Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+10 neviditelných
Jak jsme doma skoncovali s chemií
datum / id21.11.2017 / 483433Vytisknout |
autorkvaj
kategoriePovídky
zobrazeno206x
počet tipů4
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Jak jsme doma skoncovali s chemií

     „Nevíš, kde mám džeksny, tati?“
     „V komoře na polici.“
     „Co by tam dělaly?“
     „Kde jinde by byly?“ zeptal se otec a oba jsme se šli do komory podívat.
     „Jsou někde nahoře na polici,“ ukázal rodič ke stropu.
     „Jo ty myslíš ty brusle,“ zachechtal jsem se.
     Teprve teď jsem pochopil, v čem spočívá nedorozumění. Když jsem řekl džeksny, mínil jsem džíny. S kamarády jsme říkali místo džíny džeksny po vzoru herečky Stelly Zázvorkové, která tak nazvala slavné kalhoty v roli matky Pavla Landovského v tehdy novém českém filmu Utrpení mladého Boháčka. Vůbec mi nedošlo, že otec neví, o co jde, a pod tím slovem rozumí jen brusle pojmenované po kanadském krasobruslaři Donaldu Jacksonovi. Fakt, že otci nepřišlo divné, proč bych se ptal v červnu na brusle a že jsem už pár let používal k bruslení kanady, které mi sám koupil, mě nepřekvapoval. Tyhle věci šly mimo něj. Byla to vlastně ze všech úhlů pohledu blbost, ptát se ho, kde mám džíny.
     „Džeksny jsou snad brusle,“ řekl otec popuzeně. „Tak, co tedy chceš?“
     „Nic. To nech plavat,“ řekl jsem a vzal z koše na prádlo svoje vyprané džíny a zadíval se starostlivě na šrouby v držáku poličky nad košem, neboť mi připadalo, že vězí ve zdi už hodně fórově. „Neměly by se ty šrouby nějak zasádrovat nebo něco?“
     Otec pohlédl zkušeně na poličku a řekl: „To ještě vydrží.“
     „No já nevím. Máš tam spoustu chemikálií. Co když to spadne?“ namítal jsem.
     „Dám tam časem nový špalíky a zasádruju to,“ odbyl mě.
     Když otec řekl časem, znamenalo to, že na věc zapomene nejpozději ve chvíli, kdy zavře dveře komory. Vybavoval jsem si, co všechno otec na poličce má a nejhorší mi připadala láhev rtuti, která byla navíc děsně těžká, dále jedovatá červená krevní sůl neboli ferrikyanid draselný, ale hlavně fosfor, jenž by začal sám od sebe hořet, kdyby nebyl v láhvi zalitý vodou.
     Kdosi by se mohl ptát, proč jsme měli doma tolik nebezpečných látek? Otec o tom sám nemluvil, ale babička tvrdívala, že byl chemikem, než se dal na dráhu fotografa. A babičce jsem věřil už vzhledem k přítomnosti množství chemikálií v naší domácnosti. Otci to však nejspíš nestačilo a začal domů nosit prošlé balíčky IPCHO. K těmto důmyslným souborům chemikálií určeným na individuální protichemickou očistu se dostal, když spojil nepříjemné leč tehdy povinné s užitečným a stal se v podniku, kde působil, skladníkem CO. Byla to jediná stovkou měsíčně placená funkce v tehdejším systému civilní obrany. Vyhnul se tím zároveň šaškování v maskách na cyklických školeních.
     Matka zaujala k balíčkům ihned nepřátelský postoj. Zato můj tenkrát jedenáctiletý bratr, který nepadl daleko od otcova rodičovského stromu, měl z desinfekčních prostředků a dalších ohavností frenetickou radost. Bleskově proměnil naši koupelnu v improvizovanou laboratoř a odhodlaně se pustil do bádání. Následky jeho pokusů jsme ostatně pocítili rychle. Vedle odporného smradu byla nejvýraznějším výsledkem bratrova snažení neuvěřitelně zaneřáděná místnost, která má sloužit naopak k očistě. Koupelna se tak stala nepouživatelnou. Zejména rezavohnědé fleky na poličce, umyvadle, ve vaně, na obkladačkách i podlaze matku iritovaly.
     Své nelibosti však dala průchod jen nevzrušeně pronesenou výtkou na adresu svého manžela: „Ty sem taky dotáhneš každou volovinu. Koukni do koupelny, jak to tam ten kluk zřídil!”
     „Nerozčiluj se,” uklidňoval ji otec. „Nech ho. Měla bys být ráda, že je takový zvídavý.”
     To matku samozřejmě těšilo, a tak jen mávla rukou. Otcova hrdost na syna vydržela ale pouze do rána. Přesně do chvíle, kdy nás s poněkud ztuhlými rysy a zlověstným výrazem ve tváři budil k snídani a do školy.
     „Kam jsi dával včera ty zkumavky!?” otázal se bratra. Ten nejdřív nechápal, co se po něm žádá, takže otec udeřil přímo: „Dával jsi je taky do kalíšků na vodu k čištění zubů?”
     „Dával,” připustil nejistě bratr.
     „Tak to ti děkuju. Mně trne a pálí celá huba!”
     „Nerozčiluj se. Nech ho. Měl bys být rád, že je takový zvídavý,” vložil jsem se do hovoru.
     Otec, stejně jako předtím matka, jen o poznání rezignovaněji mávl rukou. Ač ho jistě neopustila pýcha na synovy badatelské úspěchy pro tu drobnou lapálii, kvůli níž se na několik dní zhoršila jeho artikulace a dikce, skutečností zůstalo, že přísun dalších prošlých balíčků IPCHO do naší domácnosti rázně ustal. Následkem toho vzala za své bratrova slibně se rýsující kariéra chemika, což nám všem bylo líto. Na straně druhé jsme, sice až po důkladné protichemické očistě, získali zpět koupelnu.
     
