký, že přiznáváš, že s textem nijak pracovat nechceš a že ti na něm nezáleží. Protože tohle opravdu má smysl jen vyhodit, případně napsat celé znovu. Nestačilo škrtnout kus a nestačilo by ani předělat jednotlivá nešikovná místa. Je to samozřejmě jen můj názor, je možný, že mi spousta věcí uniká, nedokážu se náležitě vcítit atd.

17.11.2017 08:57:21kvaj
redaktor prózy

Pod slovem seškrtat (spíš tedy vyškrtat nebo zestručnit) rozumím procházet určitý text a v něm vyškrtávat věty, slova, formulace. To jsem ale neudělal, protože jsem za větou "Aby tam viděl i svou ženu?" celý zbytek textu vypustil. (To se dělá v novinách s agenturními zprávami, které jsou napsané tak, aby v redakcích nemuseli texty pracně seškrtávat.) Ale o to nejde.

Pod delší verzí jsem se tě ptal, jaké je téma povídky. Tady se tě zeptám, o čem povídka je? Vzhledem k tomu, co jsi mi dosud napsal, by pro tebě neměl být problém vyjádřit to.

17.11.2017 07:57:09zapomenuté heslo

Aha. Tak nebudu říkat seškrtané, když ti vadí to slovo - ale podle mě jsi při zkracování s textem nijak výrazně nepracoval, zachoval jsi všechny nešvary původního a logicky z toho nic pořádnýho nevzniklo. Smysl by mělo celé to překopat od začátku :) pokud to rovnou nevyhodit.

Ujistit mě, že postavám rozumíš, můžeš tak, že to napíšeš dobře. Možná jim rozumíš, ale způsob, jak to vyjadřuješ, mě nepřesvědčuje. Předpokládám, že chceš vytvořit pomocí prózy nějaký svět, který bude fungovat, ale tímto způsobem se to neděje, právě kvůli tomu, jak je to celé divně sestavené, jako by každá věta byla nějakou šablonou... Což je samozřejmě velmi subjektivní... To, co na mě působí jako mrtvé nebo křečovité a klišé, může někomu jinému přijít moudré a všeříkající... A tak.

14.11.2017 21:00:46kvaj
redaktor prózy

To ale přece není seškrtané. Ostatně jsem to uvedl v prologu. Jinak tě mohu ubezpečit, že dvěma postavám, které v povídce vystupují, rozumím dost dobře.

14.11.2017 19:40:20zapomenuté heslo

Je na tom dobře vidět, že nestačí povídku seškrtat, že seškrtáním ty nesrovnalosti a nepřirozenosti nezmizí, spíš se zvýrazní... No, asi bys mohl svým postavám a jejich světům víc rozumět a míň vysvětlovat čtenáři. Tvoříš prózu, netvoříš vysvětlivky ani pouhé převyprávění nějaké situace...

13.11.2017 08:19:42kvaj
redaktor prózy

Díky.

13.11.2017 06:36:03aleš-novák

jo, taky se mi víc líbí tahle kratší verze...

12.11.2017 23:57:49Gora
redaktor poezie a prózy

Podle mých zkušeností tito lidé vlastně nechtějí nic změnit - je to, jak píšeš, sentiment...a žena je mu ukradená...ale to bylo nadlouho. Přeju mu to, ale nevěřím:-)

12.11.2017 23:50:34kvaj
redaktor prózy

Samozřejmě, že si nemůže věřit. K tomu je dlouhá cesta.


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.