Každá

Je ticho před sluncem a svítá listí 
jak krví vyteklou z Kristových ran
oči se pohledy navzájem čistí
od prachu výčitek a ostrých hran.

Bodají do boků času nás kopí
ručičky hodinek ostré jak stín 
a míří ze srdce pravdy mé stopy
obejít ve kruhu barvu mých vin.

A dlaně bělavé s hloubkami dnů 
propasti cesty mé s kříži u muk 
psy pro sůl lízané s mozoly snů
obejmou náručím rozkvetlých luk.

Voní mi tráva tvá v té chvíli dočasné
jež jako první smrt jen se mi zdá 
a rosa na tvářích samoty překrásné
zapláče ženami jak každá tma.