Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+11 neviditelných
Souznění duší
datum / id16.11.2017 / 483340Vytisknout |
autorEdvin1
kategorieMiniatury prozaické
témaHumorné
upřesnění kategorieviz prolog
zobrazeno380x
počet tipů13
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

Tento text ležel snad deset, možná i víc let v šuplíku. Proč? Protože je o exulantech, a ty někteří Češi nemají rádi. Tak proč je dráždit.
A tu Památník národního písemnictví vyhlašuje literární soutěž právě na téma Setkání s jinou kulturou. Fajn, můj text tedy najde uplatnění! zaradoval jsem se. Vlastně jsem měl ještě jeden text na podobné téma, a tak jsem se rozhodoval mezi srandou a citem. Zvítězila srandička, páč lidi v PNP jsou taky lidi, a ti dávají přednost - aspoň dnes - sexu, násilí, a srandě. Tedy podle převažující knižní produkce soudě.
Oprášil jsem tu povídečku, je to remake. 
Díky za přečtení i komenty. Jakékoliv.
BTW, dali mi za ni druhé místo: http://www.pamatniknarodnihopisemnictvi.cz/zname-vitezky-a-viteze-literarni-souteze/

Souznění duší

Dcera se nám provdala do Anglie a brzy jsme od ní dostali pozvání. Sbalili jsme se a příštího dne kolem třetí ráno už jsme uháněli po dálnici na sever, přes hory a doly, přes jednu hranici, druhou, pak jsme proklouzli pod vodami kanálu La Manche, a dále, podél pobřeží směrem na východ, do malinkatého městečka, ukrytého v zapadlém koutě hrabství Kent.

Když jsme dorazili, už se stmívalo. Čekali na nás před dveřmi, a jen co jsme si svlékli kabáty, oznámila mi má ratolest, že zítra přijdou na večeři i rodiče manžela. „Já jim tak nějak nemůžu přijít na chuť, nezkusíš se jim věnovat ty, táto?“ „Já? Proč zrovna já?“ vylekal jsem se. „No, tchán je tvůj vrstevník, a v mládí taky hrával fotbal. Takže si budete mít co říct,“ poučila mě a spěchala za mámou. S povzdechem jsem jejím zádům slíbil, že udělám, co dovedu.

Vyspali jsme se, druhého dne jsme okoukli dvě tři pamětihodnosti v okolí, vymrzli při procházce po větrem vymetené pláži, a už zde byl večer. Dceruška, jako novopečená manželka, připravila nudle s kečupem, o čemž si nejspíš myslela, že je to anglické národní jídlo. Zasedli jsme s hosty i domácími ke stolu.

Z různých koutů své paměti jsem vyškrábal vše, co jsem v jejich jazyce uměl říct, k tomu přidal mix českého, a hlavně slezského humoru. Ve snaze splnit očekávání své dcerušky jsem překonával sám sebe. Dcera se na mě pokaždé, když o mě zavadila zrakem, povzbudivě usmála.

Má počáteční nesmělost brzy vyprchala, ti upjatí Angličané mi totiž vůbec upjatí nepřipadali, ba naopak, docela uvolněně se bavili, ach, co to povídám – on zeťův tatínek, takový opravdový londýnský gentleman se špičatým knírem, si nejdřív rozvázal kravatu, pak si rozepjal límeček, a nakonec udělal věc v jeho kruzích nevídanou: sundal si sako. A hned nato se chechtal, až se zakláněl. A zeťova maminka, pravá anglická lady v nabírané sukni s mnohými spodničkami a v halence, zapnuté až ke krku na nejmíň padesát knoflíčků, výskala jako děvčátko a tleskala, až jí zlaté náramky na zápěstí zvonily, jo, ta se smála od ucha k uchu, ať už bylo řečeno cokoli. Vzájemné porozumění se tak prohloubilo, že stačilo, abych něco naznačil, a oni už si domysleli zbytek a explodovali: „Á... ahahahá...,“ a veselím se plácali do stehen. Kdo by to řek? V téhle tak daleké, tak odlišné zemi, právě tady jsem nalezl pár spřízněných duší! Když večer odjížděli a my jsme se s nimi před domem loučili, už jsme byli vroucí přátelé. Než nasedli do svého automobilu, pevně jsme se objali a na obě líce políbili.