     Nicméně tato událost dala zapomenout na starší příhodu s džeksnami a bohužel i na šrouby, které dost chatrně držely v komoře na zdi poličku. Klidně jsme seděli u nedělního oběda, když se ozval děsný rachot. Zprvu jsme nevěděli, co se stalo, a hlavně, kde měl ten rámus původ. Už jsme se začali domnívat, že to bylo u sousedů, když matka otevřela komoru. Nezhrozila se ale bince způsobeného spadlou poličkou, nýbrž fosforu, který už plápolat na koši s prádlem. Matku nenapadlo nic chytřejšího, než se ho pokusit shodit na zem. To se jí sice povedlo, ale troška fosforu se jí přilepila k prstu, kterým na nás potom ukazovala podobně jako archanděl Michael plamenným mečem na Adama a Evu, když je vyháněl z ráje. Nakonec jsme matku uhasili, v nemocnici ji ošetřili a prst se ji zahojil bez následků.
     Jiné kratochvíle nám připravil úklid rozlitých a rozsypaných chemikálií a mých džeksen z poličky. S těmi to bylo snadné, mrskl jsem je do popelnice. Avšak zejména rtuť se pro nás stala zdrojem zábavy. Je to kapalný nesmáčivý kov, a když se rozprskne flaška s rtutí spadlá z větší výšky, nezůstane na zemi kaluž, nýbrž se rozběhnou tisíce drobných kuliček po podlaze. Honili jsme je sem tam, než jsme přišli na nejlepší metodu – listem papíru je nahánět na lopatku na smetí.
     Škoda, že jsme si poslední nametenou kuličku nenechali zatavit a neschovali jako šperk na památku. Mohla by nám na všechny časy připomínat okamžik, kdy jsme v naší domácnosti skoncovali s chemií. Tedy s tou, kterou si běžný člověk představí, když tohle slovo uslyší. Je si třeba totiž uvědomit, že i voda je chemická látka, ostatně vodka taky. A určitě nelze spatřovat zlomyslnost v tom, že můj bratr dostal ode mě toho roku k Vánocům soupravu Mladý chemik. Nechtěl jsem mu předhazovat zdevastovanou koupelnu, ale sledoval tím jen rozvoj jeho zvídavosti. Bylo to marné, chemikem se brácha beztak nestal.

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

23.02.2018 10:38:03kvaj
redaktor prózy

Bylo to kouzelné v tom, že byl člověk účasten přímo toho procesu. Dnes zmáčkne spoušť a pak se na fotce může podílet už jen ve Photoshopu nebo v jiném programu na úpravu obrázků.

23.02.2018 10:10:14Lakrov
redaktor prózy

Asi je to fakt dýl než deset let. Od roku 5, kdy jsme se přřestěhovali, je zvětšovák zabalený tak, jak jsme jej přinesli :-( Ale ta nostalgická vzpomínka na kouzelné zjevování se obrazu pod pokrýma ruka, ta přetrvává. Možná by stálo za to o ní napsat -- jenže kdo by to dnes četl...

22.02.2018 16:04:31kvaj
redaktor prózy

Děkuji. Myslíš, že vyšly z módy teprve před deseti lety? Mně to připadá už dýl.

22.02.2018 15:45:46Lakrov
redaktor prózy

Je v tom spousta jemné ho humoru a mě osobně to zaujalo podobností s děním  v našem domě, jehož část se chystáme rekonstruovat. Fotochemikálie sice  vyšly z módy před více než deseti lety, ale taky jich mám plnou bednu.  Tip.  

22.11.2017 21:35:12kvaj
redaktor prózy

Musím se přiznat, Irenko, že na archanděla a chemika jsem také pyšný, že mě ty dvě věci napadly.

22.11.2017 20:30:47Gora
redaktor poezie a prózy

Bavilo mne, a závěr s archandělem a Mladým chemikem bezvadný:-)

22.11.2017 11:56:05kvaj
redaktor prózy

Já jsem to taky četl a říkal jsem si, co je to ta chemie, která jim přestala fungovat? S těmi drogami můžeš mít pravdu. Třeba jim zabásli dealera a nový nedodává ten správný matroš.

22.11.2017 11:11:10aleš-novák

zrovna včera jsem někde četl, že se rozpadla kapela Chinaski...prý jim přestala fungovat chemie...asi došly drogy? :o)

22.11.2017 07:40:00kvaj
redaktor prózy

Že jo.

22.11.2017 06:38:28aleš-novák

dobrá rodinka...:o)


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.