Stál jsem po tom krásném večeru v kuchyni u dřezu a pomáhal zmenšit haldu špinavého nádobí, jaká se zde po vzácných hostech navršila. V hlavě jsem si promítal nejhezčí epizody toho večera, nejpodařenější hlášky jsem si šeptem opakoval. Asi jsem byl malinko hlasitější, než jsem chtěl, možná jsem měl vlhké oči nebo co; zastavila se u mne dceruška a pravila: „Tati, stalo se něco?“ Hledal jsem slova, jež by vyjádřila, co jsem cítil. Když jsem je našel, stáhlo se mi hrdlo a já ta slova nedokázal vyslovit. Pečlivě jsem myl talíře, ukládal je do odkapávače, a válčil s dojetím. Dcera trpělivě čekala. „Myslím, že...“ vylezlo ze mne, a ona pozdvihla obočí, „že jsem konečně, na mý starý kolena, našel někoho, kdo mi rozumí.“

Počkala, až se má prsa přestanou dmout, a pak mi šeptla: „Oni, můj drahý taťuldo, nerozuměli vůbec ničemu. To byla jenom ta jejich anglická zdvořilost.“

Hluboce jsem se předklonil a soustředil se na připálený hrnec v mydlinkách.

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

28.03.2018 08:48:19Zordon

Díky i za tuhle životní moudrost.

14.12.2017 18:02:42Edvin1

a2: ...a za TIP. :-)

14.12.2017 17:59:27Edvin1

a2: Jedná se o vyprávění, nic víc nic míň, neboť jsem si nic nevymýšlel a psal tak, jak se věci udály. Jen v případě mého přehnaného dojetí jsem si dovolil využít své právo posloužit si literární nadsázkou. To abych zdůraznil rozdíl mezi mým mylným dojmem a strohou skutečností, a tím zvýraznil komičnost situace. 

Děkuji za návštěvu a názor. :-)

14.12.2017 16:44:37a2a2a
redaktor poezie

Přeečetl jsem se zájmem. Tento text nese známky vyprávění, určitě, když bych chtěl být přespříliš přísný, bych text rozčlenil do několika odstavců a v asi dvou případech bych vypustil jedno slovo nebo větu rozdělil, ale i tak se text rozběhl a četl se velmi dobře. A poněvadž si myslím, že ne zcela odpovídá v pasáží sebedojetí otce realitě, je to cílená vsuvka pro gradování, napětí děje, v těchto místech jsem očekával jako příčinu dojetí spíše uvědomění si, jak mu dcera schází, když je tak daleko, tak závěrečné vyústění bylo nečekané a osvěžující. Možná bych v textu nějak více zdůraznil mezery v angličtině, aby bylo již v průběhu zřejmé, že jen ztěží mohli všemu rozumět, ale na druhou stranu vyjádřit jakýsi  neopodstatněný pocit, že byli obdarování značnou dávkou empatie. A na závěr znovu zdůrazním dobrou čtivost textu po prvních uvozujících větách, doslova mne to hnalo dopředu, co bude dál. TIP

10.12.2017 13:58:07Vigan

Příjemný text. Klidně bych četla dál..)

06.12.2017 17:57:53Gora
redaktor poezie a prózy

Edvine, díky za milá slova, miniaturu jsme již zařadili, tvůj souhlas jsme předpokládali:-)

06.12.2017 17:30:45Edvin1

Próza měsíce: Ale ano, jen nominujte! Díky za tu čest. :-)

Gora: Jsou věci, které se neodmítají. Ať už je to Nobelovka, nebo nominace do soutěže Próza měsíce. Ti, kdo to dělají, si za svou námahu můj kladný přístup zaslouží. Nemluvě o tom, že jsem vděčný za povšimnutí.

05.12.2017 19:03:25Zdenda

Jako fajn. Jen teda z ČR do Anglie mi to přijde spíš na západ než na sever - tak mě to jako v úvodu zmátlo, odkud vlastně jedou.

05.12.2017 16:10:04CHT

​Ten text není nic proti ničemu, zkrátka Ok, kdo by nebyl lidský , že jo, ale že PNP je fakt momentálně bez NP, to bych nečekal....

(alespoň tedy P mu zůstává, to jo, písemnictví tam je)

je to ako výhra ve sportce, včera jsem stíral takový ten los z Tabáku a PNS, který ti dají za Winstonky.

04.12.2017 14:15:26Gora
redaktor poezie a prózy

předpokládám souhlas:-)


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.